Je moc dobře, že pro letošní speciál časopisu Řízení školy zvítězilo zřizovatelské téma. Slovo zřizovatel je totiž v poslední době tak často skloňováno, že nám to až překrývá jeho původní význam někoho, kdo školu zřizuje a měl by se o ni starat, hýčkat ji, být na ni hrdý. Naopak se na něj (často zbytečně) nabaluje balast. Nedávný koncert Havelkových Melody Makers mi připomenul genialitu Jaroslava Ježka a jeho Tmavomodrý svět. Snad se nebude zlobit, že se mu název mého článku mírně podobá, já si zvolil černobílý svět. Zkusím vysvětlit.
Černobílý svět
PhDr.
Václav
Trojan,
Ph.D.,
editor Letního speciálu Řízení školy, ředitel Ústavu profesního rozvoje pracovníků ve školství, PedF UK
Je módou posledních let se strefovat (nejen) ve vzdělávání do určitých skupin, ukazovat jejich slabiny a problematizovat často samotnou podstatu jejich existence. Někdy jsou to učitelé, někdy skupiny předmětů, někdy ředitelé, někdy školy jako takové, někdy kdokoli jiný - zkrátka je to jakýsi nerozumný trend. Abychom si rozuměli - nechci zametat pod koberec špatnou práci kohokoli ve vzdělávání, ale křížová palba většinou nic dobrého nepřináší.
V knize uvedené pod článkem (Opuštěná společnost) si můžete přečíst víc, teď základní myšlenková linka. My Češi jsme v uplynulém století vícekrát udělali stejnou chybu. Místo výměny politika ve volbách, což je základní princip demokracie, začaly sílit hlasy problematizující samotnou demokracii. Bohužel na takové chvíle vždy připraveně a ochotně čeká smečka nedemokratických politiků, která vytváří v lidech potřebný strach a nabídne jednoduché řešení. Lidé v tu chvíli nedohlédnou, že cesta končí v lepším případě v pekle. Hrozivých příkladů je dvacáté století plné.
Neděláme něco podobného se zřizovateli našich škol? O postavení a chápání zřizovatelů píšou autoři některých dalších článků, já volím jinou optiku. Často se vracíme v myšlenkách zpět do minulosti a idealizujeme si ji, toužíce najít status quo ante. Mnohé bylo dříve správné a mnohé správné jsme bohužel opustili jako v onom podobenství o vaničce a vylitém dítěti. Zkusme se ale vrátit do doby, kdy vznikal současný (značně až problematicky) decentralizovaný model řízení škol. Snad nebyli politici hnáni jen vidinou peněz, které půjdou přes kraje a tzv. trojkové obce do škol a z nichž mnohdy ukápne do stranických pokladen, věřme, že většina tehdejších politiků chtěla rozhodování o školách přenést co nejblíže k lidem podle známého principu subsidiarity. Moji posluchači se často na seminářích či konferencích usmívají, když mluvím o škole jako o statku nejcennějším, který si logicky musí zřizovatel hýčkat a bránit před každým studeným větrem. Budeme-li se potom dívat na zřizovatele těmato očima (znám hodně podobně smýšlejících starostů a radních), tak budeme jistě k systému shovívavější. Podobně totiž můžeme uvažovat na jiném příkladu - školské rady dobře fungují v jiných částech Evropy a my se s nimi, věřím, během dvou generací naučíme zacházet, neb jsou nezbytné.
Zde se dostávám k onomu černobílému vidění světa. Proč tesat do zřizovatelů jen proto, že to někteří nezvládají (připouštím, i nechtějí zvládat)? Proč tesat principiálně do školských rad jen proto, že se do jejich čela dostal zlý a zakomplexovaný člověk? Proč tesat do majitelů nájemních bytů jen proto, že mezi majiteli najdeme řadu penězchtivých psychopatů? V posledních měsících jsme byli svědky vyhrocené debaty o omezení vlivu zřizovatelů na výběr ředitelů, tedy váhy zřizovatelského hlasu u konkurzů. Proč tesat obecně do zřizovatelů kvůli menšině těch, kteří jsou již před konkurzem domluveni na výsledku, protože chlapci spolu na golfu mluví? To je špatně. Problém vypadá úplně jinak očima odpovědného zřizovatele, který hledá ředitele pro svoji konkrétní školu, zná podmínky obce, celkový kontext, a měl by mít rozhodující slovo třeba v případě, že není o výsledku přesvědčen. Přece je každému jasné, že zřizovatel bude hledat typově zcela jiného člověka do čela obrovské vnitřně strukturované střední školy a do čela málotřídky ve vesnici, kde si všichni vidí do talíře.
Speciálním letním číslem se jako červená nit bude táhnout otázka, jakou míru kompetencí máme zřizovatelům nechat, do čeho mají dále mluvit a do čeho už ne. Byl bych opatrný v jedné věci. Při nutné koexistenci dvou stran (zrovna třeba zřizovatel-ředitel) musíme stále bránit rovnováhu, protože převaha moci na jedné straně vždy přitáhne psychopaty jako svíčka můry. V časopise si dále připomeneme myšlenky poslední knížky Radkina Honzáka Čas psychopatů, při její četbě si člověk často hned přiřadí konkrétní lidi.
Vítám proto všechny aktivity kultivující zřizovatele škol, aktivity podpůrné i edukační. Je možné, že se časem dostaneme ke střednímu článku řízení, že časem uzraje nutnost změny zřizovatelské struktury. Nyní je namístě debata, argumentace, maximální otevřenost a poslouchání se navzájem. Nuže, hurá do čtení!!!