Krátkodobou bouřlivou mediální pozornost a odezvu vzbudila před pár týdny knížka Co to tam mám? – moje malá proč. Je určena pro děti od čtyř let (takové hranice jsou vždy pouze orientační a velmi individuální) a vydaná v nakladatelství Svojtka a Co. Knížka nabízí rodičům takto malých dětí možnost seznámit je s některými aspekty fungování pohlavních orgánů a rovněž sexuality. Dnes už jsou na pořadu dne jiná aktuální témata. Nicméně by byla škoda, kdybychom se na pozadí konkrétního případu nezamysleli nad obecnějšími souvislostmi.
Camille Laurans, Jess Pauwels: Co to tam mám? – moje malá proč
PhDr.
Václav
Mertin
dětský psycholog, katedra psychologie FF UK
V první řadě je vhodné si uvědomit, že knížka je součástí řady, z níž u nás vyšly další dvě pro stejnou věkovou kategorii – týkají se smrti a alergie. Byť soudím, že knížky se vydávají ne kvůli prodělku, tak prvoplánově nejde o odraz senzacechtivosti. Jsme v roce 2020 a společnost je přirozeně jinde, než byla před 30 či 50 roky. Podobná publikace tak může pobouřit málokoho nebo jen toho, kdo nežije v reálném světě. A kdo si prohlédne obě další knížky, tak mi jistě dá za pravdu, že jde o materiály velmi užitečné. Kvůli alergii se na mě nikdo dosud neobracel, kvůli otázce, jak povědět dítěti o úmrtí blízké osoby a jak dále s touto skutečností pracovat, občas klienty mívám. Nebo snad všichni všechno víme „citem“?
Byla by hrubě naivní představa, že malé děti, které se zabývají úplně vším na světě, co je aktuálně zajímá, a mají tendenci vše důkladně prozkoumat, vynechají jednu jedinou oblast svého těla a budou čekat, až od nás dostanou schválení, protože už jsou dostatečně vyspělé. Pro malé dítě představuje pohlaví úplně stejnou část těla, jako je nos, uši, oči atd., tedy zkoumá je, prohlíží, tahá za ně. Děti strkají prsty i jiné předměty do pusy, do nosu, do uší… Zajímají se tedy vcelku zákonitě a bez postranních úmyslů o pohlaví své i druhých dětí. Koneckonců i dospělí mají zkušenost, že dítě se zajímá i o jejich odlišnosti. Netýká se to jen pohlaví, ale vousů, vlasů, tátových chlupatých nohou, mateřských znamének, rozmanitých tělesných deformací. U starších lidí zajímají malé děti chlupy v uších, pihy na rukou, chybějící zuby, zkřivené prsty – dělají to s otevřeným zájmem, bez zábran a zcela bez postranních úmyslů. A do doby, než my dospělí z pohlaví uděláme něco neslušného, zakázané, lechtivého atd., se o ně budou dál zajímat zcela přirozeně, tedy vlastně nijak moc, protože na tom zas tak nic moc zajímavého není. Jestli si tedy někdo myslí, že zabývat se tímto tématem je předčasné, nevhodné, tak nemá děti, všechno zapomněl nebo má nějaký osobní problém.
Podobné projevy dětí, jako je dotýkání se, případně drbání pohlaví nebo doteky připomínající nám dospělým masturbaci, nejsou příliš příjemné, zejména když se odehrávají na veřejnosti, takže se je snažíme eliminovat. Je také pravda, že dítě poměrně brzy učíme, že některé činnosti se neprovádějí na veřejnosti, že si před druhými lidmi nesaháme na některé části těla a současně že nikdo kromě rodičů (a lékaře – zpravidla po souhlasu rodičů) se jich nesmí dotýkat ani s nimi cokoli provádět. Jenže k tomu dnes nestačí, abychom plácli dítě přes ruku a řekli „fuj, to se nedělá, to nesmíš“. Musíme mu vysvětlit trochu víc. Prostý striktní zákaz vede maximálně k pouhé redukci konkrétního jednání. Pokud je však pro dítě zajímavé, důležité, příjemné, pokračuje s ním potají, což určitě nechceme. Také děti určitě učíme, ať neupozorňují na nápadnosti druhých lidí. Jestliže tedy chceme dětem něco vysvětlit, musíme je přece jen trochu informovat. A k tomu hodnocená knížka slouží dobře.
No a když si všimneme, že dítě objevilo, že dotýkání se pohlavních orgánů způsobuje příjemné pocity (někdy jen úlevné), máme víc možností. Rozhodně bychom měli dítěti vysvětlit (připomenout), že nikdo z druhých lidí není zvědavý na to, co dělá, že je to nezajímá, možná i obtěžuje. Paralelně s tím bychom měli přemýšlet, jestli se dítě nenudí, jestli mu poskytujeme dostatek pozornosti, jestli nemá zdravotní problém. Zejména při častější masturbaci jde o otázky zcela namístě. Leckdy je v nich obsaženo i řešení. Dnes víme, že riziko masturbace nespočívá v samotné aktivitě, ale v nevhodných reakcích dospělých
Samotné dítě si někdy tuto aktivitu ani nemusí plně uvědomovat. Při návštěvě vyučování si matka šikovné osmileté druhačky všimla, že když má hotový úkol a nemá co dělat, tak si tře pohlaví o lavici. Když s ní o tom doma mluvila, tak dívka uváděla, že si toho nebyla vědoma.
Na druhé straně bychom neměli zapomínat, že dítěti nemusíme příliš aktivně vysvětlovat, k čemu je něco dobré. Spíš dochází k tomu, že některé činnosti, které provádí a jsou mu příjemné (nebo jen funkční), mu zakazujeme.
A k samotné knížce.
O koupi i využití knížky rozhodují rodiče. Pokud by snad knížku pokládali za nevhodnou, tak ji jednoduše nekoupí. Jestli jim některá stránka připadá zbytečná, mohou ji vynechat nebo si ji nechají na pozdější dobu. Dítě v tomto věku číst neumí a obrázky nejsou škodlivé.
Některé pasáže bych já osobně vynechal (Andrejka to dělá ráda), u jiných mám pochybnosti, že zcela odpovídají realitě (resp. mým zkušenostem), leč knížku posoudili lékaři (věřím tomu), takže subjektivní pohled nechám stranou. A ještě jedna drobnost. Až vám malá holčička svěří, že ji svědí vulva, pak vězte, že byla vzdělána touto knížkou. Běžný dospělý (běžná žena) tento termín nezná nebo neví přesně, o kterou partii ženského pohlaví se jedná. A že by takhle chtěl mluvit s dítětem, je krajně nepravděpodobné. Dítě se bez problému tento termín naučí, stejně jako se naučí krkolomné názvy dinosaurů nebo oblíbených hrdinů filmů. Přesto je důležitější obsah sdělení, a ne správná terminologie. Knížka není učebnice anatomie.
Můj souhrnný názor je tedy následující: Knížka je dobře použitelná a je správné, že vyšla. Uvedené připomínky jsou marginální.