Dalo by se to rámovat i jako generační střet. Výzkum brněnských odborníků z Ústavu pedagogických věd Filozofické fakulty Masarykovy univerzity ukazuje, že když přijde na využívání technologií, jsou děti často ve srovnání se svými rodiči či učiteli napřed a pracují s nimi efektivněji. Jako generační střet to ale vědci rámovat nechtějí. Různí lidé zkrátka vyrůstají v jiné době. Jak nebýt za tmáře, který dítě zbytečně brzdí v rozvoji, ale zároveň si pohlídat, aby nastupující generace jen neseděla před monitorem?
Přepnout se do online prostředí a udělat hezkou prezentaci bylo před covidem něco zajímavého, v době pandemie se to ale stalo absolutní nutností. „Způsobilo to, že pro celou jednu generaci školáků bude třeba práce na dálku na počítači něčím absolutně běžným, ne výjimečností. Jejich standard ve využívání technologií je někde jinde, a může se tak vyvinout do něčeho, co my si dnes ještě nedovedeme představit,“ říkají Jiří Zounek a Libor Juhaňák, dva ze tří autorů knihy Life and Learning of Digital Teens, která vychází z tříletého výzkumu tématu i dlouholeté práce ústavu obecně. (Třetí autorkou je Klára Záleská, která se rozhovoru nezúčastnila.)
Pozor, nic z toho ale nenaznačuje, že by děti rostly s mindsetem digitálních nomádů nebo začaly preferovat výuku z domu. „Znamená to hlavně to, že mají jiný přístup k životu s technologiemi. Zatímco my dospělí jsme zvyklí pomyslně přepínat mezi online a offline světem, vnímáme je odděleně, pro ně je online svět nativní, s mobilem nebo iPadem v ruce už vyrůstají,“ poukazuje Zounek na to, kde je prazáklad všeho domácího dohadování a nepochopení mezi dětmi a rodiči.
Na začátek jedno důležité vysvětlení. Váš výzkum je o technologiích, ale nezabývá se covidovou dobou. Jak to?
Jiří Zounek (JZ): Náš projekt skončil tři měsíce před vypuknutím pandemie, takže reflektuje situaci před ní. V datech se pak krásně ukázaly mnohé věci a komplikace, které jsme později pozorovali ve školách i v rodinách – jak rodičům chybí zkušenosti a myslí si, že technologie jsou jen pro zábavu. Například když naši teenageři potřebovali něco připravit do školy nebo se učili angličtinu tím, že na YouTube poslouchali svoji oblíbenou skupinu, rodiče to příliš nechápali. Zkrátka proto, že sami tuhle zkušenost neměli. V pandemii se to celé jen rozevřelo. Z jiných šetření víme (například zde nebo zde – pozn. red.), že se rodiče museli přizpůsobit. Začali se zajímat o to, co se ve škole děje, a díky technologiím se jim i otevřela okýnka do výuky. Někteří se tak hodně divili, co vše musí učitelé během výuky dělat nebo že online výuku učitelé ne vždy úplně zvládají. Už před pandemií jsme také věděli, že učitelé používají technologie hlavně na přípravu prezentací a k vyhledávání podkladů, například k výkladu, ale už ne tolik sdílené dokumenty a nástroje k společné práci online. Neplatilo to plošně, ale do pandemického období tak šli mnozí nepřipraveni na to, co je následně čekalo.
Proč jste se do výzkumu v roce 2017 v této rozsáhlé podobě pustili?
JZ: Inspirovali jsme se v zahraničí, hlavně v Norsku. Tam totiž daleko víc chápou, že když se řekne digitální technologie ve vzdělávání, není to jen to, co děti dostanou do ruky v hodině. Vždyť oni mají tablet nebo mobil v ruce i o přestávce nebo doma, stejně jako my dospělí s nimi žijí. Proto je třeba se na to téma podívat šířeji. Teenageři se totiž učí, i když si hrají, proto ten široký záběr našeho výzkumu na děti, rodiče i učitele a různá prostředí. Dětem jsme dali například za úkol, ať si po půlhodinách celý týden zapisují, k čemu, kdy a jaké technologie využívaly. Kupodivu to vzaly opravdu poctivě a my jsme najednou viděli volná okna ve škole, čímž se nám potvrdilo to, co jsme věděli ze sekundárních analýz mezinárodních výzkumů, že ve škole se uplatňují hlavně učitelské prezentace, nikoliv učení žáků s technologiemi. Mimo výuku děti popisovaly, že chvilku sledují YouTube nebo Instagram, ale pak mají třeba oslavu a digitální nástroje je vůbec nezajímají. Bylo vidět, jak důležitý je pro ně život s kamarády, a také vypluly na povrch vzorce rodinného fungování včetně toho, jaké mají rodiče představy o tom, jak by technologie měly vstupovat do jejich života. Život s nimi se každopádně odehrává hlavně mimo školu.
A jak jsou na tom české děti s digitálními dovednostmi?
Libor Juhaňák (LJ): Jedním z impulsů, proč jsme výzkum prováděli, byly výsledky mezinárodního šetření ICILS z roku 2013, které se zaměřovalo na počítačovou gramotnost žáků 8. ročníků povinné školní docházky. Čeští žáci tehdy dosáhli nejlepších výsledků ze všech zúčastněných zemí, což se velmi řešilo i na mezinárodních konferencích, ale nenavázal na to žádný výzkum, který by tyto výsledky vysvětlil detailněji. Pozdější hlubší analýzy dat ukázaly, že v průměru jsme vyšli dobře, protože české děti zvládají výborně základní úkoly, ale když dojde na kreativnější použití technologií nebo nutnost s jejich využitím vytvořit něco vlastního, už to taková hitparáda není. Z dalších šetření vychází, že děti se v tomto ohledu rozvíjí hlavně mimo školu, jen málo s jejím přičiněním. Pomáhají k tomu výrazně mimoškolní aktivity a to, co dělají samy ve volném čase. V mimoškolním prostředí mají prostor experimentovat, jelikož není problém, když něco udělají špatně nebo se jim to nepodaří hned napoprvé. Zároveň nepracují jen na konkrétním školním zadání, které má jen jedno správné řešení, takže mohou zkoušet různé postupy. Právě tento prostor pro experimentování je důležitý pro učení se a odhalování strategií, které fungují.
doc. Mgr. Jiří Zounek, Ph.D.
- Vystudovaný historik a pedagog se věnuje využití technologií ve vzdělávání od počátku své vědecké kariéry.
- Jeho druhým odborným tématem jsou dějiny pedagogiky a školství ve 20. století.
- Je autorem několika publikací o základních školách a učitelích a učitelkách v době socialismu.
- V kontextu technologií ho zajímá, jak žijí adolescenti a adolescentky s digitálními technologiemi a jak je využívají ve svém učení.
- Na straně vyučujících a škol sleduje to, jak dokážou implementovat technologie do vzdělávacího procesu a jak to školní prostředí formuje.
- Mimo to se věnuje e-learningu ve vysokoškolském vzdělávání.
- Je autorem mnoha knih a odborných studií na téma e-learningu a digitálních technologií ve vzdělávání.
Takže děti jsou v rodinách těmi, kdo je digitálně gramotnější?
LJ: To se liší. I v našem vzorku se ukázalo, že ne každý technologie miluje, objevili se i patnáctiletí, kteří s nimi pracovali velmi střízlivě a naopak oceňovali, když mohli trávit čas bez nich. Ale ano, často je to dítě, které je v tomto ohledu v rodině vůdčím hlasem.
Vnímají to samotné děti?
JZ: Ano. Často nás překvapilo, jak jsme přicházeli na spory v rodinách, a říkali jsme si, proč se nedomluví, vždyť někdy šlo o maličkosti. Ale naráželo to na generační neporozumění, kdy si rodiče trvali na svém, nebo si navzájem nebyli schopni vysvětlit, co je jádrem sporu. Někdy bylo totiž použití digitálních nástrojů jen hromosvodem, ale problém spočíval v rodinném nastavení a vztazích.