Lepší dříve nežli později

Je tedy v našem zájmu, abychom nečekali, až se problém rozvine do plné podoby. Můžeme sice spekulovat, zda primární nebo sekundární prevence nejsou příliš nákladné, protože musíme počítat s tím, že se vyskytne větší procento diagnostických chyb oproti situaci, kdy už je problém rozvinutý. A můžeme pochybovat, jestli tato prevence skutečně povede ke snížení negativního jevu v budoucnosti, jestli tedy nejde o zmarněnou energii i prostředky. Žádný diagnostický postup totiž není stoprocentně přesný. Chyby se týkají toho, že zachytíme jako potenciálně problémové dítě, které ve skutečnosti žádné problémy nemá a mít nebude, a naopak nezachytíme dítě, u kterého k problémům fakticky dojde. Takže v prvním případě poskytujeme péči dítěti, které ji nepotřebuje, ve druhém případě k žádné změně oproti původnímu postupu nedojde. Dítě se vyvíjí k nepříznivým výsledkům bez povšimnutí a bez případného zásahu. Výhoda zbytečně poskytované péče v oblasti psychologické nebo pedagogické je, že v zásadě nevzniknou žádné škody, což se např. v případě řady zbytečných medicínských zásahů říct nedá.

Nejde však jen o to, že samotné pozdější škody jsou velké. Podstatné je, že reálně nejsme s to poskytnout odpovídající a vlastně podstatně intenzivnější péči, takže mnohé nedostatky z předcházejících období jsou prakticky zcela neopravitelné. Vezměme např. děti vyrůstající v sociálně značně nevyhovujících podmínkách a jak se nám nedaří dostat je na odpovídající vzdělávací úroveň. To je krajně nevýhodné pro společnost. Zároveň je to nepřijatelné z lidského hlediska. Veškerou energii jsme u nás pravděpodobně vyčerpali na to, aby i tyto děti mohly být integrované v hlavním proudu školství a nechodily do „zvláštních“ škol. O výsledky jejich edukace a zapojení do společnosti se už zajímáme podstatně méně. Je sice nepochybné, že české základní školství v tomto směru nevyužívá zatím plně svůj potenciál, jenže mnohem efektivnější by bylo působit v období, kdy problém vzniká, tedy v nejranějších stadiích vývoje dítěte. Navíc naším odkládacím přístupem nerespektujeme současné poznatky, protože vcelku bez povšimnutí necháváme u těchto dětí raný vývoj a současně klíčový článek edukace dítěte, kterým je rodina. Bez smysluplného začlenění rodiny do edukace dítěte ve škole nabyté informace jen „protečou“ a zanechají v něm zcela nepatrnou a hlavně pro život nepoužitelnou stopu.

My totiž na základě existujících výzkumných a částečně i klinických poznatků víme, že u jedinců s určitými parametry a v konkrétních rodinných podmínkách je riziko pozdějších problémů výrazně vyšší. I medicína zná rizikové faktory a bez větší pozornosti veřejnosti a lidskoprávních organizací s nimi pracuje. Jenže pak máme k dispozici analogické údaje z psychologické nebo sociální oblasti. Jejich prediktivní síla je rovněž nemalá, jenže my se s nimi bojíme pracovat, abychom nenarušili práva rodičů a dětí, abychom je nenálepkovali a tím nestigmatizovali. Ohrožené jsou děti například ve výrazně chudých rodinách, v rodinách, kde se vyskytne domácí násilí, kde se rodiče rozejdou, jsou závislí na alkoholu nebo jiných návykových látkách. Rizikové jsou rovněž děti vyrůstající pouze s jedním rodičem, děti v pěstounské péči atd. Neznamená to, že všechny automaticky potřebují intenzivní pomoc, ale pravidelné sledování a podporu ano. Alespoň po nějakou dobu. Svým respektujícím přístupem, při kterém čekáme, až věci dojdou do stadia, kdy je nutné řešení, všechno jen komplikujeme. Tímto přístupem se také dostáváme do začarovaného kruhu. Dlouhodobou a intenzivní adresnou prevenci poskytnout nemůžeme a následná intervence není dostatečně účinná. Takže vlastně spoléháme na náhodu, protože v některých případech je později vše víceméně v pořádku.

Jenže když budeme čekat, až se problém vyvine (někdy pochopitelně ne), roste větší riziko, že reparace bude obtížnější a výsledky výrazně menší. Měli bychom zohlednit i obyčejný lidský faktor – dítě delší dobu žije (někdy fakticky trpí) v nepříliš vhodných podmínkách a my pouze čekáme, jak všechno dopadne, zda dítě bude dostatečně odolné a přežije v plném duševním i tělesném zdraví.

Je známá zkušenost, že dokud se problém neobjeví v plné míře, tak spolupráce mnoha rodičů je podstatně menší – řada z nich drobné signály bagatelizuje, odmítá spolupráci, argumentuje vlastním příkladem. V zásadě ve stejné míře to platí i pro učitele. Naplnění inkluzivního vzdělávání bude dávat naději, že i k nepatrným vzdělávacím problémům budeme aktivně přistupovat bez toho, že bychom potřebovali papír s diagnózou z poradny.

Jenže my se potřebujeme dostat k nejmladším dětem, tedy ve vývojovém období, kdy vzdělávací a výchovné problémy jsou ještě značně vzdálené. Medicína zná dispenzarizační systém, v oblasti psychologie ani edukace nic takového není. Vlastně s výjimkou drobného příspěvku OSPOD není instituce, která by se vývojem a edukací malého dítěte zabývala. A zatím není ani příliš velké porozumění pro to, o jak zásadní problém se jedná.