Původně jsem chtěl obšírně psát o úspěších projektu „Podpora uměleckého vzdělávání pro rovné příležitosti“, který jsme uzavřeli koncem února 2020, ale nakonec jsem se rozhodl, že potřebné informace, pokud budete chtít, si můžete přečíst na webu Kreativnibudoucnost.cz.
Jak se umělec stal úředníkem a pak se vydal na cestu zpět
Robert
Mimra
Portedo, o. p. s.
Pokud si tyto stránky otevřete, najdete zde kompletní informace o projektu, fotky ze 157 realizovaných akcí, je zde 20 publikací a brožur, které jsme pro vás připravili, i podrobné informace o vzdělávacích aktivitách pro učitele a ředitele uměleckých škol. Nemyslím si však, že je v této podivné době, která nám odvála některé zdánlivé jistoty, čas na výčet statistik úspěšnosti. Jeden odstavec bohatě postačí.
Text píši v době, kdy se uvolňují mimořádná opatření, a netuším, jaká bude doba za pár týdnů, kdy budete tyto řádky číst. Oblíbená fráze dnešních dní je, že „svět už nikdy nebude takový, jaký jsme jej znali“. Na podkladu této věty postavila brilantně formulovanou úvahu filozofka a religionistka Tereza Matějčková (text vyšel v časopise Respekt na přelomu dubna a května). Autorka zde píše, že „svět jsme ale nikdy neznali – žijeme podle modelů. Vytváříme si představy o tom, co je svět. Když nám to prochází dostatečně dlouho, usmyslíme si, že náš model je totožný se světem. Skutečnost však každý model překračuje. Nyní na vlastních tělech pociťujeme meze modelu, v němž jsme svět podali jako vesnici bez vzdáleností. Ctností i posláním je v tomto modelu schopnost přibližovat se vzdálenému a opouštět blízké. Blízkost možností nás uklidňuje, zatímco blízkost blízkého i blízkých děsí.“.
Triumvirát témat našeho projektu – Inkluze, Technologie a Kreativita – se ukázal jako mimořádně aktuální a použitelný i v „novém“ světě. Kreativita je dobrou strategií (například česká cesta, jak vyřešit nedostatek ochranných pomůcek). Slepá důvěra ve vrchnost, kterou máme stále trochu za nehty ještě z dob mocnářství, není už bezpečná. Koronakrize nám ukázala mimo jiné to, že ti nahoře, kteří nastavují pravidla našeho spolužití, nevědí o moc víc než my sami. Schopnost kritického myšlení a cvik v hledání kreativních řešení problémů se ukazují jako nepostradatelné.
Technologie se staly nezbytností. V projektu jsme vytvořili e-learningové kurzy, které jsme poskytli zdarma učitelům k tvorbě jejich vlastních e-kurzů. Online vzdělávání pedagogů přišlo také vhod. Na webu Kreativnibudoucnost.cz vytvoříme i prostor pro sdílení osobních portfolií pedagogů. Svůj technooptimismus se však pokusím usměrnit ještě jednou citací Terezy Matějčkové: „Výzvy k přesunu do paralelních světů opomíjejí to, co nám virus ukázal: že sny, které žijeme v digitálním světě, se mohou proměnit v noční můry ve světě skutečném, v němž nepřestáváme být veskrze fyzickými bytostmi – závislými na těch, kteří nežijí a nepracují výlučně ve virtuálním světě.“
V inkluzi vidím lék proti budoucnosti, kde budeme schopní vycházet pouze se svými klony (což by rozhodně nebyl ten nejlepší svět z možných světů). Myslím teď inkluzi v tom nejširším slova smyslu. Tedy schopnost a ochotu pochopit lidi s odlišnými názory, přístupem ke světu, s povahovými vlastnostmi, které nás iritují. Z této filozofie se odvíjí i společné vzdělávání na školách. Nedopečené zákonné normy nebo nešikovně uskutečňovaná inkluze v praxi na tom nic nemění.
Věřím v sílu spolupráce. Jednou z aktivit projektu Podpora uměleckého vzdělávání pro rovné příležitosti byla spolupráce učitelů a umělců, kteří společně vytvořili dvanáct školních projektů v sedmi základních školách. Na webu Kreativnibudoucnost.cz jsme inspirováni touto projektovou aktivitou vytvořili prostor, kde se bezplatně zveřejňují inzeráty umělců, kteří mají zájem o spolupráci se základními uměleckými školami. Pokud ze strany ZUŠ bude tato rukavice zdvižena, tak to nemusí být jen projev solidarity, ale i možnost pracovat se zajímavými lidmi, zkoušet nový přístup v rutině všednodenní výuky a přemýšlet o své práci očima lidí z trochu jiného světa.
Chtěli bychom jít ale ještě dál. Pokusíme se vytvořit prostor, kde si budou moci učitelé bezplatně a bez technických komplikací sdílet výukové materiály, nahrávky, metodiky a metody. Jednou nohou tím vstupujeme do světa sdílené ekonomiky, jejímž důležitým principem je myšlenka, že mít přístup k věci je lepší než ji vlastnit.
Projekt nám umožnil do „banku“ vložit několik set výukových jednotek a dalších materiálů k bezplatnému využívání. Nyní budeme doufat, že se k nám přidají další učitelé-autoři, kteří bezplatně vloží své know-how do společného košíku sdílených znalostí. S každým dalším příspěvkem se společné bohatství rozroste. Zní to primitivně a v postkomunistických zemích asi i trochu nebezpečně. Ale proč by to vlastně nemělo fungovat?
Připomínám, že „svět už nikdy nebude takový, jaký jsme jej znali“. A za sebe doporučuji místo neproduktivních obav o budoucnost vyzkoušet něco nového a úzkost z proměny světa vyměnit za trochu touhy po dobrodružství, kterou jsme měli jako děti, ale většina z nás ji ztratila v době, kdy se z nás stali „rozumní“ dospělí. Koneckonců sám na sobě jsem si to vyzkoušel před deseti lety, kdy jsem jako aktivní hudebník a učitel vstoupil do světa projektů. Nyní, kdy se vracím s jedním operním projektem zase zpět, si nesu s sebou zkušenosti, které mi dovolí spolupracovat i s lidmi, kteří nejsou mými klony.
