Informovat rodiče včas je zásadní prevence nedorozumění a konfliktů

Právo zákonného zástupce žáka a rodiče zletilého žáka na informace je zakotveno ve školském zákoně v § 21. Zákon už samozřejmě nespecifikuje, jakým způsobem mají škola a učitelé toto právo realizovat. S ohledem na efektivní způsob komunikace s rodiči je nutné vycházet z toho, že já jako učitel potřebuji hlavně učit. A následně si potřebuji definovat, co pro to, abych mohl/a učit, potřebuji na straně žáků a jejich rodičů mít, co mi pomůže a co mi naopak překáží. Na tomto základě pak vystavím svou informační komunikaci s rodiči. Způsob komunikace se samozřejmě odvíjí také od třídy, kterou učím. Jiné potřeby od rodičů mám, pokud učím první třídu, a jiné v posledním, maturitním ročníku. Je běžné informovat rodiče o školních akcích, průběhu školního roku, předávat sdělení vedení školy, zvát je na rodičovské schůzky nebo konzultace. Méně běžné je informování o oblastech, které vycházejí z našeho přesvědčení, nejsou snadno uchopitelné a občas se skrývají za tzv. „to dá rozum“. Tyto oblasti se týkají systému a zásad při vedení výuky, pomůcek na výuku či vedení žáků k samostatnosti. Ukážeme si na nich, jak informování usnadní výuku a předchází konfliktům (Trojanová, 2014), což pak můžete využít i v jiných oblastech komunikace s rodiči.

Rozhodnete se, že budete dávat motivační jedničky za dobrovolné úkoly a při pěti motivačních jedničkách dostanou žáci jednu velkou jedničku. Nebo se rozhodnete, že si žáci mohou vybrat vlastní knihu, kterou pročtou a na niž si udělají dobrovolný referát. Nebo se rozhodnete, že každé pondělí budou žáci psát malý opakovací testík… Je jedno, jaké uděláte rozhodnutí a jaký si nastavíte systém podle svých pedagogických preferencí, musíte o něm však informovat.

Představte si, že by si ředitel školy řekl, že bude pořádat pravidelné kávy se zaměstnanci, a nikomu by to nesdělil. Pak by nad hrnkem vždy seděl sám. Možná by tedy měl klidnou půlhodinku pro sebe, ale nepřineslo by to zamýšlený efekt. To, co nastavuji, musím vždy sdělit těm, kterých se to týká – v našem případě žákům a rodičům. Nestačí informovat žáky, může se totiž stát, že se děti s dobrovolnými úkoly doma nesvěří, protože je z nějakého důvodu nechtějí dělat a obávají se, že rodiče jejich volbu nepodpoří a řeknou jim, že je mají splnit povinně. Rodič nic neví, žákovi předmět nejde, a když rodič zjistí, že v předmětu nedělá žák skoro žádné úkoly, vyrazí se stížností do školy…

V řadě předmětů je nutné, aby žáci měli speciální pomůcky pro výuku. Učitelé někdy předpokládají, že rodič ví, jak se číslují sešity, jaké druhy úhloměrů existují, co znamenají čísla na tužkách apod. Vyjádřete se směrem k rodičům přesně, u pracovních sešitů a knih uvádějte ISBN, protože na trhu kolují různá vydání a vy pak v hodinách řešíte, že žák nemá stejnou knihu jako spolužák, hledáte cvičení na jiných stranách nebo komunikujete s rozčíleným rodičem, který už nechce nic dalšího kupovat. Pokud žák pomůcky nenosí, napište rodičům přesně, co chybí. Nestačí informace v sešitku nebo žákovské, že žák „neměl pomůcky na matematiku“ nebo „stále zapomíná pomůcky na angličtinu“. Pod touto poznámkou si rodič nic konkrétního nepředstaví a musí zbytečně zjišťovat a dohledávat, co na který předmět má žák mít a kde to sežene.

Pomůcky usnadňují práci v hodinách, a pokud je žáci mají, šetří to drahocenné výukové minuty a umožňuje je využívat lépe než k hledání a řešení chybějícího. Informujte na začátku roku rodiče přesně, co potřebujete, a jestliže žák vybavení nemá, řekněte rodiči jasně, co a kde má koupit nebo jak to budete řešit. Můžete si myslet, že je to jasné, ale pokud žák pomůcku nedonese, je to problém, který řešíte v hodině vy a který vám zbytečně kazí radost z učení.

Možná někteří učitelé namítnou, že přece není možné vše říkat rodičům, že musíme vést žáky k samostatnosti a musejí si sami hlídat, co potřebují do školy, a sami se o vše starat, případně se samostatně doptat spolužáků. Na základě rozhodnutí podporovat samostatnost pak rodičům nesdělují informace o domácí přípravě nebo pomůckách. Obzvláště v nižších ročnících je vedení k samostatnosti velice důležité a těží z něj kolegové na vyšších stupních. Problém je, že samostatnost nastává u každého někdy jindy, nemůžeme si snadno říct, že od října bude celá třída 30 žáků samostatná a všichni budou vždy vědět, co mají za úkol a co si mají do školy nachystat.

Učitelé také někdy zapomenou myšlenku samostatnosti a jejích důsledků sdílet s rodiči, což bývá základem mnoha komplikovaných nedorozumění, kdy rodiče nevědí, co se děje, učitel odkazuje na žáka a žák je zmatený. Můžete komunikovat například takto: „Vážení rodiče, s ohledem na podporu samostatnosti si žáci zapisují domácí úkoly a sdělení, samostatně zodpovídají za to, že mají do školy vše nachystané. Pokud byste zjistili, že tento systém ještě není úplně funkční, ozvěte se, budeme to společně řešit.“ Pak můžete informovat rodiče a zároveň žáky a postupovat krok za krokem k větší odpovědnosti žáků a menší odpovědnosti rodičů. U někoho to půjde rychleji a u někoho pomaleji. Tím, že ale informaci rodičům nesdělíme, samostatnost neurychlíme.

Výše uvedené oblasti měly za cíl ukázat nutnost informovat rodiče o všem, co já jako učitel potřebuji k tomu, abych mohl/a v hodinách skutečně učit, a jak sebelepší systém či nastavení, které nesdělím klíčovému člověku, může přerůst ve zbytečná nedorozumění. Nejsnazším způsobem je skutečně se zamyslet nad svou učitelskou potřebou a tu pak jednoduše strukturovat do informačního e-mailu rodičům a sledovat, zda nastavení funguje. Pokud nefunguje, je nutné hledat nové řešení, zbytečné rozčilování se nad tím, že rodiče nesledují nástěnky, systémy a weby, nám hodinu neusnadní. O to, co potřebuji, si musím umět jasně a zároveň příjemně říct. Pokud půjdou k rodičům pochopitelné instrukce a budou vědět, co od nich učitelé očekávají, většina se určitě nebude bránit a rádi školu podpoří.

Pozor ještě na drobnost – e-maily pro rodiče jsou vhodné spíše stručnější a jasně strukturované. Nejlépe pokud obsahují tři jasné oblasti nebo tři základní body. Mnoho informací pak zbytečně zahlcuje a podstatné se ztrácí. Pokud si nejste jisti, zda je váš e-mail srozumitelný, dejte ho přečíst někomu mimo školství, jeho reakce napoví.

V příštím článku se budeme věnovat stížnostem. I když uskutečníte veškerou možnou prevenci, všechno správně nastavíte, empaticky komunikujete, stížnost se občas objeví – a příště si s ní poradíme.