Úvod do formativního hodnocení

V první řadě je třeba uvést, že samotný pojem formativní hodnocení je sice v Česku relativně krátce, ale jeho myšlenky fungují napříč školami naprosto přirozeně mnoho let. Nejde o jakýsi alternativní směr výuky, který je zcela odlišný od dosavadní každodenní práce. Řada učitelů poskytuje žákům informace o tom, v čem a jakým způsobem se mohou zlepšovat, dává možnost nápravy, pokud žák neuspěl, a poskytuje takovou zpětnou vazbu, která obsahuje doporučení, jak toho docílit. Stále však školám chybí celková koncepce a pojetí práce v oblasti zpětné vazby.

Ústřední postavou je žák a veškeré aktivity směřují k podoře jeho učení. Namísto orientace na to, co chtějí učit, se učitelé zaměřují na to, co chtějí naučit. Jde o ucelený komplex pedagogické práce, kterou učitel neustále podrobuje reflexi. Zamýšlí se nad tím, co udělal, jak na to žáci reagovali, jestli má relevantní důkazy o tom, co se žáci naučili, a zda může udělat něco pro to, aby žákům v učení pomohl.

Formativní hodnocení rozdělujeme do pěti strategií: cíle učení a kritéria úspěchu, vedení třídní diskuse a získávání důkazů o učení, poskytování zpětné vazby, vzájemné hodnocení žáků a sebehodnocení žáků. Každá strategie obsahuje množství konkrétních nástrojů, ze kterých učitel volí ty nejvhodnější do své praxe. Žádný nástroj však nefunguje za všech okolností, často je přínosný jen v určitých situacích.

Použití jednotlivých technik je proto nezbytné promýšlet a důkladně plánovat. Neexistuje zaručený návod, jak na to, ačkoliv se s podobným požadavkem se ze strany učitelů setkáváme poměrně často. Do procesu vzdělávání vstupuje nespočet proměnných a fakt, že jste měli s konkrétní aktivitou úspěch v jedné třídě, nezaručuje, že ho budete mít v jiné třídě znovu.

Nejčastěji učitelé a veřejnost dávají rovnítko mezi formativní hodnocení a hodnocení slovní. To však není úplně správně. Pokud použijeme slovní hodnocení, neznamená to vždy, že je formativní. Když není správně formulováno, snadno může mít ráz sumativního hodnocení a nijak významně nepodporuje další učení žáků.

Bylo by však mylné se domnívat, že učitelé nemohou v různých fázích vzdělávacího procesu používat jak sumativní, tak formativní hodnocení. Sumativní hodnocení používají k vyjádření toho, do jaké míry si žák látku osvojil. Zjednodušeně řečeno . A jedná se tak o hodnocení závěrečné, konečné. Formativní hodnocení je průběžné, nehodnotí výsledek učení, ale jeho proces. Užívá se tedy ve chvíli, kdy se žák ještě učí a má prostor ke zlepšení. Způsobů, jakými učitelé a žáci poskytují zpětnou vazbu, je mnoho, ale důležité je, aby objekt hodnocení vždy obdržel informaci o tom, do jaké míry jeho práce odpovídá požadavkům a co může udělat pro to, aby byl příště úspěšnější. Ve formativním hodnocení neexistuje pomyslný strop v podobě jedničky, kdy může žák nabýt dojmu, že se už nemá co učit.

Důležité je, aby učitel sám cítil vnitřní potřebu něco změnit a byl odhodlaný překonávat počáteční obtíže. Pokud bude do změny tlačen shora, bude formativní hodnocení aplikovat pouze formálně a ani pro něj, ani pro žáky nepřinese mnoho pozitivního. Takové počínání může mít na výuku a učení žáků i negativní dopad.

Není vhodné dělat víc změn najednou. I drobné narušení zautomatizovaných procesů může ze začátku přinést dočasné zhoršení jak na straně učitele, tak žáků, protože chvíli trvá, než si na nový způsob práce zvyknou. Příliš rozsáhlá reorganizace bývá pro učitele natolik náročná, že ho nakonec zcela odradí. Proto změny, které ve škole provádíte, dělejte raději pomalu a trvale.

Důležitou roli hraje komunikace. Není možné ze samotného procesu zavádění formativního hodnocení vynechat žáky a studenty, rodiče, kolegy nebo vedení školy. Je potřeba je informovat o tom, že hodnocení bude probíhat jinak. V ideálním případě se zapojí více kolegů a podpora přichází i od vedení školy. Když bude učitel přesvědčený o přínosech formativního hodnocení, dokáže je pak velmi dobře vysvětlit i rodičům.

Formativní hodnocení nemusí hned znamenat konec známkování. Přiblížit bychom to mohli na jednoduchém příkladu z hodiny výtvarné výchovy, kdy žák přichází za učitelem se svým výkresem. Učitel zhodnotí práci na základě stanovených kritérií, individuálně se žákem probere možnosti, jak výkres ještě vylepšit, a dá mu příležitost získanou zpětnou vazbu využít. Taková situace se může několikrát opakovat a na konci hodiny učitel výkresy oznámkuje. V průběhu učitel poskytoval hodnocení formativní, na konci žáky ohodnotil sumativně.

Zároveň nestačí vyměnit známky za škály, diagramy, procenta či emotikony – vždy je důležité, aby příjemce zpětné vazby současně obdržel informaci o tom, v jaké oblasti udělal chybu a jakým způsobem se může zlepšit. Když učitel takovou zpětnou vazbu poskytne, musí si později najít čas na to, aby zjistil, jak na ni žák zareagoval, a dal mu možnost prokázat vlastní posun.

Formativní hodnocení je již řadu let pevnou součástí mnoha zahraničních vzdělávacích systémů a ukazuje cestu, která je sice obtížná, ale správná. Jeho pozitivní efekt se projevuje jak v oblasti učení žáků a jejich vnitřní motivace, tak v rovině vztahů mezi žákem a učitelem i mezi žáky navzájem.