Koronavirová krize se projevuje nejen na fyzickém, ale také na psychickém zdraví populace. Obecný nárůst depresí, úzkostí i sebevražedných tendencí zaznamenává Národní ústav duševního zdraví. Ve společnosti roste frustrace a s ní vztek, což občas odnášejí i ti nejnevinnější, totiž děti.
Dle Petry Wünschové, vedoucí centra Locika, to souvisí s tím, jak jsou nastavena opatření, která upozaďují potřeby dětí. „Děti přišly o většinu zdrojů sebevědomí či rozvoje – kroužky, kamarády, školu. Není to pro ně vývojově správně. Navíc logicky atmosféra v rodinách houstne, nikdo neví, jak věci budou,“ sděluje Wünschová. Centrum Locika se zabývá pomocí dětem, jež jsou domácím násilím ohrožené, a na svých stránkách nabízí společně s Linkou bezpečí také pokyny pro odborníky, kteří s dětmi pracují.
Letos centrum spustilo také
portál Dětství bez násilí
, kde jsou pokyny rozpracovány do článků a grafických materiálů. Ty například poradí, jak se u dětí projevuje úzkost a jak s traumatizovaným dítětem komunikovat. Projevy úzkosti se liší podle věku, všudypřítomná je však podrážděnost, únava a ztráta motivace.Jak může pomoci učitel
Prostředí školy je pro dítě klíčové. Jak dokládá Wünschová, většina dětí přichází do centra Locika mezi šestým až osmým rokem. Tehdy jim začíná školní docházka, kde zjišťují, že situace doma není normální.
Velkou roli může hrát vztah, který učitel s žákem naváže. Jedná se o takzvanou korektivní zkušenost, zprostředkovanou někým, kdo dětem naslouchá a dává jim směr. „Jakoterapeuti se zamýšlíme nad tím, proč se některé děti ze zkušenosti zotaví a některé ne. Ukazuje se, že takový blízký člověk jako učitel nebo terapeut je pro dítě celoživotně důležitý.“
Dodává však, že učitel není psycholog ani sociální pracovník. Jeho úkolem je zaznamenat, kde není něco v pořádku, a předat to dále. „Z mé zkušenosti jsou učitelé citliví k dynamice třídy a ví, které děti by pomoc potřebovaly. Důležité je, aby pečovali o atmosféru v kolektivu a takové dítě nevystavovali konfrontačním situacím,“ uzavírá Wünschová.
Kudy kam
Kromě rad se na portálu Dětství bez násilí nachází také mapa podobných center jako Locika po republice. Právě ta mohou zajistit terapeutickou intervenci a podchytit traumatizované dítě, legální kroky spadají pak pod orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), který má nejčastěji podobu obecních či krajských úřadů.
Mapa sociálních zařízení je na první pohled značně disproporční – zatímco na severu Čech a v Praze čítá devět takových zařízení, Plzeňský a Jihočeský kraj nemá jediné centrum, které by se problémem domácího násilí zabývalo, stejně jako Zlínský a Olomoucký kraj. „Od vzniku Lociky se situace lepší, ale potřeby terénu zůstávají nepokryty. Je to tím, že není nastavený veřejnoprávní systém ochrany dětí, neexistují standardy ani systém financování,“ komentuje situaci Wünschová.
Co tedy dělat, jsem-li v jedné z těchto „nepokrytých“ oblastí? „Klíčová je samozřejmě spolupráce s OSPODem, ale nestačí to. Můžete nám napsat e-mail nebo zavolat na naši poradenskou linku, kde vám odborníci poradí, jak postupovat s možnostmi, které v kraji jsou. Řešením bývá také rozdělit si role v rámci školy,“ říká Wünschová s tím, že je důležité, aby ve škole existoval někdo „zasíťovaný“. Někdo, kdo se v problematice orientuje a ví kudy kam.
Prevence především
Příčinou toho, proč se na školách problematice věnujeme nedostatečně, může být podle Petry Wünschové také celospolečenská situace, jež násilí v osobních vztazích do jisté míry stále akceptuje. „Prvním krokem je vybudovat síť poučených dospělých. Když už děti zveřejní svou situaci, okolí často neví, co má dělat. Až poté se můžeme zaměřit na prevenci u dětí,“ říká.
Předsedkyně Vládního výboru pro práva dítěte a členka Výboru pro prevenci domácího násilí Klára Laurenčíková na konto prevence říká, že je třeba posilovat programy, které pečují o duševní zdraví ve škole obecně. „Je potřeba investovat do projektů zaměřených na socio-emoční dovednosti. Právě tam vidím akutní nedostatek metodické podpory z ministerstva školství a Národního pedagogického institutu,“ zhodnocuje situaci.
Laurenčíková popisuje také
Akční plán o duševním zdraví
, který vláda schválila v loňském roce. V něm je zakotveno
zhruba deset úkolů týkajících se duševního zdraví dětí
. Obsahuje také mimo jiné úkol vytvořit indikátory pro včasnou identifikaci ohrožených dětí. „Metodika by měla popsat, kdo má s kým spolupracovat a jak, aby došlo ke stabilizaci systému,“ prozrazuje Laurenčíková. Mohlo by jít o zrod mezirezortní spolupráce, která na tomto poli v Česku chybí?