S ředitelem Pražského inovačního institutu (Pii) Bobem Kartousem jsme si v rozhovoru povídali o nové pozici, změnách ve vzdělávání, riziku i výzvách vyplývajících ze zavřených škol a diletantismu české vlády. A o tom, komu ve vzdělávání děkovat.
V létě jste nastoupil na pozici ředitele Pražského inovačního institutu. Jaká je to pro vás profesní změna oproti předchozímu působení v EDUin?
Významná. Nicméně vítaná. Už loni jsem se s kolegy v EDUin domluvil, že v roce 2020 skončím, z vlastního rozhodnutí. EDUin jsem neopustil ve zlém, vážím si jeho činnosti a podporuji ji, chtěl jsem si ale zkusit jinou roli. A tak jsem z „volného radikála“ přešel do pozice člověka, který má za úkol vybudovat středně velkou instituci takřka na zelené louce a v prostředí, které je spletité a složité. Ekosystém inovací v Praze je dost zašmodrchané klubko aktérů, jejich projektů a vztahů a rozmotávat a spřádat je do něčeho, co připomíná inovační tkanivo, je práce s neomezeným horizontem. Mně osobně ale tato entropie vyhovuje, dobře to odpovídá mému naturelu. Přišel jsem do organizace, která má sice ve své DNA zakódovanou podporu inovací, nicméně musí si obhájit svou pozici a shánět si na to peníze. Ale rychle mě to vtáhlo, i díky kolegům, stávajícím i těm, které jsem do Pii přivedl. Po několika měsících jsme si významně vyjasnili vztah k hlavnímu městu, navázali spolupráci se strategickými partnery, jako jsou univerzity, oslovili řadu potenciálních dalších v oblasti byznysu. Uspokojivou rychlostí krystalizuje naše zaměření.
Co je smyslem této instituce?
Pii je inovačním centrem, které má pomáhat rozvoji na území hlavního města Prahy. Zakládací listina nám ukládá podporu inovace v podstatě v neomezeném spektru všech vrstev života, od výzkumu, technologií přes městský rozvoj a životní prostředí až po sociální, kulturní či vzdělávací vrstvu. To je pochopitelně víc, než může organizace o 15 lidech zvládnout, dokonce i když se jí podaří personální podporu znásobit. Také není nutné drát se tam, kde už je pokryto. Takže jsme poměrně rychle zvolili tři páteřní směry: inovace ve vzdělávání, podporu inovativního byznysu a podíl na rozvoji Prahy coby smart city 21. století.
Určitě se nebudeme vyhýbat sociálním inovacím, kreativnímu průmyslu či jiným oblastem, pokud to bude dávat smysl a budeme mít kapacitu podílet se na projektech tohoto typu. Budeme, řečeno s Baumanem, fluidní organizací. Fluidní v dobrém, v tom smyslu, že budeme svou činnost uzpůsobovat rychle se měnícím podmínkám a požadavkům. Zároveň ale s jasnou vizí, k čemu v jednotlivých oblastech směřovat.
Ve vzdělávání chceme určitě mířit k podpoře individualizace, základního prvku společného vzdělávání, podpory digitální a informační gramotnosti, samozřejmě vyšší celkové úrovně gramotností tradičních. Nicméně byl bych rád, kdyby se podařilo to naplnit skrze koncepty škol, které zároveň pracují s inovativními metodami, poskytujícími žákům a studentům větší míru autonomie, participace, chápání souvislostí, pronikání do vlastní realizace skutečných záměrů prostřednictvím vzdělávání. A že takové v Praze jsou, třeba Gymnázium Na Zatlance.
V byznysu bychom se chtěli zaměřit zejména na digitální průmysl, znalostně intenzivní projekty, byznys se sociálním přesahem. I Praha, byť je na tom v rámci českých regionů výrazně nejlépe, potřebuje jinou podnikatelskou strukturu. Jak ukázal covid, turistika není tak udržitelná, jak se mohlo zdát. Chceme pomáhat inkubovat projekty, které budou vytvářet lokální přidanou hodnotu a budou ji reinvestovat na místě svého vzniku.
V oblasti městského rozvoje bychom se rádi podíleli na podpoře konceptu energetické udržitelnosti budov, digitalizaci veřejné správy, aplikaci nástrojů optimalizace řízení a rozvoje města s využitím prvků umělé inteligence.
Obecně stavíme – na rozdíl od jiných inovačních center v ČR i zahraničí – do popředí vzdělávání, neboť na něm závisí míra inovačního potenciálu budoucnosti. Na lidech, kteří budou schopni využít své nadání, své přednosti, budou je umět zhmotnit a nebudou se bát to udělat s přiměřeným rizikem neúspěchu.
Na webových stránkách uvádíte, že hlavní rolí Pražského inovačního institutu je propojovat vzdělávání, veřejný prostor a podnikání v Praze. Jak konkrétně tato synergie vypadá?
Například ČVUT chce realizovat projekt tzv. digitálního hubu, což je vlastně komplexní nástroj analýzy dat s využitím umělé inteligence, který může být nasazen na byznys poradenství, logistiku či využití energií. Pii to díky svému čilému pohybu v inovačním ekosystému „vyčmuchá“, nabídne spolupráci a stane se oním konektorem mezi výzkumným centrem a městem, pro které může být digitální hub vítanou podporou optimalizace mnoha různých procesů. Na tom skutečně pracujeme. Nebo třeba přijdeme na výzkumný projekt VŠEM zabývající se tématem sociálního podnikání, jenž potřebuje na území Prahy garanta pro aplikaci. Role jako stvořená pro Pii. Dostaneme poznatky z výzkumu do stávajícího sociálního byznysu. Nebo třeba víme o tom, že Smíchovská střední průmyslová škola založí funkční multimediální centrum a může realizovat zajímavé projekty pro město. Je nám ctí a radostí tomu pomáhat. Nebo zjistíme, že covid znemožnil pořádat tradiční veletrh, a pomůžeme jeho transformaci do online podoby.
Vedle toho samozřejmě poneseme i své vlastní projekty…
Které projekty nyní realizujete?
Za všechny zmíním Prague Smart Accelerator, což je budování inovačních kapacit, Implementaci krajského akčního plánu, tedy podporu inovací ve vzdělávání, a Podnikatelské inovační centrum, fyzický prostor sloužící k přímé podpoře podnikání a vzdělávání. Ředitele a učitele by mohlo zajímat, že vytvoříme nástroj pro hodnocení tzv. DVPP, dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků. Řízení vzdělávacího systému se k tomu po roky nedokázalo odhodlat, tak se do toho pustíme – v partnerství s Národním pedagogickým institutem, který by pak mohl nástroj škálovat školám v celé ČR. Každopádně i v naší režii bude online a doufám, že se nám podaří ho od počátku učinit užitečným nejen pražským školám. Rádi bychom také s byznyscentrem Opero spustili projekt na podporu byznysu zasaženého opatřeními proti šíření SARS-CoV-19.
V minulém roce jste vydal knihu No Future s podtitulem Vezeme děti na parním stroji do virtuální reality. Myslíte, že pandemie koronaviru může výrazně akcelerovat změny ve školství?
Změny ve školství koronavirová protiopatření nepochybně iniciovala, uvidíme ale, co z toho vzejde. Okamžitá nutnost přizpůsobit se změněným podmínkám je vlastně takovým experimentálním urychlovačem, jenž přivádí české školství k „aha momentu“: podmínky života se mohou změnit velmi rychle. V běžném, všedním životě 21. století dochází k epochálním změnám lidského života, nicméně dochází k nim stále velmi „pomalu“ na to, aby byl veřejný vzdělávací systém donucen reagovat v potřebném čase. Že kyberprostor penetroval naše životy? Ale co, vždyť máme možnost to ignorovat a vyvinout pro tento účel celou ideologii obhajující obsoletní status quo. Zastánců dost, vždyť větší část těch, kdo rozhodují o změnách ve vzdělávání, si nese identitu 20. století.
SARS-CoV-19 postavil školství do situace, kdy není možné dívat se jinam. Odhalil vysokou míru rozdílnosti, která spoludefinuje relativně vysokou míru nerovnosti v přístupu ke vzdělání, jíž ČR v porovnání s politicky progresivnějšími zeměmi trpí. Pokud máte na jedné straně školy, které dokázaly během hodin připravit plnohodnotné distanční vzdělávání s využitím digitálních nástrojů, a vedle toho školy, které během měsíců nebyly schopny zajistit distanční výuku ani na elementární úrovni, dá se z toho abstrahovat, že podobné disparity najdete i v jiných ohledech. Je to určitě varovný signál pro řízení vzdělávacího systému v ČR.
V čem vidíte nebezpečí?
Určitě došlo ke skokovému nárůstu instrumentální digitální gramotnosti. Obávám se ale, že distribuce užitku, který tato experimentální situace způsobila, bude krajně nerovnoměrná a posílí nerovnosti – byť jistě došlo k tomu, že i ostýchavější učitelé či ředitelé dospěli během období částečného či úplného uzavření škol k měřitelnému pokroku. Ti progresivní se ale dokázali posunout dál, k úvahám a aplikacím týkajícím se práce s informacemi, k prioritizaci obsahu vzdělávání, v přístupu k žákům a studentům, ke sledování jejich měnící se motivace atp. Byl jsem nadšený, když jsem slyšel diskusi o tom, že někteří žáci prokazují mnohem aktivnější přístup, změní-li se podmínky a vzdělávání probíhá distančně, prostřednictvím digitální komunikace. To je přece velký objev, s nímž lze dále pracovat. Nejspíš těm dětem či mladým lidem nevyhovuje situace přímého sociálního srovnávání. Je to zajímavá výzkumná otázka a takových se vyrojí nepochybně více. Jsem skutečně zvědav, zda si toho všimli i výzkumníci z pedagogických fakult a zda se problematikou budou zabývat. Odhadem to bude asi jako v českém školství: ano, někteří.
Chápu ministra školství, že opakovaně děkoval všem učitelům za jejich nasazení během období zavřených škol. Pravděpodobně to uslyšíme ještě mnohokrát, nejen od něj. Znám učitele, které považuji za hrdiny všedního dne, lidi, kteří se každodenně zasluhují o stát, každý den více než některé kreatury oceňované současným prezidentem za totéž státním vyznamenáním za celý život. Ti zasluhují mnohem více než poděkování, zasluhují společenskou úctu. Každodenní. Pak jsou ale lidé, i ve školství, kterým není za co děkovat. Není k tomu důvod. Nedávno jsme smutným způsobem, ve stavu „lockdown“, oslavili 102. výročí založení samostatného Československa. Stál jsem před zavřeným Pražským hradem a přemýšlel nad opuštěným bronzovým Tomášem Garriguem Masarykem. Masaryk nade vše oceňoval práci, skutečně odvedenou práci, na ní stavěl budoucnost státu. Neděkujme všem, je to licoměrné a degradující. Děkujme těm, kdo se o něco skutečně snaží.
Jaká rizika, a naopak které benefity vidíte v současné podobě distanční výuky, kterou nyní učitelé i žáci nedobrovolně absolvují?
Odpovím trochu šířeji, tedy ve smyslu kladů a záporů zavřených škol. Výše už jsem leccos popsal. Největším rizikem je možné zvýšení nerovností, už tak dost velkých. A samozřejmě zvýšený handicap pro ty děti a mladé lidi, kteří už tak překonávají vyšší bariéry než ostatní. Další negativní externalitou pandemie budou pochopitelně škrty v rozpočtech, což ohrozí zejména podporu společného vzdělávání. Premiér Babiš, jenž této problematice rozumí jako příslovečná koza petrželi, opakovaně tlačil na ministra školství Plagu, aby v kapitole podpory společného vzdělávání škrtal. Pokus prosadit inkluzní vyhlášku bez řádného připomínkového řízení a seškrtat v ní možnosti využití pedagogické asistence je jedním z takových projevů. Vidím riziko i ve využití prostředků z EU v rámci mimořádné pomoci, tzv. Recovery and Resilience Facility. Vláda se rozhodla, že bude podporovat zejména infrastrukturní projekty už realizované nebo zamýšlené, nikoliv investovat do budoucnosti. Naštěstí, i díky ministrovi školství, který se nebojí, návrh na vládní úrovni nebyl schválen. Premiér a ministryně financí, která je na tom s chápáním širších souvislostí veřejného zájmu podobně jako její nadřízený, opakovaně vyhazují snižování nerovností ve vzdělávání z oblastí podpory, do kterých by měly mimořádné prostředky z EU mířit. Nerovnost bude vlivem zavřených škol růst, ale rozhodující činitelé ve vládě odmítají pomáhat s jejím snižováním. Říká se tomu slušně diletantismus.
Vidím ale i velkou možnost čerpat z experimentu, do kterého bylo české vzdělávání uvrženo. Spousta škol a učitelů dokázala přijít s řešeními, jež mohou posloužit jako vynikající inspirace v oblasti využití digitálních nástrojů, vytváření digitálních obsahů, posilování studijní autonomie, hodnocení, komunikace s rodiči. Bylo by skvělé, kdyby dokázaly „orgány činné v řízení vzdělávacího systému“ tyto příklady dobré praxe sebrat a distribuovat je do škol a zároveň je také zahrnout do implementačních snah strategie 2030. Budou-li na to prostředky, protože i tohle může být předmětem škrtů. Psal jsem už na jaře pro Hospodářské noviny, že současná situace je pro vzdělávání více příležitost než hrozba. Čas ale ukazuje, že příležitost odmítáme využít a hrozby se naplňují.
Jste autorem konceptu Auditu vzdělávacího systému ČR, plánujete se i nadále aktivně věnovat vzdělávací politice?
Samozřejmě, tu oblast jsem ani v Pii neopustil. Naopak mám možnost zasadit vzdělávání do širšího kontextu dopadů na inovační ekosystém, což je ve 21. století jeden z hlavních úkolů vzdělávání. Proměnlivost světa zvyšuje nároky na dovednost změny číst, dokázat rozpoznat, jaké dopady přinesou, dokázat posuzovat jejich důležitost, umět z nich těžit pro sebe i pro společnost. To předpokládá schopnost inovovat v různých oblastech života s udržením základního spektra hodnot, na nichž demokracie od druhé poloviny 20. století staví. Společnost nebude mít do budoucna problém s technologickými inovacemi, o ty je postaráno dostatečně. Digitální technologie dokázaly akumulovat obrovské prostředky na svůj vlastní rozvoj, jedna generace střídá druhou v podstatě v letech, umělá inteligence nezadržitelně nastupuje, kyberprostor se stává stále více centrem lidské existence. Pandemie nás do kyberprostoru v podstatě odeslala a je možné, dokonce pravděpodobné, že po pandemii v něm zase zůstaneme o trochu více. Mluvím s řediteli firem, kteří už dnes omezují fyzické prostory, jelikož více setkávání bude probíhat online. Je třeba číst trajektorii změn, žádoucí podporovat a nežádoucí se pokusit transformovat či eliminovat. Jak jinak než vzděláváním?
Čeho chcete během svého pětiletého mandátu v pražském inovačním institutu dosáhnout?
Chtěl bych vybudovat organizaci, která dokáže zhodnotit velký potenciál, který Praha má. Vytvořit důležitý neurotransmiter, přenašeč vzruchů mezi mnoha centry v pomyslné nervové soustavě, která inovační potenciál Prahy vytváří, jež jsou doposud často nespojitá. Neexistují mezi nimi dostatečně četné a silné synapse, nervová spojení. To bych si přál.
Rozhovor vedla Markéta Beková, editorka Učitelského měsíčníku, dříve šéfredaktorka magazínu Perpetuum a tisková mluvčí Scio.
Zdroj: Redakce Řízení školy, Učitelský měsíčník 4/2020.