Technická novela

Jenže v tomto případě zase hrozí nebezpečí, že se pomoc dítěti bude uměle oddalovat ještě o něco víc, než tomu je dnes. Představme si modelový příklad. Učitel se rozhodne, že bude poskytovat dítěti individualizovanou pomoc neboli zohlednění (má ji sice poskytovat ze zákona všem dětem, ale připusťme, že půjde o dítě, s nímž se pojí nějaký problém). Jak dlouho má čekat na výsledky této individualizace? Týden nebo měsíc? Dva? Jistě půjde o individuální záležitost. Pak učitel vytváří PlPP. Ten by měl realizovat další až tři měsíce. V čem se bude odlišovat od předcházející etapy? Tím, že se v něm objeví součinnost více pedagogických pracovníků a bude zapsán do formuláře. A cože znamená součinnost? Je to snad zapojení ostatních učitelů? Ale ti snad měli spolupracovat od začátku. Nebo jde o konzultaci školního psychologa či speciálního pedagoga?

Následně bude škola čekat až čtyři měsíce na zavedení vyššího stupně podpory. Jistě není nutné předpokládat vždy nejdelší termíny (někteří výchovní poradci však uvedli, že se u nich čeká až šest měsíců na vyšetření v poradně plus pár dní na vytvoření zprávy a doporučení), v pesimálním případě ale bude proces trvat prakticky celý školní rok. Logika takové postupu mi není zřejmá.

Zřejmé naopak je, že úředníci neustále řeší problém s nezvládnutím odlišnosti "individualizace" podle zákona a prvním stupněm podpůrných opatření. Osobně hájím názor, že jde o totéž. Považuji za logické, že dítěti, které to potřebuje, hledáme specifické pedagogické intervenční přístupy. Jestliže se daří, buď v nich pokračujeme, nebo od nich lze časem ustoupit. Jestliže se nedaří, měla by škola sepsat (přibližně po třech měsících), co všechno udělala, a doporučit dítě do poradny. Chce to ovšem jednu věc: začít pracovat od prvního zjištění obtíží tak, jako by PlPP byl vytvořen. Jestliže se podaří, aby problémy ustoupily, nemusí se nic dalšího podnikat. Pokud neustoupí, je třeba sepsat, co se dělalo, a bezodkladně navrhnout vyšetření v poradně. Pokud škola uvedeným způsobem pracovala nějakou dobu ve spolupráci s rodiči, tak i oni snadno pochopí, že je nutné vyhovět liteře vyhlášky, a budou souhlasit s antedatováním, aby se naplnila tříměsíční doba. Nebo je možné po třech měsících vytvořit PlPP a po několika dnech realizace (nikde není uvedeno, jak dlouhá musí minimálně být) konstatovat jeho neúspěšnost a doporučit návštěvu poradny. Osobně doporučuji postup, při kterém s potřebným dítětem pracujeme a doporučení do poradny dáváme po nějaké době neefektivního působení s tím, že sdělíme, co všechno jsme ve prospěch dítěte dosud udělali.

V novele se objevuje využití dynamické diagnostiky. Věřím, že mi někdo vysvětlí, proč právě tato změna. Dynamickou diagnostiku (nebo alespoň její principy) je dnes žádoucí používat při jakékoli poradenské diagnostice a rediagnostice. Vlastně i v dřívější době při "komplexní diagnostice" bylo třeba vyvodit a doporučit, jak s dítětem pracovat dál. Dynamická diagnostika by se samozřejmě měla používat i u žáků se střední a těžkou mentální retardací, ne pouze u lehké mentální retardace. Jestli však někdo požaduje u dětí diagnostiku po roce, aby se zjistilo, jestli původní diagnóza lehká mentální retardace byla adekvátní, tak by měl rovněž použít tradiční diagnostiku. Dynamická totiž primárně tomuto účelu neslouží.

Mimochodem: důraz na to, jaké má dítě potřeby a jaká opatření jsou pro další období v jeho nejlepším zájmu, platí u jakékoli rediagnostiky žáků se SVP. V tomto smyslu se preferuje funkční diagnostika. K tradiční formě diagnostiky je vhodné přistoupit, pokud by snad došlo k výrazné změně zdravotního nebo psychického stavu.

Velmi mě zaujala nová pozice pedagogického pracovníka školy s rozšířenou kompetencí pro oblast speciální pedagogiky. Soudím, že jde o učitele, který absolvuje kurz. Rozumím tomu, že ve školách nejsou k dispozici speciální pedagogové, ale to neznamená, že bychom měli devalvovat odborné vysokoškolské vzdělání. Doufám, že se nedočkám prosazení toho, aby bylo podobně, tedy kurzem, nahrazováno vzdělávání v psychologii, nebo dokonce v učitelství (vzhledem k nedostatku psychologů i učitelů). Jestli to dobře chápu, uzavírám, že si tímto přístupem samotné školství podřezává větev a nahrává těm, kteří hájí názor, že pro výkon učitelské profese postačují oborové znalosti.

Je možné, že další změny přinesou skutečné snížení administrativní zátěže škol a poradenských zařízení. Ovšem základ se podle mého soudu technickou novelou v zásadě nezměnil.