Tak trochu jiná expedice: do divadla!

Školní divadlo není ničím novým. Čas od času se na většině SŠ najde několik nadšených studentů a učitelů, kteří mají chuť zkusit si divadlo osahat i z druhé strany, z pozice tvůrců a protagonistů. Každoroční bohatá účast školních divadelních souborů v soutěži Studentská Thálie je toho důkazem. Na Zatlance má divadlo také svou tradici. Již podruhé od založení „zatlankovského“ divadelního souboru UnderZ zvítězila ve Studentské Thálii tato skupina studentů v kategorii neuměleckých škol, konkrétně loni se hrou Za nás bylo líp.

Studenti většinou tráví přípravou divadla svůj volný čas. Aby se divadlu věnoval nadstandardní prostor i v rámci školní výuky, není běžné, naštěstí ale ne nemožné.

„Termín dokumentární divadlo v sobě zahrnuje to, co jindy nazýváme ‚divadlem se sociálním přesahem‘, ‚angažovaným divadlem‘ nebo ‚social specific‘. Všechny zmíněné formáty propojuje právě práce s reálnými zdroji. Reálným zdrojem může být příběh, zážitek, vzpomínka, ale i charakter určité osobnosti nebo jen obyčejný předmět. Tvůrci dokumentárního divadla také velmi často pracují s videem a hudbou ve vztahu k osobním výpovědím aktérů. Dokumentární divadlo přineslo nový jevištní jazyk, který by skrze tradiční divadelní postupy nikdy nevznikl,“ vysvětluje režisérka a umělecká ředitelkou mezinárodního festivalu dokumentárního divadla Akcent Jana Svobodová.

Dokumentární divadlo tedy vychází ze skutečných příběhů a je realizováno skutečnými lidmi – majiteli těchto příběhů. Jde o divadlo angažované, které umožňuje lidem skrze autentické příběhy prožívat to, z čeho mají například strach nebo co chtějí naléhavě sdělit druhým lidem. Může tak aktivně přispívat k otevírání palčivých společenských nebo na druhé straně osobních intimních témat.

Divadlo Archa v rámci programu Archa školám pořádá pro žáky vyšších ročníků ZŠ a SŠ dopolední divadelní dílny zaměřené právě na divadlo jako dokument. Několik tříd GNZ již těmito dílnami prošlo a po pozitivních ohlasech studentů na tři hodiny strávené divadelní prací se autorka tohoto článku pokusila s Archou dohodnout ještě intenzivnější spolupráci. Divadelníci nakonec na týdenní program věnovaný tvorbě studentského divadelního představení přímo v prostorách Archy kývli a tak začala expediční příprava.

Letos je to tedy již podruhé, co studenti prvního ročníku Alt třídy GNZ mohli v rámci jednoho týdne vytvořit a realizovat představení ve formátu dokumentárního divadla. Pro vytržení účastníků projektu z jejich každodenních školních činností je velmi důležité změnit terén. Několik přípravných setkání, her a cvičení sice probíhalo ještě ve školní tělocvičně, největší pokrok ale studenti na sobě samých udělali právě až v prostorách divadla.

Divadelní prostor je velmi specifický. Každý krok, pohyb, gesto, slovo na scéně nese nějaký význam a upoutává na sebe pozornost. Zvlášť za spolupráce světla nebo případně zvukové či videosložky. Studenti v úvodu dostali prostor na malé jevištní improvizace (chůze, ohledávání prostoru, setkání s druhým, zrcadlení apod.), následně se seznámili s technikou osvětlování scény, užití zvuku a videa. Teprve poté, co se s prostorem divadla sžili, odhodili počáteční ostych a nechali zaznít svůj osobní příběh, byli motivováni k hledání společného tématu pro představení.

Loňští prváci si zvolili jako téma sociální skupiny lidí žijící na Smíchově a v jejich hledáčku se ocitly busking (pouliční umění), bezdomovectví a noční klubový život. Fokus studentů byl tedy zaměřen spíše ven k druhým lidem.

Letošní první ročník, zřejmě pod vlivem neustálého školního shonu a dohánění termínů, věnoval svou pozornost prožívání změn a ubíhání času. Čas a změna se tedy staly ústředními motivy jejich scénářů a vznikly tři 15minutové divadelní performance se světelnými efekty, zvukem a videoprojekcemi. Žádné dlouhé monology. Studenti byli motivováni volit spíše zajímavý audiovizuální jazyk vyprávění. Všechny složky si studenti s malou pomocí od profesionálů připravili sami.

Velmi zajímavé bylo sledovat rozdělování rolí jednotlivců v desetičlenných pracovních týmech i celkovou dynamiku skupin. V jedné skupině si studenti užívali, že mají svobodu tvorby i čas, který si mohou rozvrhnout podle sebe, a tak jim chvíli trvalo, než začali pracovat. Jejich konečná performance byla jednoduchá, ale výrazná, se surrealistickými prvky. Druhá skupina, složená pouze z dívek, vsadila na různorodost scén, postupovala postmoderním způsobem jako VJs nebo DJs, kteří míchají různé motivy a hudební styly. Poslední skupina se držela narace v příběhu spáče a jeho prožívání svobody v čase, kdy sníme.

Projekt expedice v rozsahu několika dnů s účastí profesionálů z divadla, pronájem prostoru a techniky není levná záležitost a je nutné finance předem dobře naplánovat. V našem případě hradili část týdne v divadle studenti, část škola a část divadlo z projektu Archa školám. Pokud se však nedostává sympatizující divadelní scény ani velkých financí, vždy je možné oslovit nějaký kulturní spolek, hudební klub apod. a projekt uskutečnit v menším a skromnějším měřítku. I tak jistě bude stát za to.

„Ráda bych vám poděkovala za program, který jsme měli v Arše. Opravdu mě to bavilo! Obzvlášť práce s papírem mi přišla neuvěřitelně zajímavá. Člověk si u toho ledacos uvědomí… Dříve jsem neměla tak kladný vztah k tvorbě, ale od doby, co děláme ta různá cvičení, jsem více a více natěšená na další program. Uvolňuje mě dělat věci jen tak – bez životně důležitého smyslu a napětí. Jak včera někdo podotkl: je to jako být v úplně jiném vesmíru. A mně je v tom vesmíru vážně nádherně! A tak vás chci povzbudit, že je vaše práce opravdu užitečná a přináší mi něco, co nic jiného nedokáže nahradit.“ (Nela Z., 1. D)

Tak příští rok znovu?