Vládou schválená novela školského zákona přináší novinky týkající se chápání jedinců se speciálními vzdělávacími potřebami a úpravu dosavadní praxe v oblasti výstupů z diagnostiky, podpůrných opatření nebo nárokovosti doporučení, která vydají školská poradenská zařízení. Nezbývá než doufat, že následné včleňování těchto bezesporu pozitivních zásad do praxe, bude úspěšné.
Proměna v přístupu ke zjišťování speciálních vzdělávacích potřeb:
Mgr.
Lenka
Felcmanová,
Ph. D.,
katedra speciální pedagogiky UK v Praze, místopředsedkyně České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání
Aktuálně platné znění § 16 školského zákona definuje speciální vzdělávací potřeby dětí, žáků a studentů jako jednotlivé druhy postižení či znevýhodnění. Za zdravotní postižení je pro účely vzdělávání považováno mentální, tělesné, zrakové a sluchové postižení, vady řeči, souběžné postižení více vadami, autismus a vývojové poruchy učení nebo chování. Za zdravotní postižení tak není ve školství považováno vnitřní postižení, které zahrnuje například onkologická onemocnění, epilepsii nebo diabetes; mezi zdravotní postižení jsou naopak řazeny vývojové poruchy učení nebo chování.
Toto vymezení speciálních vzdělávacích potřeb založené na stanovení konkrétních druhů postižení či znevýhodnění přinášelo v minulosti mnohé obtíže. Jednak nebylo vždy snadné určit, do které ze stanovených kategorií postižení či znevýhodnění dítě patří, jednak stanovení speciálních vzdělávacích potřeb spočívající v určení konkrétní kategorie nebylo zcela funkční ve vztahu ke stanovení podpory, kterou dítě potřebuje. Legislativa požadovala, aby primárním výstupem diagnostiky bylo určení příslušné kategorie speciálních vzdělávacích potřeb, nikoliv konkrétních prostředků podpory, které je nezbytné dítěti poskytnout. Také finanční prostředky ve formě příplatku k základnímu normativu pro děti se zdravotním postižením byly stanovovány na jednotlivé druhy postižení, a nikoliv podle toho, jak rozsáhlou podporu dítě potřebuje.
V neposlední řadě vedla právní úprava vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami, platná od roku 2004, k určité pasivitě škol ve vztahu k poskytování podpory, neboť poskytování podpory podmiňuje stanovením speciálních vzdělávacích potřeb školským poradenským zařízením. Školy tak v řadě případů se systematičtější podporou dítěte čekají na moment, kdy budou mít k dispozici posudek z pedagogicko-psychologické poradny nebo speciálně pedagogického centra. Mnohdy se jedná o drobné dílčí potíže, které se kvůli absenci byť jen mírné podpory postupem času rozvinou v závažný problém, jehož řešení vyžaduje mnohem rozsáhlejší zásah, než kdyby byl problém řešen již ve svém zárodku.
Novela školského zákona, která vstoupí v platnost 1. září 2016, zavádí k definování speciálních vzdělávacích potřeb zcela nový přístup. Jedincem se speciálními vzdělávacími potřebami bude od nynějška každý, kdo ke svému vzdělávání nezbytně potřebuje poskytování podpůrných opatření. Zákon za ně považuje nezbytné úpravy ve vzdělávání a školských službách, které odpovídají zdravotnímu stavu, kulturnímu prostředí nebo jiným životním podmínkám dítěte. Primárním výstupem z diagnostiky bude stanovení podpůrných opatření, které dítě potřebuje k tomu, aby se mohlo úspěšně vzdělávat, včetně jejich stupňů.
Podpůrná opatření se budou dělit do pěti stupňů, přičemž za poskytování podpůrných opatření prvního stupně bude odpovídat škola. Nově budou tedy školy odpovídat za identifikaci a řešení drobných obtíží žáků, které nevyžadují intervenci odborníků zvenčí. Ve vztahu k potřebám dětí lze tento krok hodnotit jednoznačně pozitivně, zároveň je třeba říci, že se díky tomu výrazně zvýší potřeba znalosti pedagogické diagnostiky ze strany učitelů. To může být v počátku problém, který je třeba řešit systémově - zajištěním dostupného vzdělávání i zvýšením počtu školních speciálních pedagogů, respektive školních psychologů. Učitelé a poradenští pracovníci působící ve škole budou muset poskytování podpůrných opatření prvního stupně pravidelně vyhodnocovat. V případech, kdy nebudou účinná, bude následovat doporučení k vyšetření ve školském poradenském zařízení.
Legislativní změna bude mít zásadní dopad i na činnost školských poradenských zařízení, neboť se mění výstupy z diagnostiky i míra odpovědnosti za výdaje státního rozpočtu na poskytovaná podpůrná opatření. Ta budou nově nároková, což znamená, že opatření a jejich stupeň, které budou uvedeny v doporučení, bude škola muset poskytnout a stát jí na ně bude muset vyčlenit potřebné prostředky. Podpůrná opatření uvedená v doporučení bude škola muset realizovat, přičemž bude mít určitou možnost poskytovat jiná podpůrná opatření. Bude se však muset nejprve dohodnout s poradenským zařízením, které opatření doporučilo, a také získat souhlas zákonného zástupce.
Je to právě míra závaznosti doporučení, která je klíčovou změnou oproti současnému stavu, neboť z praxe dobře známe případy, kdy realizovaná podpora neodpovídá tomu, co bylo ze strany školského poradenského zařízení doporučeno. Asi nejčastějším příkladem je rozsah činnosti asistenta pedagoga, kdy poskytnuté prostředky často pokrývají jen část doporučeného rozsahu jeho úvazku. Zvýšení kompetencí školských poradenských zařízení lze opět hodnotit pozitivně, na druhou stranu je třeba nezastírat, že se výrazně zvýší jejich odpovědnost za to, kolik stát na podpůrná opatření vydá. V současné době existují až sedminásobné rozdíly v rozsahu doporučeného úvazku asistenta pedagoga k dětem se stejným druhem zdravotního postižení napříč jednotlivými kraji.
Z šetření uskutečněného v rámci projektu Systémová podpora inkluzivního vzdělávání v ČR, realizovaného Univerzitou Palackého v Olomouci a organizací Člověk v tísni, o. p. s., vyplynulo, že 82 % poradenských zařízení se při doporučování výše úvazku asistenta pedagoga řídí individuálním úsudkem a zkušeností svých pracovníků. Doposud to nijak nevadilo, protože konečná výše úvazku vyplynula z toho, kolik prostředků na něj bylo krajem či jinými subjekty poskytnuto. V novém systému by ale stávající praxe mohla způsobit velké problémy.
V souvislosti s novelou školského zákona je nezbytně nutné, aby se napříč všemi kraji sjednotily postupy v doporučování podpory. Je třeba, aby byla vytvořena jednotná metodika pro stanovování podpůrných opatření a jejich stupňů pro jednotlivé skupiny dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Bez vzniku této metodiky a zavedení jednotného postupu nebude možné novelu školského zákona úspěšně implementovat. Školy a školská poradenská zařízení mají nyní k dispozici katalogy podpůrných opatření, což jsou metodické materiály vytvořené v rámci již zmíněného projektu Systémová podpora inkluzivního vzdělávání v ČR. Popisují jednotlivá podpůrná opatření, kterých lze využít k podpoře dětí s příslušnými druhy zdravotního postižení a se sociálním znevýhodněním.
Při stanovování stupňů podpůrných opatření lze v případě dětí se sociálním znevýhodněním využít posuzovacího schématu uvedeného v Metodice ke katalogu podpůrných opatření pro sociálně znevýhodněné žáky, které popisuje projevy dětí rozlišené dle závažnosti a přiřazuje k nim konkrétní podpůrná opatření z katalogu. Speciálně pedagogická centra mohou k určení stupňů podpůrných opatření u dětí se zdravotním postižením využít výstupů projektu Inovace činnosti speciálně pedagogických center s názvem Katalogy posuzování míry speciálních vzdělávacích potřeb, které diferencují stupně podpory 2-5 pro jednotlivé druhy zdravotního postižení. Metodické materiály určené ke stanovování podpůrných opatření a jejich stupňů u dětí s vývojovými poruchami učení a chování nebyly doposud zveřejněny.
Závěrem lze shrnout, že novela školského zákona měnící podporu dětí se speciálními vzdělávacími potřebami je nesporně krokem správným směrem, protože přináší individualizovanou podporu dle skutečných potřeb dětí. To, zda novela bude do praxe zavedena úspěšně, je však zcela závislé na tom, jak rozsáhlou a detailní informační a metodickou podporu obdrží školy a školská poradenská zařízení v následujících měsících.