Kariérové poradenství už dávno vybočilo z kolejí služby poradenské a dostalo se na širší platformu – osobnostní a rozvojovou.
Budování žádoucí změny u dětí: inspirace z práce sociální pedagožky a kariérové poradkyně
Mgr.
Dorota
Madziová
kariérová poradkyně, metodička, certifikovaná lektorka metody CH-Q Mapování kompetencí, spoluzakladatelka Centra kompetencí
Bc.
Jana
Svobodová
DiS.
sociální pedagožka na základní škole, vedoucí programů kariérového poradenství pro základní a střední školy
Jako kariérová poradkyně spolupracuji s různými odborníky a máme společný cíl – zlepšovat kvalitu života dětí. Toho se snažíme dosahovat tím, že podporujeme děti v jejich rozvoji směrem k sebevědomému, uvědomělému a v souladu s jejich hodnotami zakotvenému rozhodování.
Jak se taková žádoucí změna u dětí vlastně buduje? Primární je, kdo vlastně o ni usiluje – rodič, pedagog, anebo dítě? V ideálním případě by to mělo být dítě či mladý člověk, kdo iniciuje potřebu něco ve svém životě mít či dělat jinak a hledá pomoc, jak toho dosáhnout.
V realitě školy často půjde o souhru více okolností – vypozorované (často „nežádoucí“) chování ze strany třídního učitele a dalších pedagogů, zpětná vazba ze strany spolužáků, obavy z pohledu rodičů. V takové situaci je potřeba postupovat velmi opatrně, jelikož dítě / mladý člověk mohou sice začít spolupracovat na změně, ale budou to dělat pro jiné, ne sami pro sebe. V tomto případě je velké riziko, že změna nebude mít delšího trvání a brzy se vše vrátí do starých kolejí.
Sociální pedagožka Jana Svobodová zavedla na své škole ZŠ D. a E. Zátopkových v Třinci tzv. růstové skupiny. Jedná se o pravidelná setkávání předem vybraných žáků s cílem nabídnout bezpečný prostor pro sdílení životních příběhů, pro poznávání sebe sama a v neposlední řadě pro osvojování sociálních dovedností.
Při své práci vycházím z předpokladu, že pokud se máme rozvíjet, potřebujeme vědět, kdo jsme, jací jsme, co chceme, kam bychom rádi, co bychom rádi. Potřebujeme také znát, o co se u sebe můžeme opřít neboli co je to, co umíme, co už ve svých dovednostech či schopnostech máme. Budování změny vnímám jako vědomí své vlastní volby, svých možností a zdrojové vybavenosti.
Novum je pro děti zejména práce na zvládacích strategiích, což znamená, že se učí nacházet vše, díky čemu zvládají mnohdy nelehké situace. Překvapeni jsou žáci z aktivit, kdy necháváme volně plout fantazii a pouštíme se do světa snů, přání, v němž neexistují žádné mantinely či omezení.
Líbí se jim pocity, které u toho mají. Cením si jejich otevřenosti, vstřícnosti, statečnosti a naděje, se kterou jsou ochotni při vytvoření bezpečného prostředí hovořit o sobě, o svém životě a o své budoucnosti. S pokorou přijímám přizvání do jejich světů a pečlivě si „čistím boty“, abych jejich příběh nezaneřádila životními moudry a zaručenými pravdami, co a jak je potřeba ke správnému a šťastnému životu.
Hlídám se, abych je nenakazila svými životními zkušenostmi ve formě dobře míněných rad a doporučení. Děti o sobě velmi často pochybují, a tudíž se jim moc dobře povídá o tom, co se nepodařilo, v čem selhaly či co neumějí. Já se je snažím doprovodit přesně na druhou stranu pomyslné mince. A tak když nás někdo ve skupině navštíví a zeptá se, za co by se děti dokázaly ocenit, co se jim povedlo, co pěkného v poslední době zažily nebo co nového se naučily, může se tazatel v klidu opřít a poslouchat, protože bude zahrnut odpověďmi od dětí, které o sobě už vědí, a také vědí, že není ostudné se pochlubit či pochválit.
Nedílnou součástí sebepoznání je hledání podpory, a to nejen v okolí, ale také u sebe samotných. Jedním ze způsobů, jak podpory dosáhnout, jsou sebepoznávací aktivity. Například na pobytu růstových skupin si děti měly zpracovat svou představu, co by v životě jednou chtěly mít, co by chtěly dělat a jak by se chtěly cítit. Ve zpracování měly volnost, někdo kreslil, někdo psal, někdo lepil koláž (obr. 1). Následně si všichni měli pojmenovat, co již nyní mohou dělat pro to, aby se své představě přiblížili – zkrátka, popsat si malinké krůčky (obr. 2).
Obrázek 1
Obrázek 2
Občas se setkávám s názorem, že děti jsou malé na to, aby věděly, co chtějí. Já si to nemyslím – a jsem toho neustále svědkem.
Oporu pro toto své smýšlení nacházím např. ve slovech MUDr. Radkina Honzáka, CSc.: „Čmelák má 0,7 cm2 plochu křídel a 1,2 g tělesné váhy. Podle zákonů aerodynamiky je nemožné za těchto podmínek létat. Čmelák to ale neví a jednoduše létá.“
Moje role jako kariérové poradkyně je přinášet nové pohledy, podněty, které může dítě / mladý člověk využít ve svůj prospěch. Snažím se nabízet aktivity, které vedou k zvědomování silných stránek nebo pojmenovávání různorodých úspěchů. Pokud věnujeme dostatečnou pozornost tomu, co se dítěti / mladému člověku daří, dáváme mu prostor nacházet konkrétní příklady ze svého života, které může obohatit i o hmatatelné důkazy. Nabízíme mu možnost, jak budovat svou vlastní identitu postavenou na úspěších a zdravém sebevědomí.
Často dostávám od dětí / mladých lidí zpětnou vazbu, že pokládám náročné otázky. Pro sebe si to vysvětluji tak, že jsou to spíše témata, na která se jich nikdo nikdy neptal, a já mám to štěstí být první. Snažím se pracovat s vlastní důvěrou v konkrétní dítě / mladého člověka a dát jim prostor k tomu, aby o sobě mohli přemýšlet. Ano, jsou i situace, kdy společně nedojdeme k žádné odpovědi, jsem však přesvědčena, že i samotná otázka, přestože není zodpovězena, může mít svoje kouzlo.
Obrázek 3 Práce dětí na téma „Co mě vystihuje – inspirace v přírodě“
Naše práce se opírá o různá teoretická východiska. V první řadě nás spojuje
Solution-Focused Theory
, tedy přístup orientovaný na řešení. Jeho základem je sociální konstruktivismus, v rámci nějž je důraz kladen na svět klienta, jeho způsob vnímání, prožívání a vlastní zkušenosti. V současné době obě dokončujeme výcvik s tímto zaměřením v Olomouci u týmu DALET.Přístup orientovaný na řešení vychází z těchto předpokladů:
1.
Každý klient (v našem případě dítě) je jedinečný. To nám pomáhá, abychom byly zvědavé a zajímaly se.
2.
Dítě je expertem na svůj život a jeho kontext. Jedná se o poměrně silné tvrzení, které však umožňuje nabídnout mnohem větší prostor pro vlastní představivost dítěte bez potřeby hodnocení z naší strany, či dokonce předem „známých scénářů“, které se mohou v životě dítěte odehrát.
3.
Změna je nevyhnutelná a rozhovor může být hybatelem takové změny. Pro naši práci to znamená, že máme důvěru v to, že je změna možná, a dokážeme si všímat drobných pokroků. Především ale tyto pokroky vidí samo dítě.
4.
Dítě má všechny zdroje k tomu, aby se změna mohla udát, případně má všechny předpoklady, aby se naučilo novým dovednostem, které ke změně vedou. My působíme v roli průvodkyň procesu hledání.
5.
Pokud dítě vnímá sebe samo jako kompetentní, je schopno dosahovat pozitivních změn.
6.
Prostor podrobně vyjádřit to, co chci, umožňuje (znovu)objevit, co se už v tomto ohledu povedlo, případně co už dělám pro to, abych se tam dostal.
Dalším z přístupů, který naši práci kariérových poradkyň ovlivňuje, je tzv. life-designing kariérového teoretika Marka Savickase. Důležitým aspektem je zde sebepojetí, které vychází z vývojové psychologie. Life-designing neboli teorie konstrukce kariéry se opírá o východisko, že jsme tvůrci své kariéry tím, jak o ní smýšlíme, mluvíme a projevujeme se. Teorie má tři základní složky:
1.
profesní osobnost – schopnosti, potřeby, hodnoty a zájmy spojené s kariérou;
2.
kariérová adaptabilita – připravenost a zdroje pro zvládání profesních výzev a změn;
3.
životní témata – hledání významu kariéry pro jednotlivce skrze příběhy (důvody chování).
Všechny tři složky se promítají v naší každodenní (zejména skupinové) práci. Snažíme se děti inspirovat různými aktivitami k přemýšlení o sobě samých, vést je k formování vlastních názorů a postojů.
Osvědčenou startovací aktivitou je „Jedna věc z batohu“. Zařazujeme ji vždy na začátek skupinové práce, kdy se teprve se třídou seznamujeme. Děti si vybírají jeden předmět, který je podle nich samotných nejlépe vystihuje. Následně se nám představují svým jménem a k tomu přidávají popis předmětu a jak s nimi souvisí. Je pravda, že často sahají po mobilních telefonech (ale není to pravidlo, zažily jsme svačiny, zámek od kola, pingpongové pálky a mnoho dalších). Pro nás je to příležitost, jak se zajímat dál; důvody, proč děti volí mobilní telefon, jsou totiž různé – hudba, hry, kontakt s kamarády, přehled o dění ve světě. My se doptáváme a tím si rozšiřujeme i vlastní povědomí o trendech mezi mladými lidmi.
Zkušenosti se snažíme předávat mezi pedagogy na různých školeních. Jsme si vědomy toho, že role kariérového poradce (a vlastně i sociálního pedagoga) nemá ještě v životě mnoha škol své pevné místo. Spíše se jedná o „osvícené“ školy, které hledají nové cesty, jak své žáky podpořit a rozvíjet. Nečekáme, že se začnou dít velké změny, ale jde nám o to, aby v rámci pedagogické obce začala vznikat poptávka po službách, které podpoří děti / mladé lidi v jejich dalším životním směřování.
ZDROJE
*
HONZÁK, R. a R. ČERVENKOVÁ. Všichni žijeme v blázinci. Vyšehrad, 2019. ISBN 987-80-7601-003-1.
*
McMAHON, M., NAULT, R. a N. ARTHUR. Career Theories and Model at Work: Ideas for Practice. Toronto: CERIC Foundation House, 2019. ISBN 978-1-988066-34-9.
*
PATTON, W., MCMAHON, M. a N. ARTHUR. Kariérový rozvoj a systémová teorie: Propojení mezi teorií a praxí. Praha: Centrum Euroguidance, 2015.