V minulém čísle „Speciálu pro střední školy“[1] představovala Miroslava Fatková, vedoucí oddělení Talentcentra NIDV, úspěchy českých středoškoláků v mezinárodních soutěžích. Mezi nimi vynikají ocenění, která získala osmnáctiletá studentka gymnázia Karina Movsesjan. Jak se vlastně rodí takový velký úspěch? Jaké úsilí za ním stojí? A jaké podmínky potřebuje nadaný žák ke svému rozvoji? Ideální témata pro rozhovor. Nebylo ale vůbec jednoduché jej uskutečnit. Nakonec jsme s Karinou hovořily pouze přes Skype, a to v pátek v půl osmé večer, protože měla rozpracovaný důležitý pokus. Z monitoru se na mě usmívala osmnáctiletá dívka, která má jasnou představu o své budoucnosti a kterou to, co dělá, nesmírně baví. A právě ona objevila procesy, které mohou stát za vznikem nádorových onemocnění.
Na úvod vybírám z Karinina profesního CV: oktávanka Prvního českého gymnázia v Karlových Varech; výzkumnice Laboratoře rekombinace a DNA opravy Biologického ústavu Lékařské fakulty Masarykovy univerzity, řešitelka projektu Úloha rekombinačních proteinů při stabilizaci zastavené replikační vidlice; autorka článků publikovaných v zahraničních vědeckých časopisech; účastnice pěti zahraničních konferencí a dvou zahraničních seminářů; držitelka první hlavní ceny a ceny absolutního vítěze v kategorii z Intel International Science and Engineering Fair (ISEF) v Los Angeles, spolu se zvláštní cenou Dudley R. Herschbach SIYSS, dále prvního místa na 29. ročníku soutěže o nejlepšího mladého evropského vědce European Union Contest for Young Scientists (EUCYS) v Tallinnu, ceny Učené společnosti České republiky, ceny Nadačního fondu Jaroslava Heyrovského a prvního místa v Celostátní přehlídce Středoškolské odborné činnosti (SOČ) v kategorii Biologie.
Karino, jste studentkou gymnázia v Karlových Varech, váš výzkum ale probíhá v Brně, v laboratoři Masarykovy univerzity. Jakým způsobem řešíte tuto „dvojkolejnost“?
Cestování by pro mě bylo hodně náročné, proto bydlím v Brně. Jednou za měsíc nebo dva jezdím do Karlových Varů splnit si středoškolské testy. Důležité je pro mě mít uzavřenou klasifikaci na konci roku a v pololetí, takže se vždy domluvím s učiteli, kdy a co bych si měla splnit.
Vycházejí vám vaši učitelé vstříc?
Ano, a jsem jim za to nesmírně vděčná. S každým z nich se můžu velmi jednoduše domluvit na obsahu látky, kterou je třeba prostudovat, a na testech, které si musím splnit. Mnoho z nich mi také nabídlo konzultace.
Jakým způsobem řešíte ubytování v Brně?
Společně s bratrem si pronajímáme byt hned vedle kampusu. Vychází levněji než kolej a mám to blíž do laboratoře.
Máte možnost získat ubytování přímo na koleji?
V podstatě ano. Jeden středoškolský student z naší laboratoře, kterého jsem měla v kurzu, takto chvíli na kolejích bydlel.
Vy jste vedla na Masarykově univerzitě kurz pro středoškoláky?
Ano. Takových akcí není nikdy dost a výukové centrum Bioskop tu má k dispozici velkou výukovou laboratoř. Proto jsem byla velmi ráda za možnost navrhnout a vést Kurz molekulární biologie a biochemie pro středoškolské studenty. Do kurzu se přihlásilo kolem 40 středoškoláků, ze kterých jsme vybrali 10. Jednoho jsme si vzali rovnou k nám do výzkumu a zbytku jsme byli schopni domluvit stáže v laboratořích Masarykovy univerzity, kde teď pracují a plánují příští rok zpracovávat i svou SOČ.
Proč jste se pustila do vytváření příležitostí pro jiné středoškoláky? Mohla jste se přece plně věnovat svému projektu a „nezdržovat se“.
Sama jsem si kdysi hledala laboratoř, nějaké kurzy nebo možnosti, jak bych se mohla více dozvědět o tématu, které mě zajímalo, nebo získat nové kontakty. Přišlo mi jako hrozná škoda nevyužít tento velký a plně vybavený prostor. A je velmi příjemné vidět, že domluvené stáže opravdu fungují. Vlastně jsem to cítila jako svou povinnost.
Kdy si vaši rodiče nebo učitelé všimli, že je ve vás nějaký talent, nějaké nadání? Už v mateřské škole? Nebo později?
U mě se neprojevovaly žádné „geniální předpoklady“, to vůbec. Asi až v osmé třídě jsem si jednoduše „sedla“ a pořádně se zamyslela, co bych chtěla dělat. A jenom tomu jsem byla ochotná věnovat více času. Až do osmé třídy jsem ani neměla extra dobré známky.
Nebyla jste premiantka?
No, je pravda, že jsem se chtěla o všech předmětech dozvědět co nejvíc, ale je velký rozdíl mezi tím, umět nějakou látku a naučit se na specifický test. Takže já jsem se nikdy ráda neučila na testy jako takové. Spíš jsem se věnovala tomu, co mě zajímá.
Pracují vaši rodiče v oboru, kterému se věnujete?
Ne, rodiče jsou podnikatelé.
Vedli vás ke studiu, ke vzdělávání?
Ano, hlavně obecně zdůrazňovali důležitost vzdělání.
Motivoval vás k bádání některý z vašich učitelů?
Asi ne, ale vděčím jim za vstřícnost při doplňování testů.
A potřebovala jste pedagogické vedení? Někoho, kdo by vás pro věc nadchnul, kdo by vám pomohl, poradil vám?
Myslím si, že je velmi přínosné, když máte učitele, který vás umí opravdu nadchnout. Ale zrovna v mém případě to bylo tak, že jsem si sama sedla a přemýšlela, čemu bych se chtěla věnovat. A taky jsem v tom sama pokračovala. Zajímala jsem se o to, co mi může ten který obor nabídnout. Nechtěla jsem to nechávat na později, třeba že se rozhodnu až po maturitě. Pak jsem měla velké štěstí s vedoucím laboratoře Lumírem Krejčím, kterému jsem velice vděčná za to, že mi umožnil v laboratoři pracovat a po celou dobu mě ve všem nesmírně podporuje. Můžu za ním kdykoli a naprosto s čímkoli přijít. Má vždycky čas vyslechnout si moje nápady na experimenty nebo na cokoliv jiného, nového. A klidně bych i řekla, že mě „naučil dělat vědu“.
Teď jste v maturitním ročníku. Už jste se rozhodla, kde budete pokračovat ve studiu?
Právě jsem nad tím přemýšlela. Rozhodla jsem se, že zůstanu na Masarykově univerzitě v týmu Lumíra Krejčího, protože mám rozpracované velmi dobré projekty, ve kterých bych chtěla pokračovat. Takže v daném momentě už jen řeším, kam se přihlásím na doktorát.
Máte konkrétní představu, kam „za doktorátem“ zamíříte?
Na doktorát bych šla do zahraničí. Teď mám ale nejlepší podmínky tady. Není běžné, aby se středoškolákovi naskytly takové podmínky jako u nás v Brně.
Rozhodne u vás v budoucnu jméno univerzity, její prestiž, nebo to, na jaké úrovni je na ní váš obor?
Nejvíc záleží na úrovni konkrétní laboratoře. Když už někam půjdu, tak za konkrétním člověkem ‒ vedoucím laboratoře. A je v podstatě jedno, na jaké univerzitě to bude. Pro mě je nejdůležitější, pod jakým člověkem budu pracovat a zda mi bude vyhovovat prostředí, ve kterém bych měla strávit další tři čtyři roky.
Zajímalo by mě, ke komu máte blíž: k lidem v laboratoři, resp. na fakultě, nebo ke svým středoškolským spolužákům? Jsou to dva dost odlišné světy.
Do Varů už jezdím pouze za rodiči a dopsat si testy. A jelikož trávím v podstatě všechen čas v laboratoři, tak je mi bližší náš tým, který je spíš jako rodina.
A necítíte se být odtržena od svých vrstevníků? Celé dny trávíte ve vysokoškolském prostředí. Někdo by mohl namítat, že takto porušujete přirozený průběh sociálního zrání i vzdělávání ‒ mateřská škola, základní škola, střední škola a pak až ta vysoká.
Já si právě myslím, že bych se při normálním studiu nudila. Sama jsem si probíranou látku procházela dlouho dopředu. Když mě něco zajímá, nevidím důvod, proč bych měla čekat třeba týden, než se zase dozvím něco nového. Navíc si myslím, že nejvíce vás motivuje prostředí, ve kterém se nacházíte. Pokud se všichni kolem vás o něco zajímají, tak vás to taky vede k tomu, abyste šli nad rámec.
Na čem aktuálně pracujete?
Pracuji dál na projektech, které se v ideálním případě snažíme zakončit články ve vědeckých časopisech. Jeden článek nám už akceptovali, teď zase druhý, takže člověk se nikdy nenudí
Jsou vaše výsledky v zahraničí akceptované?
Musím se pochlubit, že máme velmi kvalitní laboratoř, která dosahuje dobrých výsledků na mezinárodní úrovni. Každá laboratoř má svou metodologii a je dobré výsledky navzájem komplementovat. Máme spoustu spolupracovníků, ať už z Itálie, Francie, Anglie, nebo Ameriky. Vzájemně si vyměňujeme data a sdělujeme výsledky. K tomu právě slouží publikování. Nezáleží na tom, odkud jste, ale zda máte dobré výsledky a zajímavá data.
Tedy kromě vlastního výzkumu sledujete, co se děje jinde ve vašem oboru.
Může se stát, že člověk sklouzne spíš k manuální práci v laboratoři, ale je opravdu důležité si vydělit hodinu dvě, nebo i víkend na to, aby se člověk zaměřil jen na nové poznatky a měl čas vymýšlet nové věci. V laboratoři se dělá rutinní práce, ale já potřebuji čas, abych zjistila, co je v oboru nového a jaké nové experimenty by se tady v laboratoři daly vyzkoušet.
Karino, jaký je váš profesní sen?
S rostoucím věkem se zvyšuje riziko mnohých onemocnění, ať už nádorových, kardiovaskulárních, nebo neurodegenerativních. Stárnutí v současnosti není považováno za nemoc, ale za přirozený proces. Jsme už schopni prodloužit délku zdravého života u různých organismů a oddálit tak jejich stárnutí. To ukazuje, že stárnutí je jen natolik přirozené, jako bylo například onemocnění obrnou před objevem její vakcíny, a že bychom tedy mohli zamezit úpadku zdraví ve stáří. Proto se chci plně věnovat právě mechanismům stárnutí a transferu poznatků pro zlepšení kvality a délky lidského života.
Z našeho povídání mi vyplývá, že byste ostatním středoškolákům poradila, aby sami hledali „tu svou parketu“. Aby nečekali, že jim někdo něco přinese na zlatém podnose.
Přesně tak. Přiznám se, že mě velmi zarazilo, když mi jeden známý řekl: „Zajímám se o chemii, biologii, hmm… co s tím, tak asi si vyberu i takové semináře ve škole.“ To nechápu! Přece když se člověk o něco zajímá, tak se neomezí jen na látku probíranou ve škole. Máme spoustu volného času, který se dá velmi efektivně využít. Myslím si, že jde hlavně o to, aby se člověk něčemu věnoval nad rámec.
Náš časopis čte management škol. Je něco, co byste mu chtěla sdělit o studentech, kteří se zajímají, jak říkáte, „nad svůj rámec“?
Doporučuji nechat jim více času na samostudium nebo umožnit čas na stáže. Stačí, aby škola měla třeba jen jednoho studenta, u kterého s tím má dobré zkušenosti, a potom už je ochotná poskytnou prostor i dalším. Přesně takto jsem získala velkou podporu od pana ředitele i já – díky jiným úspěšným studentům z naší školy.
Poslední otázka, přiznám se, že mě na ni navedla kolegyně: Sledujete seriál „Teorie velkého třesku“[1]?
Ne, ten nesleduji. :-)
Rozhovor vedla Mgr. Radka Mondeková, odpovědná redaktorka časopisu Speciál pro střední školy
[1] Americká situační komedie o životě geniálních teoretických fyziků působících na California Institute of Technology.
Zdroj: Speciál pro střední školy časopisu Řízení školy, listopad 2017