Psychický vývoj dítěte v předškolním období v kontextu syndromu CAN

Dítě internalizuje výroky a postoje okolí vztahující se k jeho schopnostem, vlastnostem a kvalitám, identifikuje se s nimi a prostřednictvím tohoto mechanismu si buduje obraz o sobě samém. Je-li dítě v tomto věku vystaveno poznámkám typu „jsi k ničemu, všechno zkazíš, jsi hloupý“ nebo skrze chování dospělého dostává zprávu, že „obtěžuje, nestojí ani za pohled, nezaslouží si nic jiného než trest a bití“ či je vystaveno jiným formám týrání, zneužívání a zanedbávání, hluboce se to zapisuje do jeho představy o sobě samém a jeho sebevědomí.

Podle E. H. Eriksona je předškolní věk spojen s vývojovým úkolem (Hall, Lindzey, 1999). Při zdravém zvládnutí tohoto konfliktu dítě získává pocit vlastní kompetentnosti, zažívá úspěch z dokončení vlastní činnosti a jeho pozitivního hodnocení okolím. Rozvíjí tak důvěru ve své schopnosti, učí se, že když se pro něco rozhodne, může to zvládnout, dotáhnout do konce.

V případech, kdy jsou okolní podmínky nepříznivé, např. dochází-li k týrání a zneužívání, dítě se učí, že jeho aktivita vede k negativním důsledkům (trest, ponížení), začne se jí vyhýbat, stahuje se více do sebe a prožívá pocity viny, často pramenící už z prožitku vlastního bytí.

V emočním vývoji dochází k bohatému rozlišení emočních vztahů k ostatním lidem. Mezi týraným dítětem a násilným či zanedbávajícím rodičem vzniká specifická emoční vazba charakteristická ambivalencí, kdy se mísí pocity strachu, hněvu, lásky, závislosti a potřeby jistoty.

V tomto věku si dítě utváří hodnoty a normy a Pokud se setkává s hrubým zacházením a násilím, učí se, že agrese je přirozená reakce na širokou škálu podnětů. Může se potom chovat agresivně vůči svým vrstevníkům a v pozdějším věku přenášet tyto vzorce chování do své rodiny (v podobě partnerského či mezigeneračního násilí). Další možností je, že se dítě identifikuje s rolí oběti a agresi projevuje spíše pasivně nebo ji obrací vůči sobě. V takovém případě existuje zvýšené riziko navázání násilného vztahu i v dospělosti.

Nemá-li dítě možnost rozvíjet své smysly z důvodu nějakého deficitu nebo z důvodu nevhodné stimulace, může dojít ke zpomalení v duševním vývoji.

Obecně nelze říci, že existuje jednotný profil pachatele násilí na dětech. Existují však určité faktory, které mohou na riziko týrání a zneužívání upozornit. Představíme-li si osobu, která se násilí na dítěti dopouští, máme obvykle pocit, že jde o někoho, kdo je na první pohled nějak divný, duševně nemocný či jinak snadno identifikovatelný. Je to naše přirozená tendence, která slouží k rychlé identifikaci nebezpečí, tolik důležité pro přežití.

O to víc jsme pak překvapeni, že se pachatelé i těch nejzávažnějších forem násilí obvykle od ostatních na první pohled nijak neliší a zpravidla nejsou ani duševně nemocní. Naopak, může se jednat i o vzdělané, dobře situované osoby. Ambiciózní rodič tak může na dítě vyvíjet enormní psychický tlak, případně používat nepřiměřené tresty a fyzické násilí jako důsledek nenaplnění svých představ o dovednostech a schopnostech dítěte.

Dalšími rizikovými faktory na straně rodiče mohou být apod.

V rodinách, kde dochází k týrání, je více uplatňována autoritativní výchova, založená na tvrdé disciplíně a strachu z trestání. Můžeme si také všimnout, že týrající rodiče jsou častěji přesvědčeni o tom, že jejich děti jsou „špatné“ a negativní chování dítěte je výsledkem trvalých vlastností, kdežto pozitivní chování považují spíše za „náhodu“ nebo důsledek působení vnějších faktorů (nevychází tedy z dítěte jako takového). Rodiče, kteří se týrání nedopouštějí, vnímají své dítě naopak¹⁾.

Budeme-li hovořit o rizikových faktorech vzniku syndromu CAN na straně dítěte, nejprve je potřeba pojmenovat fakt, že si žádné dítě nezaslouží hrubé zacházení, ať už jsou jeho psychický a fyzický stav či projevy chování jakékoli, a že za násilí, týrání a zanedbávání je vždy plně zodpovědný ten, kdo se ho dopouští. Ukazuje se však, že některé děti se stávají oběťmi násilí v rodinách a v různých institucích častěji než jiné. Jsou to zejména děti, které jsou zvýšeně dráždivé, plačtivé, s impulzivním chováním a celkově nižší mírou adaptability. Rodiče dopouštějící se násilí se často domnívají, že dítě své chování stupňuje záměrně s cílem provokovat je. Deprivované děti, jejichž rodiče dostatečně nereagují na potřeby dítěte, mohou skutečně své emoční projevy stupňovat za účelem vyvolání emoční interakce s rodičem, a to i za cenu slovního či fyzického násilí ze strany rodiče. U týraných dětí bylo popsáno také několik biologických faktorů, které se u nich vyskytovaly častěji než u jiných dětí. Patří mezi ně např. nízká porodní váha, nedonošenost dítěte, vrozené či získané mentální nebo tělesné vady. Handicapované děti se stávají oběťmi týrání a zneužívání častěji než děti zdravé²⁾.

V důsledku prožitého násilí se může u předškolních dětí objevit celá řada symptomů, od zvýšené ostražitosti a úzkosti, přes změny v chování (izolace, apatie, stažení se do sebe, nedostatek energie, nízká motivace k zapojení se do činností či kontaktů s ostatními, nebo naopak agresivní chování, podrážděnost apod.) až po poruchy příjmu potravy, poruchy spánku, noční můry, pomočování, nespecifické bolesti břicha či hlavy atp. Týrané děti mohou být v kontaktu s osobou, která pro ně představuje bezpečí, velmi přilnavé a vyžadovat intenzivní kontakt. Mohou se zdráhat opustit prostory, kde se cítí bezpečně, jako je např. třída, nebo mohou vykazovat vyhýbavé chování ve směru k místům či činnostem, které v nich vyvolávají traumatické vzpomínky.

Jednou z možných dětských obranných reakcí na prožité násilí je regrese, tedy návrat k předchozím, již překonaným formám chování. Příčiny jejího vzniku nám může pomoci osvětlit Maslowova hierarchická teorie potřeb. Maslow rozdělil potřeby do jednotlivých pater pyramidy, přičemž vycházel z předpokladu, že člověk nejprve uspokojuje své základní potřeby, které jsou dány evolucí, a když je má uspokojeny, teprve pak se snaží o naplňování neuspokojených potřeb vyšších. Pokud se objeví nedostatek v nižších vrstvách, člověk se nebude starat o vrstvy vyšší a vrátí se zpět k uspokojování těch základních.

Pokud se dítě cítí ohroženo, nezažívá pocit bezpečí, případně nemá naplněny ani základní fyziologické potřeby, jako jsou jídlo, spánek, teplo apod., váže se jeho energie k naplnění těchto základních potřeb a nemůže tak postupovat do vyšších pater. Dítě tak nemá kapacitu rozvíjet např. svůj kognitivní potenciál, případně zvládat další vývojové fáze, ale soustředí se na uspokojení bazálních potřeb. Ze stejného důvodu může dojít k (např. dítě, které již dokázalo ovládat vyměšování, se začne znovu pomočovat nebo dítě, které již mluvilo, přestane hovořit apod.).

Děti v předškolním věku ještě nemají plně rozvinuty všechny dovednosti a schopnosti potřebné ke zvládání stresových situací. Samy se mohou cítit bezmocné, neschopné se ochránit a jsou závislé na podpoře a pomoci dospělých. V tomto kontextu může hrát učitel zásadní roli, jelikož může být pro dítě významnou dospělou postavou, se kterou může navázat bezpečný kontakt s jasně vymezenými hranicemi, a tím vytvořit dítěti prostor pro korektivní zkušenost.