Techniky hlasitého čtení aneb Jak správně dětem přečíst pohádku

Hlasité čtení mě natolik zaujalo, že jsem se ho naučil. A protože vyučuji na střední pedagogické škole dramatickou výchovu, učím číst své studenty – převážně studentky, budoucí paní učitelky (nejen v mateřských školách).

Dokonce se účastníme národního projektu „Celé Česko čte dětem“. Jezdíme do mateřských škol a školních družin a čteme dětem pohádky nebo příběhy. Číst ale také učím paní učitelky mateřských a základních škol ve svém semináři „Techniky hlasitého čtení“.

Dovednost výrazově hlasitě číst je něco, s čím se nerodíme, ale co se musíme naučit. Kdybychom použili doporučení Aristotela, pak bychom si mohli říct, že k této dovednosti potřebujeme tři věci: nadání, znát teorii hlasitého čtení (poučky a pravidla), a hlavně neustále cvičit (hlasité čtení trénovat). Mezi námi řečeno, nebojím se, že by paní učitelky neměly dispozice k hlasitému čtení, protože věřím tomu, že dětem v mateřské škole pravidelně čtou. Spíše si myslím, že někdy chybí „řemeslo“ – tedy ono poučení, ona teorie. Proto na seminářích jen nepřednáším teorii, ale všechny složky, které k dovednosti hlasitého čtení vedou, si sami zkoušíme.

Začínáme dechovým cvičením. Dech má dvě fáze: nádechovou a výdechovou. V nádechové fázi mluvit nemůžeme, mluvíme pouze do výdechu. Hlas tvoříme pomocí výdechového proudu vzduchu v hrtanu rozkmitáním hlasivek. Tak vznikne základní tón, který má určitou výšku a sílu. Proto se o hlasu říká, že je to ozvučený výdech. To, že se máme před mluvením nebo hlasitým čtením textů věnovat správnému nádechu, věděl už v antických dobách řecký rétor Démosthenés, který měl slabý hlas, a přesto se chtěl stát rétorem. Proto chodil k moři a překřikoval příboj a (nejen) díky tomuto cvičení Démosthena známe dodnes. V seminářích ale nechci, aby paní učitelky překřikovaly příboj. Správnému nádechu a „ozvučenému“ výdechu se věnujeme tak, že se pokoušíme přečíst delší text na jeden nádech.

V další fázi nácviku hlasitého čtení se věnujeme správné artikulaci. Nebylo by nám nic platné, kdybychom se snažili úžasně intonovat, naše řeč by měla rytmus a tempo, ale nebylo by nám rozumět jediné slovo. Nejdříve se tedy učíme vyslovovat samohlásky. Člověk by nevěřil, jak není jednoduché správně otevřít ústa na hlásku „a“. Schválně, vejde se vám do úst vaše pěst? (Nezkoušejte to.)

Kolikrát nám rodiče nenahrají, když pojmenují svého syna tak, že jeho jméno končí stejným písmenem, jakým začíná jeho příjmení. Pokud nevíme, jak tento jev vyslovit, může se stát – například při loučení s předškoláky – že na jeviště (nebo kde jim předáváme pamětní list) „přichází Kamiláska, Lukášššvehla či Filipazdera“. (Kdo si na jeviště pro pamětní list přichází?)

Častou chybou je jakási „úspora čtení“, kdy mi paní učitelky na seminářích kradou poslední písmena slov. A já slyším, že „medvíde celou zimu spa a spa“. Další fonetickou chybou, se kterou se setkávám, je vyslovování hlásky „j“ ve slovech jsem, jsou, jsme, jste. Paním učitelkám vysvětluji, že by se čtená řeč měla podobat řeči přirozené. Poslechněte si, jak lidé v těchto slovech ostře vyslovují písmeno „j“ (pozor, ve slovech jednou, jeden, jedenáct se „j“ vyslovuje!).

Někdy se v semináři bavíme i o krajových dialektech. Schválně, kde se místo slova viď řekne veď? Místo slova jsem slovo jsim („Tak jsim tam šel.)? Kde se vyslovuje rohlik, pani, dej to dolu? Jak vyslovíte protěžovat X protežovat; roščilený X rozčilený; bonbón X bombón; uťňi X utni; demokracie X demogracie; hamba X hanba?

Z artikulace přecházíme na intonaci – na melodii řeči neboli střídání tónů určité výšky či stoupání a klesání hlasem. Leoš Janáček chodil mezi lidmi s notýskem a zapisoval si melodie jejich řeči, aby je pak napsal do not (v jakém jeho díle je to nejvíce slyšet?). V semináři si paní učitelky zkoušejí, jak se stejná věta přečte do tečky, čárky, otazníku, vykřičníku, dvojtečky či tří teček. A přitom se dozvídají, že ve větě oznamovací neklesáme hlasem jen proto, že je tam napsána tečka, ale proto, že končí část sdělení, že doznívá myšlenka. (V první třídě se děti učí: „Napiš tečku za větou, ať se ti slova nepletou.“ A já bych dodal, ať se ti myšlenky nepletou.)

Ve větě tázací, která končí , nezvedáme hlas až těsně před otazníkem, což rády dělají malé děti při svém prvním čtení, ale zpravidla už intonujeme první slovo ve větě. Tohle však není obecné pravidlo, protože se vždy musíme řídit situací, ve které se věta vyslovuje. Jak vyslovíte větu „V kolik hodin se obědvá?“, když:

U každé věty, která končí konkrétním interpunkčním znaménkem, si můžeme pomoci takzvanými nevyslovenými větami. U čárky hlasem naznačíme, že chceme ještě pokračovat, dvojtečka nám naznačuje, že nyní přijde vyjmenování několika variant a), b), c), za vykřičník si můžeme dosadit větu „To snad není možné!“ (na semináři mám pro paní učitelky připravenu silnější pomocnou větu) a tři tečky necháme zaznít tak, že ještě zvuk posledního slova v prostoru dlouho doznívá.

Velmi těžkou dovedností v technice hlasitého čtení je správně nastavit slovní nebo větný přízvuk. Jakou slabiku při slovním přízvuku akcentuje čeština? Akcentujte zvýrazněnou slabiku: žirafa; žirafa; žirafa (druhé slovo je správně). Nejčastěji slyšenou chybou je špatný přízvuk slova s předložkou. Nevyslovujeme na zahradu, ale přízvuk předložky spojíme s přízvukem první slabiky (jako by tam předložka ani nebyla) a vyslovíme na zahradu.

Schválně, jak vyslovíte tyto věty:

Pokud se vám podařilo vyslovit sibotičky, pak vězte, že se správně vyslovuje si botičky. A doufám, že v posledním slově první věty jste neakcentovali slabiku bá! Větný přízvuk nejčastěji akcentuje poslední slovo (koneckonců kdekdo by chtěl mít poslední slovo, že?).

Dále se na semináři zabýváme tempem řeči neboli rychlostí, jak danou větu přednášíme. Říkáme ji pomalu, rychle, nebo z pomalé řeči pozvolna zrychlujeme? Každé zrychlení nebo zpomalení tempa musí mít svůj důvod, který vyplývá z kontextu článku, pohádky, příběhu. Ale mějme na paměti, že když zrychlujeme, musí nám být rozumět (pozor na artikulaci). Jen dodám, že se běžně ve škole setkávám se čtenářskými závody! Jako by se snad počítalo, jaké množství slov žákyně přečtou za minutu! Moje nejběžnější poznámka tedy zní: „Zpomal!“

Dostáváme se k rytmu řeči. Rytmus je střídání krátkých a dlouhých tónů. Rytmicky hovoříme, i když zrovna nerecitujeme. V semináři si zkoušíme, jak je možné říct báseň „Stála basa u primasa“ nejdříve ve dvoučtvrťovém a později ve tříčtvrťovém rytmu. Dokážete to? Klidně si k tomu můžete dupat a tleskat.

Velkou vědou je správné užití pauzy (zastavení se v řeči). Víte o tom, že existuje interpauza a intrapauza? Mezera v mluvě má vždy důvod. Jednak pauzy děláme, když se nadechujeme (připomeňme si, že můžeme mluvit pouze do výdechu), jednak když upozorňujeme, že jsme ukončili určitý celek, že přijde nová myšlenka. Pauza odděluje podstatné od nepodstatného, pauza stupňuje napětí. Pauzy soustřeďovací dělíme na interpauzu – přestávku mezi větami, která vede našeho posluchače k tomu, aby se zamyslel, co bylo právě vysloveno; intrapauzu – přestávku mezi slovy, která dává našemu posluchači možnost přemýšlet, co bude dál, a láká posluchače na druhou část věty. Někdy nám děti napovídají, zejména v okamžiku, kdy je povzbudíme zrakovým kontaktem, mimikou, gestem, úsměvem, souhlasným pokyvováním, změnou intonace či změnou naší fyzické pozice (poposednutím si, narovnáním se…).

Nevím, kolik rodičů dnes dětem před spaním čte či kolik rodičů jim pustí namluvenou pohádku „na dobrou noc“. Vím, že svému synovi čtu i nyní, když je mu třináct let, a ještě mě s večerním čtením nevyhodil. Zrovna dnes jsme četli několik kapitol knihy Martina Selnera Autismus a chardonnay 2. Možná už si večerní čtené slovo oblíbil stejně jako kdysi já.

Proto vám, paní učitelky, přeji, abyste dětem ve své mateřské škole četly tak hezky, že budou chtít mluvené slovo poslouchat i doma ze zvukových nosičů a že jim vytvoříte jakýsi model čtení, který se jim vybaví, až si vezmou do ruky knížku, na které je napsáno „první čtení.“