Milé kolegyně a kolegové, dostali jsme se na závěr letošní rubriky Mosty mezi ředitelnou a sborovnou, proto dovolte už jen krátké zamyšlení právě na jednu skleničku dobrého vína.
Procházím se po jednotlivých příspěvcích prvního ročníku Učitelského měsíčníku a přemítám, co tím chtěl básník říci, tedy v této naší rubrice. Hodnocení přínosu, smyslu a vašeho zaujetí nechám na vás. Pokud se podařilo alespoň trochu pootevřít dveře porozumění mezi ředitelnou a sborovnou, mezi ředitelkou či ředitelem a ostatními pedagogy, mezi lidmi s vedoucí odpovědností a jejich podřízenými, tak tato rubrika nebyla zbytečným doplňkem časopisu. Nebudu se vracet k dílčím myšlenkám znovu, ale každý úhel pohledu znamená vzájemné obohacení a kdo jiný než pedagogové by měl k obohacení směřovat i tehdy, když jej jeho ředitelka či ředitel zrovna něčím nadzvedli.
V naší práci neustále spojujeme tři časové roviny – minulost, přítomnost a budoucnost. Každá má svoje místo na pomyslné časové ose, s každou ovšem musíme jinak zacházet. Minulost je dobou, kterou již nezměníme, a nemá cenu se tím trápit. Lze ji ovšem odpovědně reflektovat a využít právě pro budoucnost, abychom něco udělali třeba jinak a třeba lépe. Budoucnost chceme plánovat, sám jsem psal o důležitosti smělých vizí a pohledu dopředu. Kolik lidí však stráví v reflexích minulosti a úvahách o budoucnosti tolik času, že jim stále dokola utíká právě ta zásadní časová rovina, kterou je přítomnost? Ta, kterou prožíváme právě nyní, která se ve stejné podobě nikdy nebude opakovat a kterou bychom měli co nejvíce žít podle sebe a v souladu se sebou. To není nic sobeckého, naopak. Člověk, který umí žít v přítomnosti, který myslí na sebe i ostatní, který má nadhled, bude inspirací pro svoje okolí. Já bych vám všem moc přál, abyste byli takovou inspirací i pro svoje žáky, jejich rodiče a vůbec pro lidi, s nimiž se každodenně setkáváte.
Máte za sebou školní rok, který nás všechny moc naučila posunul. Bez přehánění také ukázal a argumentoval nezastupitelnost školy a jejích učitelů, ukázal v jiném světle ony mnohokrát popsané funkce moderní školy primárně cílící na socializaci dětí, komunikaci, vztah k sobě, vztah k druhými celkovou orientaci ve složité společnosti. Pokud v těch nekonečných debatách o důsledcích pandemie hledáme onu pověstnou perličku na dně, najdeme ji ve vztazích mezi lidmi, v nadhledu, ochotě si pomáhat a ochotě se vzájemně chápat.
Pracujete s dětmi a kultivujete to nejcennější, co společnost má. To není fráze ani přehánění, jen pojmenování skutečnosti a pravdy. Nenechejte se otrávit skutečností, že si to řada lidí ještě neuvědomuje, to bude vždycky. Tak krásnou a náročnou práci, jako je práce učitele, nemůže dělat každý.A když už ji dělá, musí myslet v první řadě na sebe. Nebojte se, nenabádám k sobectví, člověk myslící na sebe není sobec, neboť svým prostřednictvím obohacuje ostatní a pomáhá jim. Proto se vůbec nebojte ptát se sami sebe, co potřebujete, zdali není čas zvolnit, odpočívat a vyskočit alespoň na chvíli z rytmu.
Milé kolegyně, milí kolegové, dovolte mi zakončit letošní rubriku myšlenkou z krásného citátu sv. Františka. Přeji vám všem odvahu změnit a měnit to, co můžete. Přeji vám všem sílu unést to, co změnit nemůžete. A nakonec přeji moudrost, abyste dokázali rozeznat a rozeznávat jedno od druhého. Otevřeně si řekněme, hodně lidí to neumí a zbytečně se potom utápějí ve věcech, které si to nezaslouží. V době čtení tohoto čísla už budou prázdniny klepat na dveře docela hlasitě. Užijte si je co nejlépe, skutečně si je zasloužíte.