Již nejméně deset let připravujeme se studenty tematicky pojaté projekty, jejichž součástí je i návštěva míst, o kterých dosud pouze slýchali v hodinách dějepisu. Když jsem byl požádán redakcí tohoto časopisu o napsání pár slov o našich cestách, sedl jsem si ke své databázi fotografií a vylovil z paměti všechny zajímavé okamžiky a také vše, co s projekty souvisí.
Komenského Apodemie
Jak učit dějepis v cizích zemích
Mgr.
Vladimír
Kojan
Gymnázium J. V. Jirsíka, České Budějovice
PROČ CESTUJEME
Nejprve bych odpověděl na otázku mnohých: Proč tyhle projekty dělám a kam jezdíme? Jsem v hloubi duše cestovatel, a tak se tímto způsobem snažím bojovat proti školní byrokracii a svému „vyhoření“. Naše tematicky zabarvené cesty plánuji za pomoci našeho tolerantního pana ředitele (a slovo má samozřejmě i rodina). Nejlepší jsou oblasti, kam nejezdí moc turistů a které jsou pro mladé studenty velmi inspirativní. Většinu našich zahraničních akcí nazývám „Po stopách...“, abychom si osvěžili příběhy, které se objevují na stránkách učebnic a krásné literatury.
KAM CESTUJEME
Mezi nejzajímavější cesty, které jsme se zdarem podnikli se studenty Gymnázia J. V. Jirsíka, patřily např. „Rozhovory s přeživšími holocaust v Haifě“, „Za potomky Hunů - Mongolsko“, „Po stopách české pobělohorské šlechty v Severním Irsku“ atd.
V červnu 2015 např. půjdeme po stopách 91. českobudějovického pěšího pluku, který byl v roce 1915 odsunut na pozice v oblasti Mrzli vrh v Julských Alpách. Ve spolupráci s Jihočeským muzeem, Krajským úřadem Jihočeského kraje, českým konzulem ve Slovinsku a místními vojenskými spolky bychom chtěli pomoci při obnově zničeného pomníku. Studenti navíc dostali seznamy padlých vojáků z vesnic a městeček na Českobudějovicku a přes své prarodiče, obecní kroniky a archiv se pokusí vyhledat příbuzné těchto vojáků. Pokud nám bude přát štěstí, tak bychom u některých z nich mohli sestavit krátkou mozaiku jejich životních příběhů a z nicneříkajícího jména na náhrobku pak sestavit příběh člověka, který padl za slávu Habsburského domu.
Některé projekty nám nevyšly, např.:
„Po stopách lovců otroků v Ghaně“ - velké byrokratické překážky při žádosti o peníze a velké náklady na účastníka (očkování každého účastníka proti tropickým chorobám, letenka);
„Po stopách vzniku české lázeňské turistiky na Jadranu“ - partnerská škola ve Splitu nečekaně odřekla účast;
„Zikmund Lucemburský, král dvou tváří“ - maďarské gymnázium po personálních změnách přestalo spolupracovat.
PLÁNOVÁNÍ CEST
Plánování každého historického projektu v zahraničí je dlouhodobá záležitost, a to nejméně ze dvou důvodů. Tím prvním je
podání grantu na úhradu části nákladů na cestu do zahraničí
(standardně tak 50 až 70 % nákladů na cestu), který se musí podávat na začátku každého školního roku. Tím druhým je
čas na zařazení akce do plánu školních exkurzí dané školy, komunikaci s partnerskou organizací a příslušným konzulátem, výběr studentů a prostor pro zadání badatelské práce.
Počítám s výběrem studentů z historického semináře, studentů z mé třídy a studentů z mého Cestovatelského klubu ve škole, o kterých jsem přesvědčený, že na akci nebudou přítěží.
Každý z předem vybraných studentů pak dostane několik úkolů, které se týkají projektu
(např. historické bádání, elektronické vyhledávání, komunikace s konzulátem a danou školou, fotodokumentace, medializace). Myslím si, že vtažení studentů do daného projektu prokáže jejich opravdový zájem o výjezd do dané země, ve které se pak nechovají jako „řadoví turisté“.GRANTOVÁ POLITIKA
Grantová politika často rozhoduje o úspěchu vybrané aktivity. K ní je zapotřebí několika faktorů:
Umět napsat grantový projekt
(dnes to již není takový problém, protože se pořádají pravidelná školení pro začínající žadatele - např. přes Erasmus+ nebo Mládež v akci).Sehnat si spolehlivého zahraničního partnera, což je často problém, protože pocity maďarských, rakouských a německých kolegů ohledně platu a výuky jsou podobného rázu jako u českých kolegů - dělat něco navíc a mít za to zodpovědnost může být u nich nepřekonatelný problém. K nalezení partnerů pomůže Tandem Plzeň, Erasmus+, konzuláty vyhlédnutých zemí, v mém případě i partneři mezinárodní organizace DofE (www.dofe.cz) s celosvětovou působností, často i naši europoslanci v různých výborech a podvýborech, pro německy mluvící země pak též Česko-německý fond budoucnosti, popř. Sudetoněmecká kancelář v Praze.
Větší šanci k získání grantů máte se zeměmi EU, ze Středomoří a z oblasti Kavkazu.
Žádost o grantový projekt by pak měla napsat země, do které se chcete podívat (platí pro země EU). My ho pak musíme podat za země EU.Sledovat vypisované granty našich ministerstev
- školství, obrany, zahraničních věcí a kultury.Sledovat vypisované granty krajských úřadů a magistrátů.
Se žádostí oslovit rodiče a místní firmy
- vždy je nutná osobní návštěva.Oslovit se žádostí o příspěvek rodičovské sdružení
na dané škole.Nechávat si posílat nejnovější grantové výzvy od různých mecenášů, firem, popř. zahraničních občanských sdružení - např.
Vědět předem o cenové kalkulaci
za dopravu, ubytování, vstupné a další služby a seznámit účastníky s výší jejich nákladů.MOŽNÁ ÚSKALÍ
Pokud se vám vše podaří a vaše akce začne budit pozornost, tak se obrňte proti „zvůli“ některých rodičů nebo kolegů, kteří by vás za zajímavou práci chtěli „po zásluze“ potrestat. Jedná se nejčastěji o výroky typu
„okrádá studenty“, „měl by raději učit“, „je šílenství tahat ty chudáky do takových zemí, něco se jim určitě stane“
. Je proto třeba mít podporu ředitele školy, dále vše medializovat, vést jednoduché účetnictví (při přijetí grantu to děláte samozřejmě) a připravit si pro svou činnost školní nástěnku. Nadšení studentů udělá akci patřičnou propagaci, ze které pak můžete čerpat inspiraci pro další cesty. Počítejte s tím, že vztahy s některými kolegy ochladnou. Ale začnete být pro školu důležitou osobou, protože i v tomto prostředí se odvíjí konkurenční boj a řada ředitelů již pochopila, že v dnešním světě a pravidelných konkurzech na ředitele nestačí jen dobře učit.Škole je třeba dát nějakou přidanou hodnotu, aby nebyla sloučena s jinou a kolegové neztratili práci. Naše škola má v Českých Budějovicích pověst „cestovatelské školy“, řada rodičů k nám mj. dává své děti proto, aby se bez rodičů podívaly do světa a získaly již na střední škole potřebné cestovatelské návyky. Svět není jen Chorvatsko. Poděkování od mých studentů na konci našich cest a možnost pozorovat jejich cestovatelský růst mi přináší největší uspokojení a kompenzaci za hodiny práce, které jsou s přípravami cest spojené.
Často je mi pokládána otázka, zda moc neriskuji, když „tahám“ děti do takových zemí. Abych pravdu řekl, tak si obavy moc nepřipouštím. Procestoval jsem přes 70 zemí světa, zažil jsem zemětřesení, náboženské nepokoje, demonstrace vedoucí k pokusu o státní převrat, různá varování před epidemiemi. Věřím svému zdravému rozumu, odhadu, bývám imunní proti mediální hysterii některých sdělovacích prostředků, vím o možnostech únikových cest a o psychické i výstrojové vybavenosti mých studentů. A v neposlední řadě i logistické připravenosti našich zahraničních partnerů. Mezi naše největší potíže prozatím patřily obvyklé „cestovatelské průjmy“ nebo opaření se horkou vodou.
Pokud by někdo z kolegů dějepisářů projevil zájem pořádat podobné historické exkurze, nabízím pomoc s jejich z organizací (kojan@gjvj.cz).