Sebedestruktivní chování je velmi závažné chování dítěte, které vždy něco znamená. Dítě chce větší pozornost, chce tímto říct, že se mu něco nelíbí, něco se ho dotýká, s něčím nesouhlasí. Neumí to vyjádřit jinak nebo na jiné způsoby vyjádření dospělý nereaguje, proto volí tuto formu. Pokud tuto formu zvolilo v mateřské škole, má podvědomou důvěru, že si toho učitelka všimne a nějak zareaguje, pomůže mu. Buďme tedy otevření pro formy chování dítěte a moudře hledejme, co a jak s nimi.
Sebedestruktivní chování u dětí v předškolním věku
PhDr.
Ilona
Špaňhelová
dětská psycholožka
Destrukce je charakterizována jako
„úmyslné poškozování něčeho nebo někoho“
(Hartl, J. Psychologický slovník, 1996). Pokud tedy hovoříme o sebedestrukci, je to poškozování sebe sama. U dětí v předškolním věku, tzn. u dětí od tří let do školní docházky, se setkávám jako dětská psycholožka s těmito projevy v malé míře. Spíše je tento projev typický pro děti v mladším školním věku a nejvíce se projevuje v pubertálním věku.Moje zkušenost je, že se
sebepoškozování v předškolním věku
projevuje například boucháním hlavy o zeď, úmyslným kousáním do prstů a okusováním nehtů do krve, vyškubáváním řas nebo obočí, škrabáním se na rukou nebo nohou do krve. S poškozováním sebe sama formou řezání se do rukou nebo nohou, jak s tím mám zkušenosti v období puberty, jsem se v předškolním věku v poradně nesetkala.CO BÝVÁ PŘÍČINOU TĚCHTO PROJEVŮ U TAKTO MALÝCH DĚTÍ?
Dítě má obavu, že ho nepřijmou kamarádi mezi sebe do kolektivu, setkává se se šikanou, se kterou si neví rady.
Dítě s něčím nesouhlasí, nedokáže to slovně vyjádřit a jeho napětí je tak velké, že to dává do formy sebepoškozování.
Dítě se cítí neschopné, neumí něco jako druhé děti ve školce – nedokáže reagovat na stresovou situaci jinak (např. dítě vypráví o tom, jak se mu dařilo lyžovat, jak má výborného tatínka, který ho to naučil, a druhý jedinec se dostává do stresu – nemá lyže, nemají doma peníze na to, aby mohlo jet na hory, a rodiče jsou rozvedeni).
Rodinné vztahy (ty by bylo v mnoha případech vhodnější umístit na první místo) – dítě je svědkem hádek (nebo je slyší, i když by už mělo spát v postýlce), slyší jednoho nebo druhého rodiče, jak na svůj protějšek nasazuje, že je neschopný, použije striktní slovo ve vztahu k druhému rodiči, dítě si s tím neví rady, miluje oba rodiče, nevyzná se v tom.
Sebedestruktivní chování má ještě mnoho svých podkladů, mnoho hlubších souvislostí, a to především:
Dítě, které se sebedestruktivně poškozuje nebo má k tomu sklony, není příliš komunikativní. Nedokáže říct:
„Nechte toho, nerozumím tomu, co to znamená? Nemáte mě rádi? Co z toho vyplývá, o čem to mluvíte?“
Samozřejmě je ještě malé, aby mohlo takto mluvit nebo se vyjádřit. Proto někdy utíká do sebepoškozování. Jako by chtělo vyvolat pocit
„Všimněte si mě, já jsem tady taky. Vnímejte mě a chovejte se ke mně jako k parťákovi!“
I když dítě takto nedokáže mluvit, je možné pozorovat u něj změny. Rodič má vnímat, pokud je
dítě více uplakané, zakřiknuté.
Má o těchto projevech, změnách krátce informovat učitelku, aby se v jeho projevu vyznala, věděla, na co má reagovat.Dítě, které má sklony k sebedestrukci, je ve většině případů spíše nemluvné, věci si však velmi dobře pamatuje a zamýšlí se nad nimi. Je v náročném období předškoláka, kdy má hodně velkou míru představivosti a fantazie. Může se tedy stát, pokud je dítě spíše introvertního charakteru, že tyto své fantazijní věci a tendence druhému nesděluje, ale velmi je prožívá ve svém vnitřním životě. Zážitky se mu kupí v srdci, nemají však průchod ven.
Dítě, které trpí sebedestruktivními projevy, může jevit známky menšího sebevědomí. Není samo se sebou spokojené, neumí se radovat z toho, co udělalo. Může se stát, že nemá zkušenost s pochvalou sama sebe. Nevěří si, má nedostatek sebedůvěry.
Čeho by si měly učitelky v mateřské škole všímat:
Varovným signálem, že se něco s dítětem děje, je jeho změna v chování. Může to být najednou větší nemluvnost, stranění se od ostatních dětí, rychlé změny nálad.
Dalším signálem je také
větší popudlivost
či náchylnost k urážlivosti.Samozřejmě největším varovným signálem je, pokud dítě mluví o tom, že by si něco udělalo, nebo když učitelka sleduje a vnímá, že má dítě určité
změny na svém těle
(více modřin, červené skvrny, škrábance na končetinách, vyškubané trsy vlasů apod.).CO S TÍM?
Důležité je danou skutečnost, daný projev v chování u dítěte, určitý rys v jeho chování, znaky destrukce na jeho těle nepodceňovat, všimnout si jich a především přistupovat k tomu moudře. Každé dítě je jiné, každá učitelka je jiná.
Co doporučuji:
Zaznamenat si konkrétně na papír, co vnímá učitelka u dítěte jako jeho jinakost. Zaznamenat si konkrétní datum, kdy to vidí nebo vnímá. Jakou má tato jinakost podobu – co to znamená.
Pokud to dítě zvládne, mluvit s ním mezi čtyřma nebo šesti očima (učitelky z dané třídy a dítě). Ptát se ho co nejširšími a otevřenými otázkami na to, co učitelku zajímá. Mám tím na mysli:
„Jak se máš, co sis včera prožil, cos včera dělal, je u vás doma něco nového...“
Komunikaci může učitelka prokládat i tím, že nechá něco dítě nakreslit (co si prožil v poslední době nejpěknějšího a nejošklivějšího) – mnohým dětem se lépe o nakresleném mluví, než aby hned povídaly o tom, jak se jim daří.
Pokud učitelka zaznamená něco v komunikaci s dítětem, co není v pořádku, měla by o tom informovat ředitelku a domluvit se s ní na postupu. A opět moudře – nic nevynášet ze školky.
Je vhodné promluvit si s rodičem a domluvit se na tom, kdo s ním bude mluvit. Říct mu, jak učitelka dítě ve školce vnímá, co dítě dělá, jak se projevuje. Vhodné je, aby to opět udělala kmenová učitelka (samozřejmě pokud se na to cítí a má určité zkušenosti v práci s dětmi, není tedy například první rok v praxi – to by mohlo být pro ni obtížné) dítěte mezi čtyřma očima. Tímto by si z mého pohledu zajistila intimitu mezi rodičem a školkou. Měla by hledat konkrétní řešení – pro dítě.
Vhodné je dát si například po měsíci zpětnou vazbu, jak vidí učitelka daný stav, jak vnímá dítě, co nového se děje v domácnosti.
Na zvážení je také informace orgánu sociálně-právní ochrany dítěte. Vím, že má člověk oznamovací povinnost, když vnímá, že se děje něco negativního v jeho okolí. Zde bych však byla velmi opatrná, aby se nestalo to, že si tímto způsobem zavřeme cestu ke spolupráci mezi rodiči, školkou a dětmi.
Důležité je zvážit spolupráci mezi školkou a pedagogicko-psychologickou poradnou.
Především je důležité zachovat danou moudrost. Pokud rodiče vše negují, pak je důležité pracovat s dětmi a dítětem. Učit je mluvit o svých pocitech, kreslit tyto pocity. Vyprávět jim, co to pocit je. Namalovat si masku šťastného člověka, smutného člověka, člověka, který se bojí apod. Hrát divadlo, jak se někdo cítí a čím by mu mohl někdo druhý pomoct (pohlazení, zeptání se, jak se má apod.).
Nabídnout dítěti pocit přijetí ve školce
(slovně i hmatově) – těšila jsem se na tebe, pohlazení. Dát také dítěti jasné stanovisko – ubližovat si dítě nesmí, má říct, co mu vadí, čeho se bojí, pokud je to tak, učitelka chce hledat, jak mu pomoct. Dát dítěti oporu a podporu. To jsou v tomto případě největší přínosy v práci učitelek s těmito dětmi.