Na seminářích pro učitele často dostávám jednu zásadní otázku: Proč učit o genocidách minulosti, když se u nás nic takového opakovat nemůže? Většina přeživších Židů se dávno vystěhovala, Armény u nás skoro žádné nemáme a o Tutsiích ani nevíme, kdo jsou. Tak proč tím ztrácet drahocenný čas, který bychom mohli věnovat něčemu našemu, vlastnímu? Odpověď je jednoduchá: právě nepochopení faktu, že genocidy se týkají všeho lidstva a lidského chování jako takového, tedy nikoliv jen specifických konstrukcí nepřítele prosazovaných pachateli konkrétních genocid, je úrodným podhoubím pro další genocidy.
Genocidy v časově, geograficky i kulturně zcela odlišných lidských společenstvích proběhly podle překvapivě shodného schématu. Nezáleželo na tom, jestli konstrukce nepřítele pracovala s definicí rasistickou, národní, náboženskou, nebo s vizí likvidace nepřátelských tříd. Základním stavebním kamenem všech genocid bylo a je dělení lidských bytostí na „my“ a „oni“. Genocidy jako nejextrémnější projev mezilidské nenávisti jsou nepřeberným zdrojem informací o lidském charakteru, o využití propagandy k manipulaci davů, o mechanismech konstrukce nepřítele. Tedy fenoménů, se kterými se v méně extrémní podobě setkáváme každý den. U dokonaných genocid minulosti ale víme, kam takové rozdmýchávání nenávisti v konečném výsledku vedlo. Právě proto může být poznávání historie různých genocid přínosné.
Za pedagogicky nejzajímavější považuji poznávání lidského chování ve dvou fázích genocidy: před začátkem masového vraždění a pak v poslední fázi genocidy, kdy dochází k popírání, že se kdy vůbec stala. Detailní popisy a vizuálně šokující ilustrace samotných hrůz vraždění mohou být velmi kontraproduktivní a vyžadují vyspělé, poučené publikum. Dodnes se bohužel například za úspěšný výsledek hodiny o holocaustu považuje to, že se studenti rozplakali. Dle mého názoru by pedagogickým cílem výuky o genocidách mělo být k současnosti vztažené zkoumání mechanismů nenávisti, důvodů atraktivity použité konstrukce nepřítele pro většinovou populaci, role předsudků a stereotypů i analýza způsobů recyklace historických propagandistických tvrzení pro nový, genocidální účel. Nikoliv traumatizace studentů.
Fáze všech genocid jsou stejné
Nejprve přišla definice toho, kdo jsou „oni“, náš nepřítel. Pokud bylo možné využít tradiční, již zažité předsudky, byly do této abstraktní konstrukce nepřítele okamžitě zabudovány. Poté došlo k administrativnímu, snadno identifikovatelnému označení těchto nepřátel. Zároveň bylo s využitím konstrukce nepřítele vystupňováno odlidštění dané skupiny „nepřátel“, mluvilo a psalo se o nich výhradně jako o krysách, švábech, hadech: Všichni jsou stejní. Nebezpeční, jedovatí, otravují náš svět. Nemají právo s námi žít. Populace „nepřátel“ byla postupně fyzicky oddělena od „nás“, ve školách, v práci, v místě bydliště. Byl vytvořen všeobecně přijímaný newspeak, systém nenávistných slov a frází, které připravily většinovou populaci na vrcholnou fázi genocidy. Tahle havěť nemá právo žít. Proběhne masové vraždění. Nedílnou součástí každé genocidy je následné popírání toho, že kdy vůbec proběhla. Vysvětluje se, že přece byla válka, že trpěli všichni, nejenom „oni“, ale hlavně „my“. Vina za genocidu bývá často připisována jejím obětem.
Holocaust se nestal Židům, stal se občanům Československé republiky
Já sám v praxi kromě textů a fotografií využívám svědectví pamětníků z archivu USC Shoah Foundation. Kromě svědectví přeživších a svědků holocaustu v Evropě a holodomoru na Ukrajině obsahuje též očitá svědectví týkající se genocidy Tutsiů ve Rwandě, Arménů na území osmanské říše, původního obyvatelstva v Guatemale, osob označených za příslušníky nepřátelských tříd v Kambodži, výpovědi o Nankingském masakru i aktuální svědectví z Jižního Súdánu, konfliktu ve Středoafrické republice a rozhovory s uprchlíky z Myanmaru.

Při výuce o „té naší“ genocidě, holocaustu, tedy o genocidě všech Židů a osob za Židy označených za druhé světové války, často narážíme na reakci, že už toho bylo dost, že je toho plná televize a není potřeba se učit, „co se stalo Židům“. Holocaust se ale nestal Židům, stal se občanům Československé republiky, kteří byli na základě rasistických předsudků postupně vytlačeni na okraj společnosti a okradeni o svobodu, o majetek a o život. Holocaust se stal „nám“, ne „jim“. Nadužívání barvotiskové exotifikace všeho židovského v českých médiích způsobilo přesycenost, únavu a téměř alergii, která nechuť studentů zkoumat téma holocaustu napříč dělením na „my“ a „oni“ jen prohlubuje.

Ještě horší bývá reakce na výuku o genocidě Romů a Sintů, která nezřídka končí jejím popíráním, odvolávajícím se na výroky našich politiků. Mechanismy lidského chování za genocidy tak v české škole pravděpodobně můžeme mnohem efektivněji zkoumat na příkladech ze Rwandy, Arménie, Kambodži a Guatemaly, teprve poté se podívat na místní příběhy. Koneckonců ve Rwandě, kde spolu ve školních lavicích sedí děti vrahů i vražděných, se o „své vlastní“ genocidě z počátku devadesátých let také nejprve učí pomocí příběhů přeživších holocaustu ve vzdálené Evropě. Až při zkoumání svědectví přeživších z úplně jiné kultury a ve zcela jiné době žáci pochopí, že se ve skutečnosti učí i o tom, co se stalo jejich vlastním rodinám. Zamyslí se nad mechanismy šíření nenávisti ve společnosti, nad konstrukcí světa coby místa, kde se potýkají „my“ a „oni“. A možná i přehodnotí vlastní přístup k věci. Co víc by si pedagog mohl přát?