Školní dějepis nemá být relikt z dob, kdy všechno bylo na papíře a v jedné jediné učebnici, kterou se ubohé dítko mělo „naučit“, tj. odříkat u tabule a následně s úlevou zapomenout. Rozumní učitelé nikdy nechtěli po studentech stovky dat a jmen. K „telefonním seznamům“ se často uchylují ti, kteří se z nějakého důvodu míjejí s cílem vzdělávacího procesu – a dnes i se smyslem RVP. V kompetenci každého ředitele je, aby zjednal změnu.
K čemu je historická gramotnost v době postfaktické?
Mgr.
Michaela
Váchová
odborná editorka Učitelského měsíčníku
Cestu k ní nabízí Asociace pro didaktiku dějepisu, z. s., (dále „ADD“), založená na podzim 2021. Nestává se často, aby v nějakém oboru panovala shoda o tom, kudy by se měl ve škole ubírat. ADD však vznikla společným usnesením didaktiků/ček dějepisu všech tuzemských univerzitních kateder, které vzdělávají budoucí učitele a učitelky dějepisu. „Ten nápad myslím visel ve vzduchu už delší dobu. Popostrčily ho hlavně debaty nad revizí RVP a diskuse o smyslu školního dějepisu vůbec,“ říká předseda ADD Milan Ducháček, který působí na katedře historie Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické Univerzity v Liberci a přes dvacet let též učí na různých základních a středních školách.
Před několika lety se jeden z mých spolužáků na gymnáziu zeptal našeho pana profesora, k čemu jsou nám dějiny. Pamatuji si, že učitel dlouho přemýšlel a nakonec ho vlastně odbyl nějakou neurčitou odpovědí. Jak byste odpověděl vy?
A to se ptal až na gymnáziu? To je dost pozdě. Já stejnou otázkou začínám každou úvodní hodinu už v šesté třídě (nebo v primě). Se šesťáky se obvykle shodneme, že tím, co už bylo, se většina z nás živit nebude. Logicky se ptají, k čemu to tedy je, když už se minulos