Na seminářích pro učitele často dostávám jednu zásadní otázku: Proč učit o genocidách minulosti, když se u nás nic takového opakovat nemůže? Většina přeživších Židů se dávno vystěhovala, Armény u nás skoro žádné nemáme a o Tutsiích ani nevíme, kdo jsou. Tak proč tím ztrácet drahocenný čas, který bychom mohli věnovat něčemu našemu, vlastnímu? Odpověď je jednoduchá: právě nepochopení faktu, že genocidy se týkají všeho lidstva a lidského chování jako takového, tedy nikoliv jen specifických konstrukcí nepřítele prosazovaných pachateli konkrétních genocid, je úrodným podhoubím pro další genocidy.
Genocidy v časově, geograficky i kulturně zcela odlišných lidských společenstvích proběhly podle překvapivě shodného schématu. Nezáleželo na tom, jestli konstrukce nepřítele pracovala s definicí rasistickou, národní, náboženskou, nebo s vizí likvidace nepřátelských tříd. Základním stavebním kamenem všech genocid bylo a je dělení lidských bytostí na „my“ a „oni“. Genocidy jako nejextrémnější projev mezilidské nenávisti jsou nepřeberným zdrojem informací o lidském charakteru, o využití propagan