Přibližně před rokem představil ministr školství záměr upravit v rámci zvyšování kvality ve vzdělávání průběh přijímacího řízení do maturitních oborů vzdělávání a zavést centrálně zadávanou přijímací zkoušku z českého jazyka a matematiky. Pouhé zavedení povinných přijímacích zkoušek pochopitelně není jediným opatřením, které může kvalitu vzdělávání zvýšit, ale podle mého názoru je to krok správným směrem.
Pilotní ověření centrálně zadaných přijímacích zkoušek v roce 2015
Ing.
Jiří
Zajíček,
předseda Unie CZESHA, ředitel Masarykovy střední školy chemické, Praha 1
Na základě výše uvedeného záměru bylo vyhlášeno pilotní ověření centrálně zadaných přijímacích testů v roce 2015. Mnozí ředitelé přistoupili k „pilotáži“ velmi opatrně a váhavě, někteří ji přímo odmítli. Velké procento z nás se však rozhodlo pilotáž podpořit s vědomím, že tato povinnost má být implementována do školského zákona.
Realizací testování bylo pověřeno Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání (dále jen „CZVV“), a to i s ohledem na možnost využití technologií, které jsou běžně využívány ve středních školách při maturitních zkouškách. Přes veškeré obavy mnoha kolegů i mých proběhlo pilotní ověření naprosto hladce, k zásadním problémům ve školách nedošlo.
O to více jsme byli překvapeni při představení návrhu novely zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), která sice povinnost konat přijímací zkoušku zavádí, ale nedefinuje, jak tato zkouška bude realizována. Zda to tedy bude zkouška centrálně zadaná, zkouška zadaná školou, či zkouška vytvořená např. komerčním subjektem. Podrobnosti k podobě zkoušky má stanovit až prováděcí právní předpis, tedy vyhláška. Ta sice může nastavit rozsah a podobu testů, ale přicházíme tím o celou řadu pozitiv. Původně plánovaný centrální model umožňuje přenositelnost výsledků mezi jednotlivými školami, případně i mezi jednotlivými koly přijímacího řízení.
Za další důležitou výhodu centrálně zadaných zkoušek lze považovat i skutečnost, že přijímací zkoušky i vyhodnocení provádí CZVV. Dochází tak k dalšímu zhodnocení technologie, která již ve školách existuje. Navíc výhledově lze počítat i s možností porovnávat výsledky žáků při vstupu na střední školy a v závěru studia, tedy sledovat „přidanou hodnotu“. Pokud podle připravované novely dojde k možnosti „variabilních testů“, tyto benefity nelze očekávat. Proč tedy vůbec přijímací zkoušky konat, když úroveň testů z různých zdrojů nemůže být srovnatelná?
Také povinnost ředitelů škol stanovit dva termíny konání přijímacích testů a nutná prodleva při vyhodnocení centrálně zadaných testů povede pravděpodobně k preferenci vlastních testů zadávaných školou tak, aby výsledky mohly být zveřejněny co možná nejdříve. Půjde zde pochopitelně o časový faktor, protože uchazeči o studium musí projevit svůj zájem o zvolenou školu odevzdáním zápisového lístku ve stanoveném termínu. Při současném systému financování se projevuje jasná snaha ředitelů škol naplnit třídy co možná nejvíce, čas zde hraje nezanedbatelnou roli.
Proto bych v zákoně upřednostnil možnost stanovit jednoznačnou obligatorní povinnost škol využít centrálně zadávané testy. Tím bude zaručena srovnatelná úroveň asrovnatelné podmínky v přijímacích testech. V dalším kroku také bude nutné uvažovat o zavedení centrálně stanoveného minima nutného pro přijetí do maturitních oborů vzdělávání, a to v návaznosti na reformu financování v regionálním školství. Konkrétnímu nastavení kritérií musí pochopitelně předcházet pilotní ověření tak, aby byly parametry správně nastaveny.
Jak jsem již uvedl, v průběhu pilotního ověření nedošlo k žádným zásadním problémům, a to jak v oblasti technického zabezpečení, tak v oblasti přípravy testů a jejich nastavení. Projekt se tedy podařil, zkušenosti z první pilotáže jsou dobré. Za těchto okolností považuji za velmi nešťastné, že MŠMT připravovanou novelou ustoupilo ze svého původního záměru.