Zahrada stojí u samého počátku škol a vzdělávání. Základním archetypem prostoru pro vyučování je totiž obraz učitele a žáků pod stromem. I řada světových náboženství s tímto archetypem pracuje – vzpomeňme na Buddhův strom nebo getsemanskou zahradu. Ostatně v teplém klimatu takové prostředí pro výuku často musí stačit i dnes. Spojení objektu a zahrady bylo obvyklé i u křesťanských kostelů a klášterní zahrady si svůj význam podržely dodnes.
Proč jsou první historické školní budovy bez zahrad se dnes již můžeme jen dohadovat, určitě k tomu přispěly nutnost vzdělávat zejména v zimě mimo sezónní práce a nedostatek volných pozemků ve středověkých městech. A je nutné si také přiznat, že budovy a uzavřené třídy sice na jedné straně poskytují možnost oddělení se od vnějšího ruchu a soustředění se, ale zároveň také umožňují snazší kontrolu žáků.
Zahrady se sice postupem času opět staly součástí škol a výuky v nich, motivací však byla snaha přiblížit výuku praktickým účelům – zahradní a řemeslné práce, případně tělovýchova – a doplnit nové školní budovy, chlouby obcí a měst, o okrasné zahrady a předzahrádky, které rozhodně neměly sloužit k dětským hrám. V 90. letech minulého století však opadl zájem o praktické vyučování na zahradě a místy výuky tělesné výchovy se stala sportoviště. Cvičné záhony zplaněly a děti si zvykly, že se ovoce a zelen