Školní akce a stravování

Za poskytnutí bezplatného částečného nebo plného stravování zaměstnancům se přitom považuje situace, kdy je zaměstnancům v průběhu pracovní cesty poskytnuto některé z obvyklých denních jídel nebo všechna tato jídla bez jakéhokoliv finančního přispění, tedy pro zaměstnance zadarmo. Současně je vhodné poznamenat, že není rozhodující, kdo předmětné stravování bude poskytovat, to znamená, zda sám zaměstnavatel nebo někdo jiný, rozhodující je totiž pouze to, že zaměstnanec na toto stravování finančně nepřispívá (ani sebemenší částkou).

Za bezplatné stravování se považuje jídlo, které má charakter snídaně, oběda nebo večeře. Pokud je zaměstnanci zmíněné stravování při pracovní cestě poskytnuto, pak je zaměstnavatel oprávněn při splnění stanovených podmínek zaměstnanci stravné krátit, a to o předem určená procenta za každé jmenované jídlo. Tato skutečnost vyplývá pro tuzemské pracovní cesty z ustanovení § 163 odst. 2 a pro zahraniční pracovní cesty obdobně z ustanovení § 170 odst. 5 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon totiž ve své sedmé části upravuje kompletně poskytování cestovních náhrad zaměstnanců při jejich pracovních cestách, to znamená tuzemských i zahraničních.

Ve zmíněném § 163 odst. 2 je přesně stanoveno, že bylo-li zaměstnanci během pracovní cesty (tuzemské) poskytnuto jídlo, které má charakter snídaně, oběda nebo večeře, na které zaměstnanec finančně nepřispívá, je zaměstnavatel oprávněn za každé uvedené jídlo stravné krátit až o hodnotu

a) 70 % stravného, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,

b) 35 % stravného, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin,

c) 25 % stravného, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin (to jest do 24.00 hodin).

Pozor však na to, že současně je ještě stanoveno, že nesjedná-li zaměstnavatel nebo neurčí před vysláním zaměstnance na pracovní cestu konkrétní výši stravného (v podnikatelské sféře, to jest u zaměstnavatele, který není uveden v § 109 odst.3 shora citovaného zákoníku práce, podle § 163 odst.1 téhož zákoníku práce a ve státní správě, to jest u zaměstnavatele, který je naopak uveden ve zmíněném § 109 odst.3, podle § 176 odst.1 samozřejmě téhož zákoníku práce), a míru jeho krácení, přísluší zaměstnanci stravné v nejnižších částkách (to jest v letošním roce 2009 v částkách 60 Kč nebo 92 Kč nebo 144 Kč podle doby trvání tuzemské pracovní cesty, tedy podle časového pásma).

Obdoba platí pro zahraniční pracovní cesty, jak je stanoveno v § 170 odst. 5 citovaného zákoníku práce. I zde je přesně stanoveno, že byloli zaměstnanci během zahraniční pracovní cesty poskytnuto jídlo, které má charakter snídaně, oběda nebo večeře, na které zaměstnanec finančně nepřispívá (ani sebemenší částkou), je zaměstnavatel oprávněn zahraniční stravné ve výši základní sazby krátit až o 25 % za každé uvedené jídlo nebo až o 35 %, jde-li o zahraniční stravné v poloviční výši základní sazby, anebo až o 70 %, jde-li o zahraniční stravné ve čtvrtinové výši základní sazby. I v této souvislosti je současně dále jednoznačně stanoveno, že nesjedná-li zaměstnavatel míru krácení zahraničního stravného, nebo ji neurčí před vysláním zaměstnance na zahraniční pracovní cestu, přísluší zaměstnanci zahraniční stravné podle odstavce 3. A ve zmíněném odstavci 3 (§ 170) je jasně stanoveno, že zaměstnavatel poskytne zaměstnanci zahraniční stravné ve výši základní sazby podle odstavce 2 (v podnikatelské sféře) nebo podle § 179 odst.1 (ve státní správě), jestliže doba strávená mimo území České republiky trvá v kalendářním dni déle než 12 hodin s tím, že trvá-li tato doba déle než 6 hodin, nejvýše však 12 hodin, poskytne zaměstnavatel zaměstnanci zahraniční stravné v poloviční výši této sazby zahraničního stravného, a ve čtvrtinové výši této sazby zahraničního stravného, trváli doba strávená mimo území České republiky 6 hodin a méně. Zároveň je stanoveno, že trvá-li doba strávená mimo území České republiky méně než 1 hodinu, zahraniční stravné se neposkytuje (k tomu je v § 170 odst. 4 větě druhé pak ještě stanoveno, že doby, za které nevznikne zaměstnanci právo na zahraniční stravné /tj. pobyt v zahraničí od 1 do 59 minut/, se připočítávají k době rozhodné pro poskytnutí tuzemského stravného).

Podstata řešeného problému však spočívá v tom, že velmi často dochází prakticky k tomu, že učitelé nebo vychovatelé, kteří jsou vysláni školou nebo dětským domovem na určitou tuzemskou akci s žáky nebo svěřenci, například lyžařský výcvik, letní tábor, po návratu předloží zaměstnavateli v rámci vyúčtování cestovních náhrad také doklad, který obvykle zahrnuje jednak výdaj za ubytování a současně výdaj za stravování (někdy je na dokladu dokonce použit pojem „stravné“), to jest výdaje, které zaměstnanec na místě zaplatil. Takovýto doklad je pro zaměstnavatele nepřijatelný v tom smyslu, že zaměstnavatel nemůže svým zaměstnancům proplácet výdaj za stravování (alespoň toto nelze v žádném případě u zaměstnavatele ve státní správě) a musí tedy z tohoto dokladu položku vydanou za stravování vyškrtnout, zaměstnanci proplatí pouze výdaj za ubytování. Výdaj za stravování (i když ho zaměstnanec zaplatil) nemůže zaměstnavatel zaměstnanci proplatit, protože v platné právní úpravě neexistuje žádné ustanovení ani právní předpis, na základě kterého by mohl zaměstnavatel svým zaměstnancům proplácet výdaje za stravování.

Je tomu tak nepochybně proto, že kdyby takové ustanovení existovalo, pak by určitě zaměstnanci předkládali zaměstnavateli doklady za stravování z luxusních stravovacích zařízeních v astronomických částkách. Zaměstnavatel tedy z předloženého předmětného dokladu zaměstnancem vyškrtne výdaj za stravování a zaměstnanci přizná stravné v plné výši podle doby trvání pracovní cesty, tak jak stanoví shora citovaný zákoník práce, potažmo příslušná vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí (pro kalendářní rok 2009 je to vyhláška č. 451/2008 Sb., kterou se pro účely poskytování cestovních náhrad mění sazba základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravné a stanoví průměrná cena pohonných hmot).

Při zmíněných akcích může nastat ještě jedna varianta, a to taková, že si učitelé (vychovatelé) v průběhu akce vaří celodenní stravu z nakoupených potravin za vybrané peníze od sebe i žáků (svěřenců) a pak se stává, že jim zaměstnavatel odmítá přiznat stravné s tím, že stravování bylo zajištěno. To je samozřejmě také chybné řešení od zaměstnavatele. Zaměstnavatel může krátit stravné pouze za bezplatně zabezpečenou stravu ve formě snídaně, oběda nebo večeře, a nikoliv za stravování, které si zaměstnanec sám zaplatil. Učitelé tento způsob obvykle praktikují proto, že výdaje pro žáky a svěřence jsou pak v konečném efektu mnohem nižší. Pro zaměstnavatele však i tento způsob znamená, že musí přiznat učitelům plné stravné.

Zaměstnavatel by mohl krátit stravné pouze v tom případě a za splnění shora uvedených podmínek, kdyby částečné nebo plné stravování zaplatil za zaměstnance přímo sám na základě přímo jemu adresované (to jest zaslané) faktury. Pokud by se jednalo o takto zaslanou fakturu, pak není rozhodující v jaké hodnotě bude stravování hrazeno, protože by se fakticky ve vztahu k zaměstnavateli za strany stravovacího zařízení jednalo o smluvní závazek a na straně zaměstnance by částka, která by překračovala výši stravného, nebyla předmětem daně podle § 6 odst. 7 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.

Obdobně je třeba postupovat při zahraničních pracovních cestách zaměstnanců (učitelů, vychovatelů), například při letních léčebných pobytech u moře, při zimních lyžařských výcvikových zájezdech do zahraničí. Výši základních sazeb zahraničního stravného stanoví pro kalendářní rok 2009 vyhláška Ministerstva financí č. 417/2008 Sb., o stanovení výše základních sazeb zahraničního stravného pro rok 2009.

V této souvislosti je vhodné zdůraznit, že pokud zaměstnavatel, v daném případě školy, vysílají své učitele na pracovní cesty (předmětné akce se žáky) a chtějí pro zaměstnance zajistit jednodušší řešení, pak musí ředitel školy dohodnout s příslušným subjektem, kam učitele s žáky vysílá (horské chaty, ubytovací zařízení a podobně), aby mu náklady na jím objednané akce byly fakturovány. Ale pozor na to, že i při zabezpečeném celodenní bezplatném stravování pro učitele, musí tito část stravného dostat (minimálně 25 % denně).

Další nejasnost, která se poslední dobou vyskytuje, je dotaz ohledně finančních prostředků, ze kterých mají být cestovní náhrady u škol hrazeny. Zde je odpověď stručná, pouze z nákladů účetní jednotky.

Podmínky pro poskytování náhrad cestovních výdajů zaměstnanců při jejich pracovních cestách (a tedy i učitelů škol) upravuje sedmá část zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů. Pokud se týká jízdních výdajů výhradně na základě prokázaného jízdného podle § 157 odst. 1 citovaného zákona. Předpokládá se, že akce uvedené v dotaze jsou pro učitele pracovními cestami. Předmětné cestovní náhrady se pak učitelům ve školách hradí z nákladů účetní jednotky.

Pravdu má v daném případě škola, protože neexistuje žádné ustanovení v platné právní úpravě, ani žádný obecně závazný platný právní předpis, podle kterého by zaměstnavatel mohl proplácet svým zaměstnancům výdaj za stravování při pracovních cestách. Zaměstnavatel poskytuje svým zaměstnancům pouze náhrady cestovních výdajů taxativně stanovené v § 156 odst.1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, a to v rozsahu a za podmínek stanovených v sedmé části tohoto zákona. Mezi zmíněné stanovené náhrady patří také, mimo jiných, náhrada zvýšených stravovacích výdajů nebo-li stravné. Přesnou výši stravného určuje zaměstnavatel podle příslušných ustanovení citovaného zákoníku práce. Z uvedeného tedy vyplývá, že škola jako zaměstnavatel postupuje v daném případě správně, když odmítla výdaj za stravování proplatit a přiznala zaměstnankyni stravné v příslušné výši.