Změna je v rukou učitelů

Mě však zajímají slušní rodiče, kteří v posledku se školou vůbec nespolupracují nebo s ní jednají jako kverulanti a agresoři a kteří se mění k horšímu v průběhu pokračující školní docházky dítěte i vlastních kontaktů se školou. Proč dochází ke zhoršení původně přijatelných vztahů mezi rodiči a učiteli? Proč jsou postupně obě strany naladěné více negativně? Proč si chodí rodiče stěžovat? Proč někdy chodí do školy dokonce s právníkem? Aby mi bylo rozuměno, někdy vznikne výrazný nesoulad během jednoho dvou měsíců (třeba po radikální změně přístupu při nástupu nového učitele), výjimečně i po jedné události, jindy narůstá v průběhu řady let pobytu dítěte ve škole.

Občas má každá strana „jen“ odlišná očekávání. A ta způsobují nesoulad, který v čase narůstá. Představa obou pak je, že druhá strana nenaplňuje nějaký zásadní úkol. Podle školy mají rodiče například vychovat dítě přesně k té úrovni samostatnosti a formě slušnosti, kterou si představuje paní učitelka. Jestliže je dítě výrazně méně, ale naopak i podstatně více samostatné nebo vychované poněkud jinak (jsou jistě i děti z hlediska školy zcela nevychované), může nastat problém. Rodiče na druhé straně od školy někdy očekávají, že zvládne odstranit všechny problémy dítěte, do jejichž řešení se jim doma nechce nebo je nezvládají. Vycházejí z toho, že ve škole jsou odborníci na vedení dítěte. Často se jen liší názory na to, kdo a do jaké míry by měl zajistit výuku. Učitel je přesvědčený, že bez domácí přípravy nemůže dítě dosahovat dobrých výsledků (např. v oblasti čtení má stoprocentně pravdu), naopak rodiče jsou přesvědčeni, že čas po škole má být věnován volnočasovým aktivitám, a ne procvičování, či dokonce dohánění školní látky.

Drobné jednorázové neshody však obvykle zůstanou bez následků. Už v této chvíli je však zřejmé, jak musí škola mluvit jasně a hlavně dopředu sdělovat rodičům své představy, očekávání i požadavky. Mimo jiné by v této souvislosti měla bez vytáček říct: „My bez vaší systematické podpory a pravidelné pomoci nezvládneme naplnit sliby, které vám školství dává.“ Současně je třeba ve stejnou dobu sdělovat: „Škola má některé specifické požadavky, které třeba doma nebo na hřišti není třeba naplňovat, ale ve třídě ano. Bez vaší podpory to může mít dítě ve třídě výrazně komplikovanější.“ Skutečnost, že rodiče zažili školu na vlastní kůži, neznamená, že přesně vědí, jak dnešní škola i konkrétní paní učitelka naplňuje edukační cíle.

Na obou stranách také existují objektivně odlišné přístupy k výchově dítěte. Jedni rodiče poměrně rychle předávají odpovědnost samotnému dítěti bez ohledu na jeho úroveň a prakticky všechny nepříznivé události odbývají s tím, že život je takový a s nimi se také nemazlil, ať si tedy dítě zvyká. Tento názor zastávají i někteří učitelé, takže se rozhodnou, že děti mají v určitém věku zvládnout konkrétní činnost bez ohledu na to, zda tomu tak skutečně je (přestanou např. kontrolovat, zda si děti zapíšou domácí úkoly). Druzí jsou naopak jako anděl strážný a ve všech situacích, kdy mají pocit, že dítě by mohlo něco nezvládnout nebo se mu snad děje bezpráví, vyrážejí vehementně bránit jeho zájmy. Obě varianty narážejí na úskalí. A když je učitel výrazně opačného názoru než rodiče a současně vnímá komplikace u dítěte a vykládá je právě přístupem rodičů, tak musí dojít k neshodě. Z pohledu rodičů legitimní přístup je učitelem hodnocen nepříznivě. A co když si děti i rodiče zvyknou na laskavého, podporujícího, ochraňujícího učitele a druhý rok dostanou striktního, nevstřícného? Pak někteří nechápou, proč tomu nemůže být stejně jako vloni, kdy dítě chodilo do školy rádo, bylo ochotné se doma připravovat, zatímco teď ráno nechce, občas sdělí, že je neschopné, pláče, když zapomene ve škole sešit, který mělo vzít domů k podpisu, a bojí se, že ho paní učitelka potrestá. V některých životních příbězích můžeme sledovat velmi dramatické proměny dítěte po změnách učitele – vcelku průkazné se mi zdá, když se neproblémové dítě výrazně zhorší nástupem jiného učitele a následující rok se opět zlepší, protože přišel další nový učitel.

Rodiče neberou ohled na realitu školství – že škola nemůže sehnat kvalifikovaného matematika či jazykáře, že v případě neočekávané nemoci učitele učí po nějakou dobu nekvalifikovaný asistent. Otázka ovšem je, jestli to má rodiče zajímat, když odebírají tuto službu povinně. Když na to přijde, rodiče vůbec nemusejí brát ohledy na komplikace, které má škola. Mají dostat odpovídající službu. Nerad bych vzhlížel k Americe, ale ve školství tam mají desítky let zakotvené, že na co má žák ze zákona nárok, to mu má školství povinnost zajistit. A nikoho nezajímá, jestli na to má peníze a odborníky, nebo ne. Nemusíme být tak striktní, ale na druhé straně bychom neměli nad nedostatky jen krčit rameny, že to tak je a nedá se s tím nic dělat.

Škola někdy nebere ohled na realitu rodiny. Ta se promítá do fungování dítěte.

Učitel se nechová korektně k dětem a rodiče s tím nesouhlasí. Říká malým dětem ve druhé třídě a nebo o nich mluví jako o . Dává jim ve třetí třídě čtyřicetkrát opsat větu, jak se mají chovat správně a co nemají dělat. Co mají rodiče fakticky v těchto situacích dělat? Jejich námitka uplatněná u samotného učitele zůstane bez odezvy, stížnosti na vedení školy vedou k psychologickému průzkumu ve třídě, kterému je přítomna paní učitelka (!) – opět bez jakéhokoliv dopadu na změnu přístupu. Nejde o den dva, ale o týdny, měsíce, ve kterých drobnosti (jako že Mezinárodní den dětí je podle paní učitelky v létě, protože červen už je letní měsíc, a odpověď dítěte, že je na jaře, je hodnocena jako špatná) výrazně zvyšují negativní naladění rodičů.

Nelze než připomenout, že rodiče mají zákonnou i lidskou povinnost chránit své dítě. To přece neznamená, že souhlasí se vším, co udělá. Někdy ovšem nemohou plně věřit, co jim učitel sděluje. Třeba proto, že učitel u incidentu nebyl a tváří se, že ví přesně, jak to bylo. Nebo je evidentní, že sám něco lehce opominul a teď uváděnou verzí chrání zejména sám sebe. Něco se ve škole dítěti stane nebo děje a podle názoru rodičů škola strká hlavu do písku, událost bagatelizuje, zametá pod stůl. Někdy mají pravdu. Jindy přeceňují možnosti školy – dítě, které páchá nepravosti, nelze ze školy vyhodit ani je nelze na celou dobu vyučování izolovat. Někdy působí školou navržená opatření jako relevantní, ale ve skutečnosti zůstanou na papíře. Často jde o pouhé restrikce a to i rodiče intuitivně tuší, že se nejedná o opatření vhodné pro zlepšení v budoucnosti. Někteří rodiče naopak slyší trávu růst, jindy dramatizují banální spory mezi dětmi, dožadují se vyloučení některého spolužáka a školu vlastně neustále připravují o čas a energii.

Důležité je s rodiči mluvit. Podstatné však je mluvit dřív, než může dojít k problému nebo ke sporu. Řada postupů a výchovných opatření se dá sdělit na začátku školního roku. Učitelé jsou odborníci, kteří znají alespoň část možných kolizních míst, a měli by rodičům dopředu sdělovat, jak budou postupovat a co naopak v těchto situacích očekávají od rodičů. Přece není možné, že by paní učitelku jen tak z ničeho nic v únoru napadlo, že ve třetí třídě je vhodné opatření nechat zlobící děti opsat doma čtyřicetkrát jednu větu. Ví dopředu, že v případě potřeby tento postup použije (použila ho vloni i předloni), a měla by ho obhájit před rodiči. Jinak hrozí nebezpečí, že dítě se doma doví, že jde o pořádný nesmysl. A já to vidím stejně. Problém je, když učitel neumí komunikovat s rodiči, komunikace se bojí a vyhýbá se jí, čeká s ní, až když není zbytí, protože už došlo k problému.

Na začátku textu jsem odhadoval procento slušných rodičů – nejraději bych řekl, že všichni učitelé jsou slušní, jen vím, že tomu tak bohužel není. Asi i v tomto případě by můj vysoký odhad rodiče patrně poněkud snížili. Problém je, když se v praxi setkávám se skutečnostmi, které vypovídají o tom, že někteří učitelé nemají vůbec jasno v tom, jaké úkoly plní současná škola a jakými formami je má naplňovat. Tedy ani jak se má chovat k dětem a jejich rodičům.

Je správné, že hledáme zdroj nesouladu v samotných rodičích i dětech, nicméně mnohem větší zdroj porozumění bychom měli hledat v interakci obou partnerů. Možnosti ke změně mají v rukou samotní učitelé. Rozhodně neobstojí protiútok, že dnešní děti a rodiče jsou hrozní, byť je to v některých případech pravda.

Známe i z jiných oblastí, že na spory dospělých (např. po rozvodu rodičů) vždy doplatí zejména dítě. Vzhledem k tomu, že škola je závislá na spolupráci rodičů, je žádoucí, aby se je pro tuto spolupráci od vstupu jejich dětí do školy snažila naladit a podporovala ji. Nejen však verbálně, ale i fakticky tím, že pokládá rodiče za partnery, že k nim přistupuje maximálně pozitivně.