Jsou podzimní prázdniny. Sedím na gauči, na klíně kočku a dívám se do knihovny. Mám sáhnout po Responzivní výuce? Konečně si přečíst Management třídy? Znovu otevřít Efektivní metody a zkusit připravit nějakou novou aktivitu na příští týden? Nebo si projít poznámky a inspiraci z Brněnského učitelského meetingu, který byl před týdnem? Nakonec jsem neudělal nic z toho. A chtěl bych se s vámi podělit o to, proč si myslím, že to bylo nejlepší rozhodnutí. A taky jak to souvisí s Islandem.
Internet a sociální sítě nás živí úspěchy ostatních (pokud se zrovna nehádáme nad nějakým zásadním tématem. Těžko říct, které to bude, až budete tento text číst). Na Instagramu to jsou krásné dovolené (momentálně tedy spíš krásně naaranžovaná jídla), na Facebooku třeba skvěle připravené hodiny, přečtené knihy nebo zážitky s žáky. Jak to udělat, abych byl takový učitel jako ti ostatní? Proč mi to nejde? Možná proto, že na sociální sítě většinou nedáváme ty neúspěchy a pak se pohled zkresluje (Mimochodem, zkuste to! Reakce za to stojí).
Nevím, jak pro vás, ale pro mě byl tento podzim opravdu náročný. A abych ho zvládl, snažil jsem se co nejvíc pracovat na svém wellbeingu. „Cože? Na svém? Ale ty jsi učitel, ty máš myslet hlavně na žáky!“ To je fakt. Na druhou stranu, pokud budeme chodit do hodin unavení a vyčerpaní, ani dokonale připravená hodina nebude ideální.
A při těchto myšlenkách jsem si vzpomněl na Island.
Bylo to na škole Akurskóli, kde ředitelovala paní Sigurbjörg Róbertdóttir. Její škola byla neuvěřitelná, stejně jako všechny předchozí, které jsme navštívili. Na rozdíl od předchozích ale měla něco, díky čemu mi nesplynula s ostatními. Když jsme procházeli od moderně zařízené jídelny do schodů, prošli kuchyňkou pro pedagogy, ocitli jsme se v útulné místnosti s výhledem na společné prostory. Paní ředitelka najednou změnila tón. „Všude podporujeme sdílení. Chceme, aby se učitelé potkávali napříč stupni a předměty a řešili spolu různá témata. Ale ne tady, tady za sebou zavřete dveře a školu a práci nechte venku. Tady si řešte svoje koníčky nebo kdo zrovna umřel ve Hře o trůny.“ To poslední mě vyděsilo (protože jsem ještě neviděl díl, na který paní ředitelka narážela), ale zbytek mě velmi zaujal.
Jako učitelé často nedokážeme oddělit náš pracovní a osobní život, bereme si problémy našich žáků (a problémy s našimi žáky) s sebou domů a mnohdy u toho zapomínáme na sebe. Možná si potřebujeme vytvořit (nebo alespoň v našich hlavách) taky takovou místnost, ve které když se zavřou dveře, naše práce zůstane za nimi.
Máte ji? Já ji neměl. Ale ten podzimní den na gauči jsem si řekl, že paní ředitelku poslechnu.
Chodil jsem na delší procházky do parku, doplnil svoje vzdělání o filmy, které jsem neviděl a asi bych měl (Mission: Impossible), četl beletrii, zkusil uvařit jídlo, které jsem nikdy předtím nedělal, a v neposlední řadě se vyvztekal u hraní League of Legends (to poslední moc wellbeingu nepomohlo, pravda). Ty prázdniny jsem prostě věnoval odpočinku. A také díky tomu jsem šel v pondělí do školy nadšený, odpočatý a s očekáváním, co všechno s žáky zažijeme a podnikneme.
Buďme na sebe hodní. Naši žáci si zaslouží odpočaté učitele.
Daniel Pražák, b. d. p., doktorand Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, učitel ZŠ Stross, Otevřeno
Zdroj: Příloha Učitelského měsíčníku, Únor 2022