Jiří Němec je šestnáctým děkanem Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a již pět let usiluje o to, aby do škol přicházeli kvalitní učitelé. O tom, jak letošní výuku ovlivňuje covid i jaká rizika může přinést otevření profese bez přípravy, jsme si povídali v rozhovoru.
Jak se pedagogická fakulta chystá na zimní semestr? Bude výuka probíhat spíše formou online, nebo offline?
To nyní úplně nevíme. Záleží na tom, jak se vše bude vyvíjet. Já osobně si myslím, že je dobré, když je vzdělávací systém kontaktní. Samozřejmě že různé formy dálkového studia, které můžeme používat, jsou dobré pro nouzový stav, ale nejsou dlouhodobě udržitelné. To bychom se dostali k formám vzdělávání v buších – a to nechceme. Ne vše je distanční nebo online výukou nahraditelné. Existuje určitá část vědění, kterou lze bezprostředně přenést do výuky virtuální, a pak jsou předměty, které nemohou být distančně vyučovány. Patří mezi ně předměty založené na získávání bezprostřední žité zkušenosti, např. vlastní pedagogická praxe, sebezkušenostní osobnostní výcvik, rozvoj kooperace mezi studenty apod.; to jsou věci, které jsou pro nás velmi důležité. Vědomosti se dají zprostředkovat na dálku, ale měkké dovednosti a to, co je důležité pro osobnostní rozvoj, je často obtížně přenositelné online.
Připravují se studenti pedagogické fakulty na to, že i oni mohou být v situaci vyučujících, kteří musejí zajistit online výuku?
Pedagogická fakulta nechce reagovat na změnu společenské situace tím, že bude náhle do kurikula zavádět nové předměty, jak to mnohdy po školách chce stát. Pokud se žáci například složitě orientují ve výběru povolání, tak se zavede předmět pro volbu povolání, který má být lékem na řešení situace. My k tomu přistupujeme jinak. Při reformě kurikula jsme zrušili obecné předměty ICT, které měly generovat obecné ICT dovednosti, a snažíme se o to, aby se s těmito prostředky a formami seznamovali studenti v rámci předmětů, které budou později sami vyučovat na školách. Za nejlepší cestu pak považuji umožnit studentům na fakultě zažít to, co by měli dělat v reálné praxi se svými studenty.
Co přesně to znamená?
Naši studenti prošli během jarního semestru poměrně intenzivní distanční výukou. Řada z nich úspěšně zakončila předměty i státní závěrečné zkoušky distanční formou. To je nejlepší zkušenost, kterou mohou přenášet do své praxe. Nechceme studentům říkat, jak mají věci dělat. Chceme s nimi pracovat způsobem, který je nejlepší pro to, aby jej později sami opakovali ve své pedagogické praxi. Je to spíše takový ideový koncept. Takže od nás neočekávejte, že zavedeme tři nové předměty reagující na covid. Myslím si, že to není správné řešení, protože objem kreditů, který máme k dispozici, je prostě omezený.
Učitelská profese je náročná, mnohdy se v souvislosti s ní hovoří o syndromu vyhoření. Dnes je tlak na učitele navíc zvýšen v souvislosti s covidem, neboť vyučující mohou cítit obavy svého okolí, aby do třídy nechodili a nenakazili se. Je součástí přípravy budoucího učitele i psychohygiena a wellbeing?
Takový obsah najdou studenti ve volitelných předmětech. Ale za důležitější považuji, aby studenti osobnostně rostli a potřebnou rezilienci získávali třeba během praxe. Například praxe u studentů již druhého ročníku spočívá v tom, že se náš student věnuje celý rok (dvě hodiny týdně) jednomu dítěti. Doučuje ho a dochází za ním do rodiny (sociálně znevýhodněné nebo té, která potřebuje akutně pomoc). V minulosti se nám stávalo, že si to rodiče nepřáli a nechtěli, aby jejich student docházel do prostředí na Bratislavské nebo na Cejlu, o kterém tvrdili, že je nebezpečné. My si naopak myslíme, že to je vlastně úplně nejlepší praxe, kterou student může získat. Protože musí překonat všechny překážky a možná i otupit nějaké vlastní předsudky a stereotypy. Když se student dostává na tuto půdu, naučí se mnohem více, než kdyby měl vzorné děti, které všechno umějí a jsou z prostředí, kde jim rodina vytváří všechny předpoklady pro vzdělávání. Tím, že si student nabourává svoji komfortní zónu, se také učí a získává potřebnou odolnost pro vlastní praxi.
Když jste zmínil praxe, převažuje soud, že studenti vycházejí z pedagogických fakult nepřipraveni pro výuku. Stojí pak před tabulí a nevědí, co mají dělat… Jak se tomu dá čelit během přípravy?
Naši studenti si občas postesknou, že by praxe mohlo být více. Nicméně realizujeme ji od druhého ročníku bakalářského studia, kde studenti nejdříve doučují, a mají tak živý kontakt s dítětem. Je to pro ně první zkušenost, kterou následně mohou reflektovat v předmětech a seminářích, které mají paralelně. Poté následuje asistentská praxe. To znamená, že docházejí do škol, seznamují se s prostředím a asistují učiteli. V navazujícím magisterském studiu mají v každém semestru učitelskou praxi, kdy po celou dobu sbírají zkušenosti a vytvářejí své profesní portfolio (přípravy na vyučování apod.), které mohou zúročit u státnic. My zároveň jejich zkušenost společně reflektujeme v rámci seminářů. Na ně přicházejí studenti se svými podněty, takže získávají určitou supervizi a možnost sdílení zkušeností. Současné nastavení praxe považujeme v této podobě za dostatečné. Zároveň nám kurikulum navýšení příliš neumožňuje, protože kdybychom praxi posílili, museli bychom při kreditovém systému jiný modul oslabit. A to je vždy složitá diskuse uvnitř fakulty, co kde vzít a co přidat.
Jak pandemie ovlivnila letní semestr z hlediska praxí a jak ovlivní zimní semestr?
Přáli bychom si, aby celý vzdělávací systém fungoval normálně. I v jarním semestru, který byl hodně uzavřený, řada studentů normálně docházela do rodin a působila v nich. Pokud ne přímo naživo, tak alespoň online. Snažili jsme se praxi udržet, jak jen to bylo možné, protože právě s ohledem na krizi jsme považovali za důležité, aby praxe zejména v rodinách pokračovala. Myslím, že tato individuální praxe poběží dále i v podzimním semestru, stejně jako běžná praxe studentů, pokud nedojde k uzavření škol.
Před pěti lety u vás na fakultě vznikl z iniciativy studentů spolek Otevřeno, který se snaží o změnu přípravy budoucích učitelů. Jak ho vnímáte?
Spolek Otevřeno v podstatě vyrostl na osobní zkušenosti studentů, která nebyla příliš přívětivá. Setkali se s některými kantory, kteří jim ukázali, jak by příprava budoucích učitelů vypadat neměla. Spolek se zrodil z tohoto vzdoru a byl zpočátku kritický k pedagogickým fakultám. Ale v okamžiku, kdy jsme jeho členy přizvali ke spolupráci a nechali nahlédnout do celého procesu pregraduální přípravy učitelů, se ze spolku Otevřeno stal určitý profesionální partner, který se snaží podpořit vzdělávání budoucích učitelů. Dnes má možnost poskytovat finanční prostředky na celou řadu zajímavých projektů. Má síť už nejen studentskou, ale také mladých kolegů, kteří na fakultách působí. To vše vytváří dobrou půdu pro to, aby mohly probíhat paralelní procesy inovace, obzvlášť když budou podpořeny grantovými prostředky. Takže já tuto iniciativu vítám a jsem rád, že dospěla do této podoby.
Co si myslíte o učitelích, kteří neprojdou pedagogickou fakultou a působí na školách? Může být dobrý učitel bez pedagogické fakulty?
Myslím si, že učitelé mají mít profesní přípravu, ne nutně přípravu na pedagogické fakultě, ale určitou profesní přípravu ano. Považuji to za lepší řešení, než jak je navrhována současná podoba novely zákona o pedagogických pracovnících, v níž se předpokládá, že učitelem může být kdokoliv s jakoukoliv vysokou školou, kdo si ex post bude dodělávat nějaké pedagogicko-psychologické kurzy, nehledě na obor studia, který vystudoval.
Proč se vám současná podoba novely zákona o pedagogických pracovnících zdá nevhodná?
Protože si myslím, že dochází k deprofesionalizaci učitelství. A říká se tím, že daleko důležitější než profesní příprava je cit pro tuto profesi. Cit je samozřejmě naprosto nezbytným předpokladem pro to, abychom danou profesi mohli dobře vykonávat. Ale není to jediné, co by nám mělo stačit, protože učitelská profese obnáší i jisté spektrum profesních znalostí. Třeba znalost specifických potřeb dítěte v určitém věku, vývojová specifika, způsob řešení konfliktních situací – a tím vším je vybaven profesní pedagog. Je též vybaven orientací ve svém předmětu (oboru) a schopností oborové poznání předat druhým záživnou formou. To nový zákon nepředpokládá. Takže se učitel bez profesní přípravy může v praxi dopouštět řady chyb a přehmatů, protože mu bude chybět potřebná expertiza. Zejména v iniciační fázi může nevědomky dělat fauly, které budou k neprospěchu žáků. Řešení, které stát předkládá, není systémové, spíše se hledá recept, jak zajistit dostatek učitelů.
Letošní rok bude možná ve znamení výběrových řízení na nové učitele, jelikož se někteří starší pedagogové mohou obávat nákazy a vzniknou nová místa pro začínající pedagogy. Na co by se měl ředitel při výběru zaměřit?
Myslím si, že nejvíce ředitel pozná při ústním pohovoru s uchazečem. Důležitým kritériem by měla být pedagogická praxe z volnočasových aktivit. Dobré znamení je, pokud uchazeč jezdil jako vedoucí na tábor, vedl nějakou svoji iniciativu, nebyl mu lhostejný stav věcí a angažoval se třeba ve studentských hnutích. To si myslím, že jsou všechno dobré charakteristiky absolventa, kterému není lhostejné, co se děje v jeho okolí, a chce být angažovaným kantorem, který se snaží měnit stav věcí ve škole k lepšímu.
Co jste se během období pandemie naučil vy?
Moje zkušenost je taková, že přestože jsem své studenty viděl jen prostřednictvím počítačové obrazovky, jsou jejich vzdělávací výsledky lepší, než bývá obvyklé. Možná je to spojeno s tím, že člověk cítil ke studentům větší odpovědnost a závazky za jejich výsledky, než kdyby je viděl každý týden v semináři. Po každé hodině jsem jim nabídnul zpětnovazební test, cvičení a úkoly, na kterých mohli samostatně pracovat. A pak jsem byl skutečně spokojen s tím, jak probíhalo kolokvium i zkoušení. Takže jsem se možná naučil větší zodpovědnosti za vědění studentů a sounáležitosti s nimi.
Rozhovor vedla Markéta Beková, odborná editorka Učitelského měsíčníku a Speciálu pro střední školy, dříve šéfredaktorka magazínu Perpetuum a tisková mluvčí Scio.
Zdroj: Řízení školy 11/2020; autor: doc. PhDr. Jiří Němec, Ph.D., děkan Pedagogické fakulty MU