Zákazy se děti nenaučí, jak využívat digitální technologie zdravě. Důležité je sdílet s nimi zkušenost

Trochu obecně, ale jednoduše to můžeme vyjádřit tak, že je to stav, kdy digitální technologie používáme takovým způsobem, aby nám s nimi bylo dobře. Když se nám daří najít rovnováhu mezi tím pozitivním i negativním, co nám přinášejí. Ani jedna z nás přitom o wellbeingu nepřemýšlí jako o cílovém stavu, okamžiku, kdy jsme šťastní, ale o schopnosti vypořádávat se s nároky, riziky i obtížnými situacemi.

Je ale potřeba zdůraznit, že tato rovnováha je subjektivní. Na základě toho, co víme o spánkovém režimu, můžeme například jasně říct, že když dítě do 11 let spí méně než 10 hodin, je to problém. Podobně existuje pediatrická norma pro čas s obrazovkou (pro děti do 11 let jsou to dvě hodiny), ale není to tak jednoznačné. Opravdu záleží na tom, co dítě v digitálním prostředí hledá a proč. V kontextu digitálního wellbeingu se proto mluví o moderovaném užívání – tedy o takovém, kdy reflektuji a vědomě řídím, kdy a proč volím jakou činnost v digitálním prostředí.

Dítě by kvůli online aktivitám určitě nemělo zanedbávat jiné činnosti, včetně pohybu na čerstvém vzduchu. Kolik času by mělo s obrazovkou maximálně strávit, záleží i na tom, jestli jen pasivně skroluje, nebo jestli je aktivní a kreativní a něco v online prostředí tvoří – třeba i v rámci nějaké hry. Pravidla nemohou být úplně jednotná nebo neměnná, rovnováhu je potřeba hledat i s ohledem na věk dítěte. Také co je v pořádku pro patnáctileté dítě, už může být lehce ohrožující pro třináctileté a může to být vážný problém, když se s tím setká předškolák.

Odborníci se opravdu přiklánějí k tomu, že spíš než sledovat čas je důležité zaměřit pozornost na to, jakým online činnostem se děti věnují. Zásadní nejsou příkazy, ale skutečnost, že s dítětem sdílím online činnosti. Stejně jako učíme děti přecházet ulici nebo například zprostředkováváme podněty návštěvou divadla, kultury, tak je třeba je provázet i digitálním světem. Je třeba vést a zároveň s pochopením poznávat, co je pro děti hodné jejich zájmu – a k tomu případně dávat výklad. Lze tak také podchytit negativní důsledky.

My jsme aktuálně dokončili výzkum, ve kterém nám bohužel 86 % dětí řeklo, že rodiče se o jejich online svět vůbec nezajímají nebo se zajímají jen zřídka, zároveň se rodiče 90 % z nich do jejich online světa vůbec nepřipojují. Rodiče i učitelé tady zřejmě cítí nějakou bariéru, mají ostych povídat si dítětem o tom, co dělá v online světě. Tuhle bariéru je ale potřeba zbořit. Když se dospělý bude zajímat, bude o tom mluvit, může si pak všimnout i signálů, že je dítě v nepohodě.

To jsou dvě různé roviny a obě jsou důležité. Jevy jako kyberšikana nebo online závislost jsou závažná rizika, ale zároveň se týkají jen určitého procenta dětí. Druhá rovina je to, jak technologie působí na duševní zdraví dětí nebo na jejich schopnost se soustředit nebo komunikovat s ostatními. To se týká celé dětské populace a je to něco, na co by měla reagovat i škola. Je to také důvod, proč vznikla pracovní skupina, která se snaží přijít s konceptem digitálního wellbeingu pro české školství, na který by navazovala konkrétní opatření aplikovatelná ve školní praxi. Každé dítě by si mělo ze školy odnášet digitální kompetenci, která by mu měla pomoci technologie využívat zdravě a vědomě.

Je to náročné a vyžaduje to spoustu času, ale myslím, že vlastně nemáme na výběr. Tedy pokud chceme, aby z dětí vyrostla zdravá generace, která obstojí ve světě, kde si přes mobilní telefon kupujeme jízdenky a sjednáváme finanční produkty. V první třídě si ještě budou psát úkoly do notýsku, o změně rozvrhu jim ale už škola dá vědět online. Zakazovat jim online aktivity nebo je shazovat tím, že je označíme za digitální závisláky, nepomůže.

Rodiče by měli být ti první, kdo dítěti dává zdravý vzor. Do školy by děti měly přijít s tím, že mají nějaké základní povědomí o bezpečném chování na internetu. Ale zároveň je to práce i pro učitele. Nestačí děti naučit pracovat s Wordem a k tomu základy programování a něco málo o kyberbezpečnosti. Součástí digitální , kterou si dítě musí odnést do života, je například i porozumění algoritmu a návykovému designu. Děti by měly vědět, co znamená digitální stopa nebo jak s jejich daty pracují nákupní aplikace. V informatice se dnes učí spoustu věcí, které v životě značná část z nich nepoužije, ale kolik deváťáků bude něco tušit o tom, s čím se setkávají každý den?

Tendence zakázat ve školách mobily opravdu není moc konstruktivní. Ale tím nechci říct, že není potřeba jejich používání regulovat. Zároveň si ale myslím, že se často příliš soustředíme na negativa. Popírat pozitivní přínos digitálních technologií také není cesta. Je to pořád jenom nástroj, i když je velmi silný a snadno se vymkne kontrole.

Dát dětem podle svých možností příležitost tvůrčím způsobem s digitálním prostředím pracovat, využívat ho jako zdroj dat, učit je v rámci svého oboru s digitálními technologiemi adekvátně pracovat. Zároveň ale platí, že jsme uprostřed revoluce. Nemůžeme nikomu vyčítat, když plnit tyto úkoly nezvládá. Měl by si to ale připustit a dítě by mělo mít možnost naučit se to jinde.

Důležité je také zbořit bariéru negativního hodnocení toho, co děti v digitálním prostředí dělají. Stejně jako si učitel například s dětmi v třídnických hodinách povídá o prázdninách, může si s nimi povídat i o tom, co je baví v online světě, k tomu nepotřebuje být ajťák. Při práci ve školách dostáváme zpětnou vazbu, že je to pro děti důležité. Když učitel začne dětmi o online aktivitách otevřeně mluvit, zlepšuje se jejich vzájemný vztah, klima ve třídě, je tam větší pocit důvěry, protože tím respektuje jejich svět.

Zaujal vás tento článek? Inspirujte se dál. Všechny texty Učitelského měsíčníku s názvem: Týden pro wellbeing ve škole aneb když se do školy těším si můžete hezky najednou stáhnout v pdf jako bonus.

Je rozdíl mezi rozvíjením digitální gramotnosti a prevencí. Když děti učíme silniční pravidla, nemusíme sami umět řídit a stejně tak to platí pro kyberprevenci nebo prevenci digitální závislosti, není to raketová věda. Opravdu stačí otevřít dialog a nepřistupovat k online světu jako k něčemu, co hodnotíme jako z principu negativní. Klidně si dovolit říct, že něco nevím, být v tom autentický a zároveň zůstat v profesionální roli.

Dává mi smysl, když má škola transparentně a jednoznačně komunikovaná pravidla, která zohledňují věk žáků a zároveň také to, jak se ve škole technologie používají ve výuce. Když je to vyvážené a škola nastavením pravidel ukazuje, že jsou to výborné nástroje a jak je používat zdravě. V praxi vidíme hodně velký rozdíl v tom, nakolik se tomu tématu školy vůbec věnují a také jak s ním pracují, jestli například stanoví striktně pravidla pro celou školu. Dobře například funguje, když škola rozlišuje mezi prvním a druhým stupněm. Hodně mi také dává smysl zapojit do vytváření pravidel děti, například přes školní parlamenty.

Pak je daleko větší šance, že je děti přijmou jako smysluplná a převedou je do svého osobního života. Vím například o škole, kde děti prostor dostaly, samy si pojmenovaly, co jim vadí, a zavedly, že o přestávkách mobily nebudou používat. Nějaké plošné návody pro utváření takových pravidel ale asi nemá smysl vymýšlet, je opravdu potřeba přizpůsobit se kontextu – dětem, učitelům, fungování pedagogického sboru. Důležité je najít způsob, jak se problematice systematicky věnovat a jak o ní kontinuálně mluvit.

Klíčem je stejně jako u jiných rizikových situací citlivě rozpoznat projevy chování, které na první pohled nesouvisí. Může to být výrazně se opakující rušivé chování, které může na první pohled působit jako zlobení. Nebo to naopak může být taková až strnulost, kterou v rámci školního běhu lze snadno přehlížet. Základní znak jsou výrazné změny, ať už v chování, známkách, nebo v motivaci. Je důležité mít nastavenou optiku na potřebu dítěte, na to, o co si svým chováním říká, i když to dělá třeba zlobením. A pak je důležité mít dobře nastavený vztah, mít důvěru dítěte, aby se učitel mohl doptat. Důvěru z mého pohledu má, když za ním dítě přijde, i když má průšvih. Není to malá věc – když učitel takovou všímavost má, může významně pomoci. Vídá se s dítětem každý den, a tak může podchytit řadu problémů dřív, než se rozvinou do větší závažnosti.

Doplnila bych k tomu, aby se nebál používat odborné služby, ať už školní poradenské pracoviště, nebo poradny a externí psychology. A když se jedná o něco závažného, tak i OSPOD. Máme myslím často obavu se na někoho obrátit, abychom nežalovali, nebo si nejsme jistí. Vždycky je ale lepší se poradit než něco podcenit. Všimnout si změny, kterou externí expert nevidí. Pak už má učitel ale málo možností s tím pracovat, to je role školního psychologa, případně nějaké terapie. Bohužel je pro to často málo kapacit.

První krok je vytvořit nějaký základ, jednotný koncept, který by umožnil, abychom o tématu mohli všichni začít mluvit stejným jazykem. Druhý krok bude analyzovat strategické dokumenty, do kterých by se koncept měl propsat, aby to bylo provázané na systémové úrovni. A třetí krok bude definovat opatření, která by se měla projevit v praxi, aby došlo ke změně. Důležité je, že s námi na definici pracují klíčoví odborníci z praxe nebo z univerzitního prostředí a že všechno opíráme o data a o výzkumy. Samozřejmě jsou tu už definice, a jsou taky dobré, ale kloní se více k dospělým nebo byly vytvořeny v kontextu jiné země, pro jiný školský systém. Tady to ušijeme na míru našemu školnímu prostředí.