Leoš Janáček by měl radost

Slova Leoše Janáčka dotýkající se cimbálu se objevila v osnovách hudebních lidových tanců na Moravě už v roce 1893, tedy téměř šedesát let předtím, než se začala na českých konzervatořích, zprvu velmi nenápadně, vyučovat hra na tento nástroj.

Prvními institucemi, které v padesátých letech dvacátého století zahájily téměř současně výuku cimbálu na českých konzervatořích, byly Státní konzervatoř Praha (1951) a Státní hudební škola v Kroměříži (dnes Konzervatoř P. J. Vejvanovského) (1952). V roce 1957 se započala vyučovat cimbálová hra i na konzervatoři v Ostravě a teprve v roce 1963 na konzervatoři v Brně. Na všech těchto školách se cimbál vyučoval především jako druhý obligátní (povinný, ale vedlejší) obor a drtivá většina tehdejších žáků se s ním seznamovala až v rámci studia. Až teprve v roce 1980 se začal v Brně učit cimbál jako hlavní obor.

V době, kdy téměř neexistovala metodika výuky a nástrojová literatura byla v plenkách, se začínajícího oboru ujali profesoři Albert Pek a Vojtěch Brada. Oba dva byli vynikající pedagogové, zanícení folkloristé, cimbáloví samouci. Spojovalo je rovněž i to, že byli výbornými klavíristy s darem kompozičního umění, které vkládali do skladeb pro své první studenty. Ti poté začali, jistě zdravě nakaženi euforií těchto dvou průkopníků, navazovat na jejich práci a v nelehkých podmínkách postupně budovat síť cimbálových tříd na tehdejších LŠU (lidové školy umění).

Informace o počátcích cimbálové výuky v Československu mají zcela zásadní význam pro pochopení snah několika generací o proces emancipovat cimbál na úroveň jiných nástrojů s daleko širším a bohatším historickým uplatněním. Mladý nástroj totiž postupně nacházel oporu nejenom v nadšení a entuziasmu, který byl spojován především s masivním rozkvětem poválečného folklorního života, ale především ve společenském uznání jeho potřeb, nezbytných pro jeho další vývoj a rozvoj. K těm nejdůležitějším mimo jiné patřilo: zařazení do školského systému, první učební osnovy, metodika výuky, kvalitní nástrojová literatura, ale především první vlna poučených a vzdělaných absolventů, budoucích pedagogů a interpretů artificiální hudby, kteří měli chuť a schopnosti povznést svůj nástroj.

Dnes víme, že cesta to byla trnitá, neprošlapaná, hledající a objevná, nanejvýš potřebná a viděno dnešní optikou velmi úspěšná. Během sedmdesáti let, což je v průměru jeden lidský život, se podařilo cimbálovou „popelku“ proměnit ve zcela svébytný, suverénní a velmi dobře fungující obor, o jehož studium je na všech úrovních našeho školství nebývalý zájem. Cimbál se dnes vyučuje na pěti desítkách ZUŠ, třech konzervatořích a všemi těmito institucemi prošly za tu dobu už stovky absolventů. To je úžasné číslo svědčící o neutuchajícím zájmu, ale také o pevných kořenech cimbálového zázemí a podhoubí, které se během několika desítek let podařilo vytvořit.

Příčiny takového růstu, který má pozvolný, módními trendy nezatížený a zatím stále vzestupný charakter, lze nalézt v mnoha faktorech, které se vzájemně prolínají a doplňují. V jejich čele stojí cimbál jako takový se svými klady i zápory, jenž se stal hybatelem snah lidského ducha. Zvukově a barevně nesmírně přitažlivý instrument nabízí hráči velikou interpretační svobodu a volnost. Ne náhodou jsou cimbalisté často tvůrčími a vůdčími osobnostmi souborů s aranžérským i skladatelským potenciálem. Svými melodickými, harmonickými i rytmickými možnostmi, podtrženými pestrou výrazovou škálou, vyvažuje cimbál svá úskalí a nedostatky – technickou nedokonalost (stavbu), problematické ladění, absenci historické literatury, váhu, dostupnost apod. V tomto ohledu se mnohé změnilo po sametové revoluci v roce 1989, kdy se spolu s otevřením hranic objevily i nové možnosti a impulsy pro rozvoj studia nástroje, ale i možnosti jeho nabytí. Cenovou i fyzickou nedostupnost nástroje pozměnili noví čeští výrobci, z nichž se dva stali dokonce světově proslulými (Holak, Všianský).

Dalším významným faktorem stojícím za cimbálovým „zázrakem“ jsou nepochybně moravské regiony, které si udržují tradiční kulturu a pečují o ni. Cimbál v ní má dnes už historicky dané a nezastupitelné místo coby zvukově charakteristický a i z názvu patrný vůdčí instrument nástrojového obsazení moravských lidových muzik. Takzvané „cimbálovky“ jsou obecně ve veliké oblibě a tím přirozeně přitahují zájem mladých muzikantů. Vzhledem k tomu, že láska k lidové hudbě se zde dědí z generace na generaci, lze jistě hovořit i o silném hudebním, rodově-genetickém otisku. V tomto ohledu je zajímavý i fakt, že dívčí element začíná ve všech věkových kategoriích převažovat. Kupříkladu na brněnské konzervatoři je z historického pohledu zajímavé rozložení absolventů v poměru sedm mužů ku devatenácti ženám.

Právě v tradičních oblastech východní a jižní Moravy se těší cimbálové třídy ZUŠ největšímu zájmu a jsou zde nejhojněji zastoupeny. Patří tak mezi největší dodavatele hráčů nejen do stále se rozšiřujících řad cimbálových muzik, vznikajících mnohdy na jejich půdě, a dál samostatně fungujících, ale i konzervatoří, vysokých škol a hudebních souborů nejrůznějších žánrů.

V souvislosti s vysokoškolským vzděláním můžeme zatím jen litovat, že se cimbál nepodařilo prosadit na naši akademickou půdu. Slovenská republika byla v tomto ohledu bystřejší a v roce 1997 otevřela na Fakultě múzických umění v Banské Bystrici hlavní obor cimbál. Byl to moudrý, šťastný a nadčasový krok, který významně prospěl rozvoji cimbálové hry nejenom na Slovensku, ale v celém středoevropském regionu.

Svou životaschopnost a vzestupnou kvalitu prokazuje cimbál na pravidelných soutěžních přehlídkách v rámci ZUŠ pod dohledem republikové sekce pedagogů hry na cimbál, ale také na Mezinárodním cimbálovém festivalu ve Valašském Meziříčí. Pořádá jej Česká cimbálová asociace a vybudoval si velmi prestižní mezinárodní renomé. Tato akce je i zdatnou náhradou za chybějící soutěžní platformu v rámci českých konzervatoří.

Všechna kola soutěží ZUŠ i meziříčského festivalu jsou vítanou a potřebnou příležitostí k potkávání a předávání si zkušeností uvnitř široké cimbálové rodiny. Jsem rád, že jsem její součástí a že si mohu dovolit v několika bodech nastínit i svůj recept na její další ideální fungovaní. Hledejme to, co nás spojuje a nikoliv rozděluje, ačkoliv každý hrajeme a učíme trochu jinak. Mějme k sobě respekt, na soutěžních kláních necilme jen na výsledky, ale více na poznávání, předávání a sbližování našich hudebních řečí a jejich protagonistů. Zapomeňme na hledání jedné hudební pravdy a važme si vzájemných odlišností, které brání unifikovanosti a vedou k pestrosti a barevnosti. Učme se a poznávejme, ale zároveň si chraňme autenticitu české a moravské cimbálové školy, která má své kořeny v naší, staletími usazené lidové písni. Klaďme si otázky a odpovědi na ně nacházejme nejen v rovině profesní, ale i lidské. To všechno bych přál nejen „cimbálům“, ale i všem ostatním, kterým leží na srdci hudební školství a jeho poslání.

Hudební vzdělávání je určitě tou nejpřirozenější, nezastupitelnou a možná i nejvíce českou cestou, jak budovat kulturní povědomí a vyspělost národa prostřednictvím nejmladší generace. Hudebním esperantem, které nepotřebuje umělé překladače, ale jen vnímavé, citově a intuitivně napojené lidské bytosti, hledající étos, vnitřní naplnění a harmonii. Všude kolem vidíme, že je toho nanejvýš zapotřebí.

A jak je to s tou Jánáčkovou radostí? No, kdyby dnes vyrazil z rodných Hukvald a vzal to přes Valašsko, Kopanice, Horňácko, Dolňácko a všude tam kolem až do Brna, nemusel už by věhlasný skladatel „putovati pustými kraji, aby našel ‚cymbalisty‘ a mírný šum a řinkot jejich poddajného nástroje“, ale zakopával by o ně. A jeho radost by jistě sdílel i profesor Pek, kdyby věděl, že ten samý nástroj, na který začal učit na pražské konzervatoři a který vlastně započal tu dlouhou cimbálovou cestu ze stínu na výsluní, převedla jeho alma mater nedávno bezúplatně na nově vzniklý cimbálový obor na ZUŠ v Praze. I toto svědčí o jeho životaschopnosti a potřebnosti, ale také o tom, že cimbál má prostě zvláštní fluidum, specifickou barvu s nespočtem výrazových možností, a pokud vás jednou vtáhne do svého kouzelného světa, není cesty zpět.