V titulku zmíněná kniha byla v dětství jednou z mých nejoblíbenějších. Podporovala a ve své době zcela uspokojovala moji zvídavost. V osmdesátých letech vyšly dva díly této ilustrované naučné encyklopedie. Co se píše ve třetím, virtuálním dílu, který dnes píše sám život pod taktovkou viru COVID-19 o českém vzdělávání?
Už vím proč
Mgr. Bc.
Miroslav
Hřebecký
programový ředitel EDUin, o. p. s.
V každé krizi v historii lidstvo vybuzené okolnostmi mobilizovalo své síly a tvůrčí potenciál a udělalo ohromný skok. Stačí vzpomenout příkladu doby druhé světové války a objevů jako penicilin, radar či jaderný reaktor. Jakkoliv prevence vychází vždy levněji, hledat poučení z krize se vyplatí i poté, co velká voda opadne. Při každé krizi se něco mění. Něco starého odchází a něco nového se rodí. Rychlost změn je akcelerována skokem. To přináší i příležitosti. Svět totiž určitě nebude stejný jako doposud, jde jen o to, zda dokážeme změn využít.
*
Školství udělalo obrovský digitální skok. Dokážou to školy, ředitelé, učitelé využít ve svůj prospěch a především ve prospěch žáků? Strategie digitálního vzdělávání už není jenom cár papíru, bedlivě průběh distanční výuky sledujme, znamenejme si nákupní seznam, co bude třeba dokoupit a dobudovat, až se situace navrátí k normálu. Nezapomeňme to provázat s DVPP – online kompetence je třeba budovat napříč sborem bez ohledu na věk učitelů, přičemž nejlevnější a nejúčinnější způsob je vzájemné učení se mezi kolegy. Krize v podobě karantény se může kdykoliv opakovat, ale především technologie od života ve 21. století zkrátka neodpářeme.
*
Už vím, proč není dobré známkovat domácí úkoly ani v normálních časech. Bohužel jsme si to empiricky ověřili v poměrně rozkolísané době.
*
Přestože je českému školství vytýkáno, že namísto potlačování nerovností je spíše akceleruje, karanténa naplno ukázala, že i české školy hrají velmi důležitou roli ve vyrovnávání nerovností z rodin a z prostředí, bez nich se nůžky rozevírají mnohem více. Stát musí posílit sociální práci s rodinami, školy v tom musejí těsněji kooperovat, sociální pedagog by měl být využíván mnohem šířeji, případně by jeho práci měl alespoň částečně zastávat někdo jiný, třeba výchovný poradce a samozřejmě třídní. Co pro to ještě může udělat kraj – zřizovatel – škola? Například zapojit se do programu obědů zdarma. Zdánlivě nesouvisející téma. Ale co jí po dobu krize těch zhruba 50 000 českých dětí, které v běžné době bez výpadků příjmů a zaměstnanosti mívají hlad, protože rodiče nemají na úhradu školní jídelny ani nezajistí stravování jinak?
*
Ukázalo se, v čem tkví jedinečnost školy v 21. století. Informace si děti dokázaly najít samy, případně jim je předžvýkaly všelijaké „učící telky“, ale všem během 14 dnů chyběl sociální kontakt. Do školy se dnes chodí hlavně kvůli lidem. Škola má na
socializaci
nezpochybnitelný patent.*
Už vím, proč je v kurikulu ochrana při mimořádných situacích – kdo to ve výuce využil tímto směrem?
*
Kdo nechtěl slyšet, že rok 2019 byl rokem nastupujícího trendu zvýšeného
zavádění formativního hodnocení
, tak po karanténě a zavedených doporučeních ze strany MŠMT už nemůže být na omylu. Tradiční, sumativní klasifikaci zvoní hrana – odvažme se najít sílu ji nahrazovat postupným, čím dál větším zaváděním formativních prvků či úplnou náhradou.*
Všechny učitele nejde odměňovat stejně, situace jasně ukázala, jak moc potřebujeme vyšší nadtarify. Jak kdo pracuje, se nyní ukázalo ještě okatěji a měřítkem rozhodně není věk učitelů, dělítko vede jinudy.
Můžeme se pokoušet vrátit ve všem „staré dobré časy“, ale můžeme ono revoluční nadšení zakonzervovat v nových pozicích a využít krizi jako příležitost. Záleží na každém z nás, z jaké strany hozené lano chytíme.
Napsáno 6. 4. 2020.
Poznámka šéfredaktorky
Už vím proč, tak tuhle knížku jsem jako dítě milovala a v 6. třídě jsem si podle jedné z kapitol připravila referát o tom, jak se vyrábí porcelán. Mamince jsem sebrala porcelánový hrníček a přibalila kladívko, hrnek rozbila před zraky spolužáků, aby viděli na vlastní oči střepy z porcelánu. U nich to mělo velký úspěch, ale paní učitelka tehdy podotkla něco o tom, že by to stačilo přece normálně říct a nemusím u toho dělat takový „tyjátr“. Jo jo, vzpomínky na školní léta v době normalizace. A proto jsem se stala učitelkou.
Naďa Eretová