Nejhlubší stopu v myslích a duších žáků za sebou zanechávají učitelé, kteří podporují dobré vztahy ve třídě, dokážou se s dětmi zasmát a dát jim najevo, že na nich záleží. Na rozdíl od minulosti dnes už máme výzkumy, které opakovaně prokázaly, jak zásadní je to i pro vlastní učení. „Dříve musel zvládat tyto dovednosti učitel sám o sobě, dnes už by ale měly být součástí profesních kompetencí,“ myslí si Lenka Krejčová, psycholožka a ředitelka pražského DYS-centra.
Ve wellbeingu neobjevujeme nic nového, jen to nenecháváme náhodě
Radka
Hrdinová
Partnerství pro vzdělávání 2030+.
Děti, o které pečujete, jsou tak trochu jako lakmusový papírek toho, co se děje ve školách. Jak moc je pro ně důležité, aby se tam cítily dobře?
To je důležité úplně pro všechny. Jde o základní východisko, abychom se vůbec byli schopní učit. Psychologické výzkumy i výzkumy z oblasti neurověd dokola potvrzují, že když se děti a obecně lidé necítí emociálně v pohodě, učení nelze pořádně nastartovat. Učení je komplexní proces, který není možný, pokud naše emoce nejsou vyvážené. Samozřejmě když mluvím o učení, vnímám ho šířeji, než že dítě sedí a zapisuje si, co učitel napsal na tabuli.
Souvislostem mezi učením a tím, co souhrnně pojmenováváme jako wellbeing, jsme se začali věnovat poměrně nedávno. Generace našich babiček a dědečků se vzdělávala v době, kdy se učení s tím, jak se dítě cítí, nespojovalo…
Některé stereotypy je namístě překonat a tento k nim patří. Věda opakovaně prokazuje, že za využití rákosky, oslovské lavice a klečení na hrachu se nikdo nikdy pořádně nic nenaučil. Zároveň ale nevylučuje, že můžeme občas být pod tlakem, vnímat výzvu a zároveň se cítit dobře. Výkony potřebujeme podávat nejen ve škole, je pro nás přitom důležité cítit kolem sebe podporu. To platí pro dospělé, natož pro dítě. Dospělí nemohou očekávat, že děti budou zvládat náročné situace podobně jako oni.
Ale když se vrátím k předcházejícím generacím. Myslím si, že kdybychom se babičky nebo dědečka zeptali, čím byli jiní učitelé, kteří v nich zanechali stopu, dobereme se toho, že tito učitelé intuitivně a bez současných znalostí wellbeing ve třídě a ve vztahu k dětem přirozeně podporovali, i když tomu tak neříkali. Byli to učitelé, kteří se dokázali s dětmi zasmát, záleželo jim na tom, aby se cítily ve výuce dobře, aby pochopily, co se učí. Takže neobjevujeme nic nového, jenom to validizujeme a hlavně to nenecháváme náhodě. To je myslím důležité. Dříve musel zvládat tyto dovednosti učitel sám o sobě, dnes už by ale měly být součástí profesních kompetencí a učitel, který se takto nechová, by neměl mít nárok pracovat ve školství.
Dá se to naučit?
Je to naučitelné, což říkám na základě zkušeností ze vzdělávání, které máme za sebou my psychologové. V rámci profesní přípravy absolvujeme řadu různých výcviků, kde se učíme pracovat s emocemi, se vztahy, učíme se komunikovat. Samozřejmě každý máme nějaké svoje limity a specifika a sama vnímám, že když za sebou doma zavřu dveře, některé z těchto profesních kompetencí jdou stranou. Ale v roli, v níž jsem profesionál, jsou ode mne očekávány.
Zaujal vás tento článek? Inspirujte se dál. Všechny texty Učitelského měsíčníku s názvem: Týden pro wellbeing ve škole aneb když se do školy těším si můžete hezky najednou stáhnout v pdf jako bonus. |
Jiná věc je, jaká se tomu věnuje při pregraduální přípravě pozornost. Pamatuji si dobu, kdy studenti, kteří se připravovali na učitelství pro první stupeň, museli zvládnout pomalu vysokoškolskou matematiku, i když věděli, že ji nepoužijí. Nikdo je ale neprovázel tím, jak se vyrovnávat s emocemi, když je rozčílí žák, když je třída zažene do úzkých nebo když se naštvou na rodiče nebo na kolegy. Učitelství je primárně práce s lidmi, její nedílnou součástí je umět s lidmi vycházet.
Na jaké bariéry podle vašich zkušeností učitelé nejčastěji narážejí?
Například je nikdo nepřipravuje na to, že nutná část jejich práce je komunikace s dospělými, nejen s rodiči žáků, ale i s kolegy. Je zajímavé, že při práci ve školství je sice člověk permanentně mezi lidmi, ale na druhou stranu je to v českém školství tradičně práce poměrně osamělá. V řadě škol stále není vnímáno jako důležitá součást práce, že se učitelé spolu setkávají, komunikují, že spolu sdílejí. Není jim zvědomováno, že je přirozené si občas s něčím nevědět rady, cítit se v nepohodě a zároveň mít možnost najít ve škole někoho, s kým mohou tyto situace na profesní úrovni sdílet a zpracovat.
Je možné takové dovednosti získávat již během studia na vysoké škole?
Pro něco je třeba mít zažitou zkušenost z interakce s prostředím, se žáky, teprve pak může učitel hledat způsoby, jak takové situace řešit. V řadě pomáhajících profesí využívají pro tyto účely pravidelné intervizní a supervizní setkání a je také normální a přirozené, že mají odborníci na začátku své kariéry někoho, kdo je provází. Ale je to také záležitost celoživotního profesního rozvoje. Ve školství se teď zavádějí provázející učitelé a pro školy je myslím další výzva, jak to pojmout. Tradičně se ale učitel zavře ve třídě s dětmi a nemá vlastně nikoho, o koho by se mohl opřít.
To ho staví do náročné situace.
V tomto kontextu by mi přišlo užitečné, kdyby učitelé učili, co jim v době jejich studia nešlo. Protože by je to donutilo přemýšlet o nástrojích, které používají. Když člověk vystuduje a pak učí to, co mu vždycky šlo, je někdy těžké najít pochopení pro dítě, kterému to nejde. Pro mě osobně je například knížka v ruce zdroj osobní pohody. Dvacet let práce s lidmi s dyslexií mě ale naučilo, že to může být i jinak. Dneska už chápu, že pro někoho čtení prostě není odpočinek a zábava. Zkušenosti mých klientů jsou hodně jiné a pro mě jsou nesmírně obohacující.
Nároky na učitele rostou. Dá se to vůbec zvládnout?
Většina oborů se rozvíjí, stále v nich přibývá něco nového. S učitelskou profesí je to totéž. Mění se její koncept a my se možná potřebujeme trochu zastavit a usebrat. Urovnat si priority a uvědomit si, že stejně jako se děti víc nenaučí jen proto, že toho o světě víc víme, ani na učitele nemůžeme nové požadavky jen tak nahrnout a očekávat, že to zvládnou. Je možná na čase, aby začali hledat jiné úhly pohledu na svou profesi, na to, co mají děti naučit a jak to mají dělat.
Co by z vašeho pohledu mělo mezi zmíněné priority patřit?
Přijde mi například zajímavé, co ukazují výzkumy úspěšných školských systémů. Totiž že každá škola nemusí znovu a znovu objevovat kolo, protože některé věci jsou jasně dané pro všechny. Rozumím tomu, že máme za sebou nějakou historii, kvůli níž je to pro řadu lidí těžko přijatelná myšlenka, ale vlastně mi přijde zajímavé například to, že ve Finsku mají učitelé dané, co mají učit z hlediska učiva. Mají pak víc času řešit individuální odlišnosti, zamýšlet se nad tím, jak pracovat s heterogenní třídou, nebo se sejít s kolegy. Další věc, kterou považuji za zásadní, je urovnání priorit na 1. stupni ZŠ, kdy je důležité naučit děti číst, psát a počítat. Spousta učiva tam kolem nich jen projde, není nutné na ně spěchat.
Pro všechny věkové kategorie pokládám za důležité naučit děti přemýšlet, kriticky myslet. Nejde o to, že se nemají učit fakta, jak tento přístup mají někteří tendenci devalvovat. Když má člověk přemýšlet, fakta potřebuje. Ale nezíská je tupým memorováním seznamů informací. Bohužel memorování se někdy zaměňuje za učení, ale v učení je toho mnohem víc. U učení je důležité vytváření si návyky, pochopení toho, co se učím, nejen mechanické opakování něčeho, co někdo jiný řekl nebo napsal.
Další prioritou by mělo být učit se, jak žít mezi lidmi, a k tomu škola dává ideální příležitost. Pro řadu lidí je to citlivé téma, ale kde jinde se děti mohou učit interagovat s vrstevníky i se staršími nebo mladšími lidmi tak jako ve školním prostředí? Taky by mi přišlo fajn, kdyby se děti ve škole naučily mít radost z učení.
I zapamatování jednoduchých informací je ale pro přemýšlení důležité…
Ano, ale paměť se nesmí přetěžovat. Paměť má mnoho různých podob. Informaci si pamatujeme různými kanály. Je rozdíl mezi tím, když si pamatujeme zážitek z výletu nebo seznam deseti slov. Když si máme zapamatovat, jak vypadá mapa, co jsme si přečetli, nebo vzkaz další osobě, který nám někdo řekl po telefonu. Paměť je vrstevnatá a je důležité, aby učitelé i rodiče pochopili, že některými způsoby se informace žákům pamatují lépe a jinými hůře, bez ohledu na to, jak si vzpomínají, že to ve škole fungovalo jim.
Nejen paměti se týká, že se každé dítě učí jinak. Není jednoduché to rozpoznat, natož mu pomoci pracovat způsobem, který je pro něj nejvhodnější. Ale zároveň má učitel před sebou dětí plnou třídu. Co s tím?
Obklopit se co nejvíc dalšími lidmi a dalšími odborníky. Dneska už opravdu není reálné, aby proces učení ve školním prostředí zvládal jeden člověk, je to transdisciplinární záležitost. Za důležité pokládám multidisciplinární týmy, které se navzájem obohacují, společně dají hlavy dohromady, když je to potřeba. Není to o tom, že by měli být všichni společně ve třídě, ale čas od času může přijít na náslech někdo, kdo učiteli pomůže rozklíčovat, proč se konkrétnímu dítěti učení daří lépe a jinému hůře. Nebo může jednou za dva týdny s někým probrat, co vidí na dětech nebo co se mu ve třídě povedlo a nepovedlo. Může to být kolega, školní psycholog, speciální pedagog nebo třeba sociální pracovník.
Takto školský systém ale není nastavený.
Není. Mění se
legislativa
v tom, že školy mají možnost snadněji získat školního psychologa nebo speciálního pedagoga, ale zároveň mnohdy není, koho by na těchto pozicích zaměstnaly. Je také otázka, jak začít více systémově řešit formy profesních sdílení, protože i to posiluje wellbeing učitelů. A bohužel bez toho, aby se učitelé cítili v pohodě, těžko můžeme chtít, aby podporovali pohodu žáků.Výzkumy věnující se syndromu vyhoření u učitelů neukazují moc pozitivní obrázek.
Učitelství je opravdu hodně náročná profese. Měli bychom to nejen deklarovat, ale také podle toho pedagogy ohodnotit. A nestavět se k tomu oboru tak, že v něm může působit každý, kdo chodil do školy. Bohužel pro řadu studentů je pedagogická fakulta záložní varianta a jsem opravdu vděčná, když tihle lidé naznají, že mít zájem o dějepis nebo být dobrý v jazycích neznamená být dobrým učitelem, a do školství vůbec nejdou.
Práce učitele je nesmírně mnohovrstevnatá. Proto mi také dává tak velký smysl, aby v tom nebyl sám a mohl si říct o podporu. Aby budoucí a ideálně i stávající učitelé získali náhled, že je přirozené se mýlit a že od nich nikdo neočekává stoprocentní výkony. Že je normální, když občas potřebují pomoc, a že se nemají bát říct, když si s něčím nevědí rady. Bohužel jak učitelé někdy kladou přílišné nároky na výkon žáků, podobně to vnímají u sebe. Když nakonec vyhoří a odejdou ze školství, přeju jim, aby se dobře uplatnili jinde, protože nejhorší je varianta, že vyhoří, ale zůstanou. To má hrozivé dopady na jejich duševní zdraví a také na proces učení žáků, se kterými pracují.
Spolupráce spojená s otvíráním dveří do tříd pro další dospělé je ale pro řadu učitelů citlivé téma.
Protože na to nejsou zvyklí. Někdy je pro ně nepředstavitelné už jenom to, že by ve třídě měli mít asistenta. Nejsou zvyklí na spolupráci. Mít ve třídě asistenta znamená pracovat v tandemu, i když je tam nějaká hierarchie. To není možné bez společné komunikace a bez toho, aby si rozdělili úkoly, navzájem o sobě věděli, domluvili se, co kdo bude dělat.
Není to další výzva, která vyžaduje další nové dovednosti?
Ale jsou to dovednosti, které člověk potřebuje, ať pracuje ve strojírenství, v IT, nebo ve školství. Podívejte se také na prognózy toho, co budou zaměstnavatelé napříč různými obory pokládat u zaměstnanců za důležité profesní
kompetence
. Je tam komunikace s lidmi, spolupráce, prezentační dovednosti, flexibilita, schopnost rychle reagovat na změny, schopnost řešit problémy.Stejně jako v jiných oborech jsou ale i výborní učitelé, jiní jsou průměrní a další svou profesi moc nezvládají.
Kvůli tomu mi vadí, když se na školství stále hledá jen to, co nefunguje. Kritizováni jsou tak i učitelé, kteří jsou skvělí. Zároveň ale vím moc dobře, že je ve školství řada lidí, kteří tam nemají co dělat. Školství je taková trafika, vystudujete vysokou školu a můžete v něm zůstat až do důchodu. Není tam povinnost dalšího vzdělávání, vykazování rozvoje dovedností. Ve stavebnictví, v medicíně, v řadě dalších oborů by si nikdo nemohl dovolit učit podle toho, jak si udělal přípravy před 20 lety.
Jaké mýty o učení by podle vás bylo potřeba ze školství vymést?
Například přetrvávající postoj, že musíme dělat věci, jak se dělaly vždycky, aniž bychom zvažovali, jestli je to adekvátní. To se týká třeba memorování seznamů informací, o kterém už jsme mluvily. Kdo z nás dospělých si pamatuje všechny ty seznamy děl spisovatelů nebo vzorečky chemických prvků, pokud je aktivně nepoužívá ve své profesi? Když informace projdou kolem vás, ale vy nemáte možnost si je osahat, zažít, chápat jejich význam nebo je aktivně používat, tak to prostě není učení. To jsme si jenom odškrtli probranou látku.
Což je další takový nešvar. Pocit, že se musí probrat všechno, co je v učebnici, že děti musí mít vyplněná všechna cvičení v pracovním sešitě. Když není čas se zastavit, vede to k tomu, že se děti reálně neučí. A naopak si myslím, že málo přemýšlíme o tom, v jakých situacích se děti učí a jak z toho těžit. Když vezmu úplně banální příklad malých kluků, kteří jsou nadšenci do fotbalu a sbírají fotbalové kartičky. Řeší, za koho ten který fotbalista hraje, takže najednou vědí, že existuje nějaká Brazílie, a dokážou pobrat i různé kontinenty a nabalovat na to další souvislosti, protože se pracuje s něčím, co už děti znají. Nikde není řečeno, že musí mít v sešitě nadpis Evropa a pod ním vyjmenované státy. Takové přehledy tvoří učitelé, kteří už znalosti mají a není pro ně proto těžké je vyjmenovat.
Podle statistik duševních onemocnění u dětí nebo podle toho, kolik učitelů je ohrožených syndromem vyhoření, se nám ve školách prostředí, kde se dobře cítíme, vytvářet moc nedaří. Co s tím?
Na tuhle otázku asi není jednoduchá odpověď. Naše společnost je výkonová, podávat dobré výkony považuje za hodnotu, což spoustě lidí zlomí vaz, protože tak nastavení nejsou. To se týká i velkých nároků, které klade na učitele – zároveň je ale kritizuje. Současně ale i kvalitní učitelé snadno sklouznou například ke komentování toho, v čem všem jsou dnešní děti horší než předcházející generace. To je začarovaný kruh. Když učitelé začnou mluvit o tom, že „tohle za nás nebylo“, je to myslím projev určitého stárnutí a tak trochu cesta k vyhoření. „Tohle za nás nebylo“ říkaly už naše babičky, ale učitel je v pozici vzdělavatele budoucích generací. Společnost se prostě nějak vyvíjí.
A vyvíjí se spolu s tím také školství? Jak vy to vnímáte optikou svou i zkušeností svých klientů?
Změny vnímám, ale že by byly nějak turbulentní, to se mi nezdá. Je to pořád na individuální úrovni. Vidím spoustu opravdu skvělých kantorů, kteří mají vůli dětem pomoct, jsou ochotní hledat společně nejlepší formy podpory. Žák se speciálními vzdělávacími potřebami může být v mnoha ohledech velmi náročný a není možné očekávat, že to učitel zvládne sám. Co mě trápí, je ale pocit, že to není řešené systémově. Je to pořád o partyzánském boji konkrétních pedagogů.
K takové změně nám myslím chybí i širší shoda ve společnosti, jak má práce učitele vypadat. Nebo ne?
Je důležité mít definovanou etiku profese, do které patří i to, že dbám na svůj wellbeing a wellbeing svých žáků. Vždycky to musí začínat u učitele.
Doc. PhDr. Lenka Krejčová, Ph.D.,
se zaměřuje na práci s dětmi, dospívajícími i dospělými se specifickými poruchami učení a chování. Věnuje se publikační a výzkumné činnosti, je prezidentkou International Association for Cognitive Education and Psychology. V minulosti učila v několika středních školách, v jedné z nich zastávala funkci výchovné poradkyně a školní psycholožky. V roce 2019 s několika kolegy založila soukromou ZŠ Poznávání, s. r. o.