Dát si na jazyk malý bílý proužek speciálního papíru, pět sekund jej povalovat v ústech jako bonbon a po dalších pěti sekundách je hotovo. Tak jednoduše vypadá populačněgenetický výzkum, který organizuje Masarykova univerzita v Brně. Během léta se do něj zapojilo hned několik středoškoláků, kteří jej na podzim zrealizují ve své škole. Šance pro další zájemce stále trvá.
Někdo to rád hořké Pozoruhodný experiment, s nímž pomáhají středoškoláci
Marek
Janáč,
publicista, dokumentarista, Časopis Vesmír
Cílem studie, uspořádané pod dohledem etické komise Masarykovy univerzity, je srovnání české a slovenské populace pomocí tří jednoduchých znaků. Prvním z nich je schopnost (či naopak neschopnost) cítit hořkou chuť látky fenylthiokarbamidu (PTC). Jsou jí napuštěny lístečky, které spolupracující student dostane k dispozici od autora výzkumu, populačního genetika Pavla Lízala. K úspěšnému dokončení studie je zapotřebí co největšího počtu participujících dobrovolníků z celé republiky. Díky letnímu vydání časopisu Vesmír, do něhož byly testovací lístky vloženy, se už výzkumu zúčastnily stovky lidí. Středoškoláci, kteří se do akce chtějí zapojit na podzim, mají v úmyslu na tomto výzkumu postavit svou středoškolskou odbornou práci. Kromě toho nahlédnou i do zajímavé historie.
Náhoda
To, že některým lidem chutná PTC hořce a jiným neutrálně, je objev, který se zrodil čirou náhodou. Přihodila se americkému chemikovi Arthuru L. Foxovi, když před 85 lety se svým kolegou přesypávali PTC z velké nádoby do menších ampulek. Ukázalo se, že pro kolegu byla tato činnost mimořádně nepříjemná, ucítil totiž na patře silnou hořkost, která polevila, jen když se z laboratoře vzdálil. Fox naproti tomu necítil vůbec nic. Nedalo mu to a vyzkoušel látku na dalších lidech a s překvapením zjistil, že určitá část skupiny dobrovolníků má stejné vjemy jako on, zatímco většina vnímá hořkost jako Foxův asistent.
Teprve mnohem později se přišlo na to, že za naši schopnost vnímat chuť PTC zodpovídá určitá varianta genu TAS2R38, sídlící v našem sedmém chromozomu. Vzhledem k tomu, že přírodní PTC najdeme v brokolici nebo růžičkové kapustě, může naše náchylnost či nechuť k těmto potravinám souviset právě s variantou genu, jehož jsme nositeli. Jiná pozorování poukazují na sklon k přejídání, obezitě nebo potížím se štítnou žlázou apod. Problém těchto studií však je, že výsledky se velmi často pro různé populace liší a odvození jasného vlivu je velmi obtížné.
S přírodní obdobou PTC se můžeme setkat například v brokolici nebo v růžičkové kapustě a podle toho, jakou variantu genu TAS2R38 máme, nám pak tato zelenina chutná nebo nechutná hořce. (Snímek: volné dílo, CC 0)
Výzkum, který pořádá populační genetik Pavel Lízal z Masarykovy univerzity v Brně, se proto zaměřuje především na základní srovnání početnosti lidí, kteří jsou „chutnači“, tedy ti, kdo hořkost PTC vnímají, oproti „nechutnačům“. Rozdíly jsou totiž mezi jednotlivými populacemi ve světě značné a vědci se tímto způsobem snaží dopátrat mimo jiné i důvodu vzniku tak velkých rozdílů.
Vědci ve výzkumu sledují rovněž barvu očí účastníků výzkumu. (Snímek: volné dílo, CC 0)
Předběžné výsledky
Z předběžných výsledků letního výzkumu zatím vyplývá, že v Česku hrají „chutnači“ přesilovku zhruba tři na jednoho „nechutnače“. Mužů „chutnačů“ je v populaci o něco více než žen „chutnaček“. Na Slovensku je přitom poměr mezi oběma pohlavími zhruba vyrovnaný, přičemž slovenských „chutnačů“ je v populaci větší procento než v populaci české. Pozoruhodné je, že směrem na východ procento „chutnačů“ dále roste, například jihoamerické domorodé společnosti jsou takřka výhradně „chutnačské“. Naopak grónští Inuité a Austrálci jsou takřka výhradně „nechutnači“; v některých oblastech se tato vloha projevuje u téměř 100 procent populace. Proč tomu tak je, je zatím předmětem vědeckých dohadů. Ti, kdo zastávají ochrannou hypotézu, se domnívají, že schopnost vnímat hořké umožňovala našim předkům rozlišit poživatelné od jedovatého (které se často v přírodě projevuje hořkou chutí).
Českou republiku zde reprezentují údaje z Jihomoravského kraje, Slovensko je zastoupeno daty získanými v Trenčínském kraji. (Graf: Pavel Lízal)
Na definitivní rozřešení této otázky si budeme muset počkat. Možná k ní však přispějí i středoškoláci, kteří se letos zapojí do citovaného výzkumu Masarykovy univerzity, zajímavého ještě ze dvou dalších důvodů. Jednak vědci touto studií zkoumají dva další znaky spojené s dědičností: schopnost účastníků výzkumu stočit jazyk do korýtka a barvu očí. V neposlední řadě je důležité, že se touto atraktivní metodou dotknou participující studenti skutečné vědecké práce a za případnou pomoc se dočkají dat, jež mohou sami zpracovat ve spolupráci s vědcem, který výzkum odborně vede.
Jazyk je mimořádně zajímavý a citlivý orgán. S jeho pomocí se dá jednoduše uskutečnit i významný populačněgenetický výzkum. (Snímek: Marek Janáč)
Možností, co udělat s jazykem, je mnoho. V tomto výzkumu nás zajímá pouze zobrazený typ srolování. (Snímek: Marek Janáč)
V případě zájmu o spolupráci kontaktujte vědecko-populární časopis Vesmír, který letošní celorepublikovou distribuci testovacích lístků inicioval a na projektu se rovněž organizačně podílí, e-mailem: redakce@vesmir.cz. Kontakt s vědeckým týmem rádi zprostředkujeme.
Průběžné výsledky právě konané studie najdete na stránkách:
vesmir.cz/2016/07/14/nekdo-rad-horke-prubezne-vysledky/
Elektronický dotazník:
is.muni.cz/pruzkumy/pruzkum?id=5241