Odpočíváte, sbíráte síly, čtete něco zajímavého, poznáváte nové lidi a v klidu si promýšlíte, co chcete udělat ve své škole, obci či ve svém vlastním životě. Kdy jindy než ve chvílích zastavení a ztišení duše dostáváme příležitost k reflexi, bilancování, přemýšlení... Kdy jindy si lze hýčkat nové myšlenky, nové nápady a kdy jindy je příležitost je nezapudit, ale naopak je rozvíjet a pohrávat si s nimi. Ti šťastnější, kteří si o dovolené nové myšlenky nehýčkají, protože umějí skutečně vypnout a odpočívat, si myšlenky mohou začít hýčkat nyní.

Je správné, aby byl ředitel školy do své funkce jmenován na dobu neurčitou, dříve by se řeklo „na věčné časy“?
Hodlám se na věc podívat z jiného úhlu pohledu: Vezměme si třeba starostu městské části ve velikém krajském městě. Co by mělo být jeho cílem? (A myslím, že situace by měla být stejná u krajského hejtmana.) Domnívám se, že dosažení stavu, kdy jsou všechny jím řízené školy výborné, fungující, vyhledávané a relativně oblíbené. Pustím se na tenký led, ale jaká je únosná míra rozdílu mezi vynikající a zaostávající školou? Mezi školou, na niž se nedá dostat ani s jistými kontakty, neboť je přeplněná, a školou, z níž raději žáci utečou do jiné městské části? Je to široká otázka, spíše pro sociology – jaký je žádoucí či naopak škodlivý rozdíl mezi elitou a podprůměrem, mezi nejvyššími a nejnižšími příjmy, mezi bohatstvím a chudobou a také mezi nejlepší a nejhorší školou?

Moje myšlenka nevznikla během prázdninového odpočinku plného sluníčka a soli, ale mnohem dříve. Mezi našimi studenty oboru Školský management byla již hezká řada ředitelek a ředitelů, kteří byli ve funkci nějakou dobu, vybudovali zajímavé věci, zhmotnili mnohé ze svých snů a nyní v době, kdy by si měli užívat, vychutnávat a ubrat plynu, přichází nepozván zvláštní pocit. Ten stejný pocit mi ale různými slovy popisovalo tolik lidí, že to nemůže být subjektivní záležitost několika jednotlivců. Pocit pozvolna přicházejícího vyhoření, jisté marnosti a zbytečnosti, ztráty smyslu práce, pocit opotřebování, bohužel spojený i s připouštěním si ubíhajících let. Někteří uvažují o odchodu ze školy či ze školství vůbec, někteří se bohužel postupně ztotožňují s rutinním vykonáváním řídicí funkce, až mám obavy, aby jim to nezačalo vyhovovat.
Je to jistě logické. V první fázi řídicí funkce přichází seznámení se s prostředím, školou. Etapa analýz, zkoumání terénu a personálních opatření trvá v průměru jeden až dva roky. Potom často přichází strmý vzestup. V období čtyř až šesti následujících let řídící pracovník naplňuje svou vizi, cizeluje svůj tým, staví další prostory, implementuje nový program. Nehledí na čas ani energii, práce jej zcela pohlcuje, a co je nejlepší, na škole to začíná být znát.

Uvědomuji si, že mé načrtnutí myšlenky o jakési rotaci ředitelů neosloví všechny. O to ani nejde. Rád kladu provokativní otázky a čekám provokativní odpovědi. Již slyším starostu malé obce, který si hledí své školy – konečně získal vynikajícího ředitele a pouštět jej ani po několika letech ve funkci rozhodně nebude! Ale pan starosta žijící o nějakých dvacet kilometrů dál má možná jinou zkušenost. Stejně tak v týle cítím kritický pohled rodičů, kteří znají svého ředitele, jsou s ním spokojeni a věří mu. Dále je možno diskutovat o názoru učitelů a nakonec samotných žáků. Budou ochotni připustit „kapitánův“ odchod? Milé čtenářky a milí čtenáři, jaký je váš pohled?
POZNÁMKA:
Tento text se zrodil již před sedmi lety, jako letní úvaha u moře. Nestálo by za to přemýšlet i o této oblasti? Co myslíte?
Zdroj obrázků: Shutterstock