Poslední srpnový týden se v Centru současného umění DOX v Praze uskutečnil tradiční, již 10. ročník Letní školy pro učitele, organizovaný Ústavem pro studium totalitních režimů, především jeho oddělením vzdělávání. Letošním tématem byla badatelsky pojatá výuka – vzdělávací metoda založená v inovativním přístupu k dějepisu, který oddělení vzdělávání dlouhodobě prosazuje. Letní školy pravidelně poskytují prostor pro sdílení učitelům, kteří se inovativních způsobů vzdělávání nebojí, naopak je prosazují a praktikují. I proto setkávání podobně smýšlejících učitelů představuje významný aspekt letních škol a program spíše než formou dlouhých teoretických přednášek probíhá v podobě workshopů a organizovaných debat.
Nejinak tomu bylo i letos. Po úvodním představení konceptu historického myšlení postavili moderátoři do centra letní školy jako východisko pramen – materiál, který připomíná a symbolizuje minulost. Pramen představuje z hlediska badatelsky pojaté výuky
stopu
, která přivádí zájemce do minulosti, ale jen na základě jimi kladených otázek a jimi vytyčených hypotéz. Pramen je pro každého jiným způsobem zajímavý, rozehrává rozdílné asociace a myšlenky, evokuje jiné dotazy a způsoby, jak se každý k tomu, nač pramen odkazuje, dostane. Pramen tedy přivádí k poznání minulosti jinak než frontální výuka. Navíc ke vzdělávacím cílům přidává schopnost u studentů probudit vlastní aktivitu a zájem poznávat a vést k participativnímu poznání minulosti. To znamená, že společně s objevenou minulostí badatel nahlédne vlastní kognitivní mapy, již osvojené vzorce a interpretace minulosti, stejně jako to, že se na konstrukci minulosti zásadním způsobem podílí.Způsoby práce s prameny učitelé diskutovali v průběhu dvou dnů letní školy. Vyměňovali si zkušenosti v diskusích i učitelských prezentacích práce s prameny ve výuce. Na workshopech potom zakusili, jakým způsobem s prameny pracují muzea, galerie, archivy. Na procházkách či praktických prezentacích rozebírali, co všechno může sloužit jako pramen – film, socha, fotografie. Vyzkoušeli si základní techniky ověřování informací na internetu, stali se na chvilku kurátory vlastní výstavy, zakusili proces vytváření autority a pracovali s technikami kritické práce. V duchu historické práce účastníci zažívali, že cílem badatelské a inovativní výuky není výhradně předat informace, ale také postavit do centra výuky poznávajícího, žáka.
Ne náhodou se večerní debata, určená i veřejnosti, stočila ke studentům jako těm, o něž jde ve vzdělávání především.
Pozvaní hosté z různých vzdělávacích oborů, inovátor matematického vzdělávání Milan Hejný (H-mat), Nina Rutová, propagátorka programu Čtením a psaním ke kritickému myšlení (spolek Kritické myšlení), Irena Dvořáková, odbornice na fyziku (Elixír do škol), i Jaroslav Pinkas z oboru dějepisné výchovy (Dějepis 21), se shodli na nejpodstatnějších cílech různých jimi prosazovaných inovativních metod vzdělávání. Vždy jde o žáka, o jeho radost z poznávání. Objevováním světa a poznáváním zákonů nabývá sebevědomí, víru a důvěru ve svět i sebe (Milan Hejný). Hravý způsob poznání pak vede žáky k autentickému zájmu o přírodu a okolní svět a také k důvěře, že na některé zákony se lze spolehnout (Irena Dvořáková). Nina Rutová vyzdvihla, že žáci se mohou naučit, že není vše objeveno a svět lze objevovat stále dál. Jaroslav Pinkas doplnil, že nejvýznamnějším aktérem výuky je student sám.
Počet návštěvníků letní školy potvrdil, že existuje mnoho učitelů, kteří již inovativní vzdělávací metody znají a prosazují je. Pokud se totiž daří výuku na základních a středních školách oživit metodami, pomocí nichž poznávání „baví“, tedy rozvíjí kognitivní schopnosti a naplňuje potřebu znalosti světa okolo nás, pak se tím rozehrává situace, kdy ke stejnému naladění dochází i na straně učitele. V takové situaci otázka, koho postavit do středu výuky, pozbývá smyslu. Stojí tam totiž společně se studentem i učitel.