Program pro budoucí učitele Učitel naživo otestoval svůj pilotní ročník a vyslal první absolventy do praxe. Příprava učitelů v rámci programu je postavena především na praxi, využití nejnovějších poznatků o systému učení, ale i na neustálém sdílení s komunitou, která se kolem něj vytváří. Důležitým aspektem přípravy i budoucí práce učitele je podle Učitele naživo především reflexe vlastní práce.
Učitel naživo – charakteristika programu
Mgr.
Michal
Dubec
průvodce v programu Učitel naživo
Za vznikem programu Učitel naživo stojí touha po učitelích, kteří jsou dobře připraveni na svou budoucí kariéru, mají zdravé sebevědomí a ve třídě působí především coby průvodci, kteří vytvoří potřebné příležitosti pro každého žáka: „Věnovali jsme hodně času sledování, co se děje u nás, ale i v zahraničí. Byli jsme se podívat na výcviky v Americe či ve Velké Británii. Mluvili jsme s panem profesorem Korthagenem, který se věnuje propojování teorie s praxí, a zároveň jsme hodně naslouchali hlasům studentů a začínajících učitelů, co jim chybí a co by v rámci přípravy na své povolání ocenili. Z toho jsme vytvořili pestrý mix, ze kterého vychází program Učitel naživo,“ popisuje vývoj projektu Martin Kozel, jeden ze spoluředitelů programu.
Výsledkem snažení bylo otevření pilotního ročníku, který odstartoval v září 2016. Studenti v rámci jednoho školního roku od září 2016 do června 2017 měli příležitost zažít 400 hodin reflektované praxe a 370 hodin intenzivního výcviku v podobě seminářů a přípravy. Součástí byly také exkurze do 10 českých a tří zahraničních škol. O každého studenta se v rámci praxe staral jeden z 26 provázejících učitelů. Společně připravovali obsah hodin, učili i následně jednotlivé hodiny reflektovali, což je důležitá součást programu. Všichni studenti měli zároveň během celého školního roku podporu a péči tzn. průvodců. Ti vedou celý program, jsou lektory programu a zároveň se o třídu studentů starají jako třídní učitelé o třídu na základní či střední škole.
Program využívá propojení oborů i poznatky z neurověd
Kromě reflektované praxe se studenti také dočkali několika vzdělávacích bloků. Nešlo však o klasické přednášky s konkrétním zaměřením. Obsahem vzdělávacích bloků byly interaktivní semináře propojující jednotlivé obory: „Při učení našich studentů vycházíme ze znalostí procesů osvojování si dovedností podle poznatků Johna Whitmora, který čerpá z nejnovějších poznatků neurověd,“ vysvětluje Michal Dubec, jeden z průvodců programu Učitel naživo, a dodává: „Jde především o stanovování cílů v procesu učení a neustálé reflektování toho, co se studenti naučili. V praxi to vypadá tak, že se nepřetržitě vracíme ke klíčovým učitelským dovednostem, ať už skrze naše semináře, konkrétní výzvy, studentské deníčky, nebo skrze konkrétní praxi studentů ve školách. Z rozvíjených dovedností se pak díky neustálému připomínání stávají učitelské návyky, které v hlavách studentů již zůstanou.“
Praktický přístup v rámci vzdělávání budoucích učitelů pravidelně oceňují i dnešní absolventi: „Člověk na vlastní kůži zažívá to, co ho následně čeká ve škole. Díky každotýdenní praxi jsem měla možnost si hned všechny nové poznatky vyzkoušet. Nezůstaly mi jen v poznámkovém sešitě,“ popisuje své zkušenosti absolventka pilotního programu Marie Bukovjanová, která v současnosti učí přírodopis a dějepis na 2. stupni ZŠ Velké Popovice.
První absolventi programu dnes již učí
Pilotní ročník absolvovalo 15 studentů. Většina z nich nyní učí, ostatní buď ještě studují, nebo se rozhodli před nástupem do učitelské profese ještě nějaký čas cestovat. V září loňského roku spustil tým stojící za programem Učitel naživo druhý ročník, kam nastoupilo 25 studentů. „Naším cílem je přenos praktického vzdělávacího modelu do veřejných škol,“ uvádí Jan Straka, druhý ze spoluředitelů programu, a dodává: „Již dnes spolupracujeme s řadou vysokých škol, jako je Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové či Filozofická fakulta Univerzity Pardubice. Je to pro nás důkaz, že jdeme správným směrem.“
O funkčnosti tohoto vzdělávacího modelu se přesvědčili také nezávislí experti z Masarykovy univerzity v Brně, kteří po pilotním ročníku připravovali evaluaci. Ta potvrdila především vhodné směřování budoucích učitelů. Zpráva, za kterou stojí profesor Milan Pol a docentka Bohumíra Lazarová z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, oceňuje především inspiraci, pozitivní komunikaci, přímý přenos zkušeností, kvalitní lektory i bezpečnou podporu. Podle autorů zprávy program pouze nepracuje se slovy, ale nabízí budoucím učitelům především prožitky a skutky.
Už probíhají přípravy na třetí ročník Učitele naživo
Druhý ročník programu je nyní v plném proudu. Studenti mají za sebou prvních několik měsíců praxe s provázejícími učiteli na tréninkových školách, první interaktivní semináře i vybrané exkurze do českých škol: „Aktuální ročník je realizován formou dvouletého studia, absolventi budou mít přípravu na své budoucí povolání hotovou v červnu 2019,“ vysvětluje Jan Straka. Zároveň však upozorňuje na chystaný třetí ročník, který se bude otevírat v září 2018. „Co je největší novinkou chystaného ročníku, je především spolupráce s Vysokou školou mezinárodních a veřejných vztahů, díky níž můžeme přípravný program pro budoucí učitele nabízet jako akreditovaný. Každý absolvent, který má vysokoškolské vzdělání, tak zároveň získá příležitost jít rovnou učit. Výcvik se stal praktickou obdobou pedagogického minima,“ představuje Straka největší novinku nového běhu.
Bližší informace o programu a případné přihlášky najdete na webu http://www.ucitelnazivo.cz/.
Michal Dubec, Učitel naživo: Při učení vycházíme ze znalostí procesů osvojování si dovedností podle poznatků Johna Whitmora
Učíme-li se jakoukoli novou dovednost, procházíme přitom několika fázemi. V našich hlavách se vytvářejí základy nových neuronálních sítí (nutné pro používání nových dovedností). Ty jsou uloženy v operativní paměti. Pokud se neposilují, vyhasnou a zmizí. Pokud se posilují, přesunou se do dlouhodobé paměti a člověk je schopen používat novou dovednost „automaticky“. Při práci se studenty programu Učitel naživo vycházíme z Whitmorova modelu učení1).
Konkrétně se například učíme používat popisný jazyk v situacích, kdy žáci dělají něco, co je učiteli nepříjemné (například mluví ve chvíli, kdy hovoří někdo jiný). Principem, který se snažíme si vštípit, je mluvit o chování žáka, nikoli o něm samotném (popisný jazyk), tedy například říci: „Mluvíš, když mluví Bára“ namísto „Vyrušuješ, soustřeď se“. Pojďme se podívat na to, jak popsaný přístup vypadá konkrétně. Jako příklad použijeme cyklus rozvoje dovednosti studenta používat při komunikaci se žáky popisný jazyk.
1.
Nevědomá nekompetence: Student neví, že popisný jazyk existuje, nezná jeho princip a smysl a nepoužívá ho.
Co v této fázi děláme v programu UNŽ: Během programu UNŽ se student „na svou kůži“ prakticky seznámí s tím, jaké to je, když je vystaven vztahové agresi od učitele (hodnocení: „Vyrušuješ“, interpretace: „Asi je ti jedno, že právě mluví Bára“, mentorování: „Chovej se jako ve škole, ne jako doma“). Dále je veden k tomu, aby zážitek svými slovy popsal. Následně je vyzván, aby zkusil ve stejné situaci reagovat způsobem, který není vztahově agresivní. Na tomto základě se dále seznámí s principem a smyslem popisného jazyka a s tím, kde se o něm může dozvědět více2).
2.
Vědomá nekompetence: Student ví, že popisný jazyk existuje, zná jeho princip a smysl. Kvůli tomu, že ho dosud nepoužíval a v situacích, kde je smysluplné ho použít, většinou reagoval jinak, je pro něj většinou velmi těžké ho začít používat.
Co v této fázi děláme v programu UNŽ: Během programu UNŽ si student s vědomým zaměřením pozornosti (soustředěním se pouze na jednu věc – zde popisný jazyk) zkouší popisný jazyk v různých situacích používat. Tento nácvik probíhá v bezpečném prostředí na seminářích. Společně zde přemýšlíme o možnostech a mezích popisného jazyka. Studenti sdílejí konkrétní situace se žáky z vlastní praxe a společně vymýšlejí, jak by v nich mohli reagovat s využitím principů popisného jazyka. Daná dovednost je cíleně používána učiteli UNŽ, kteří pro studenta vedou program. Student je vyzýván k tomu, aby si jej všímal a jeho využití reflektoval.
3.
Vědomá kompetence: Student začíná popisný jazyk používat při komunikaci se žáky. Aby ho použil, musí se na to cíleně velmi soustředit, neboť dosud většinou reagoval jinak.
Co v této fázi děláme v programu UNŽ: Během programu UNŽ si student stanoví vlastní rozvojový cíl, kterým v našem případě může být např.: „V situacích, kdy žáci dělají něco, co je mi nepříjemné, budu mluvit o jejich chování (používat popisný jazyk).“ Tento cíl student sdělí ve škole, kde učí, svému provázejícímu učiteli, dále spolustudentovi, který je s ním ve dvojici na praxi, a nakonec svému mentorovi. Poté, co student vede na praxi výuku, se schází se svým provázejícím učitelem a spolustudentem, kteří s ním hovoří o tom, jak se mu v oblasti, na kterou se chtěl během výuky zaměřit (popisný jazyk), dařilo. Kromě toho za studentem dochází do školy mentor (většinou učitel s praxí), kterého si student zve do hodin opět s cílem následného rozboru zaměřeného na cíl (popisný jazyk), který si student vybral.
4.
Nevědomá kompetence: Student danou dovednost (popisný jazyk) používá zcela automaticky, nemusí na ni už vědomě zaměřovat pozornost – funguje jako návyk.
Co v této fázi děláme v programu UNŽ: Během programu se student nadále cíleně setkává se situacemi, k jejichž smysluplnému řešení mu pomáhá popisný jazyk. Navíc je často pověřen tím, aby s několika kolegy pro nové studenty připravil program, ve kterém se budou moci seznámit s principem a smyslem používání popisného jazyka a vyzkoušet si ho.
Díky vědomé práci s tímto Whitmorovým cyklem rozvoje dovedností se nám daří používat probírané dovednosti v praxi se žáky a dále jejich používání ve studentech upevňovat.
1) MLÁDKOVÁ, L. Moderní přístupy k managementu: tacitní znalost a jak ji řídit. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 137. ISBN 80-7179-310-8.
2) Například na www.seduo.cz v online kurzu „Komunikace s lidmi na základě poznatků o fungování mozku“ nebo v publikaci WATZLAWICK, P., BAVELAS, J. B. a D. D. JACKSON. Pragmatika lidské komunikace: interakční vzorce, patologie a paradoxy. 2., rev. vyd. Brno: Newton Books, 2011. Gaia. ISBN 978-80-87325-00-1.