Propast ve výsledcích žáků se napříč kraji rychle stává jedním z nejpalčivějších problémů vzdělávací soustavy. Závěry měření žákovských znalostí ukazují, že navzdory ekonomickému, sociálnímu a kulturnímu statusu (ESCS) žáků dochází v určitých krajích ke statisticky významně horším výsledkům, než jakých by dosáhli například v Praze. Ve stejných krajích pak převládá větší nabídka odborného vzdělávání oproti všeobecnému vzdělávání. V rámci struktury odborného poté převažují obory končící učňovským listem oproti těm s maturitou. V hlavním městě, které historicky dosahuje nejlepších výsledků, je struktura oborů středního školství opačná. EDUin varuje před významnými disparitami mezi kraji vedoucími k reprodukci nerovností ve společnosti.
Jedním ze základních poslání formálního vzdělávání je umožňovat spravedlivý osobnostní a akademický růst každého dítěte bez ohledu na to, z jaké rodiny pochází nebo jaké má vzdělávací potřeby. Mezinárodní šetření jako PISA od OECD, zjišťování České školní inspekce nebo výsledky CERMATu, organizátora maturit a jednotných přijímacích zkoušek, nicméně ukazují, že mezi školami a kraji panují významné rozdíly. Nejhorších výsledků soustavně dosahují kraje Karlovarský a Ústecký, mezi problematické se řadí i Moravskoslezský.
„Prakticky to znamená, že žákovi se dostává kvalitou jiného vzdělání, pokud se narodí v Ústí nad Labem, nebo v Praze. Podle šetření PISA žáci v hlavním městě dosahují téměř o 20 procent lepších výsledků než v Ústeckém nebo Karlovarském kraji,“ říká Bohumil Kartous, vedoucí komunikace EDUin. Ve zmíněných krajích, ale ještě v Jihočeském, Plzeňském, Pardubickém a Středočeském nelze za horší úspěšností hledat méně podnětné rodinné prostředí žáků – naopak školy těchto krajů oproti ostatním vyprodukovaly nižší výsledky žáků, než by odpovídalo jejich průměrnému ESCS.
V případě závěrů pro Ústecký a Karlovarský kraj je však vždy nutné mít na zřeteli, že se jedná z hlediska dílčích socioekonomických indikátorů (např. HDP na obyvatele, úroveň mezd, zaměstnanost, úroveň dosaženého vzdělání obyvatel atd.) o kraje, které dosahují nejnižších průměrných hodnot. Vše je dáno složitým historickým a v návaznosti sociálním a ekonomickým vývojem ve spojení s výraznou migrací obyvatel a změnami v hospodářské struktuře krajů. Obecně pak kraje koncentrují výrazný podíl sociálně vyloučených lokalit a s ohledem na uvedené i žáků s nižším socioekonomickým statusem.
Přestože Česká republika netrpí v porovnání s ostatními evropskými zeměmi vysokým počtem předčasných odchodů ze vzdělávání, situace ve dvou jmenovaných krajích se vymyká oproti ostatním s 15,6% mírou předčasných odchodů ze vzdělávání oproti celkovému průměru ČR na 6,7 %. V obou krajích je také malý podíl všeobecného sekundárního školství, u odborného převažují školy ukončené učňovským listem a v neposlední řadě stojí minimum lyceí jako odborných škol, které mají vést k pokračování ve studiu na vysoké škole.
Snižování regionálních rozdílů má být jednou z nejdůležitějších vládních priorit. Zejména jde o podporu příležitostí v nejvíce postižených krajích, které budou atraktivní pro lidi s vyšším vzděláním, případně o podporu konektivity s místy koncentrujícími příležitosti (snížení potřeby stěhovat se). „Vládní program Restart pomáhající problematickým krajům musí více cílit na vzdělávání. Rovněž krajští zřizovatelé musí převzít zodpovědnost a podpořit rozvoj kvalitního školství. Nad alarmujícími nerovnostmi, o nichž opakovaně informuje každoročně zveřejňovaný Audit vzdělávacího systému, nesmíme zavírat oči,“ uzavírá Kartous.