Mezinárodní cena vévody z Edinburgu v České republice
Mgr. Tomáš Vokáč, Ph.D., působí od roku 2015 na pozici výkonného ředitele Mezinárodní ceny vévody z Edinburghu (DofE) v České republice. Vystudoval historii a teorii umění a kultury (teatrologie) na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde v roce 2012 získal doktorát (Ph.D.). Je držitelem Ceny Václava Königsmarka a byl nominován na Cenu Jana Palacha. Působí v několika odborných komisích, např. TOP odpovědná firma roku, profesních sdružení SKAV, ČRDM atd., je členem školské rady ZŠ TGM na Praze 7 či pracovní skupiny Rovné příležitosti ve vzdělávání MAP II. Aktivně se věnuje tématům neformálního vzdělávání, moderním trendům ve vzdělávání mládeže a dospělých a odbornému firemnímu dobrovolnictví, včetně měření jejich dopadů a přínosů, a to i na mezinárodním poli.
O jakou změnu ve vzdělávání svou činností jako Mezinárodní cena vévody z Edinburghu usilujete?
Usilujeme o to, aby každý mladý člověk ve věku 14 až 24 let mohl v rámci školního i mimoškolního systému rozvíjet svůj potenciál a vzdělávat se tak, jak je mu přirozené. Pracovat na tom, v čem chce vynikat, co ho baví a co bude v budoucnu dělat, co mu bude zároveň přinášet radost. Změna, o kterou usilujeme, spočívá v tom, aby výuka nebyla pouze formálního charakteru, ale aby to byla výuka i neformální. Tato neformální výuka je v našem programu definována dvěma základními tezemi a to jsou learning by doing, učím se tím, že něco aktivně vykonávám, a learning by experience, učím se skrze zkušenosti, sdílením zkušeností s ostatními žáky, kdy rozvíjím práci v týmu, kreativitu, komunikaci, adaptabilitu, vytrvalost a odhodlání. To jsou dopady, které my pak v rámci DofE celosvětově i lokálně měříme. Pokud bych to měl aplikovat na české vzdělávání, tak je třeba opustit vzdělávání založené na memorování znalostí, faktů a pokusit se se žáky pracovat na základě posilování jejich dovedností, a nejenom dovedností, ale například i odpovědnosti, protože program je sestaven ze čtyř aktivit – pohyb, rozvoj dovednosti, dobrovolnictví a dobrodružná expedice. Každý mladý člověk tak v rámci DofE pracuje na své fyzičce, zdravém životném stylu, rozvíjí dovednost, kterou si sám vybere a ve které chce vynikat, a zároveň dobrovolničí, tedy je odpovědný ke společnosti a ke komunitě, kde žije, a v neposlední řadě vstupuje do interakce se spolužáky při plánování a realizaci expedice. Náš globální šéf generální sekretář John May často říká, že DofE je development of character, rozvoj charakteru neboli komplexní rozvoj mladého člověka v rámci vzdělávacího systému, nikoliv mimo něj.
A jak tento program vznikl?
Program má dlouhou historii, vznikl v roce 1956, ale jeho myšlenky se objevily už ve 30. letech v Německu, kde žil a pracoval jedinečný německý pedagog a propagátor zážitkové pedagogiky Kurt Hahn, mimochodem vedle DofE spoluzakladatel zážitkového outdoorového programu Outward Bound. Ten učil na internátní škole v Salemu založené princem Maxem von Badenem a měl myšlenku, že ne všechno, co se naučí děti ve třídě, jim bude užitečné pro život a že formální výuka musí být doplněna i neformální výukou. Začal vymýšlet program, který následně přerostl do DofE. A jedním ze studentů v Salemu byl i princ Philip, manžel anglické královny, což je spoluzakladatel DofE. Kurt Hahn byl židovského původu, takže ve 30. letech muset utéct z Německa do Anglie a tam se znovu dostal k princi Philipovi a vymysleli po válce v roce 1956 program, který první dva roky byl určen jen pro chlapce, ale hned potom integroval i děvčata. Byl to program založený na tom, aby se mladí lidé rozvíjeli komplexně, byli odolní, samostatní, odpovědní a byli připraveni na život. Prvním ředitelem programu ve Velké Británii byl lord Hunt, který byl v první expedici na Mount Everest. Hned od začátku byl také stanoven jeden ze základních principů programu, a to výzva, která se dá překonat vytrvalostí a odhodláním. A samozřejmě prorůstové myšlení, to znamená, že mladý člověk sám chce na sobě pracovat a dospělý, třeba učitel, je mu v tom původcem/lídrem. Program založili na čtyřech oblastech, které téměř beze změny přetrvaly dodneška, protože náš program v podstatě rozvíjí klíčové kompetence mladých lidí: na pohybu (physical recreation), na dovednostech (skills), na dobrovolnictví (volunteering) a na dobrodružné expedici.
Zároveň program vystavěli na třech úrovních: bronzové, stříbrné a zlaté, což určuje, jak dlouho se mladý člověk má všem dovednostem zároveň věnovat. Na bronzové úrovni je to minimálně šest měsíců, po které mladý člověk jednu hodinu týdne někde dobrovolničí, někde sportuje, pracuje na dovednosti a pak se připravuje na dobrodružnou expedici. A navíc rozdělení do těchto úrovní znamenalo, jak náročné cíle si s pomocí učitele/lídra stanoví. Cíle by měly být co nejkonkrétnější a co nejjasnější, aby bylo jasné, že když u něčeho člověk vytrvá dlouho, pak to vede k nějakému jasnému, trvalému výsledku. Už v 60. letech se program začal šířit do celého světa, na začátku zejména po zemích Commonwealthu, a nyní fungujeme ve 130 zemích světa. Do vzdělávání přináší to, co se vždy obtížně hledá, jak by se daly učit ty pověstné klíčové kompetence (odpovědnost, adaptibilita, kreativita, rozvoj charakteru, kritického myšlení a podobně). Pozoruhodné a pro český vzdělávací systém příznačné je, že program tak, jak byl navržen pro mladé lidi ve věku 14 až 24 let, zůstal po celou dobu téměř beze změn, i s bronzovým, stříbrným a zlatým oceněním ve formě certifikátu. V posledních 10 letech zaznamenává poměrně dynamický růst, kdy si začínáme uvědomovat, že současné vzdělávání nestačí komplexně připravit mladé lidi na život. V některých zemích je tak již implementován do vzdělávacích kurikul, a doplňuje tak integrálně formální vzdělávání. Zajímavé na tom je, že je to jeden z mála neformálních programů, který se přímo může realizovat ve formálním kurikulu a vzdělávacím systému. Nejde tedy o mládežnickou organizaci, jak by se mohlo na první pohled zdát, a nejedná se o čistě mimoškolní aktivity, protože jeden z klíčových prvků DofE je škola a učitel. S proměnou paradigmatu, jak vzdělávat žáky a studenty, stoupá i poptávka po našem programu. Kurt Hahn jej postavil na přirozené potřebě mladých lidí zažít úspěch a pracovat na sobě, ale potřebují k tomu prorůstové prostředí, které vzdělávací systém nabízí velmi málo. Kurt Hahn vytvořil podmínky pro učení se novým věcem, proto dnes, když se požadavky na vzdělávání proměňují a očekávají se jako zásadní výstup kompetence, je pro DofE ideální doba.
Nakolik se liší program Mezinárodní cena vévody z Edinburghu u nás a v zahraničí?
Program je na celém světě stejný. Je v něm zapojeno 1,3 milionu mladých lidí ročně a všichni procházejí stejným systémem. Každý žák a student si sám definuje, za pomoci učitele, co chce v těch třech oblastech dělat, kde chce dobrovolničit, kde chce sportovat a jakou dovednost chce rozvíjet. A protože si aktivity vybírá účastník sám, vznikají tak na druhou stranu tisíce individuálních programů, tisíce osobních DofE výzev. Stejný program tak dělají studenti středních škol v Koreji, Finsku, Ugandě, Kanadě, na Bermudách i v Česku. Vytváří se tím také velmi široká mezinárodní komunita mladých lidí, kteří jsou aktivní a chtějí na sobě pracovat, a stejně tak i obrovská komunita učitelů ve vzdělávacích institucích, kteří je tímto programem provázejí.
DofE naplňuje obecné cíle rámcových vzdělávacích programů tak, jak jsou popsány. Realizují to sami studenti za dohledu učitelů. Nicméně pro neformální vzdělávání už v RVP prostor není. Pokud tedy učitelé dělají DofE se žáky a studenty, realizují ho často mimo školu, a přitom se účastní expedice jako školní akce. V rámci kurikula totiž není místo na podobné aktivity, protože se všechno zaměřuje na jasně dané a definované učivo. V rozvrhu žádná hodina na neformální aktivity není. Myslím si, že to je kritická chyba RVP. Obecně je české kurikulum hodně formalizované a svázané. Výstupy jsou jasné, ale jak k nim dospět, na to nejsou pro školy vytvořeny podmínky. Další české specifikum je v tom, že na různých školách může DofE fungovat jinak a plnit jinou roli. Pro některé školy je program zajímavý z hlediska certifikátu, který uznává mnoho zahraničních univerzit a zaměstnavatelů, pro jiné z hlediska kariérového poradenství, protože když si žáci definují, co by chtěli rozvíjet za dovednost, tak si zároveň pojmenovávají, co by chtěli dělat v budoucnu. Nebo máme v programu zapojené např. plynárenské učiliště, kde náš program realizují na internátech jako vyplnění volného času. A existují školy, které na DofE nahlížejí jako na komplexní rozvoj mladých lidí, který nepřináší formální výuka.
Jak spolupracujete se školami?
Na tomto konceptu je pozoruhodné, že Kurt Hahn ho vymyslel pro školu před 64 lety a funguje od té doby téměř beze změny. Školy jsou pro nás zásadní partner. Spolupracujeme se školami tak, že jim dáme veškeré know-how, proškolíme učitele, poskytujeme jim servis a celoroční podporu a dáváme jim k dispozici aplikaci, kam zaznamenávají žáci a studenti své cíle a učitelé mohou sledovat, jak plní jednotlivé oblasti. Klíčový člověk je pro nás učitel (průvodce, v angličtině leader), případně vychovatel, pracovník s mládeží. On je motivátorem, on pomáhá mladým lidem program dokončit, protože dokončit ho není snadné. Kdo z nás vytrvá něco dělat každý týden po šest měsíců? Každý ve 14 až 15 letech zkrátka potřebuje někoho, kdo ho trochu postrčí, aby vydržel. Učitel monitoruje oblasti, které si student zvolil, a pomáhá mu stanovovat přesně dané, měřitelné cíle podle metody SMART. Není to tedy tak, že si někdo v rámci DofE řekne „budu běhat“, musí si přesně stanovit „uběhnu 5 km za tolik a tolik“, případně nikoli „naučím se prezentovat“, ale spíše „budu umět odprezentovat projekt, který připravujeme v rámci školy“. V dobrovolnictví to může být třeba „budu chodit děti doučovat angličtinu“.
Role druhého učitele/lídra je, aby studenti úspěšně prošli expedicí, připravuje je na outdoorové dovednosti. U expedice si mladí lidé ve skupině maximálně osmi studentů sami naplánují a připravují trasu, zvolí si, kde budou kempovat, musejí uvařit jedno teplé jídlo denně atd. Zároveň expedice musí mít nějaký účel, např. úklid lokality od odpadků nebo popis fauny, která tam žije. Učitel žáky usměrňuje, mentoruje, pomáhá, aby si stanovili takovou expedici, kterou v důsledku splní, a aby si u toho posílili kompetence, jako je leadership, práce v týmu, analytický přístup a podobně. Učitel také hodnotí, jak studenti splnili zadání, jak dobře si vše naplánovali. Ze zpětné vazby od učitelů se dozvídáme, že náš program pro ně funguje jednak jako motivace, jednak díky němu studenty a žáky vidí z jiné perspektivy. Například vidí, že kluk, který vypadá ve třídě jako vyvrhel, doma hraje na saxofon, protože si dal za cíl zahrát nějakou skladbu. Expedici tak, jak ji Kurt Hahn navrhl, měli studenti absolvovat sami. Naše legislativa to ale neumožňuje, takže učitelé jsou na expedici přítomní, a tak během ní mají možnost poznat žáky z jiné perspektivy a rozšířit si pohled na ně.
S kolika spolupracujete školami?
Spolupracujeme s 230 vzdělávacími institucemi, 152 z nich tvoří střední školy. Máme zapojené veřejné i soukromé školy, mezinárodní školy, gymnázia, obchodní akademie, učiliště a čím dál tím více se zapojují střední odborné školy. Jedním z našich globálních cílů je, že každý má dostat šanci rozvíjet svůj potenciál, a to bez ohledu na to, jakou školu studuje. Z tohoto pohledu je to program opravdu rovných příležitostí. Každý student si může zvolit svoji míru úkolů, které je schopný zvládnout. DofE je tedy vysoce integrační program, potkávají se v něm mladí lidé od mezinárodních škol přes gymnázia po odborné školy. Tam se ukazuje, že v ČR zatím neumíme s potenciálem mladých lidí dobře zacházet, přistupujeme k nim příliš formalistně. Přitom cílem vzdělávací soustavy by mělo být odkrýt potenciál každého mladého člověka a dát mu možnost, aby se realizoval a vynikl v tom, v čem je skvělý.
Vysoký zájem o DofE je nově i u základních škol, kterých je zapojených 28 (8. a 9. třídy), před dvěma lety to byly školy čtyři. DofE se začíná ukazovat jako skvělý nástroj, jak posílit kvalitu druhého stupně základních škol. Protože máme hodně proinkluzivní strategii, globálním cílem je mít 20 % účastníků ze znevýhodněného prostředí, máme zapojeno i 15 dětských domovů. Zároveň DofE realizují i DDM, SVČ, a nově se zapojily dokonce univerzity. A velkou radost nám nyní dělá i to, že se programu účastní sportovní kluby. DofE funguje ve fotbalových akademiích Sparty Praha, Baníku Ostrava a FK Mladá Boleslav. Sportovní kluby tím, jak je DofE postavené, chtějí rozvíjet své hráče, a to nikoliv pouze jednostranně ve sportu, ale i mnohostranně v rozvoji dovedností a odpovědnosti. Drtivá většina těchto mladých sportovců se nebude v životě věnovat sportovní kariéře profesionálně, a proto je kluby chtějí připravit na život.
Proč není tento program u nás více rozšířený?
Legislativa v Česku omezuje často jakoukoliv kreativní činnost žáků. Druhým klíčovým bodem je, že ředitelé středních škol nemají podle svých tvrzení dostatek aktivních, nadšených učitelů, kteří by se chtěli programu zúčastnit, nebo již mají jiné projekty. Často také ředitelé nevědí, jak je za tuto činnost ocenit, a učitelé pak program dělají ve svém volném čase. Máme v programu komunitu 800 fantastických učitelů a vedoucích a hodně z nich to dělá ve svém volném čase z nadšení pro své studenty. Ředitelé se také často obávají jít do podobných programů, kde je součástí například expedice, panuje u nich obava z vypuštění žáků mimo výuku. Rozumím tomu a nedivím se jim, ale pak náš vzdělávací systém bohužel nepřipravuje mladé lidi dostatečně na život.
Jaké nároky váš přístup klade na učitele/lídry, kteří program realizují ve školách?
Primární nárok na každého pedagoga, který se do toho pustí, je proměna myšlení z fixního „to nejde“ na prorůstové myšlení „jak to udělat“. Program je postaven na pozitivním přístupu. A také klade na učitele nároky ve smyslu začít pracovat se studenty trochu jinak, například koučovacím přístupem: „Ty sám jsi tady, aby sis našel cestu, a já jsem tady, abych ti pomohl.“ Učitelé musejí projít jednodenním školením akreditovaným MŠMT na vedoucího programu a jedním dnem školení na expedičního lídra. Na škole musejí být dva proškolení učitelé: jeden, který žáky a studenty provádí třemi oblastmi (dovednost, pohyb a dobrovolnictví), a druhý, který je připravuje na expedici. Žádnou další náročnost tady nevidím, samozřejmě jen tu časovou, ale jakmile se program na škole rozběhne, ani časová náročnost není tak vysoká. A ne všude program probíhá mimo klasické hodiny, například na GPOA ve Znojmě mají pro ty, kdo jsou zapojeni v DofE, každých 14 dní DofE snídani, která je normálně zanesena v rozvrhu, kde se setkávají učitelé se studenty. Vytváří to velmi pozitivní klima a propojuje to studenty napříč ročníky.
Jaký dopad by měl váš přístup způsobit na úrovni žáků?
Hodně se soustředíme na měření dopadu, jak globálně, tak lokálně, protože vzdělávání má mít jasně definované dopady a měřitelné výstupy. Co definujeme obecně, že přináší DofE mladým lidem, je jednoznačně zlepšení emoční pohody a zvýšení wellbeingu a jejich osobního pocitu z dosažení úspěchu. Školství v mnoha zemích na světě je totiž obecně postavené na hledání neúspěchu. My hledáme úspěch a říkáme, že každý může být úspěšný. Studenti v DofE nemusejí být nutně lídři třídy, i „obyčejní“ studenti v DofE mohou zažít osobní úspěch, že je někdo ocenil, že v něčem vytrvali. Ukazuje se také, že se jim zlepší fyzická kondice, protože pravidelný sport provozují i ti studenti, kteří by ho jinak nedělali. V rámci expedic měříme zlepšení komunikačních dovedností a práci v týmu, stejně jako samostatnost a kreativitu v řešení problémů. Jak vyřeším to, když si na expedici vezmu málo vody, vezmu si vařič, ale nevezmu si kartuš? A měříme také posílení komunity, nejenom školní, ale i místní, hodiny strávené dobrovolnictvím a jejich dopad. Mladí lidi na středních školách v rámci DofE chodí třeba pomáhat do domova důchodců. Na Gymnáziu v Nymburku mají zase studentky DofE bufet, kde prodávají svačiny během velké přestávky, které samozřejmě samy vyrobí, a za vybrané peníze nedávno podpořily chlapce z dětského domova, který jel do Skandinávie na basketbalový turnaj. A pak definujeme jeden z přínosů jako zvýšení zájmu o životní prostředí – tím, že jsou žáci více spjati s přírodou, se hodně expedic zaměřuje na to, že uklízejí venku. Environmentální otázky jsou pro nás důležité.
Největší přínos ale vidím v možnosti zapojení všech žáků bez rozdílů. DofE má 10 základních principů a tím hlavním je nesoutěžní charakter. Každý může vyhrát, ale jenom nad sebou. Je to nástroj na rozvoj klíčových kompetencí studentů, forma, jak to dělat s osvědčenou metodikou ze zahraničí. To, co oceňuji, je posílení sociální soudržnosti a prevence šikany. I outsideři tady mají šanci.
Co pro vás znamená myšlenka úspěchu pro každého žáka?
Tato otázka popisuje naši činnost. Chceme, aby každý žák a student zažil úspěch. Aby každý mladý člověk mohl najít zaujetí, smysl a místo na světě a v komunitě. Kurt Hahn říká: „Smyslem vzdělávání je přimět žáky a studenty k zážitkům, které formují jejich hodnoty, a zajistit přetrvávání těchto vlastností: podnikavost, zvědavost, nezdolnost, houževnatost a zejména sounáležitost.“ To je podstata DofE. Charakterní, odpovědný mladý člověk, kterého vzdělávací systém připraví na život.
Jaké důležité změny jsou potřeba v systému vzdělávání, aby se tato vize naplňovala?
To je hodně věcí a cesta bude ještě dlouhá. Nejdůležitější změna musí nastat v tom, jak definujeme cíle vzdělávání ve smyslu klíčových výstupů. Pokud budeme mít výstupy založené pouze a jenom na ověřování znalostí a v malém měřítku dovedností a nezačleníme do výstupů ověřování osobní integrity, rozvoje charakteru, aktivní spoluúčasti v rámci školy a studia, tak se neposuneme dál. Dávám za příklad osm klíčových bodů moderního vzdělávání z letošního Davosu a pak mezinárodní maturitu, která je obrovsky náročná v obsahu i v tom, že se studenti na ni musejí kontinuálně připravovat v rámci celého studia, ale která v sobě skrývá i aspekt hodnocení klíčových kompetencí žáků skrze neformální vzdělávání. V této maturitě je součást, která se jmenuje CAS (creativity, activity, service). Mimochodem inspirací pro vznik CAS a implementaci do maturity bylo DofE. Záleží jenom na škole, jak tuto část zhodnotí, ale do celku maturity se zahrnout musí. Kreativita znamená uměleckou aktivitu, práci na projektu či jinou činnost, kde je třeba zapojit kreativní myšlení, aktivita je sport – rozvoj fyzičky, posílení zdravého životního stylu – a servis vyjadřuje dobrovolnictví. Je to součást hodnocení u maturity, není formalizované ve smyslu známek, ale je formalizované ve smyslu zakomponování do výsledného hodnocení celé maturity. Jde o něco, kam směřují skandinávské země, kdy se ustupuje od formálního testování a více se ověřuje, jestli si žák osvojil klíčové kompetence. To je podle mě zcela zásadní změna na výstupech, abychom dosáhli vzdělávání, které reflektuje dnešní dobu. My jsme to bohužel v posledních letech obrátili a ještě více jsme vzdělávací soustavu sešroubovali testy jako jedinečnou a konečnou zprávou o mladém člověku.
A samozřejmě potřebujeme, aby z pedagogických fakult vycházeli lidé, kteří jsou připraveni žáky podpořit v jejich přirozeném rozvoji. Neříkám, že se tak neděje, ale jde o to, abychom vždy společně hledali potenciál žáků, a ne to, co neumějí. Přehlcené kurikulum zaměřené na fakta a data tlačí na učitele k pravému opaku. Smyslem vzdělávání přece není připravovat se na testy. Já v práci také neustále nikoho netestuji, a už vůbec ne za tím účelem, aby se něco naučil. V rámci kurikula tak potřebujeme prostor na jakékoliv projekty, aby nestály mimo rozvrh a staly se součástí běžné výuky. Z našeho globálního měření Satisfaction survey 2018, co se týče dobrovolnictví, vyplynulo, že 38 % mladých lidí má zájem se dál věnovat dobrovolnictví potom, co ho zažili v DofE (7 390 respondentů). Tak proč jim tyto aktivity, které je zásadně ovlivňují po osobnostní stránce, neumožnit realizovat ve škole?
Rozhovor vedla Silvie Pýchová, výkonná ředitelka SKAV a koordinátorka iniciativy Úspěch pro každého žáka.
Zdroj: Pro Řízení školy 9/2020 Mgr. Tomáš Vokáč, Ph.D., výkonný ředitel Mezinárodní ceny vévody z Edinburghu (DofE) v České republice.