Efektivní primární prevence - jak na to?

Jak tedy realizovat primární prevenci rizikového chování, aby byla co nejvíce efektivní? A je to vůbec možné? Takové otázky si pokládá téměř každý pracovník primární prevence, školní metodik prevence či pedagog, ale také ředitelé škol, úředníci na ministerstvech a další. Každá škola by měla dbát na to, aby vynaložené prostředky na primární prevenci měly kýžený efekt. To se ovšem stane jenom tehdy, pokud se primární prevence aplikuje správně – tedy dostatečně efektivně.

Aby byla primární prevence rizikového chování skutečně efektivní, je nutné soustavně sledovat danou cílovou skupinu, s níž pracujeme, a pružně reagovat na její potřeby. Vždy je potřeba zohlednit věk dětí – úroveň jejich kognitivních funkcí, vědomostí, ale i jejich postoje ke konkrétním tématům. Důležitou roli také hraje prostředí, ze kterého děti pocházejí, a to nejen rodinné, ale i sociokulturní zázemí, demografické souvislosti, velikost města či městské části, prostředí školy apod.

V naší organizaci Prev-Centrum, z. ú., realizujeme programy primární prevence již od roku 1997 – tedy osmnáct let. Podoba programů se za tu dobu několikrát proměnila. V minulosti jsme se zaměřovali především na primární prevenci užívání návykových látek, zatímco nyní školám nabízíme čtrnáct tematických okruhů z oblasti primární prevence rizikového chování. Nová témata jsme zpracovávali a implementovali do praxe vždy v reakci na poptávku škol, případně rodičů a samotných dětí. Pravidelně se také účastníme konferencí, odborných diskuzí a pracovních skupin s kolegy a odborníky z příbuzných oborů a hledáme možnosti, jak primární prevenci dále rozvíjet.

Například v minulém školním roce patřila mezi nejžádanější témata našich programů „Prevence kyberšikany a bezpečný pohyb ve virtuálním světě“. Chytré telefony, notebooky, tablety jsou čím dál tím více dostupné uživateli a pomalu se stávají normou. V dnešní době se můžeme setkat s dětskými kolektivy, kde vlastnictví moderní technologie určuje hierarchické postavení ve skupině, kdy můžeme sledovat příslovečné „kdo není na facebooku, jako by nebyl“. Právě sociální sítě se často stávají prostředkem či nástrojem kyberšikany v dětském světě. Bohužel naprostá většina dětí se nijak nechrání před zneužitím osobních údajů na sociální síti a na internetu obecně. Děti si rizika velice často neuvědomují a ani rodiče s dětmi o nich příliš nemluví. Čemu se dnes dospělí učí za pochodu a v určitém věku – užívání technologií, sociálních sítí atd., to si dítě osvojuje tak samozřejmě a časně, jako když se učí základní sebeobsluze, číst nebo psát.

Ze zkušeností víme, že se na oblíbenou sociální síť Facebook přihlašují už děti na prvním stupni ZŠ, což znamená porušování pravidel užívání Facebooku. Kdo ale zamezí, aby byla zmíněná pravidla porušována? Samozřejmě že je to úkol a odpovědnost rodičů, vychovatelů. A tak se setkáváme s tím, že sedmileté, osmileté děti zveřejňují svoje fotky, informace o svém bydlišti a podrobnosti o svých zájmech. V takové situaci, kdy se děti dostávají na sociální sítě de facto předčasně a zároveň nejsou nijak kontinuálně vedeny a informovány, nejsou jim poskytnuty základní hranice a rámce, v nichž se mohou pohybovat v oblasti těchto technologií a sítí, je naší povinností v rámci školní docházky pracovat s dětmi tak, aby byly co nejméně ohroženy a co nejvíce informovány o rizicích. Je podstatné, abychom jim nabízeli alternativy, pracovali s nimi na postojích atd. Proto je třeba se při preventivní práci zaměřit na bezpečný pohyb po síti a na význam zabezpečení internetových účtů tak, aby se dítě nestalo snadnou obětí kyberkriminality či kyberšikany.

Cílem preventivních programů není dětem vymlouvat či zakazovat něco, co považují za normu, která může být pro svět dospělých obtížně uchopitelná, ale naučit je chovat se bezpečně a snížit tak rizika, která na ně na každém kroku číhají. Pro efektivitu primárně preventivních programů je tedy třeba sledovat celospolečenské trendy, a to nejen v oblasti techniky a internetu, ale ve všech tématech, jimž se chceme v primární prevenci rizikového chování věnovat.

Součástí primární prevence rizikového chování je mimo jiné i nabídka zdravých alternativ trávení volného času. Tak například v prevenci kyberšikany – tedy programů zaměřených na bezpečnost pohybu na internetu a sociálních sítích, by mělo zaznít, jak jinak lze trávit čas než jen u počítače. K tomu lze využít např. brainstorming žáků na téma volný čas, dále ocenění těch, co se věnují nejrůznějším kroužkům, sportují, hrají na hudební nástroj a podobně.

Z dalších významných zásad, kterou nelze opomenout, je včasný začátek preventivních programů. Čím dříve s prevencí začneme, tím snáze můžeme ovlivnit postoje a názory dětí. Ještě v nedávné minulosti jsme se mohli setkat s rozšířeným mýtem v souvislosti s prevencí užívání návykových látek, že informace o drogách zvyšují zvědavost a tedy chuť drogu zkusit. Proto se na některých školách o návykových látkách jednoduše nemluvilo a toto téma zůstávalo tabuizované. Dnes už víme, že děti se dostávají k informacím snáze (třeba i díky internetu) a naším úkolem je tyto informace doplňovat, třídit a vyvracet mýty a nepravdy. S programy primární prevence lze začít již v předškolním věku. Programy však musí být přizpůsobeny věku dětí, informace musí být dostatečně srozumitelné a odpovídat kognitivním dovednostem cílové skupiny. Ve zmiňovaném tématu „užívání návykových látek“ lze začít prostřednictvím tématu zdravý životní styl – za využití obrázků, pohádek, bajek apod. Při včasném začátku preventivních programů je obzvláště důležité dbát na objektivitu a srozumitelnost informací a používání ověřených metod práce se skupinou.

Při realizaci našich primárně preventivních programů na téma návykových látek se často setkáváme s rozšířeným mýtem, že marihuana je legální droga. Svůj částečný podíl na tom mohou mít, mimo jiné, některé neověřené mediální zdroje, které v souvislosti s novelizací trestního zákona z ledna roku 2010 spustili informační šum, jehož výstupem bylo, že marihuana je legální. Tento mýtus se poté šířil rychlostí viru mezi děti a mladistvé a ještě stále se s tímto názorem na programech setkáváme. Pro vyvrácení mýtů, např. z oblasti legislativy, není potřeba, aby pracovník primární prevence znal všechny paragrafy a přesná znění zákonů. Je však nutné, aby se v problematice orientoval a dokázal přiměřenou formou předat validní informace cílové skupině dětí a mládeže.

Při předávání informací je také klíčové nezapomínat, že naším cílem není jen edukace, ale především ovlivnění postojů dětí. Zjednodušeně řečeno, cílem prevence je, aby se děti a mladiství nechovali rizikově, a pokud se tak začnou chovat, ať alespoň znají rizika a možné následky, případně vědí, kam se obrátit o pomoc. Například v tématu prevence užívání návykových látek není nutné, aby děti dokázaly tlumočit rozdělení a chemické složení látek, ale je potřeba, aby rozpoznaly rizika, která souvisejí s jednotlivými skupinami drog, dokázaly čelit sociálnímu tlaku a tlaku vrstevníků a zvládaly základní strategie odmítání.

Z naší dlouholeté zkušenosti z realizace primárně preventivních programů vyplývá, že ideální způsob práce s dětmi je v kontinuu několika let. Otevírá se tak možnost, že programy na sebe navazují tematicky a gradují z hlediska věku a míry rizikovosti cílové skupiny. Například v prevenci rizikového sexuálního chování je třeba, aby byli žáci na téma dostatečně zralí. Toto téma zařazujeme obvykle do osmých ročníků ZŠ. V úvodu je třeba zmapovat, do jaké míry jsou žáci na téma připraveni. Pokud se nám při práci ukáže, že ještě není vhodný čas, soustředíme se na rovinu přátelství, lásky, morálních hodnot. Programy primární prevence zaměřené na problematiku pohlavně přenosných chorob či nechtěného otěhotnění tak odkládáme na pozdější dobu – např. do dalšího ročníku. Proto je potřeba preventivní programy plánovat dopředu tak, aby na sebe tematicky navazovaly, vzájemně se doplňovaly a dané téma systematicky rozvíjely do hloubky, samozřejmě s ohledem na potřeby cílové skupiny, a to ideálně v horizontu několika let.

Při realizaci našich programů pracujeme s žáky zásadně interaktivní formou a vyhýbáme se moralizování, zastrašování a zakazování. Aktivní zapojování cílové skupiny, dostatečný prostor pro vyjádření dětí a jejich aktivní účast na průběhu programu vede k větší pravděpodobnosti úspěšnosti programu, tedy ke zvýšení efektivity. Přece jen pro děti a mládež jsou názory jejich vrstevníků mnohdy více přijatelné než názory pedagogů či rodičů. Z role pracovníka primární prevence (pedagoga) je podstatné tyto názory korigovat, vkládat jim přidanou hodnotu – tedy na programech vystupovat v pozici moderátora a facilitátora, nikoliv mentora.

Při realizaci primárně preventivních programů bychom se měli v neposlední řadě zaměřit i na rozvoj sociálních dovedností v navazování zdravých mezilidských vztahů a posilovat či zkvalitňovat sociální komunikaci. Děti bychom měli vést k respektování názorů druhých, a to především pomocí vlastního příkladu. Je třeba dát prostor i těm, s jejichž názory nesouhlasíme. Cílem primární prevence rizikového chování není nutit někomu názor, ale ukázat mu jiné alternativy. V této oblasti je hodně citlivé například téma prevence rasismu a xenofobie. Je to oblast, která přináší vždy mnoho emocí, a to jak ze strany dětí, pedagogů, tak i velké části populace. Cílem programů primární prevence je poukázat na stereotypy ve společnosti, vést děti a mládež k toleranci k odlišnostem a stejně tak vysvětlit vliv médií, která mohou významně ovlivnit naše postoje a přinášet mnohé mýty. Stejně tak jako v jiných oblastech primární prevence rizikového chování i v tomto pracujeme na odstranění oněch mýtů a snažíme se žáky vést k toleranci a uvědomění si vlastních předsudků.

Jak tedy poskytovat primární prevenci rizikového chování, aby byla efektivní? Rozhodně nefunguje zastrašování, přehánění následků, moralizování, stejně tak jako pouhé vstřebávání informací bez interaktivní návaznosti (nemění postoje a názory). Při realizaci preventivních programů je třeba myslet na to, aby byly programy zacílené na skupinu dětí, se kterou pracujeme, aby odpovídaly věku a potřebám skupiny. Programy by měly být komplexní, kombinovat nejrůznější strategie, využívat interaktivní metody práce (verbální i neverbální) a vzájemně na sebe navazovat. Programy by měly být orientovány pozitivně, s dostatečnou nabídkou nových alternativ pro utváření postojů a názorů cílové skupiny. Je třeba sledovat nové trendy ve společnosti i to, co se děje v našem okolí – protože aktuálnost a do jisté míry i atraktivita programů pro cílovou skupinu zvyšuje pravděpodobnost jejich úspěšnosti.