Vejít, či odejít? II

Podstatné je samozřejmě řešit vstup jako součást celé vnější podoby školní budovy. Neměl by představovat samostatnou entitu, ale vstup i celá budova by k sobě měly náležet. S tím se pojí důležité rozhodnutí, jak má celek na příchozího působit. Dříve převažovalo zdůraznění vážnosti instituce, později spíše obyčejnosti, která v krajním případě eskalovala až k jakési „továrně na nové občany“. U rekonstrukcí se tedy potřebujeme rozhodnout, kterou z vlastností zachovat a kterou potlačit. U novostaveb zase hledáme, jak pečlivě vyvážit neformálnost a reprezentativnost budovy, která přispívá k pocitům hrdosti školáků. Zamýšlíme se nad individualitou každé školní budovy a vstupu a snažíme se školákům, rodičům i zájemcům o studium ukazovat úspěchy a osobnost školy lépe nežli obligátní nástěnkou s diplomy a medailemi.

Klíč k odstranění tvrdého předělu mezi „veřejným“ a „soukromým“ umožňuje koncept „meziprostoru“. Vytvoření místa pro přivítání a rozloučení se je architektonickým vyjádřením pohostinství. Práh v tomto smyslu hraje ústřední roli přechodu a propojení prostor s odlišnými územními nároky. Sám o sobě vytváří prostorové podmínky pro setkávání a smíření mezi venkovní ulicí na straně jedné a školním prostředím na straně druhé. Vhodné je proto zamezit tvrdému předělu a spíše ven i dovnitř vstup doplnit. Nejde přitom jen o stavební doplnění, ale především o to, aby se díky němu vstup a jeho okolí více užívaly a byly vnímány jako nedílná součást školy.

Možnost užívat místo vede i k pocitu jistoty a nároku na něj. Vědomost míry územního nároku a přístupnosti do navazujících prostor je možné vyjádřit různým členěním, materiálem, světlem i barvou. Uživatel tak lépe chápe přístupnost do jednotlivých vnitřních školních prostor, stejně jako jejich uspořádání. Změť společných prostor - chodeb -, která navazuje na hlavní vstup, se chová svým uspořádáním s ohledem na další prostory (učebny, kabinety aj.) jako ulice k domům. Chodba stejně jako ulice disponuje potenciálem k vytvoření živoucího místa, kde se navazují společenské kontakty, kde spolu uživatelé něco sdílejí - prostor, zájmy, čas, radost i starost o druhého. Přejeme-li si, aby každodenní kontakt přerostl pouhý pozdrav, potřebujeme školní kuloáry přiblížit kvalitativně obývacímu pokoji, místu, kde se setkáváme k běžnému hovoru, drobné hře i významnější společenské aktivitě či události.

Stejně důležité jako u hlavního vstupu se ukazuje rozmístění tříd a otvorů do nich, které je klíčové pro nalezení rovnováhy mezi „soukromým“ (tedy jednotlivého školáka, ale i jednotlivé třídy) a „veřejným“ (tedy celoškolním, ale i třídním ve vztahu k jednotlivému školákovi), mezi prostory s odlišnými „územními nároky“, mezi potřebou vyhledávat kontakt s ostatními nebo potřebou stáhnout se do ústraní. I v tomto případě lze pracovat s „meziprostory“, kterými vytváříme prostorové příležitosti pro rozšíření vlivu žáků směrem do veřejného prostoru společných chodeb. Takové podněty nabízejí různá zákoutí, členěné vstupní prostory či rozdělení prostoru mezi třídami propustnými, ale zároveň krytými místy, která se vůči okolí vymezují různými zídkami a výstavními prostory. V takových reprezentativních, pracovních i odpočinkových koutech si mohou žáci sníst svačinu, vyměnit poznámky, ale též ukázat ostatním své výtvory. Členění je pak možné vytvářet stavebně, ale i nábytkem (mobiliářem). Školní chodby by tedy neměly sloužit pouze jako koridory určené pro pěší pohyb, ale svým členěním i vybavením k posezení, zamyšlení i drobné hře by měly podněcovat k mnohočetnému využití, třeba i koncertu školního pěveckého sboru.

Tradičním tématem diskusí kolem náplně vstupních prostor se stávají šatny. Mají být centrální, nebo spíše decentralizované u tříd, či dokonce ve třídách? Nepochybně záleží na nastavení fungování, správy a údržby školy. Z pohledu prostředí je ale důležité, jak šatny vypadají. Centralizované i decentralizované mohou být příjemnou součástí prostředí nebo naopak působit jako z „národního podniku v 70. letech“. Klíčovou roli hraje mobiliář a jeho mnohoúčelové využití na rozdíl od jedné utilitární funkce. Měli bychom též uvážit, kde mohou být odstaveny dětské dopravní prostředky.

Všechny zmíněné součásti vstupních prostor by měly být uspořádány přirozeně a plynule. Měly by umožňovat užívání, nikoli v něm bránit. U nových škol to snáze plníme, ale potřebujeme vše komunikovat a hlídat již v návrhu. Komplikovanější situace nastává u rekonstrukcí, které však mají potenciál obohatit již tak hodnotné místo o něco příjemného a přístupného. S bezbariérovostí nejen vstupních prostor se potýkáme též ve spojení s centrálními šatnami. V takovém případě raději přistupme k výraznější změně, ale vždy se snažme dodržet celkovou kvalitu. Úpravy by nikdy neměly být kus po kusu účelové, nýbrž plánované a navržené s vědomím celku.

Nedílnou součástí vstupních prostor je též grafický design a informační systém školy. Snad už nikdo nechce dávat na toalety proslulého plastového panáčka čůrajícího do pisoáru, nicméně kvalita popisů, ale i grafického ztvárnění názvu a loga školy zůstává povětšinou nízká. Stejně jako u architektonických soutěží na prostory škol by se měly konat soutěže na celkový grafický design a vizuální komunikaci školy, které zahrnují jak logo, tak celý informační a orientační systém. Vše samozřejmě s participací školáků a učitelů, přinejmenším při tvorbě zadání soutěže.