Bilingvní dítě v prostředí mateřských škol

Pedagogové stále častěji pracují s dětmi, jež vyrůstají v bilingvní rodině. Velmi často si bilingvní rodiče slibují právě od předškolních institucí, že jejich vhodně doplní a posílí tu řeč, kterou mluví majoritní společnost. Je dobré zdůraznit, že není třeba se této situace obávat, protože bilingvní dítě samo dobře cítí, jaký jazyk má pro zvolit, a tak plynule přechází příkladně z němčiny, když se loučí s tatínkem v šatně, do češtiny, když se vítá s učitelkou.

O bilingvním dítěti předškolního věku hovoříme v případě, že se liší při vymezování bilingvního dítěte vyššího věku. Podle některých odborníků musí bilingvní jedinec rozumět, mluvit i psát dvěma jazyky na úrovni mateřštiny. Pro jiné autory je bilingvní jedinec ten, který ovládá alespoň jednu z výše jmenovaných dovedností. Při aktivním hovoří dítě oběma jazyky, při pasivním jedním z nich, ale rozumí oběma.

Pokud se dítě učí oba jazyky zároveň, hovoříme o

Rodiče by měli včas učinit vědomé rozhodnutí, jakým jazykem chtějí se svým dítětem hovořit. Při tomto rozhodování je důležité si uvědomit, v jakém jazyce se dobře cítí a bude se jim nejlépe vytvářet pouto k dítěti. Lze doporučit pravidlo jeden rodič = jeden jazyk. Jedná se o tzv. Grammontovo pravidlo.Doporučujeme být v tomto ohledu důsledný. Důslednost není pouze základem výchovy obecně, ale pro bilingvní výchovu platí dvojnásob. Ačkoliv každý, kdo má dítěte, ví, že toto pravidlo nelze přesně dodržovat.

Pokud rodiče nebo prarodičce dodržují pravidlo, že

U kulturně smíšených manželských či partnerských párů se často používá pro vzájemnou komunikaci ještě

je pro dítě, zejména na začátku osvojování řeči, svým způsobem náročná. V období, kdy začíná poznávat, že věci kolem mají nějaké jméno, ví, že pejsek může být „dog“, ale také „pes“. U dětí, které vyrůstají od narození dvojjazyčně, je zcela přirozeným jevem a součástí zdravého řečového vývoje. Hovoříme o tzv. Dítě ví, že pokud chce komunikovat s otcem-Angličanem, musí přejít do jeho slovního světa. Z tohoto období jsou roztomilé historky, kdy děti občas míchají slovní zásobu či si

Častější kombinací je, že si nejprve osvojí jazyk toho rodiče, se kterým tráví více času, tedy nejčastěji matčin. Otcovu jazyku rozumí, ale odpovídá jazykem matky. Bilingvní dítě se ve svém projevuje velmi individuálně. Každé přichází do předškolního zařízení v jiném věku a jiné fázi úrovně bilingvismu. Z toho důvodu považujeme za vhodné zmínit, jaké má.

Rodiče, kteří se rozhodnou co nejdříve. Zdravé dítě si osvojuje řeč spontánně. Nejdůležitější je to, co slyší kolem sebe. Řečový vývoj nezačíná s prvními slůvky, ale prakticky od narození. Dítě vnímá a melodii jazyka. Pokud má vyrůstat dvojjazyčně, musí mu být umožněn od jeho prvních dnů (hovořit s ním při mazlení, přebalování či hře).

Asi do dvou let dítě nejprve vyslovuje a následně

Ze strany rodičů někdy dochází ke znepokojení, že dítě nemluví správně ani jedním z osvojovaných jazyků. V této době je však potřeba být trpělivý a na dítě nijak nenaléhat, nenutit ho zůstávat v jednom z jazykových systémů.

Přibližně ve dvou letech dochází k výraznému a dítě začíná volit jazyk podle toho, s kým hovoří. Stále však v jeho řeči nacházíme a odlišnost lidí, kteří jimi hovoří. Velmi rychle se tedy zdokonalují, zlepšuje se jejich slovník,

V tomto období je dobré doporučovat rodičům, aby promluvám s dítětem věnovali dostatek času, v obou jazycích apod. Je důležité rodičům zdůrazňovat, aby se veškeré tyto aktivity odehrávaly v klidné a uvolněné atmosféře, v oblasti jeho řečových projevů. by mělo probíhat spontánně, aniž by dítě cítilo úsilí ze strany rodičů.

Asi ve čtyřech letech už dítě umí dobře svého dítěte, jak mu v tomto procesu pomáhají, zda je jejich výchova úmyslná či neúmyslná, předem promyšlená (viz Grammontovo pravidlo) či nahodilá, jaká je apod.

Rodiče by měli hovořit ke svým dětem jenom tím jazykem, který sami platí totéž. Ve většině případů, pokud dítě zrovna nenavštěvuje bilingvní školku, je jazykem pedagoga čeština.

Jestliže se dítě nachází v prostředí, kde je závisí na mnoha faktorech, jako je osobnost dítěte a jeho schopnosti obecně, postoj rodičů k řečovému vývoji svého dítěte, doba působení každého jazyka (Saunders, 1982). Přestože dítě ve vyšším věku ví, jakým jazykem má hovořit, dostane-li se do či emočního zatížení, má tendenci komunikovat tím, který je mu bližší.

Náročné je také Tomu se dá předejít například častými ze země, odkud rodina pochází, nebo návštěvami v tamním prostředí, které bude spojeno s hojnými vrstevnickými kontakty.

Ne vždy se bilingvní výchova daří dle přání rodičů. Ti by však měli být trpěliví a s postupnými pokroky v rozvoji obou jazykových systémů dítěti pomáhat. Lze říci, že dříve uváděná představa, že bilingvismus je v této oblasti, mohlo by totiž dojít k jeho traumatizaci.

Ke každé řeči se váže také či tón hlasu doprovází náš řečový projev. Je zajímavé pozorovat, jak bilingvní lidé mění při přechodu do druhého jazyka i svůj neverbální projev.

Některé studie dokonce poukazují na to, že tito jedinci mají

Bilingvní dítě v předškolní instituci není však pouze otázkou bilingvního působení a řečového vývoje, ale je nutné se také zabývat kulturními specifiky dětí, jejichž jeden či oba rodiče jsou cizinci. Nejčastěji se v ČR jedná o děti Slováků, Vietnamců, Rusů, Ukrajinců, ale zastoupeny jsou přirozeně i další národnosti.

Ve vývoji dítěte přirozeně platí univerzální zákonitosti. Stejně tak se zde projevují i kulturní specifika, která ovlivňují jeho chování. Vycházejí z odlišných hodnot, norem, tradic, náboženství. Podle vyjadřování emocí lze rozdělit kultury na afektivní a neutrální. V afektivních kulturách mají jedinci tendenci přirozeně vyjadřovat svoje emoce, zatímco v neutrálních kulturách je spíše skrývají a jejich projev v určitých situacích považují za nevhodný.

V jsou verbální a neverbální reakce bezprostřednější a fyzické kontakty uvolněnější. Je zajímavé pozorovat, jak již u jedenáctiměsíčních dětí z Číny, Japonska, Evropy a Severní Ameriky. Čínské děti byly méně expresivní než děti z ostatních kultur.

Na základě děti odráží projevy emocí osoby, ke které mají vazbu. Číňané, avšak Asiaté obecně, než lidé z jiných kultur. V situacích, ve kterých by Evropan vyjádřil zděšení či vztek, se jejich výraz tváře nemusí vůbec změnit. Rovněž úsměv, tak jak ho chápeme z našeho pohledu, nemusí v asijské kultuře znamenat totéž. Bývá vnímán jako vyjádření slabosti.

Většina v mateřských školách v České republice je vietnamského (39%) a ukrajinského původu (16%). Početnou skupinou jsou také děti Slováků či Rusů. Výraznou skupinu tvoří děti s českou státní příslušností, které

Při pedagogické práci s dítětem-cizincem je nutné mít na paměti, že má

V České republice žije okolo a více než 30 000 vietnamských občanů. Mezi Vietnamci je 30 % dětí a mladistvých do 18 let. Z hlediska dětské populace je to tedy (po romské menšině). Téměř do všech mateřských a základních škol v Praze a v České republice vůbec chodí alespoň několik malých Vietnamců.

Tung uvádí, že vietnamské děti ovládají z velké části velmi dobře český jazyk. Naopak je u nich spíše problémem vietnamština. Téměř všechny tyto děti do 15 let neumí číst a psát vietnamsky, neznají svoji kulturu a tradice. Vietnamsky hovoří jako cizinci. Vietnamští obchodníci, rodiče těchto dětí, nemají dost času, aby se jim věnovali, a zanedbávají předávání vietnamské kultury. Někteří bohatí Vietnamci posílají své děti do francouzských či anglických škol. Děti se tak nenaučí ani správně česky ani vietnamsky. Na základní škole v Praze-Libuši byla zavedena první specializovaná třída pro vietnamské děti, které ještě nehovoří dost dobře česky (Tung, 2003).

Pro komunikaci s Vietnamci je důležité si uvědomit jednu skutečnost. Vietnamská kultura je typickým příkladem a pak je „předáno“ komunitě. Očekává se, že se bude chovat ve prospěch skupiny a jeho vlastní zájmy by měly ustoupit zájmům vyšším, kolektivním. Z našeho středoevropského pohledu se může jevit výchova vietnamských děti jako „tvrdá“. Stejně tak platí i výše uvedené o Neměnný výraz tváře je odrazem harmonie, naopak úsměv může v určitých situacích naznačovat nejistotu a nesoulad.

Jako specifickou skupinu lze vnímat rodiny západoevropského původu. Ty většinou nemají existenční problémy, kladou důraz na dobré vzdělávání dětí (výběr MŠ, kroužků), což souvisí s jejich poměrně vysokým vzděláním i příjmy. Na druhou stranu tyto rodiny zůstávají v České republice často jen přechodně a v souladu se současným nadnárodním migračním modelem.

Pokud shrneme nejdůležitější problémové otázky pro komunikaci s rodiči, kteří přicházejí ze západní Evropy, jsou to jejich vysoké nároky na předškolní vzdělávání, požadovaná otevřená komunikace s pedagogema požadovaná i nabízená spoluúčast na různých akcích MŠ. Při oboustranné dobré vůli lze tyto oblasti považovat za pozitivní pro předškolní instituce a jejich kvalitu i pro výchovu dětí v nich.

Pokud musí pedagog komunikovat s rodičem-cizincem, jedná se o interkulturní komunikaci. Jedná se o druh komunikace, které se účastní příslušníci odlišných kultur. Vyznačuje se tím, že

Pocity, které může interkulturní komunikace či kontakt způsobit, jsou následující:

Protože se jedná o rovinu pocitů, tedy rovinu emoční, si ani nemusí uvědomovat, že mu na tom druhém něco vadí. Pokud prožíváme cokoli nelibě, máme tendenci se tomu vyhýbat. Pedagog i rodič jsou