Patnáct let s orchestrem

Brzy bylo jasné, že se Soníci stanou především (sopránová, altová a tenorová flétna), a navážou tak na hudební tradici celé školy. Výuka hry na zobcovou flétnu je totiž již mnoho let samozřejmou součástí každé hodiny hudební výchovy. Učí se na ni hrát všichni žáci „malého“ gymnázia a žáci „velkého“ gymnázia, kteří si vybrali hudební výchovu místo výtvarné výchovy.

Za patnáct let se v orchestru vystřídala snad stovka hráčů a hráček (soubor má většinou 10 až 13 členů). Pravda, někteří se zde jen mihli, nepočkali ani na první koncert. Jiné hráče však společné hraní „chytlo“ a orchestr Soníci se jim za pravidelné a někdy trochu úmorné a náročné zkoušky (navíc v posledních letech konané v pátek po vyučování) odměnil spoustou krásných a veselých zážitků.

Každý rok opouští orchestr někteří členové, většinou maturanti, kteří se po zkoušce z dospělosti rozletí do všech koutů naší země. Orchestr ale neslábne, na jejich místa přicházejí noví členové, aby poprvé okusili, jaké to je, vystupovat na veřejnosti, aby se po boku starších a zkušenějších hráčů něco nového naučili a hlavně si to společné muzicírování mezi kamarády pořádně užili.

Nemění se však jen členové orchestru, mění se i repertoár, ba dokonce i celkové zaměření Soníků. V předchozích letech hrál orchestr úpravy klasických skladeb vážné hudby, jakými jsou třeba Mozartova Malá noční hudba, Bachovo Air, Largoz Dvořákovy Novosvětské symfonienebo Habaneraz opery Carmen. Jindy zase složili Soníci svůj program ze Stranou nezůstal ani a lidové folklorní motivy. Soníci hráli širokou škálu hudebních žánrů od přes hymnu Brazílie až po Myšku tanečnici, nejoblíbenější kus nejmladšího publika při každoročních návštěvách místní mateřské školy.

Pro nejbližší jarní sezónu je tak program jasný. Co přinese budoucnost a kam bude orchestr dál směřovat, to se teprve uvidí. Představa se odvíjí vždy od počtu a nástrojových možností hráčů. Snažím se také zohlednit priority žáků a vyjít jim vstříc, pokud je to možné.

Někomu by se mohlo zdát, že je nevděčná práce. máme jednou týdně, vždy v pátek po výuce. Tento trochu nešťastný termín vyšel z časových možností hráčů. Zatím si však nikdo nestěžuje, docházka je poměrně četná a žáci chodí do orchestru rádi, mohu-li soudit. a také několik společenských sezení (v učebně hudební výchovy nebo v cukrárně či pizzerii), na kterých hodnotíme sezónu, losujeme si vánoční dárky v tombole.

Nějakou dobu také trvá, než se naučí ovládat svůj nástroj, než se celé hudební těleso sehraje. Učitel s radostí sleduje, jak kvalita celé kapely pozvolna roste. V každé následující skladbě přidává na obtížnosti a s pýchou pozoruje, jak celá skladba týden po týdnu na zkouškách rozkvétá, až je nakonec hotová, připravená rozdávat radost posluchačům i hráčům, kteří byli na začátku přesvědčeni, že „tohle fakt nezahrají“.

Jenže pak přijde čas rozloučení, odejde silný ročník a práce v orchestru začíná skoro od začátku. Ale změna je přeci život. A navíc tato změna má i své pozitivní aspekty. Je milé sledovat, jak se starší členové, kteří byli donedávna sami „zelenáči", ujmou role tahounů orchestru. Jak vznikají znovu a znovu pozoruhodná přátelství napříč ročníky. Jak se rozzáří tváře nováčků, když zahrají spolu s ostatními na prvních koncertech, a pak si o tom povídají v autobusu celou cestu domů. Jak se charakter orchestru mění, protože každý člen do něj přináší něco nového, něco neopakovatelného.

Důležitá je podpora školy. Fond školy nám platí dopravu na koncerty. Většina hráčů má vlastní nástroje, ale na koncertech využíváme řadu nástrojů a vybavení sbírky hudební výchovy (stojany, kytara, bonga, klávesy atd.). Spolupracujeme také s několika hudebními tělesy - s Ústeckým pěveckým sborem, Bendovým komorním orchestrem aj.

Co bych doporučil na závěr? Je dobré obrnit se trpělivostí, pokusit se poučit z předchozích nezdarů (špatný repertoár, náročnost, nesoustředěnost, špatné ozvučení). A hlavně snažit se dělat orchestr tak, aby to všechny zainteresované bavilo.

(sekunda)

Ano, moc. A nejvíc se mi líbí skladbičky, které hrajeme. Často si je doma pobrukuji. Na každou hodinu v orchestru se moc těším.

Celkem ano. Jen jsem někdy takový „orchestr“ i já sama. Letos na Vánoce jsem třeba v našem orchestru hrála na flétnu, klávesy i bubínky.

(oktáva)

Začátky byly jako u všeho nejisté. Nejprve jsem se mezi o mnoho let staršími děvčaty necítila a styděla, to se ale brzy změnilo.

Spolužačka Kristýna, která již na orchestr chodila, pan Magasanik, který hledal nové členy, a hlavně chuť zkusit něco nového a hrát nejen sólové party v zušce, ale i skladby orchestrální.

Vybrat jeden je snad nemožné! Za mě to je určitě letošní předvánoční sezóna koncertů. Možná i proto, že to byly pro mě ty poslední. Koncerty v Zubrnicích, Chemnitzu nebo náš tradiční vánoční v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Myslím, že se nám povedly, navodily vánoční atmosféru a s celým orchestrem jsme si je moc užili.