Agrese u dětí je aktuální téma. Na agresi lze pohlížet z mnoha úhlů pohledu – medicínského, psychologického, psychiatrického, sociologického a v neposlední řadě pedagogického. Agrese dětí se nevyskytuje pouze během školního vyučování, ale i během pobytu dítěte ve školní družině. Dokonce jsou zde projevy agrese, respektive neposlušnosti a nerespektování pravidel vyšší intenzity a častější než během vyučování. Stejně jako jsou učitelé bezbranní při řešení agrese žáka, tak jsou bezbranní a bezmocní i vychovatelé ve školní družině. Někdy mnohem více než učitel. Série článků bude věnována agresi dítěte, prevenci a řešení agrese ve školní družině a intervenčním činnostem při práci s agresí.
Agrese dítěte ve školní družině
Mgr.
Marika
Kropíková,
speciální pedagožka, lektorka DVPP, lektorka primárních programů
Co je agrese?
Agrese pochází z latinského
aggressio
a značí výpad, útok. Je to vlastně jednání, pomocí kterého se projevuje násilí vůči některému objektu nebo se jedná o nepřátelství a útočnost s výrazným záměrem ublížit. Agrese je projev agresivity v chování jedince. Agrese celkově zahrnuje široké spektrum projevů. Může se jednat o násilné narušení práv jiného člověka, ale také o asertivní chování.Je třeba si uvědomit, že agresivní jednání je běžná reakce na frustraci. Agrese je zákonitý důsledek frustrace. Na druhou stranu ne každá frustrace vede k agresi.
U agrese rozeznáváme čtyři stupně:
1.
navenek se neprojeví, korově je zvládnuta (někdy zčervenání nebo zblednutí, zatnutí zubů),
2.
projeví se slovními nadávkami, případně klením,
3.
projevy destrukce, například rozbíjení předmětů,
4.
projevy fyzického násilí, i zabití (podle Edlesbergera).
From rozděluje agresi následujícím způsobem:
1. Benigní agrese
-
Pseudoagrese, kterou se rozumí agresivní činy, jejichž cílem není způsobit nějakou škodu, ale které ji způsobit mohou. Sem je možné zařadit hravou agresi, která slouží k procvičování dovedností (kluci boxují, šermují, hra na vojáky), a agresi jako sebeprosazení (tzv. ostré lokty);
-
obranná agrese – lidé jsou naprogramováni tak, aby reagovali útokem nebo útěkem ve chvíli ohrožení. Sem zařadíme například agresi vedenou za účelem ochrany svobody, agresi za účelem ochrany sebepojetí (když někdo útočí na mé
ego
, je zraněn můj narcismus), agresi spojenou s odporem a instrumentální agresi.2. Zhoubná agrese
-
Zdánlivá destruktivita, a to jak ve smyslu pomstychtivé destruktivity, kdy jde o typ ničivosti, který je spontánní reakcí na intenzivní a neodůvodněné utrpení působené nějakému člověku nebo skupině, se kterou se ztotožňuji, tak ve smyslu extatické ničivosti, která přechází do transu (agresivní chování pod vlivem party);
-
sadismus, masochismus, nekrofilie.
Ve školním prostředí dítě bojuje se všemi svými vrozenými dispozicemi, včetně
konstituce
těla, úrovní mentálních schopností, vrozenými schopnostmi a předpoklady, rodinným prostředím, a na druhé straně stojícími školními požadavky, které nejsou přesně a jasně definovány, nerespektují individualitu dítěte, jeho individuální potřeby a neustále ho hodnotí srovnáváním s ostatními dětmi v kolektivu. Tento „souboj“ může u dítěte vyvolávat frustraci a na jejím základě spuštění agresivního, případně rizikového chování.Častým jevem je potom agrese ve školní družině, kdy dítě, které je frustrováno z průběhu své školní práce, hodnocení, nenaplnění svých potřeb, nejasných instrukcí, vztahů mezi spolužáky atd., vybuchne právě v době po vyučování během pobytu ve školní družině. Je to zákonitý jev. Dítě nemá ve školním prostředí možnost vybít svou emocionální agresi nebo se vypořádat v klidu se svým nezdarem či problémem, po celodenní školní práci je velmi unavené a bez možnosti relaxace. V době pobytu ve školní družině, kterou dítě vyhodnocuje jako dobu „uvolněnějších“ pravidel, začne vykazovat chování s prvky agrese. Buď směrem k vychovateli, nebo k ostatním dětem či k majetku školní družiny.
Tato agrese má mnoho podob. Může se jednat o následující projevy:
-
Vzdorovité chování, kdy dítě odmítá autoritu vychovatele ve školní družině, případně se odmítá podřídit pokynu vychovatele a striktně trvá na svém požadavku, a tím ohrožuje svou bezpečnost nebo bezpečnost ostatních dětí.
-
Neposlušnost. Neposlušné dítě má často nevhodné vzorce sociálního chování zažité z domova. V některých případech se může jednat o dítě s odlišnými kulturními a životními podmínkami nebo o dítě s diagnózou ADHD.
-
Hněv. Obecně vzato je hněv původně vrozenou reakcí na překážku, která se staví do cesty při dosahování nějakého cíle a brání rozvíjení jednání. Proto hněv provází zjevný útok na tuto překážku. Smyslem tohoto útoku je rozbití překážky či její násilné odstranění.
Abychom mohli ve výchovně-vzdělávacím procesu oddělit hněv od agrese, musíme mít dostatek teoretických znalostí. Je to z toho důvodu, že velmi často pedagogové zaměňují hněv za agresi a potom jsou nekompetentní při sdělování závěrů své pedagogické diagnostiky směrem k rodičům.
Je nutné nezapomenout na to, že každý z nás má právo na hněv, stejně jako každý z nás má právo na to být v agresi. Nikdo ale nemá právo svým hněvem nebo svou agresí ohrozit ostatní jedince. Tedy vystavit je sociálně patologickému prostředí.
Jaké jsou formy hněvu?
První z forem je rozzlobení. Dítě se zlobí, že se mu nedaří určená činnost, když mu někdo překáží při jeho činnosti, když mu ji kazí.
Silnější formou hněvu je potom vztek, respektive stav zuřivost. Dítě jde po skončení vyučování do družiny a má vztek. Dostalo poslední hodinu špatnou známku, dlouhý domácí úkol, opakování na druhý den atd. Vychovatel netuší, že má dítě vztek, a „jde“ do něj. „Ty jsi nějaký naštvaný. Přestaň se takhle tvářit. No to se tedy zapojíš do činnosti, kterou jsem připravil.“ V tuto chvíli dítě „vystartuje“ po vychovateli nebo se rozbrečí a vychovatel dá další radu: „Uklidni se.“
Co dělá vámi dobře míněná rada „uklidni se“ s dítětem?
Z rozzuření přejde do agrese.
Hněv zasahuje celé tělo. Hněv zintenzivňuje agresi. Dítě se ve stavu hněvu těžko koncentruje a kontroluje, jeho myšlení a verbalizace vykazují inkoherenci a regresi.
Myšlení a vyjadřování je velmi primitivní. Hněv a zlost jsou příznakem toho, že něco, co si dítě přeje, chce, neladí s tím, co se děje. Tedy děje se něco, co neočekává. Může jít o nespravedlnost, odlišnost zájmů, názorů, postojů. Může jít o nebezpečí.
PŘÍČINY ZVÝŠENÉ AGRESE U DĚTÍ
Každý vychovatel ve školní družině si jistě položil otázku: Proč jsou ty děti tak zlé? Proč ubližují druhým, proč útočí, proč se bijí? Proč si nadávají? Byli jsme také takoví? Agresivní chování je u dětí běžné a normální. Dítě se nerodí schválně agresivní, aby ubližovalo ostatním, zraňovalo je, fyzicky napadalo nebo psychicky týralo. Za většinu jejich agresivního chování můžeme my, dospělí, a to tím, co po nás naši potomci zdědili, nebo tím, jak jsme je vychovali, případně tím, čím jsme je vybavili do života z pohledu zdravotních rizik.
Co je tedy pravděpodobnou příčinou zvýšené agresivity u jedince?
-
Genetické faktory. Agresivita, respektive její míra je dědičná. Pokud je otec silně agresivní, těžko můžeme předpokládat, že dítě bude holubičí povahy. Jak může učitel poznat, že se jedná o dědičné zatížení? Docela jednoduše. Dítě je agresivní, ale zbytek rodiny není a prostředí rodiny není patologické. Zde je možné předpokládat, že agresivita dítěte je geneticky podložená biologická abnormita. V druhém případě je dítě agresivní a i vyšší počet členů rodiny se jeví jako agresoři. Zde nejde úplně vyloučit faktor rodinného prostředí, ale lze předpokládat genovou zátěž ve smyslu zvýšené míry agresivity na základě dědičnosti. Zde je třeba si uvědomit, že reakce organismu je buď zděděná, nebo naučená, případně kombinace obou. Protože se přikláním k teorii, že u lidí hraje nejdůležitější roli učení, nedávám vrozenou zvýšenou míru agresivity na první místa důvodů zvýšené agrese u dětí a mládeže.
-
Organické poškození mozku. Jedná se o poškození v kterémkoliv období vývoje dítěte. V prenatálním období zde má vliv léčba matky farmaky, popřípadě nezdravý životní styl matky (látkové závislosti) nebo úraz v těhotenství. V období perinatálním jsou příčinou vzniku agresivity jakékoliv abnormality (protahovaný porod, překotný porod) a v období postnatálním se jako příčina nejčastěji uvádí jakékoliv onemocnění mozku (zánětlivé, horečnaté, nádorové onemocnění, úrazy hlavy). V těchto případech se zvýšená agrese dítěte velmi často pojí s dalšími onemocnění na bázi poškození mozku. Tito jedinci často reagují na ohrožení impulzivní agresí.
-
Výchova. A to hlavně výchova v rodině. Zpočátku se v životě člověka více prosazují znaky, se kterými se narodil, v průběhu života více vstupují do popředí znaky, které člověk získal během svého života výchovou, zkušenostmi, učením. Dítě po narození absorbuje vše, co má kolem sebe, vše, co vnímá. Poté tyto zkušenosti přenáší do svého života. Prostředí, do kterého se rodíme, zanechává nesmazatelné stopy v našem chování a v nějaké míře nás toto prostředí poznamenává, ovlivňuje a někdy i ohrožuje v dalším životě. Dítě z rodiny postupně odchází a výchova se přenáší více na školské instituce. I ve škole může vznikat prostředí, které je podhoubím pro vznik agrese (školský systém, který nepočítá se zkušenostmi a možnostmi dítěte, šikana, nevhodný přístup učitelů, hodnocení, nerespektování individuálních potřeb atd.). Všechna tato ohrožení vzniklá ve výchovných prostředích zanechávají na dětech následky v podobě ohroženého rozvoje osobnosti, traumat, frustrací a na takovéto zátěžové situace dítě reaguje zvýšenou agresí.
Vliv rodiny je velmi důležitým faktorem při diagnostice agresivního jedince, respektive pro nastavení dalšího terapeutického a pedagogického postupu. Rodina plní nespočet funkcí. Mezi nejdůležitější funkci rodiny patří výchovně-socializační vliv a emocionálně ochranná funkce rodiny. Velmi důležitá je mravní výchova rodiny. Mravní ve smyslu morální, která vede k prosociálnosti dítěte, kdy je morálka chápána ve smyslu souhrnu etických norem a pravidel a jim odpovídajícím způsobům jednání a chování. A zde se škola může velmi často dostat do rozporu s rodinou. Rozpor je v tom, že to, co je pro rodinu morální a normální, je pro školu, jako nositele společenských, mravních a zákonných norem, nemorální. V tuto chvíli se škola cítí bezmocná, neví si s dítětem rady, zhoršené známky z chování nepomáhají. Na druhou stranu je ale škola povinna zajistit bezpečnost a bezpečí pro ostatní děti, musí zamezit sociálně patologickému chování, nesmí dopustit, aby žáci byli vystaveni jakékoliv agresi.