Zdá se vám, že děti nepřemýšlejí? Trápí vás, že se žáci špatně orientují?
Tyto otázky nás provázejí už dva roky. Právě tak dlouho pořádáme setkání s odbornou i neodbornou veřejností týkající se různých témat. Častou odpovědí je potom „ano“, dodávané s dovětky:
*
že se to zhoršuje,
*
že žáci nepoužívají „selský rozum“,
*
že si neumějí poradit,
*
že obtížně chápou, co jim učitel říká,
*
že nedokážou aplikovat znalosti apod.
V tomto kontextu mě napadají stará známá klišé o srovnání generací. Zadám-li v Googlu prosté heslo „dnešní děti“, vylezou na mě titulky s popisky „otravné“, „sobecké“, „bez úcty a morálky“, „vyžadují neustálé zážitky“, „jejich vývoj je jednostranný“ atd. Poněkud pozitivnějších výsledků se dopídím při zadání hesla „dnešní žáci“. Pedagogičtí pracovníci si naštěstí pravděpodobně udržují zdravější náhled a vesměs se shodují, že mezi bývalými a současnými žáky zase takový rozdíl není. Alespoň co se týká potenciálu.
Jsou tedy „dnešní děti“ skutečně natolik rozdílné od předchozích generací? Jsou jejich potřeby jiné, než byly naše? Asi těžko. Shodněme se na tom, že to podstatné, čím se od nás liší, jsou okolnosti a podmínky, za kterých vyrůstají.
V jakém světě tedy žijí naši současní žáci na rozdíl od nás? Žijí v úžasné a rychlé době. Jako kdyby lidé vlastnili spoustu kouzelných prstenů z Arabely. Otočením nebo dotykem dokážeme zatopit, rozsvítit, nastartovat, zaplatit, přepnout. Když chceme mít doma teplo, nemusí většina z nás jít tak jako dřív přeskládat do sklepa lopatou metráky uhlí, rozdělávat oheň v kamnech a pravidelně ho přiživovat ani není potřeba vymetat popel a vynášet ho. Ubylo fyzické práce, ubyla časová náročnost, ale zároveň s tím ubývají možnosti přihlížet nebo se zúčastnit samotných procesů.
Jakou mají žáci zkušenost s tím, jak se věci dějí? Co můžou vidět za tím, když např. platíme platební kartou? Dříve byla vidět mnohem častěji operace (proces) vyndání peněz, jejich počítání, fyzické předání. Častěji se pěstovala zelenina, a děti tak mohly vidět, jak roste, kolik práce je nutné udělat, kolik času to stojí, že můžeme sklízet a ochutnat její výsledek.
Protože tyto procesy byly jasně vidět, dospělí je s námi jako dětmi sdíleli. Vysvětlovali, proč a jak se co děje, nebo to možná ani nebylo potřeba, protože dítě bylo do celého postupu vtaženo a přispívalo vlastní fyzickou prací.
Když však tyto procesy nevidíme ani se jich v průběhu neúčastníme, pak jediné, čeho jsme svědky, je samotný výsledek. Bez kontextu, bez úsilí, bez poznávání.
Existují vůbec děti, které v dnešní době zažívají procesy? Určitě ano. Jsou to například ty, které se učí hrát na hudební nástroj, ty, které sportují, ty, které čtou, ty, které doma pomáhají.
Obecně však v důsledku našeho životního stylu viditelných procesů ubývá, máme s nimi málo zkušeností. A bez zkušeností se špatně chápe.
Aby dítě porozumělo na základě vysvětlení, muselo v minulosti něco prožít a tento prožitek zpracovat pomocí myšlenkových operací, aby vytvořilo zkušenost, která při vysvětlení dostane novou souvislost nebo napoví. Tehdy teprve dojde k porozumění. V situaci, kdy ale dítě nemá zkušenost, vysvětlení (to, co dítěti říkáme) nepomáhá porozumění. Pro dítě pak mluvíme „cizí řečí“.
Jak dětem můžeme pomoci? Z výše uvedených důvodů vnímáme jako nesmírně důležité zaměřovat pozornost dětí na procesy, na to, jak se věci dějí, jak se dělají, jak se stane viditelným výsledek. Přesně to je náplní programu Feuersteinova instrumentálního obohacování (dále „FIE“). Jeho cílem je rozvíjení poznávacích funkcí, což obnáší několik kroků:
*
zaměřit se na úkol a vytvořit strategii (proces) jeho řešení,
*
pracovat se svou impulzivitou (proces),
*
formulovat svůj pohled a zároveň respektovat jiný náhled na základě subjektivního prožitku a jeho reflexe (získání zkušenosti s procesem).
Metoda je založena na vnitřní motivaci a neobsahuje hodnocení. Omezuje se tak strach z chyb a to umožňuje nebát se samotného procesu hledání řešení. Zároveň jsou jednotlivé úkoly a jejich řešení propojovány (přemosťovány) s konkrétními zkušenostmi dětí z praktického života.
Můžeme s potěšením konstatovat, že kolem sebe vidíme další snahy, jak přivádět žáky k procesům. Nejde jen o práci s programem FIE, zprostředkovávat procesy lze v rámci různých systémů a existuje mnoho inspirativních učitelů, kteří na ně ve výuce přirozeně kladou důraz.
Vědomí o existenci procesů a jejich absenci v běžném praktickém životě našich žáků je pro nás zásadní. Cesta ke zprostředkování procesů v rámci programu FIE nabízí jednu z možností, jak v budoucnu odpovídat na úvodní otázky jiným způsobem: „Naši žáci mají naopak tendence hledat stále nová řešení, chtějí se v problému nějak zorientovat, chtějí přijít věcem ‚na kloub‘.“