Bezpečnost a ochrana zdraví ve školách

Ve školském zákoně je poprvé v našem právním řádu jasně definováno postavení ředitele školy nebo školského zařízení (dále jen "školy") jako statutárního orgánu školské právnické osoby, která je zřizována ministerstvem, krajem, obcí nebo svazkem obcí. Ředitel je statutárním orgánem školské právnické osoby (a to jak veřejné, tak soukromé). Ředitel tak rozhoduje ve všech věcech školské právnické osoby, pokud tento zákon nesvěří rozhodování jinému orgánu.

Dvojjediná úloha ředitelů škol

Ředitele veřejné školské právnické osoby jmenuje a odvolává zřizovatel, a to za podmínek a postupem stanoveným v § 166 školského zákona. Ředitele soukromé školské právnické osoby jmenuje a odvolává zřizovatel na návrh rady, popřípadě rada (pokud zřizovatel tuto svou kompetenci na radu deleguje nebo pokud zřizovatel zanikne či zemře bez právního nástupce), a to opět za podmínek a postupem stanoveným v § 166 školského zákona.

Toto ustanovení vymezuje také výlučné kompetence ředitele soukromé školské právnické osoby, aby byl zákonem jasně vymezen rozhodovací prostor ředitele a rady. Ředitel školy tedy z tohoto pohledu vystupuje ve smyslu pracovněprávních předpisů jako statutární orgán zaměstnavatele. V ustanovení § 164 školského zákona je taxativní výčet minimálních povinností ředitele školy a školského zákona. Podle něj ředitel školy a školského zařízení: rozhoduje ve všech záležitostech týkajících se poskytování vzdělávání a školských služeb, pokud zákon nestanoví jinak, odpovídá za to, že škola a školské zařízení poskytuje vzdělávání a školské služby v souladu s tímto zákonem a vzdělávacími programy, odpovídá za odbornou a pedagogickou úroveň vzdělávání a školských služeb, vytváří podmínky pro výkon inspekční činnosti České školní inspekce a přijímá následná opatření, vytváří podmínky pro další vzdělávání pedagogických pracovníků a pro práci školské rady, pokud se podle tohoto zákona zřizuje, zajišťuje, aby rodiče a zákonní zástupci nezletilých dětí byli včas informováni o průběhu a výsledcích vzdělávání dítěte, žáka nebo studenta, zajišťuje spolupráci při uskutečňování programů zjišťování výsledků vzdělávání vyhlášených ministerstvem, odpovídá za zajištění dohledu nad dětmi a nezletilými žáky ve škole a školském zařízení.

Toto ustanovení výslovně vymezuje, že ředitel školy nebo školského zařízení má kompetenci rozhodnout ve všech záležitostech, které se týkají vzdělávání a školských služeb podle tohoto zákona, pokud nejsou výslovně svěřeny jinému orgánu (například zřizovateli), přestože tyto kompetence nemusí být v zákoně výslovně specifikovány. Výrazně se posiluje postavení ředitele školy a školského zařízení, především v oblasti pedagogické a odborné.

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy plní v souladu se zákonem č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, úlohu ústředního správního úřadu pro oblast školství, dále také pro oblasti týkající se mládeže a sportu.

Z tohoto vyplývá, že ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy odpovídá pouze za stav, koncepci a rozvoj vzdělávací soustavy, k čemuž využívá nástroje upravené tímto zákonem (rámcové vzdělávací programy, dlouhodobé záměry, školský rejstřík).

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy však jednotlivým ředitelům škol nenařizuje, jakým způsobem mají postupovat v zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví dětí ani v jiných otázkách.

Ředitel školy tedy v praxi plní dvojjedinou roli - z pohledu zákoníku práce je statutárním orgánem, neboť vůči pedagogickým pracovníkům vystupuje z pozice zaměstnavatele a zajišťuje jejich bezpečnost a ochranu zdraví při práci, a druhou roli plní vůči žákům.

Zákoník práce v ustanovení § 101 stanoví jednu důležitou zásadu, kterou je třeba aplikovat také na žáky škol, a to, že povinnost zaměstnavatele zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci se vztahuje na všechny fyzické osoby, které se s jeho vědomím zdržují na jeho pracovištích. Přestože si na první pohled představíme, že toto ustanovení dopadá na zaměstnavatele, u nichž například žáci středních škol vykonávají odbornou praxi, není to pouze tak. Toto ustanovení je třeba chápat také tím způsobem, že každá škola je ve smyslu tohoto ustanovení zaměstnavatelem a fyzickými osobami, které se s vědomím zaměstnavatele zdržují na jeho pracovištích, jsou žáci. Ředitel školy z pozice statutárního orgánu školy je povinen zajistit bezpečnost a ochranu zdraví při práci učitelům a ostatním zaměstnancům školy a samozřejmě a především - žákům. Řídit školu v praxi není jednoduchá záležitost. Z pohledu zákoníku práce a zejména zákona o BOZP platí, že zaměstnavatel je povinen zajišťovat a provádět úkoly v hodnocení a prevenci rizik možného ohrožení života nebo zdraví zaměstnance s ohledem na nebezpečí ohrožení bezpečnosti a zdraví zaměstnanců při práci ve vztahu k předmětu činnosti zaměstnavatele, na základní znalosti a dovednosti zaměstnanců a na počet zaměstnanců, jejich odbornou připravenost a jimi vykonávanou práci.

To znamená, že zaměstnavatel, tedy ředitel školy, která zaměstnává nejvýše 25 zaměstnanců, může zajišťovat plnění úkolů v prevenci rizik sám, je-li k tomu způsobilý a má-li potřebné znalosti. Pokud škola zaměstnává více než 25 zaměstnanců, může zajišťovat úkoly v prevenci rizik ředitel školy také ještě sám, ale za podmínky, že je k tomu odborně způsobilý. V případě, že tuto podmínku nesplňuje, je třeba ji zajistit jednou nebo více odborně způsobilými osobami, které zaměstnává v pracovněprávním vztahu. Nemá-li takového zaměstnance, je povinen úkoly v prevenci rizik zajistit jinou odborně způsobilou osobou.

Pokud tedy má ředitel školy plnit úkoly v prevenci rizik a nahrazovat v praxi osobu odborně způsobilou v prevenci rizik, znamená to, že musí dokonale ovládat všechny předpisy z oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, soustavně sledovat přijímání nových předpisů, každodenně sledovat, nedochází-li k porušování bezpečnosti a ochrany zdraví, a to jak ze strany zaměstnanců, tak samotných žáků, kontrolovat pracoviště, analyzovat zjištěné nedostatky se zvláštním zaměřením na úrazy (pracovní i školní) a v neposlední řadě zajišťovat školení bezpečnosti a ochrany zdraví pro podřízené. To vše představuje spolupráci nejen se školskou inspekcí, ale také s orgány inspekce práce, s orgány ochrany veřejného zdraví a s orgány požární ochrany.

Povinnost náležitého dohledu nad žáky

Podle ustanovení § 415 občanského zákoníku práce platí obecná zásada, že „každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí“. Na toto ustanovení pak bezprostředně navazuje ustanovení § 422 občanského zákoníku. Podle něj platí, že nad nezletilými osobami je třeba vykonávat takzvaný náležitý dohled. Tuto povinnost mají kromě rodičů a zákonných zástupců také ti, kterým byli nezletilí přechodně svěřeni. Tento přechodný dohled nad nezletilými tedy vykonávají školy (nezáleží na tom, zda mateřská škola, základní škola, střední škola - gymnázium, střední odborná škola a střední odborné učiliště, konzervatoř, vyšší odborná škola, základní umělecká škola či jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky).

Výkon náležitého dohledu nad nezletilými má z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví dětí mimořádný význam.

Školský zákon ani zákon č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, výslovně neupravují otázku dohledu nad žáky, nicméně zabývá se tím Pracovní řád pro zaměstnance škol a školských zařízení č. j. 14 269/2001-26. Tento řád byl sice vydán za platnosti starého školského zákona č. 29/1984 Sb., ale ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 563/2004 Sb. platilo ještě do konce loňského roku, že do vydání nového pracovního řádu se postupuje podle § 58 písm. b) zákona č. 29/1984 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, kde bylo obsaženo zmocnění k vydání pracovního řádu.

V současné době je situace taková, že ustanovení § 39 zákona č. 563/2004 Sb. je zrušeno (zrušil ho zákon č. 564/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákoníku práce ve znění zákona č. 585/2006 Sb.) a dnes platí pouze ustanovení § 306 zákoníku práce, podle kterého má Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vydat vyhlášku, kterou se stanoví pracovní řád pro zaměstnance škol a školských zařízení zřizovaných Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, krajem, obcí a dobrovolným svazkem obcí. Vyhláška, kterou by se stanovil pracovní řád pro zaměstnance škol a školských zařízení ve smyslu citovaného ustanovení § 306 zákoníku práce však zatím vydána nebyla a čeká se na její přijetí. Nicméně starý Pracovní řád pro zaměstnance škol a školských zařízení č. j. 14 269/2001-26 dosud zrušen nebyl a v praxi se postupuje podle něj.

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy vydalo poslední Seznam platných předpisů v resortu školství, mládeže a tělovýchovy podle stavu ke dni 31. října 2006 č. j. 25 755/2006-14 a zde Pracovní řád pro zaměstnance škol a školských zařízení č. j. 14 269/2001-26 uvedlo mezi platnými předpisy vydanými Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Takže k datu zpracování této publikace je určité právní vakuum, kdy se netrpělivě očekává vydání vyhlášky, kterou se stanoví pracovní řád pro zaměstnance škol a školských zařízení. Výhoda této vyhlášky bude v tom, že se bude jednat o obecně závazný právní předpis, což je nesmírně důležité například pro otázku náležitého dohledu, respektive zanedbání náležitého dohledu a vše s tím spojené (otázky náhrady škody a podobně).

Pokud jde o vlastní otázku náležitého dohledu nad žáky, nedají se předpokládat žádné podstatné změny oproti Pracovnímu řádu pro zaměstnance škol a školských zařízení č. j. 14 269/2001-26. V něm jsou stanoveny především povinnosti pedagogického pracovníka: vykonávat výchovně-vzdělávací činnost s přihlédnutím k ochraně žáků před riziky poruch jejich zdravého vývoje, vychovávat žáky ve smyslu vědeckého poznání a v souladu se zásadami vlastenectví, humanity a demokracie, dodržovat učební plány, učební osnovy, případně jiné schválené učební dokumenty, organizační předpisy a předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a při vyučování a výchově, dále se vzdělávat, a to v samostatném studiu nebo v organizovaných formách dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků, vykonávat dozor nad žáky podle zvláštních předpisů a pokynů ředitele, zachovávat mlčenlivost o skutečnostech týkajících se osobních údajů žáků, informovat žáky o výsledcích jejich vzdělávání, v případě nezletilých též jejich zákonného zástupce, spolupracovat se zákonnými zástupci žáků a zařízeními náhradní rodinné péče, spolupracovat s výchovným poradcem školy, školním metodikem prevence, případně se zařízeními pedagogicko-psychologického poradenství a orgány sociálně právní ochrany dítěte.

Pro potřebu praxe je třeba z výše uvedeného výčtu zdůraznit nejdůležitější povinnost vykonávat dozor nad žáky podle zvláštních předpisů a pokynů ředitele. Vlastním dozorem nad žáky se zabývá samostatný článek 14 Pracovního řádu. Podle něj platí, že dozor nad žáky je činnost, kterou se vedle výchovného působení sleduje vykonávání náležitého dohledu nad nezletilými, a to v zájmu předcházení škodám na zdraví, majetku, přírodě a životním prostředí ve smyslu ustanovení § 415 a § 422 občanského zákoníku. Podle § 422 občanského zákoníku platí:

„(1) Nezletilý nebo ten, kdo je stižen duševní poruchou, odpovídá za škodu jím způsobenou, je-li schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky; společně a nerozdílně s ním odpovídá, kdo je povinen vykonávat nad ním dohled. Není-li ten, kdo způsobí škodu pro nezletilost nebo pro duševní poruchu schopen ovládnout své jednání nebo posoudit jeho následky, odpovídá za škodu ten, kdo je povinen vykonávat nad ním dohled.

(2) Kdo je povinen vykonávat dohled, zprostí se odpovědnosti, jestliže prokáže, že náležitý dohled nezanedbal.

(3) Vykonává-li dohled organizace, její pracovníci dohledem pověření sami za škodu takto vzniklou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena.“

Dozor nad žáky se koná zejména před zahájením vyučování, o přestávkách mezi dvěma vyučovacími hodinami, v zařízeních školního stravování, při přesunech mezi budovami školy, do zařízení školního stravování a školní družiny, při akcích organizovaných školou v rámci výuky i mimo vyučování. Dozor začíná 15 minut před začátkem dopoledního nebo odpoledního vyučování a končí odchodem žáků ze školy. Jestliže ředitel školy povolí žákům pobyt ve škole před vyučováním, mezi dopoledním a odpoledním vyučováním nebo po vyučování, zabezpečí jejich dozor.

O zajištění náležitého dozoru rozhoduje ředitel školy. Vychází z konkrétních podmínek a přihlíží zejména k vykonávané činnosti, věku žáků a jejich rozumové vyspělosti, dopravním a jiným rizikům. Ředitel školy pověří dozorem zaměstnance, stanoví rozvrh dozoru nad žáky a vyvěsí ho na takovém místě, aby bylo možno při kontrolní činnosti snadno rozpoznat, který zaměstnanec dozor koná.

Dozor nad žáky může kromě pedagogického pracovníka vykonávat i jiná osoba v pracovněprávním vztahu ke škole, pokud to s ní bylo dohodnuto. To znamená, že pedagogičtí pracovníci vykonávají podle pokynů ředitele školy dozor nad žáky i mimo školu nebo školské zařízení, při kurzech, exkurzích a jiné činnosti spojené s výukou, při účasti na soutěžích, respektive při jejich přípravě a při pořádání jiných akcí organizovaných školou nebo školským zařízením.

O způsobu zajištění dozoru nad žáky rozhoduje ředitel školy nebo školského zařízení a přitom přihlíží k okolnostem, především k možným ohrožením žáků souvisejícím s vykonávanou činností, dopravními a jinými riziky.

Důvodem toho je především skutečnost, že v době, kdy škola nebo školské zařízení zajišťuje náležitý dohled nad žáky, může dojít ke vzniku škody.

Práva žáků, studentů a zákonných zástupců

Školský zákon stanoví řadu základních cílů vzdělání, z nichž je třeba připomenout asi jako nejdůležitější zásadu rovného přístupu každého státního občana České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie ke vzdělávání bez jakékoli diskriminace z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, víry a náboženství, národnosti, etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu a zdravotního stavu nebo jiného postavení občana ke vzdělání a zásadu bezplatného základního a středního vzdělávání státních občanů České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie ve školách, které zřizuje stát, kraj, obec nebo svazek obcí. Kromě toho však školský zákon věnuje samostatnou pozornost právům a povinnostem žáků, studentů a zákonných zástupců dětí a nezletilých žáků.

V ustanovení § 21 školského zákona jsou definována základní práva žáků, studentů a zákonných zástupců v této oblasti (další práva pak prolínají celý zákon v rámci jednotlivých segmentů vzdělávání).

„Žáci a studenti mají právo

a. na vzdělávání a školské služby podle tohoto zákona,

b. na informace o průběhu a výsledcích svého vzdělávání,

c. volit a být voleni do školské rady, jsou-li zletilí,

d. zakládat v rámci školy samosprávné orgány žáků a studentů, volit a být do nich voleni, pracovat v nich a jejich prostřednictvím se obracet na ředitele školy s tím, že ředitel školy je povinen se stanovisky a vyjádřeními těchto samosprávných orgánů zabývat,

e. vyjadřovat se ke všem rozhodnutím týkajícím se podstatných záležitostí jejich vzdělávání, přičemž jejich vyjádřením musí být věnována pozornost odpovídající jejich věku a stupni vývoje,

f. na informace a poradenskou pomoc školy nebo školského poradenského zařízení v záležitostech týkajících se vzdělávání podle tohoto zákona.“

Výše uvedená práva samozřejmě s výjimkou práva na vzdělávání a školské služby podle tohoto zákona a práva zakládat v rámci školy samosprávné orgány žáků a studentů, volit a být do nich voleni, pracovat v nich a jejich prostřednictvím se obracet na ředitele školy mají také zákonní zástupci dětí a nezletilých žáků.

Na informace o průběhu a výsledcích vzdělávání mají v případě zletilých žáků a studentů právo také jejich rodiče, popřípadě osoby, které vůči zletilým žákům a studentům plní vyživovací povinnost.

Nejdůležitější ze všech práv žáka je samozřejmě právo na poskytování vzdělávání a školských služeb, které splňuje náležitosti stanovené tímto zákonem. Dále je výslovně zaručeno právo na informace o výsledcích a průběhu vzdělávání, které sice bylo před přijetím školského zákona v mnoha školách respektováno i bez zákonné úpravy, ale podle zkušeností řady zákonných zástupců nebo samotných žáků či studentů, nebylo toto nepsané právo naplňováno vždy. Rozsah a četnost poskytování informací o vzdělávání by měly být upraveny ve školním řádu.

Dále jsou v souladu s Úmluvou o právech dítěte č. 104/1991 Sb. zaručena práva žáků a studentů (a to bez ohledu na jejich věk) zakládat samosprávné orgány žáků a studentů, pracovat v nich a jejich prostřednictvím komunikovat s vedením školy s tím, že je výslovně stanovena povinnost ředitele a dalších pracovníků školy věnovat názorům těchto orgánů patřičnou pozornost. Vedle tohoto kolektivního práva je zaručeno také individuální právo každého žáka a studenta (opět bez ohledu na svůj věk) vyjadřovat se ke všem rozhodnutím, jež se vztahují k podstatným záležitostem týkajícím se jejich osoby. Důležitou součástí práce vybraných pracovníků škol - školních výchovných poradců (a nejen těchto pracovníků) je poradenská činnost vůči vzdělávaným. Právo na včasnou a účelnou radu v různých otázkách týkajících se vzdělávání je považováno za důležitou součást činnosti školy a školských zařízení. Nejde jen o pomoc při profesní orientaci žáků, byť je na tuto složku poradenské činnosti kladen značný důraz, nýbrž také o optimalizaci současného vzdělávání žáka, zejména žáků handicapovaných nebo žáků s psychickými problémy. V některých školách jsou zaváděny služby školních psychologů. Zaváděné služby tohoto typu by měly také přispět k odstraňování některých jevů spojených s šikanou ve školách, pronikáním drog a jiných toxických látek do škol a školských zařízení a podobně.

Výše uvedená práva se přiměřeně vztahují i na zákonné zástupce nezletilých dětí a žáků. Za zákonné zástupce se pro účely školského zákona však považuje osoba, která je v souladu se zvláštními právními předpisy (zejména se zákonem o rodině a zákonem č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů) nebo rozhodnutím soudu oprávněna v daném věci jednat za nezletilého (tedy v konkrétním případě má toto postavení například i pěstoun či osoba, které je dítě svěřeno do výchovy, přestože není obecně za zákonného zástupce považována). Pojem zákonný zástupce má pro účely školského zákona širší význam, než jak je definovaný a užívaný v zákoně o rodině. Toto pojetí odpovídá právnímu stavu zavedenému předchozím školským zákonem č. 29/1984 Sb. a také zvyklostem a praxi ve školách.

Právo na informace o průběhu a výsledcích vzdělávání mají i osoby, které vůči zletilým žákům a studentům plní vyživovací povinnost, což předchozí školský zákon neumožňoval.

Povinnosti žáků, studentů a zákonných zástupců

Kromě práv jsou žákům, studentům a zákonným zástupcům nezletilých stanoveny přímo ve školském zákoně také povinnosti. Je třeba poznamenat, že jde o novinku, neboť za platnosti starého školského zákona č. 29/1984 Sb. byly obsaženy povinnosti žáků a jejich zákonných zástupců pouze v prováděcích právních předpisech. Jejich zařazení do textu zákona důsledně respektuje ústavní zásadu, že „práva a povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích“. V ustanovení § 22 školského zákona je stanoveno, že:

„(1) Žáci a studenti jsou povinni

a. řádně docházet do školy nebo školského zařízení a řádně se vzdělávat,

b. dodržovat školní a vnitřní řád a předpisy a pokyny školy a školského zařízení k ochraně zdraví a bezpečnosti, s nimiž byli seznámeni,

c. plnit pokyny pedagogických pracovníků škol a školských zařízení vydané v souladu s právními předpisy a školním nebo vnitřním řádem.

(2) Zletilí žáci a studenti jsou dále povinni

a. informovat školu a školské zařízení o změně zdravotní způsobilosti, zdravotních obtížích nebo jiných závažných skutečnostech, které by mohly mít vliv na průběh vzdělávání,

b. dokládat důvody své nepřítomnosti ve vyučování v souladu s podmínkami stanovenými školním řádem,

c. oznamovat škole a školskému zařízení údaje pro účely školní matriky a další údaje, které jsou podstatné pro průběh vzdělávání nebo bezpečnost žáka a studenta, a změny v těchto údajích.

(3) Zákonní zástupci dětí a nezletilých žáků jsou povinni

a. zajistit, aby dítě a žák docházel řádně do školy nebo školského zařízení,

b. na vyzvání ředitele školy nebo školského zařízení se osobně zúčastnit projednání závažných otázek týkajících se vzdělávání dítěte nebo žáka,

c. informovat školu a školské zařízení o změně zdravotní způsobilosti, zdravotních obtížích dítěte nebo žáka nebo jiných závažných skutečnostech, které by mohly mít vliv na průběh vzdělávání,

d. dokládat důvody nepřítomnosti dítěte a žáka ve vyučování v souladu s podmínkami stanovenými školním řádem,

e. oznamovat škole a školskému zařízení podle § 28 odst. 2 a 3 a další údaje potřebné pro vedení školní matriky a další údaje, které jsou podstatné pro průběh vzdělávání nebo bezpečnost dítěte a žáka, a změny v těchto údajích.“

Tyto povinnosti mají z pohledu dodržování bezpečnosti a ochrany zdraví žáků obrovský význam. Jak je uvedeno výše, jsou zde výslovně stanoveny povinnosti, které mají přispět k řádnému průběhu vzdělávání a školských služeb, lze zdůraznit především povinnost zletilého žáka a studenta, popřípadě zákonného zástupce nezletilého informovat školu o všech skutečnostech, které se týkají zdraví a zdravotních obtíží žáků, které by mohly mít vliv na průběh vzdělávání. Bez těchto informací nemůže škola řádně zajistit bezpečnost a zdraví účastníků vzdělávání, například v hodinách tělesné výchovy a na různých školních akcích, jako jsou lyžařské výcviky a podobně.

Sankce za neplnění povinností žáků jsou stanoveny v ustanovení § 31 školského zákona - Výchovná opatření. Výchovnými opatřeními jsou pochvaly nebo jiná ocenění a kázeňská opatření. Kázeňským opatřením je podmíněné vyloučení žáka nebo studenta ze školy nebo školského zařízení, vyloučení žáka nebo studenta ze školy nebo školského zařízení a další kázeňská opatření, která nemají právní důsledky pro žáka nebo studenta. Pochvaly, jiná ocenění a další kázeňská opatření může udělit či uložit ředitel školy nebo školského zařízení nebo třídní učitel. Pokud jde o sankce směřované vůči zákonným zástupcům dětí a nezletilých žáků, tak ty jsou zaměřeny především na období plnění povinné školní docházky a jsou obsaženy v zákoně č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, případně v trestním zákoně.

Náhrada škody

V průběhu vzdělávacího procesu může dojít k různým škodám, které způsobí žáci při výuce škole. Školský zákon však tuto otázku neřeší. Tato problematika byla historicky upravena pracovněprávními předpisy, a proto ji i dnes upravuje zákoník práce. Školský zákon se totiž řídí jistě správnou zásadou, že co je jednou obsaženo v jiném předpise, nebude opakovat. Ustanovení § 371 odst. 1 zákoníku práce stanoví, že žáci střední školy, středního odborného učiliště, odborného učiliště, vyšší odborné školy nebo učiliště nebo studenti vysoké školy odpovídají škole nebo právnické nebo fyzické osobě za škodu, kterou jí způsobili při teoretickém nebo praktickém vyučování anebo v přímé souvislosti s ním. Pokud ke škodě došlo při výchově mimo vyučování ve školském zařízení nebo v přímé souvislosti s ní, odpovídají žáci za škodu školskému zařízení.

Tato otázka byla obsažena v pracovněprávních předpisech ještě v době, kdy zákoník práce obsahoval kapitolu týkající se postavení učňů, a proto ani školský zákon na zavedené praxi nic neměnil a ponechal otázku náhrady škody právní úpravě pracovního práva. Proto si v dalším výkladu musíme vedle označení zaměstnanec dosadit žák střední školy, středního odborného učiliště, odborného učiliště, vyšší odborné školy nebo učiliště nebo student vysoké školy. Je však důležité si uvědomit, že odpovědnost za náhradu škody nemají žáci základní školy, ale až žáci střední školy, středního odborného učiliště, odborného učiliště, vyšší odborné školy nebo učiliště nebo studenti vysoké školy.

Úvodem lze k náhradě škody v zákoníku práce uvést asi toto: Zaměstnavateli se v ustanovení § 248 zákoníku práce výslovně ukládá, že je povinen zajišťovat svým zaměstnancům takové pracovní podmínky, aby mohli řádně plnit své pracovní úkoly bez ohrožení zdraví a majetku, a musí soustavně kontrolovat, zda zaměstnanci plní své pracovní úkoly tak, aby nedocházelo ke škodám. V případě, že zaměstnavatel zjistí nějaké závady, je povinen učinit opatření k jejich odstranění. To je základní idea celého jeho práva na náhradu škody vůči zaměstnanci. Jedině tehdy, když zaměstnavatel soustavně kontroluje, zda zaměstnanci plní svoje úkoly tak, aby nedocházelo ke škodám, může posléze bez větších problémů vymáhat vzniklé škody. V ustanovení § 248 odst. 2 zákoníku práce k tomu ještě zákonodárce dodává, že k ochraně majetku zaměstnavatele je zaměstnavatel oprávněn provádět v nezbytném rozsahu kontrolu věcí, které zaměstnanci vnášejí k zaměstnavateli a od něj, případně je oprávněn provádět prohlídky zaměstnanců. K tomu je třeba dodat, že při kontrole a prohlídce musí být dodržena ochrana osobnosti a že osobní prohlídky může provádět jen osoba stejného pohlaví. S tímto problémem se lze setkat také na učilištích.

Zaměstnanec na straně druhé je zase povinen si počínat tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví a majetku ani k bezdůvodnému obohacení na úkor společnosti nebo jednotlivce. Je dále povinen upozornit vedoucího zaměstnance na hrozící škodu a v případě neodkladné potřeby proti ní zakročit. Nemusí tak učinit pouze v případě, brání-li mu v tom důležitá okolnost nebo jestliže by tím vystavil vážnému ohrožení sebe nebo ostatní zaměstnance, popřípadě osoby sobě blízké. Rovněž je povinností zaměstnance, který zjistil, že nemá vytvořeny potřebné podmínky, oznámit to svému nadřízenému.

Obecně lze uvést, že ustanovení § 248 a § 249 zákoníku práce jsou souhrnnou a skutečně jen nejobecnější úpravou předcházení škodám na majetku, a to jak zaměstnavatele, tak zaměstnance a dokonce i třetích osob. Na to samozřejmě navazuje především ustanovení § 301 zákoníku práce o základních povinnostech zaměstnance, kde je zdůrazněna mimo jiné povinnost zaměstnance řádně hospodařit s prostředky, které jim svěřil zaměstnavatel, a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.

Pokud jde o předcházení škodám na majetku zaměstnavatele, jsou povinnosti zaměstnance blíže konkretizovány v Pracovním řádu pro zaměstnance škol a školských zařízení vydaném Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy České republiky č. j. 14 269/2001-26. Povinnosti uvedené v tomto řádu však platí pro zaměstnance škol, pro samotné žáky je musí ředitel školy nebo školského zařízení blíže konkretizovat ve školním řádu nebo ve vnitřním řádu.

Předpoklady odpovědnosti za škodu

Zákoník práce posuzuje škodu způsobenou zaměstnancem buď podle ustanovení o takzvané obecné odpovědnosti (viz ustanovení § 250 zákoníku práce), nebo podle některého ustanovení, jež upravuje jednotlivé druhy takzvané zvláštní odpovědnosti.

Jednotlivými druhy zvláštní odpovědnosti jsou: odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvrácení škody (ustanovení § 251 zákoníku práce) odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat (ustanovení § 252 až 254 zákoníku práce) odpovědnost za ztrátu svěřených předmětů (ustanovení § 255 zákoníku práce) Základními a všeobecnými předpoklady pro všechny druhy škod jsou: škodní událost (jednání, opomenutí nebo jiná skutečnost způsobující škodu, následek) její následek (majetková újma, vlastní škoda) příčinná souvislost mezi škodnou událostí a následkem (škodou) Dalším obecným předpokladem je protiprávní úkon spočívající v porušení právní nebo smluvní povinnosti. V našem případě to je porušení povinností uložených zaměstnanci, respektive žáku v ustanovení § 250 zákoníku práce a popsaných výše a zavinění, které může být úmyslné nebo nedbalostní. A právě v otázce zavinění je zásadní rozdíl mezi systémem odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli a mezi systémem odpovědnosti za škodu způsobenou zaměstnavatelem zaměstnanci. Při posuzování zejména obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli musí být toto zavinění zaměstnance prokázáno, neboť dikce ustanovení § 250 odst. 1 zákoníku práce jasně stanoví, že zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Naopak u odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci se předpoklad „zaviněného porušení předpisů" nestanoví. Této odpovědnosti se v teorii práva říká odpovědnost objektivní, aby se odlišila od výše uvedené odpovědnosti zaměstnance, která se nazývá odpovědností subjektivní.

V jednotlivých odpovědnostních systémech, zvláště pak pro případy zvláštní odpovědnosti, jsou stanoveny ještě další předpoklady vzniku odpovědnosti, jako například u odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů potvrzení o převzetí svěřených nástrojů, předmětů a podobně.

Mezi předepsanými předpoklady musí být dialektická souvislost, to znamená, že odpovědnost za škodu a povinnost k její náhradě nemůže vzniknout, jestliže kterýkoliv z předpokladů chybí.

Škodní událost a škoda

Pojem „škodní událost" není v žádném právním předpisu definován. Znamená v podstatě skutečnost, která škodu způsobí, respektive kterou příslušný předpis spojuje s odpovědností za její výsledek, tedy za škodu a s ní spojenou povinností k její náhradě. Každá škodní událost má svůj okamžik vzniku, který se nemusí shodovat s okamžikem vzniku škody nebo jejího zjištění. Některé škody nastanou často mnohem později, než došlo ke škodní události. Stejně často bývá škoda zjištěna ještě později, než skutečně nastala, a tedy ještě později, než došlo ke škodní události.

Okamžik vzniku škodní události a okamžik vzniku škody mají však velký praktický význam pro běh lhůt, během nichž musí být nárok na náhradu škody uplatněn a zajištěn, a také pro dokazování jednoho ze základních odpovědnostních předpokladů, kterým je příčinná souvislost mezi škodní událostí a nastalou škodou.

Pojem škodní událostí je tedy třeba chápat jako protiprávní úkon spočívající v lidském chování (konání nebo opomenutí) nebo událost, která byla škodou způsobena.

Vlastní pojem „škoda" není rovněž v žádném právním předpise přímo definován. Ze všech ustanovení předpisů upravujících předcházení škodám, zjišťování škod a především odpovědnost za vzniklou škodu (tedy zejména z občanského zákoníku a ze zákoníku práce), z odborné literatury i z běžné praxe lze však „škodu" definovat jako újmu, která nastala na majetku zaměstnavatele, zaměstnance nebo občana, na zdraví či životě zaměstnance nebo občana. Pro vznik odpovědnosti za škodu však musí jít o újmu vyjádřitelnou v majetkové sféře, to znamená peněžním ekvivalentem. Některé škody však (vzniklé například usmrcením nebo živelnou pohromou) nejsou prakticky vůbec nahraditelné nebo není stanovena odpovědnost a povinnost k jejich náhradě.

Z hlediska odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli a z hlediska odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci (tedy z pohledu pracovněprávních systémů odpovědnosti za škodu) se tedy škodou rozumí: újma, která nastala nebo se projevuje v majetkové sféře a kterou se majetek zničí nebo alespoň zmenší, újma, která je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, újma, která je napravitelná poskytnutím peněžní náhrady nebo jiným majetkovým plněním, popřípadě uvedením v předešlý stav (například vrácením peněz, opravou a podobně).

Škoda může vzniknout buď jednorázově (například zničením věci) nebo postupně v déle trvajícím procesu (například ušlý výdělek u škod na zdraví). Projevit se neboli nastat může současně se škodnou událostí nebo kdykoliv později. Dodatečně může dojít také k její modifikaci. Škoda i povinnost k její náhradě se mohou dodatečně zvýšit nebo snížit například na základě rozhodnutí soudu.

Okamžikem vzniku škody, jehož správné zjištění má klíčový význam i pro běh promlčecích nebo prekluzivních (propadných) lhůt, se rozumí okamžik, kdy skutečně došlo ke zmenšení majetku zaměstnavatele nebo jiného poškozeného, a nikoliv okamžik, kdy se poškozený o hrozící nebo dokonané škodě dozví, či dokonce okamžik, kdy mu je rozhodnutím soudu přiznáno právo vymáhat na škůdci škodu formou zaplacení. Škodou z hlediska rozsahu a předmětu náhrady škody pro zaměstnance se rozumí: škoda skutečná spočívající ve zmenšení hmotného majetku poškozeného, která vyjadřuje především úplné nebo částečné znehodnocení majetku v důsledku zničení, poškození nebo ztráty věcí, vynaložení nákladů, které by bez škodné události poškozený nemusel vynaložit (například dopravné, poštovné a podobně), znemožnění výkonu majetkových práv poškozeného a zbytečně vynaložených nákladech, to, co poškozenému ušlo.

Pokud jde o příčinnou souvislost mezi jednotlivými předpoklady, zejména mezi příčinou škody a jejím následkem, nejsou její znaky v právních předpisech blíže vymezeny. Pro prokázání existence škody je třeba použít všech zjištění svědčících o vzájemném vztahu a souvislosti jednotlivých jevů a skutečností. Příčinná souvislost musí existovat i u případů objektivní odpovědnosti, tedy odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci. Důležitou zásadou při posouzení existence příčinné souvislosti je, že musí jít o souvislost přímou, která není a nesmí být přerušena jinou událostí.

Protiprávním úkonem se rozumí jednání nebo opomenutí povinného subjektu, kterým je porušen právní předpis, právní a smluvní povinnost. Protiprávnost úkonu spočívá nejen v přímém porušení závazku nebo jiné právní povinnosti, ale také v tom, že je obchází. Protiprávnost úkonu lze často posoudit i podle trestněprávních předpisů. Ovšem pro otázky odpovědnosti za škodu jde o pojem značně širší.

Existence protiprávního úkonu však nemusí mít v každém případě za následek škodu, například když poškozený neuplatní svůj nárok na náhradu škody z titulu odpovědnosti za vady nebo v případě zaměstnavatele nárok na náhradu škody z titulu vyrobení zmetku.

Protiprávnost úkonu (na rozdíl od zavinění) má subjektivní charakter, není závislá na vědomí a vůli subjektu, který za škodu odpovídá. Některé úkony mající obecně protiprávní charakter například jednání zaměstnance při odvracení hrozící škody, nezakládají vůbec škodní odpovědnost (ustanovení § 251 zákoníku práce). V ustanovení § 250 zákoníku práce o obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli je protiprávnost úkonu vázána na existenci dalších předpokladů, zejména na plnění pracovních úkolů nebo přímou souvislost s ním.

Zaviněním se u zaměstnance rozumí vnitřní psychický vztah k vlastnímu protiprávnímu jednání a ke škodě, založený na jeho vědomí a vůli. Podle těchto dvou složek se rozeznávají dvě formy zavinění: zavinění úmyslné, tedy případ, kdy zaměstnanec

* věděl, že může protiprávním úkonem způsobit škodu, a chtěl ji způsobit (jde o takzvaný úmysl přímý) nebo

* věděl, že může protiprávním úkonem škodu způsobit, a pro případ, že ji způsobí, s tím byl srozuměn (jde o takzvaný úmysl nepřímý neboli eventuální).

Pro případ odpovědnosti za škodu podle zákoníku práce stačí zásadně pouhý úmysl nepřímý nebo eventuální.

Zavinění z nedbalosti, tedy případ, kdy zaměstnanec

* věděl, že může protiprávním úkonem způsobit škodu, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí (jde o takzvanou nedbalost vědomou)

* nevěděl, že jde o protiprávní úkon, kterým může způsobit škodu, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (jde o takzvanou nedbalost nevědomou). Pro případ odpovědnosti za škodu podle zákoníku práce stačí pouze nedbalost nevědomá.

Zavinění zaměstnance má nejenom význam pro založení škodní odpovědnosti, ale i pro stanovení způsobu a rozsahu náhrady škody. U úmyslných škod je zpravidla stanovena povinnost k jejich úplné náhradě a pro jejich uplatnění jsou stanoveny delší lhůty. Při posuzování odpovědnosti za škodu je třeba pečlivě zkoumat i možné zavinění odpovědného zaměstnance a poškozeného zaměstnavatele. Přitom je třeba hodnotit takzvanou míru odpovědnosti za zavinění jednotlivých subjektů vyjadřovanou zpravidla procentuálně k celkové škodě, která má především vliv na požadovanou výši náhrady škody. V některých případech se však při společné odpovědnosti více osob stanoví náhrada i podle jiných kritérií. Klasickým příkladem je v této souvislosti určování podílu náhrady jednotlivých zaměstnanců, kteří na základě dohody o hmotné odpovědnosti odpovídají za schodek.

Obecná odpovědnost zaměstnance

Jak vyplývá z ustanovení § 250 odst. 1 zákoníku práce zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

Podmínkou vzniku odpovědnosti zaměstnance je vznik škody. Není-li škoda, nemůže být ani odpovědnost za ni. Podle ustanovení § 250 zákoníku práce - u obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu - se posuzují takové případy škody, která vznikla zaviněným protiprávním jednáním zaměstnance a není upravena žádným jiným speciálním ustanovením zákoníku práce. Při obecné odpovědnosti zaměstnance je zaměstnavatel povinen prokázat, že zaměstnanec porušil právní povinnost, tedy že jednal protiprávně, že šlo o jeho zaviněné jednání nebo opomenutí a z toho důvodu vznikla škoda a v jaké výši.

Přitom je třeba prokázat přímou příčinnou souvislost mezi protiprávním zaviněným jednáním a vzniklou škodou a také to, že tato škoda vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Porušení povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním hodnotíme jako protiprávní jednání. Jde o porušení závazků, které vyplývají jednak obecně z pracovního poměru a jednak jsou sjednány nebo uvedeny v pracovní smlouvě. Jde především o porušení povinností uložených právními předpisy, pracovními řády, vnitřními předpisy zaměstnavatele a pokyny vedoucích zaměstnanců, které jsou vydány k jejich konkretizaci.

Zároveň je však nutné prokázat, že jde o zaviněné porušení takových povinností, tedy o takové jednání či opomenutí, které chápeme jako jednání či nedbalost. Zatímco u obecně závazných právních předpisů, z nichž může porušení povinnosti vyplynout, není rozhodující, zda zaměstnanec s tímto předpisem byl seznámen. U vnitřních předpisů zaměstnavatele je však nutný důkaz o tom, že zaměstnanec porušil povinnost, která vyplývá z předpisu, s kterým byl řádně seznámen nebo kterou si musel alespoň uvědomit nebo ji obecně předpokládat.

Škodou je pak vyjádřeno snížení majetku, který je možno vyčíslit v korunách. To totiž odlišuje škodu v právním pojetí od škody v lidovém hovorovém pojetí. Tato škoda však musí také vzniknout v situaci, kdy zaměstnanec plní pracovní úkoly nebo když je jeho jednání v přímé souvislosti s ním, respektive když je škoda přímým důsledkem takové jeho činnosti.

Sám obsah pojmu plnění pracovních úkolů a přímá souvislost s ním je velice široký. Detailně je propracován v ustanoveních § 273 a § 274 zákoníku práce.

Ustanovení § 273 zákoníku práce v odstavci 1 a 2 charakterizuje pojem plnění pracovních úkolů jako: výkon pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru - výklad tohoto pojmu nečiní v praxi až tak velké problémy, vždy je třeba vyjít především z pracovní smlouvy a ze sjednaného druhu práce, případně z pracovního řádu či jiného předpisu zaměstnavatele, jiná činnost vykonávaná na příkaz zaměstnavatele - zákoník práce sice již podstatně omezil možnost zaměstnavatele převádět a překládat zaměstnance, ale může jít o situaci, kdy zaměstnanec obdrží příkaz nadřízeného, který sice nepatří do jeho pracovní náplně, a přesto ho vykoná, pracovní cesta - čímž se rozumí cesta z bydliště nebo pracoviště zaměstnance na pracoviště nebo do místa výkonu práce, jež je cílem pracovní cesty a zpět včetně vlastního výkonu práce na pracovní cestě s tím, že za pracovní cestu se nepovažuje cesta v rámci obce zaměstnancova pravidelného pracoviště, činnost konaná pro zaměstnavatele z vlastní iniciativy, pokud k ní zaměstnanec nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo ji nekoná proti výslovnému zákazu zaměstnavatele - tím se rozumí práce, která sice nepatří do pracovní náplně zaměstnance nebo nebyla zaměstnanci výslovně přikázána, ale zaměstnanec ji konal veden snahou prospět zaměstnavateli, dobrovolná výpomoc organizovaná zaměstnavatelem - s těmito případy se dnes setkáváme zřídka, většinou jde o sponzorské akce. Ustanovení § 274 zákoníku práce pak vyjmenovává úkony v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů. Jsou to: úkony potřebné k výkonu práce a úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení - těmito úkony je například převlékání zaměstnance do pracovního oděvu, umývání zaměstnance po skončení práce (zde je třeba odlišit, zda a v jakém rozsahu je nezbytné, podle toho, jak se zaměstnanec při práci ušpinil), příprava pracovního nářadí, nástrojů a uvedení strojů do provozu, úkony v době přestávky na jídlo a oddech konané v objektu zaměstnavatele, vyšetření ve zdravotnickém zařízení prováděné na příkaz zaměstnavatele nebo vyšetření v souvislosti s noční prací a ošetření při první pomoci a cesta k nim, školení zaměstnanců organizované zaměstnavatelem nebo dobrovolnou organizací, případně orgánem nadřízeným zaměstnavateli, kterým se sleduje zvyšování jejich odborné připravenosti.

Ustanovení § 274 zákoníku práce v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů však výslovně vylučuje cestu do zaměstnání a zpět, stravování, ošetření a vyšetření ve zdravotnickém zařízení a cestu k nim a zpět, která není konána v objektu zaměstnavatele. Tímto rozsahem pojmu „plnění pracovních úkolů" je tedy naznačeno, v kterých případech škoda způsobená zaměstnancem je posuzována podle pracovněprávních předpisů jako škoda.

Posledním a nejcitlivějším bodem důkazu o zavinění protiprávním jednáním zaměstnance, z něhož vznikla škoda, je ovšem prokázání přímé příčinné souvislosti mezi protiprávním zaviněným jednáním a vzniklou škodou. Nejde totiž o jakoukoliv souvislost, tedy i nepřímou, ale výhradně o přímou příčinnou souvislost. Velmi často se tato záležitost posuzuje ze známého filozofického (a jistě správného) hlediska, že vše souvisí se vším. Jakmile je však tento filozofický názor zaměněn s důkazem o přímé příčinné souvislosti, dochází zcela jistě k chybným závěrům. Většinou je totiž dáno, že okolností, za nichž dochází ke škodě, je více. A je tedy nutno vytipovat, zda by i bez některých těchto okolností ke skutečné škodě došlo. Mnohdy je výsledek - škoda - ztotožňován s protiprávním jednáním zaměstnance, aniž by se prokázalo, že ke škodě došlo výlučně jeho zaviněným protiprávním jednáním nebo z podstatných důsledků takového jednání.

Ukažme si alespoň jeden z takových příkladů, kdy je možno tutéž situaci a výsledek - škodu - hodnotit různým způsobem. Zaměstnanec má natřít okna zvenku a zevnitř. Protože je poměrně větrné počasí, přikáže mu jeho vedoucí, aby si zajistil tato okna proti případnému pohybu. Zaměstnanec tento příkaz nesplní - jedná tedy zaviněně a protiprávně. V prvém případě vítr narazí okenici na zeď takovým způsobem, že se okenní sklo rozbije. Zaměstnanec odpovídá za tuto škodu, která vznikla zaviněným protiprávním jednáním, a to přímo z důvodu porušení stanovené povinnosti.

V druhém případě rozbije sklo volně se pohybující okenice, padající taška ze střechy. Zaměstnanec za tuto škodu neodpovídá, protože chybí důkaz přímé příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklou škodou. Při obecné odpovědnosti tedy zaměstnavatel prokazuje všechny zmíněné podmínky a pokud se mu tento důkaz nepodaří plně prokázat, nemůže být dána odpovědnost zaměstnance za škodu.

V některých případech dojde sice ke vzniku škody, ale zaměstnanec za ni neodpovídá, neboť se jedná o škodu, kterou: způsobil zaměstnanec stižený duševní chorobou, za předpokladu, že nebyl schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky (ustanovení § 261 zákoníku práce), nebo způsobil zaměstnanec při odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo ohrožující život nebo zdraví, jestliže tento stav sám úmyslně nevyvolal a počínal si přitom způsobem přiměřeným okolnostem.

První případ spočívá v posouzení, zda zaměstnanec, jako subjekt protiprávního jednání, nebyl schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky. Proto zaměstnanec, který byl stižen duševní poruchou a neuvedl se do takového stavu, ve kterém není schopen své jednání ovládat či posoudit jeho následky, neodpovídá zaměstnavateli za způsobenou škodu. Z toho vyplývá, že v okamžiku vzniku škody je odpovědnost konkrétního zaměstnance sice dána, ale při určení výše náhrady škody se k těmto skutečnostem přihlíží.

Ustanovení § 261 zákoníku práce dále k tomuto případu stanoví, že zaměstnanec, který se uvede vlastní vinou do takového stavu, že není schopen ovládat své jednání nebo posoudit jeho následky, odpovídá za škodu v tomto stavu vzniklou, respektive způsobenou. A posléze ustanovení § 261 odst. 3 zákoníku práce k tomu dokládá, že za škodu odpovídá i zaměstnanec, který ji způsobí úmyslným jednáním proti dobrým mravům. V tomto případě zákoník práce připouští, aby zaměstnavatel mohl požadovat i náhradu jiné škody než škody skutečné, a to tehdy, jestliže byla způsobena úmyslným jednáním proti dobrým mravům. Jsou-li tedy splněny podmínky stanovené v ustanovení § 261 odst. 3 zákoníku práce, je odpovědnost zaměstnance podle ustanovení § 250 zákoníku práce větší než odpovědnost za skutečnou škodu.

Druhým případem, kdy zaměstnanec neodpovídá za způsobenou škodu, je škoda, kterou způsobil zaměstnanec při odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo ohrožující život nebo zdraví, jestliže tento stav sám úmyslně nevyvolal a počínal si přitom způsobem přiměřeným okolnostem.

Pokud je však prokázáno, že za vzniklou škodu z naznačených důvodů zaměstnanec odpovídá, je povinen ji uhradit. Zákonodárce dává zaměstnanci v této souvislosti možnost volby mezi úhradou skutečné škody, a to v penězích, nebo odčiněním tím, že poškozenou věc uvede v předešlý stav (viz ustanovení § 257 odst. 1 zákoníku práce).

Je tedy především věcí volby zaměstnance, pro který způsob náhrady škody se rozhodne. Naturální restituci neboli uvedení v předešlý stav si ovšem nelze vynucovat právními prostředky. V praxi je při naturální restituci (například při opravě poškozené věci a podobně) zpravidla nutná součinnost poškozeného zaměstnavatele.

Náhrada škody v penězích, jak vyplývá z ustanovení § 257 zákoníku práce, u škod způsobených z nedbalosti je omezena čtyřapůlnásobkem průměrného měsíčního výdělku zaměstnance před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu. Omezení rozsahu náhrady škody má i v současných podmínkách svá opodstatnění, neboť i malá nedbalost zaměstnance může způsobit značnou škodu. Maximální limit výše náhrady škody však v praxi zvyšuje podíl zaměstnance na úhradě vzniklé škody a v řadě případů ji umožňuje nahradit zcela.

V praxi bude zřejmě v této souvislosti činit největší problém výpočet průměrného výdělku. Ve smyslu ustanovení § 351 a násl. zákoníku práce se vypočítává z hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci v rozhodném období a z doby odpracované v tomto rozhodném období. Rozhodným obdobím je vždy předchozí kalendářní čtvrtletí.

Omezení výše náhrady škody čtyřapůlnásobkem zaměstnancova průměrného výdělku neplatí v případě, že škoda byla způsobena v opilosti, kterou si zaměstnanec sám přivodil, nebo po zneužití jiných návykových látek (ustanovení § 257 odst. 2 zákoníku práce).

Jde-li o škodu způsobenou úmyslně, může zaměstnavatel požadovat i náhradu ušlého zisku (ustanovení § 257 odst. 3 zákoníku práce).

Rozsah náhrady se u každé škody a u každého zaměstnance posuzuje zcela samostatně podle ustanovení § 257 zákoníku práce. Obecně platí, že výši požadované náhrady škody určuje zaměstnavatel a způsobíli škodu vedoucí zaměstnanec, který je statutárním orgánem, popřípadě jeho zástupce, sám nebo společně s podřízeným zaměstnancem, určí výši náhrady ten, kdo statutární orgán nebo jeho zástupce na pracovní místo ustanovil. Zaměstnavatel tedy podle nyní platné právní úpravy - pokud nechce - nemusí na zaměstnanci ani vymáhat vzniklou škodu. Tato změna není nová, již před lety byla zavedena do starého zákoníku práce č. 65/1965 Sb. s odůvodněním, že v praxi bude záležet pouze na poškozeném zaměstnavateli, zda vůbec a v jaké výši bude náhradu škody na zaměstnanci požadovat. Tím však ještě není vyřešena vlastní otázka vypořádání vzniklé škody v účetní evidenci zaměstnavatele. Přestože zaměstnavatel zaměstnanci škodu tak říkajíc „odpustí", nemůže si ji odepsat v nákladech, ale až po zdanění ze zisku. To platí i pro vztah škola - žák.

Pro případy, kdy by zaměstnavatel odmítal jakékoliv snížení náhrady škody, stanoví zákonodárce v ustanovení § 264 zákoníku práce, že z důvodů hodných zvláštního zřetele může soud náhradu škody přiměřeně snížit.

Podle ustanovení § 263 zákoníku práce zaměstnavatel projedná výši požadované náhrady škody do jednoho měsíce ode dne, kdy bylo zjištěno, že škoda vznikla a že za ni zaměstnanec odpovídá. Uzná-li zaměstnanec závazek nahradit škodu v určené výši a dohodne-li s ním zaměstnavatel způsob úhrady, je zaměstnavatel povinen uzavřít dohodu písemně, jinak je dohoda neplatná. Zvláštní písemné dohody však není třeba, jestliže již byla škoda uhrazena. Výši požadované náhrady škody a obsah dohody o způsobu její úhrady s výjimkou náhrady nepřesahující 1 000 Kč je zaměstnavatel povinen projednat s odborovou organizací. Způsobil-li škodu vedoucí zaměstnanec, který je statutárním orgánem, popřípadě jeho zástupce, sám nebo společně s podřízeným zaměstnancem, určí výši této náhrady nadřízený orgán po projednání s vyšším odborovým orgánem. Toto ustanovení je dokladem toho, že náhrada škody u škod způsobených z nedbalosti má mít především výchovný charakter.

Bezpečnost a ochrana zdraví z pohledu školského zákona

Základem právní úpravy bezpečnosti a ochrany zdraví ve školách je ustanovení § 29 školského zákona, podle kterého platí, že školy a školská zařízení jsou při vzdělávání a s ním přímo souvisejících činnostech a při poskytování školských služeb povinny přihlížet k základním fyziologickým potřebám dětí, žáků a studentů, vytvářet podmínky pro jejich zdravý vývoj a předcházet vzniku sociálně patologických jevů. Z toho pohledu školy a školská zařízení zajišťují bezpečnost a ochranu zdraví dětí, žáků a studentů při vzdělávání a s ním přímo souvisejících činnostech a při poskytování školských služeb. Poskytují žákům a studentům nezbytné informace k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví a jsou povinny vést evidenci úrazů dětí, žáků a studentů, k nimž došlo při činnostech vzdělávání a s ním přímo souvisejících činnostech a při poskytování školských služeb, vyhotovit a zaslat záznam o úrazu stanoveným orgánům a institucím.

Zároveň je zde stanoveno zmocnění pro Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, že vyhláškou stanoví způsob evidence úrazů, hlášení a zasílání záznamu o úrazu, vzor záznamu o úrazu a okruh orgánů a institucí, jimž se záznam o úrazu zasílá (vyhláška č. 64/2005 Sb., o evidenci úrazů dětí, žáků a studentů).

Právní úprava bezpečnosti a ochrany zdraví dětí a žáků ve školském zákoně je skutečně jen rámcová, neboť školy a školská zařízení jsou svou podstatou právnické osoby; jsou zřizovány krajem, obcí nebo dobrovolným svazkem obcí, případně ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, ministerstvem obrany, ministerstvem vnitra či ministerstvem zahraničních věcí, a proto veškerá odpovědnost za bezpečnost dětí, žáků a studentů zůstává na řediteli školy nebo školského zařízení.

Školní a vnitřní řád

Podle ustanovení § 30 školského zákona má ředitel školy povinnost vydat školní řád a ředitel školského zařízení vnitřní řád.

„Školní řád a vnitřní řád upravuje

a. podrobnosti k výkonu práv a povinností dětí, žáků, studentů a jejich zákonných zástupců ve škole nebo školském zařízení a podrobnosti o pravidlech vzájemných vztahů s pedagogickými pracovníky,

b. provoz a vnitřní režim školy nebo školského zařízení,

c. podmínky zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí, žáků nebo studentů a jejich ochrany před sociálně patologickými jevy a před projevy diskriminace, nepřátelství nebo násilí,

d. podmínky zacházení s majetkem školy nebo školského zařízení ze strany dětí, žáků a studentů.“

Tento školní řád nebo vnitřní řád zveřejní ředitel na přístupném místě ve škole nebo školském zařízení, prokazatelným způsobem s ním seznámí zaměstnance, žáky a studenty školy nebo školského zařízení a informuje o jeho vydání a obsahu zákonné zástupce nezletilých dětí a žáků. Právní úprava bezpečnosti a ochrany zdraví ve školách tedy vychází z předpokladu, že základní podmínky zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí, žáků nebo studentů a jejich ochrany stanoví výhradně ředitel školy ve školním řádu nebo ředitel školského zařízení ve vnitřním řádu. Podrobnosti je možné upravit ve vnitřní směrnici školy, v našem případě základní školy.