Často píšeme a hovoříme o potřebě změny nějaké situace, o posunu vývoje a přitom sami nevíme, zdali změnu vůbec chceme, popřípadě zda domýšlíme, co ta změna ve skutečnosti přinese. Dovolte mi učinit dnešní krátké zastavení u samých kořenů ředitelské profese, dovolte mi toto zastavení z důvodu základního vymezení a pojetí ředitele jako takového.
Někdy zkrátka stojíme na rozcestí
PhDr.
Václav
Trojan
Ph. D.
vedoucí katedry Centra školského managementu Pedagogické fakulty UK v Praze
Ještě jednou připomenu zamyšlení z minulého čísla věnované
nezbytné kvalifikovanosti učitelů
a dovolím si položit základní otázku: přizpůsobíme cílový stav pojetí funkce českého ředitele toliko současné (špatné) situaci (moc by se potom měnit nemuselo), nebo budeme chtít něco posunout a stanovíme si takový cíl, jehož obrysy mohou v tuto chvíli působit fantaskně? Tato otázka musí zákonitě předcházet jakémukoli vymezování kariérových etap ředitele školy.Stále silněji bude zaznívat názor, že ředitel školy je základním, nejdůležitějším prvkem rozvoje kvalitní školy a že by měl být garantem a lídrem pedagogického procesu. Připomínat ony stohy doporučení, šetření i inspirujících příkladů ze zahraničí je nošením sov do Athén. Ředitelé z terénu nás ovšem mnohdy přesvědčují, že to vlastně nejde. Argumentačně se opírají o často pojmenovávané oblasti měnící se legislativy, financí, kontrol, projektů či starání se o budovu. Nic nového pod sluncem.
Nacházíme se ale v situaci, kdy se stanovuje právě onen cíl. A znovu se ptám, tentokrát přesněji – je cílem pojetí funkce ředitele stávající ředitelská přepracovanost, rozmělňování jeho pozornosti, přesouvání pedagogického řízení na jiné osoby (či na nikoho), nebo je cílem ten doporučovaný lídr pedagogického procesu? Pokud ano, je třeba úplně něčeho jiného, než stále dokola lamentovat, že to nyní nejde. To by takto nešlo ani v budoucnu, zkrátka nikdy. Jde o to stanovit oblasti odpovědnosti, které z ředitele lidově řečeno „sundáme“, popřípadě mu poskytneme potřebný kvalifikovaný servis a podporu. Otevřeně říkám, že i za cenu částečného snížení dosavadní míry autonomie. Věřím na jedné straně tomu, že mnozí ředitelé nechtějí být dále stavbyvedoucími či manažery projektů, na druhé straně se paradoxně některých činností vzdát nechtějí. Z menšího dotazníkového šetření realizovaného mezi řediteli škol vyplynulo, že
o snížení rozsahu činností, podmíněné však snížením okruhu pravomocí, mnozí ředitelé nestojí.
Obě cesty ovšem nelze procházet zároveň. Pokud budeme chtít zachovat současnou situaci, je jakýkoli posun iluzí, chimérou a oním pověstným čekáním na Godota. Skutečně nepřijde! Potom přiznejme, že ředitel školy je manažer jako kdekoli jinde mimo školství. Nechtějme po něm výukovou povinnost a nekombinujme kariérový systém učitele a ředitele, dokonce připusťme ředitele nekantora, alespoň ve středním školství.
Pokud ovšem uvěříme seriózně argumentovaným závěrům šetření a zpráv, že jednou z podmínek kvalitativního posunu školského systému je ředitel jako pedagogický lídr, je třeba z něj některé dosud prováděné činnosti skutečně sejmout a snížení autonomie akceptovat. A samozřejmě také mít na ředitele jiné nároky v oblasti pedagogiky, řízení pedagogického procesu, znalosti pedagogických směrů, alternativ apod. Rozhodování bolí, viďte...
Zrovna jsem se vrátil z jedné z mnoha ředitelských debat, kde jsem byl přesvědčován, že ředitelé z této oblasti nic ovlivnit nemohou, a tudíž logicky přemýšlejí pouze v kontextu současných problémů. Nemohu souhlasit – každý jsme voličem, můžeme být členem asociací, komor, zkrátka
občanská společnost má svoje nástroje pro vyjádření názoru
a ovlivňování kompetentních osob. Já chci pro začátek alespoň připravovat naše čtenáře na proces debat o připravovaném kariérovém systému. Bez důkladné reflexe a zejména zodpovězení základní otázky tohoto článku se můžeme točit jako veverka v kruhu.