V minulém čísle časopisu jsem se ve svém článku věnovala tomu, že téma duševního zdraví a nemoci není v rámci primární prevence v gesci MŠMT systémově komplexně řešeno. Oblast duševního zdraví nebyla a není řešena ani v gesci jiného ministerstva, a bohužel už vůbec ne meziresortně. To by vzhledem k tomu, jak široký má oblast duševního zdraví „záběr“ a jaký dopad pak má nebo může mít duševní nemoc sama, bylo nejspíše nejspravedlivější.
Duše za školou aneb Co bylo dřív – vejce, nebo slepice?
Mgr.
Alena
Vrbová
lektorka preventivních a vzdělávacích programů v oblasti duševního zdraví, krizová interventka, sociální pedagožka a sociální pracovnice, působí v organizacích Ledovec, z. s., a Fokus Praha, z. ú.
Ne, nebudu se pouštět do pátrání po tom, jaké jsou stanoveny pracovní skupiny na jednotlivých ministerstvech a jak mezi sebou ne/komunikují ani jakou roli skutečně hraje sama reforma psychiatrické péče. Jistě se jedná o proces složitý, dlouhodobý, politicky křehký…
Vrátím se zpátky ke své původní myšlence. Při psaní předchozího článku jsem totiž již uvěřila v lepší časy pro primární prevenci v oblasti duševního zdraví. Vždyť situace kolem covidu konečně vynesla téma psychických potíží, krizí a nemocí blíže ke středu zájmu nás všech! Tedy zejména také potřebnost školské primární prevence v této oblasti.
V rámci Ministerstva zdravotnictví ČR byla sice v roce 2019 stanovena Rada pro duševní zdraví, ale její výstupy prozatím neslibují komplexní řešení otázky primární prevence, jaké si zaslouží téma s tímto záběrem a dopadem, jež může duševní onemocnění mít. Nejlogičtějším a nejspravedlivějším by bylo nejspíše komplexní řešení v rámci meziresortní spolupráce, k té ale stále nedochází, a to i přes její deklaraci.
Co přinesla kara