Kalendář - strana 194
Omezení základních práv a svobod
Ochrana rodičovství a rodiny
Právo na soudní a jinou právní ochranu
III. ÚS 606/04
> Rozpor s dobrými mravy jako důvod nepřiznání výživného dle
§ 96 odst.
2 zákona o
rodině je spjat s jednáním osoby, která se přiznání výživného domáhá a nikoli s jednáním
osob
jiných, ať již povinných, tj. těch, vůči kterým směřuje nárok na plnění vyživovací
povinnosti, anebo
osob třetích.
V řízení o ústavních stížnostech představují první skupinu případů
v nichž Ústavní
soud ingeruje do rozhodovací činnosti obecných soudů ty případy, ve kterých posuzuje
skutečnost,
zdali ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný
účel, z pohledu
principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého
práva,
sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (např. sp. zn. III. ÚS 256/01
a další).
Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné
aplikace více norem
jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních
alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva (např. sp. zn.
II. ÚS 22/94,
III. ÚS 114/1994 a další).
Konečně třetí skupinou případů jsou v řízení o ústavních stížnostech
případy svévolné
aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné
odůvodnění, resp.
propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. V dosavadní judikatuře ve věcech
ústavních stížností
(viz nález sp. zn. III. ÚS 351/04)
Ústavní soud
interpretoval pojem svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými
skutkovými a
právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace,
jež je v extrémním
rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož
i interpretace a
aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně
akceptovaném
významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených
z pr
26 Cdo 2293/2004
Právo rozvedeného manžela (nevlastníka nemovitosti) na bytovou
náhradu
I. Manžel, který za trvání manželství užívá byt v domě, jehož vlastníkem je druhý z
manželů, odvozuje své právo v tomto bytě bydlet od existujícího rodinněprávního vztahu, neboť obsah
tohoto vztahu je kromě jiného tvořen povinností manželů žít spolu
(§ 18 zákona č.
94/1963 Sb., o rodině) i vzájemnou vyživovací
povinností manželů (§ 91 zákona o rodině).
Na tomto základě má manžel – nevlastník právo bydlet se svým manželem v bytě nacházejícím se v domě
ve vlastnictví druhého manžela, a druhý manžel (vlastník) má povinnost mu toto bydlení (užívání
bytu) umožnit. Rozvodem manželství uvedený právní důvod bydlení zaniká a manžel (vlastník) se může
domáhat vyklizení bytu podle § 126 odst.
1 obč. zák. Nárok na bytovou náhradu rozvedeného manžela, kterému rozvodem manželství zanikl
právní důvod užívání bytu ve vlastnictví druhého manžela, a který je proto povinen byt vyklidit,
není v občanském zákoníku výslovně upraven; jeho právní postavení – při zániku jeho právního důvodu
bydlení – musí být posouzeno analogicky podle §
713 odst. 1 obč. zák.
II. Rozvedený manžel, který i po zániku manželství rozvodem zůstal bydlet v domě ve
vlastnictví druhého z manželů, není zásadně povinen vyklidit byt bez zajištění bytové náhrady.
Jde-li o druh (kvalitu) bytové náhrady, je nutno nárok rozvedeného manžela – nevlastníka – na
bytovou náhradu posoudit analogicky podle § 712
odst. 3 věty druhé obč. zák. Přísluší mu tedy právo na náhradní byt, který musí vyhovovat
požadavkům stanoveným v § 712 odst. 2
věty druhé obč. zák.; jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že
rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování. I v těchto případech lze na základě konkrétních
skutkových zjištění odepřít bytovou náhradu pro rozpor výkonu práva žalobce s dobrými
mravy.
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Roberta
22 Cdo 2263/2004
Bývalý manžel nemůže zcela vyloučit druhého manžela z užívání věci, která je předmětem
jejich dosud nevypořádaného společného jmění manželů, pokud ovšem neměli ve společném jmění nebo ve
vlastnictví dvě věci sloužící alespoň přibližně stejnému účelu.
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně B. S.,
zastoupené advokátkou, proti žalovanému V. S., o umožnění a úpravu užívání nemovitosti, vedené u
Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C 196/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 13. dubna 2004, č. j. 13 Co 12/2004-72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 1 200,- Kč
k rukám JUDr. J. Š.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by bylo upraveno užívání rodinného domu č. p.
546 v H. účastníky – bývalými manžely, jejichž společné jmění nebylo dosud vypořádáno.
Okresní soud v Domažlicích (dále "soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. listopadu 2003, č.
j. 6 C 196/2002-54, rozhodl výrokem pod bodem I., že "žalobkyně je oprávněna užívat první patro
rodinného domu č. p. 546 v H. (objekt bydlení) zapsaného u Katastrálního úřadu v D. na listu
vlastnictví číslo 916 pro k. ú. H., obec H., okres D.“, výrokem pod bodem II., že "žalovaný je
oprávněn užívat přízemí v rodinném domě č. p. 546 v v H. tamtéž“, výrokem pod bodem III., že
"žalobkyně i žalovaný budou společně užívat sklep rodinného domu č. p. 546 v H., stavební parcelu
číslo 1258 o výměře 143 m² (zastavěná plocha a nádvoří) a pozemkovou parcelu číslo 1267/7 o
výměře 454 m² (zahradu), které jsou rovněž zaspsány u Katastrálního úřadu v D. na listu
vlastnictví číslo 916 pro k. ú. H., obec H.“, a výrokem pod bodem IV. o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací, rozhodující k odvolání žalovaného, ro
Rovnoprávnost a záruky v základních právech a svobodách
II. ÚS 554/04
Z ústavněprávního pohledu není možné nadřazovat modely fungování vztahů mezi oddělenými rodiči a nezletilými dětmi, které mají orgány veřejné moci zažité, nad zájem dítěte. Tyto modely, jakkoliv jsou v mnoha případech přínosné a použitelné, nemohou postihovat situaci každého jednotlivého nezletilého dítěte. Je proto věcí obecných soudů, aby při zohledňování všech konkrétních okolností daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy nebo správními orgány, rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Na tom nemůže nic měnit ani to, že se rodiče nejsou schopni na takovémto uspořádání sami dohodnout.
Úkolem soudů je upravit styk rodičů s dětmi a nikoliv jej omezit či dokonce vyloučit. Soudy musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat právo rodiče, zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Styk otce s dětmi tak, jak jej upravily obecné soudy (jednou za čtrnáct dní pouze v neděli a dále souvisle pouze lichý rok jeden týden o jarních, či každoročně dva týdny během letních prázdnin) nenaplňuje právo rodičů podílet se na výchově svých dětí a je porušením citovaného čl. Listiny. Podle přesvědčení Ústavního soudu zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově výrazněji podílel i otec – tedy prvek mužský – který je schopen napomáhat dítěti vhodnou formou i se školní prací a nezastupitelným způsobem se podílet na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci.
Na druhé straně nelze připustit, aby úprava styku závisela pouze na libovůli či na momentálních možnostech a ochotě či neochotě jednoho z rodičů (ať již otce nebo matky).
Ústavní soud rozhodl v senátu o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. B. M., zastoupeného JUDr. P. P., advokátem, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze d
Právo na soudní a jinou právní ochranu
II. ÚS 519/04
Interpretace a následná aplikace kogentních norem jednoduchého práva
a zejména pojmu
"změna poměrů" v souvislosti s rozhodováním o změně výše výživného se ocitá v příkrém
rozporu s
cílem zákona o rodině a Úmluvy o právech dítěte, jestliže obecný soud jasným a přezkoumatelným
způsobem nevymezí rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha.
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Nykodýma a
soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti
Ivany D.,
zastoupené advokátem, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové,
pobočka v
Pardubicích, ze dne 17.6.2004, čj. 22 Co 175/2004-186, za účasti Krajského soudu
v Hradci Králové,
pobočka v Pardubicích, jako účastníka řízení, a Slavomíra D., zastoupeného advokátkou,
a nezletilých
Martina D.a a Denisy D., obou zastoupených opatrovníkem Magistrátem města Pardubice,
odbor
sociálních věcí, oddělení sociálně právní ochrany dětí, jako vedlejších účastníků
řízení, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne
17.6.2004, čj. 22
Co 175/2004-186, se ruší.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané
zákonem č.
182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu,
ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka
výrok I. v
záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích.
Domnívá se, že
jím došlo k porušení čl.
36 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v
Pardubicích, sp.
zn. 19 P 201/2002, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem ze dne 12.3.2002, čj. 19 Nc 209/2001-48, Okresního soudu v Pardubicích
schválil dohodu
stěžovatelky a Slavomíra D.a (v posuzovaném řízení vystupoval jako žalobce, dále
jen "žalobce") o
výchově a výživě jejich nezletilých dětí, Martina D.a, nar. 22.3.1988, a D
Právo na soudní a jinou právní ochranu
Právo vlastnit majetek, nabývání majetku
I. ÚS 572/04
> Změna právního náhledu odvolacím řízení, která neopodstatňuje
změnu rozhodnutí
soudu prvního stupně (§
220
občanského soudního řádu), je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu,
přičemž z
ústavněprávního hlediska se tím otevírá účastníkům možnost uplatnění práva vyjádřit
se k němu,
případně i předložit nové důkazy, které z dosavadního pohledu nebyly relevantní.
Také při zjišťování obsahu dohody o vypořádání společného jmění manželů
(§ 149 a
§ 150 občanského
zákoníku),
případně smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů pro dobu po rozvodu
(§ 24a zákona o
rodině), se
uplatní použitelná interpretační pravidla, včetně okolnostního kontextu; nelze vycházet
pouze ze
slovního vyjádření nebo z označení úkonu. <
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání o ústavní stížnosti
J. H., zast. JUDr.
Z. S., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, č.j. 22 Cdo
634/2004-158,
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.9.2003, č.j. 14 Co 257/2003-132,
a proti rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16.9.2002, č.j. 11 C 48/2002-67, za účasti Nejvyššího
soudu ČR,
Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a JUDr.
V. H., zast.
Mgr. J. P., advokátkou, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11.9.2003, č.j. 14 Co 48/2003-132,
ve znění
usnesení ze dne 13.11.2003, č.j. 14 Co 257/2003-138, a rozsudkem Obvodního soudu
pro Prahu 6 ze dne
16.9.2002, č.j. 11 C 48/2002-67, bylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu
podle
čl. 36 odst. 1
a
čl. 38 odst. 2
Listiny základních
práv a svobod a právo na ochranu majetku podle
čl. 11 odst. 1
Listiny základních
práv a svobod.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11.9.2003, č.j. 14 Co 48/2003-132,
ve znění
usnesení ze dne 13.11.2003, č.j. 14 Co 257/2003-138, a rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 6 ze dne
16.9.2002
Právo na soudní a jinou právní ochranu
Ochrana rodičovství a rodiny
I. ÚS 48/04
> Svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů nesmí být ústupkem jejich
vzájemné
rivalitě, ale vyjádřením kvalitního a pozitivního vztahu rodičů k dítěti; to předpokládá
toleranci,
vyspělost a dobrou vůli všech zúčastěných. Rozhodnutí o střídavé výchově nezletilého
dítěte by mělo
vycházet z jejich společné vůle a dohody, schopnosti spolu komunikovat a spolupracovat
a nezapojovat
dítě do svých vzájemných problémů. Podle názoru Ústavního soudu není v tomto případě
podstatná
otázka, proč rodiče nejsou ochotni spolu spolupracovat a komunikovat, nýbrž to, že
jim v daném
případě chybí ochota a vyspělost v zájmu nezletilé dcery spolu kooperovat.
Ústavní soud v nálezu ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. II. ÚS 363/03, vyslovil,
že školní
docházka nemůže být sama o sobě důvodem pro výrazné omezení styku otce s nezl. dítětem,
které je v
péči matky.
Podle přesvědčení Ústavního soudu nástup dítěte do školy naopak vyžaduje,
aby se na
jeho výchově výrazněji podílel i vzdělaný otec - tedy prvek mužský - který je schopen
napomáhat
dítěti vhodnou formou i se školní prací a nezastupitelným způsobem se podílet na
jeho postupně se
vyvíjející životní orientaci. <
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti
stěžovatele
JUDr. A. B., zastoupeného advokátkou JUDr. P. K., proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne
13. 10. 2003, sp. zn. 13 Co 447/2003, a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě
ze dne 4. 11. 2002,
č.j. P 1123/2001-82, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě
jako účastníků
řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se zamítá, pokud směřuje proti výroku I. rozsudku Okresního
soudu v
Ostravě ze dne 4. 11. 2002, č.j. P 1123/2001-82, jímž byla nezl. M. V. svěřena do
výchovy matce a
proti výroku I.a) rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2003, sp. zn.
13 Co 447/2003,
jímž byl tento rozsudek Okresního soudu v Ostravě v odstavci I. výroku potvrze
Právo na soudní a jinou právní ochranu
Ochrana rodičovství a rodiny
Ochrana dětí a mladistvých
II. ÚS 363/03
>
Je ústavně přípustné, aby odvolací soud měl za shodně
zjištěného skutkového stavu rozdílný právní názor, který by
vyústil v opačné rozhodnutí oproti rozhodnutí soudu prvého stupně.
Takový postup zásadně není v rozporu s platnou zásadou
dvojinstančnosti řízení. Je však nepřípustné, aby se odvolací soud
v takovém případě nevypořádal jak se všemi odvolacími námitkami,
tak se všemi okolnostmi, které v řízení vyšly najevo, respektive
se všemi hledisky, kterými se zabýval soud prvého stupně.
Z ústavněprávního pohledu není možné nadřazovat modely
fungování vztahů mezi oddělenými rodiči a nezletilými dětmi, které
mají orgány veřejné moci zažité, nad zájem dítěte, který je
definován v čl. 3 ú. p. d. Tyto modely, jakkoliv jsou v mnoha
případech přínosné a použitelné, nemohou postihovat situaci
každého jednotlivého nezletilého dítěte. Je proto věcí obecných
soudů, aby při zohledňování všech konkrétních okolností daného
případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy
předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už
uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče,
soudy nebo správními orgány, rozhodly o konkrétní podobě
nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Na tom
nemůže nic měnit ani to, že se rodiče nejsou schopni na takovémto
uspořádání sami dohodnout.
<
Ústavní soud rozhodl v senátu o ústavní stížnosti stěžovatele
JUDr. M. S., zastoupeného JUDr. P. K., advokátem, směřující proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 23 Co
61/2003, a č. j. 23 Co 62/2003-492, za účasti Městského soudu
v Praze, jako účastníka řízení, a 1) MUDr. M. S., zastoupené Mgr.
G. N., advokátkou, a 2) nezletilého J. S., zastoupen
Právo na soudní a jinou právní ochranu
I. ÚS 91/03
I za situace, kdy se na průtazích v řízení podílejí jeho účastníci,
musí soud, s
využitím prostředků, které mu poskytují příslušné procesní předpisy, dostát svým
povinnostem,
vyplývajícím z čl.
38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod a z
čl. 6 Úmluvy o
ochraně lidských
práv a základních svobod.
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy
JUDr. V. G. a
soudců JUDr. F. D. a JUDr. I. J. o ústavní stížnosti stěžovatelky R. P., bytem Ústí
nad Labem,
zastoupené JUDr. I. P., advokátem se sídlem Kladno, proti jinému zásahu orgánu veřejné
moci
spočívajícím v průtazích v řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod
sp. zn. 18 P
114/2000, za účasti L. P., jako vedlejšího účastníka řízení, zastoupeného JUDr. E.
Š., advokátem se
sídlem Písek, takto:
I. Okresní soud v Ústí nad Labem průtahy v řízení vedeném pod sp. zn. 18 P
114/2000 zasáhl do
základního práva stěžovatelky garantovaného
čl.38 odst.2 Listiny
základních
práv a svobod
a čl.6 odst.1
Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod.
II. Okresnímu soudu v Ústí nad Labem se ukládá, aby nepokračoval v průtazích
v řízení
vedeném pod sp. zn. 18 P 114/2000 a aby neprodleně v této věci jednal.
III. Návrh na zrušení části ustanovení
čl. XI. části
jedenácté zákona č.
192/2003 Sb. znějícího "a 40", se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka se ústavní stížností, podanou na poště dne 7.3.2003, domáhala, aby
Ústavní soud
uložil Okresnímu soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") nepokračovat v
průtazích ve věci
vedené pod sp. zn. 18 P 114/2000 a aby neprodleně v této věci jednal. Stěžovatelka
je účastnicí
řízení o úpravu poměrů k jejímu nezletilému synovi, L. P., nar. 9.2.1989, které bylo
původně
zahájeno v roce 1989 u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. Nc 275/89, poté byla
věc vedena u
Okresního soudu pro Prahu - západ. Stěžovatelka je také účastnicí řízení o rozvod
manželství,
vedeného u Obvodního soudu pro Prahu - západ pod sp. zn. 3
Práva účastníka soudního řízení
Právo na soudní a jinou právní ochranu
I. ÚS 18/04
> Ústavní soud již dříve zaujal stanovisko, od kterého se nemíní
odchýlit, že
každý, kdo je účastníkem řízení před soudy, má právo se ve své věci takového řízení
(jednání před
soudy) osobně účastnit, bez ohledu na to, zda by jeho přítomnost měla vliv na vynesení
rozhodnutí.
Jestliže soud přítomnost účastníkům řízení neumožní - jak se stalo i v souzeném případě
- lze v jeho
postupu spatřovat porušení ústavního práva účastníka, daného
čl. 38 odst.
2 Listiny. V
nálezu sp. zn. II. ÚS 145/02 ze dne
17. 7. 2002 (Sbírka
n.u. ÚS, svazek č. 27, nález č. 95, s. 99) Ústavní soud uvedl, že podle ust.
čl. 38 odst.
2 Listiny,
má každý právo na to, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti. Má-li být výše
uvedené základní
právo realizováno, musí být účastníkovi umožněno, aby se jednání mohl zúčastnit,
takže účastník musí
být o jeho konání soudem vyrozuměn. Předvolání k ústnímu jednání je proto třeba doručit
nejen
právnímu zástupci účastníka, ale i přímo účastníkovi řízení. K ústnímu jednání tedy
musí být
účastník řízení soudem samostatně obeslán. To platí tím spíše v souzené věci, neboť
při jednání před
odvolacím soudem dne 15. 7. 2003 byly prováděny některé důkazy, k nimž se stěžovatel,
který nebyl
předvolán, vyjádřit nemohl. <
Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti stěžovatele
M. Z.,
zastoupeného JUDr. A. P., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j.
13 Co
459/2003-226 ze dne 15. 7. 2003 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě č.j. 0 P 304/99-168
ze dne 9.
10. 2002 ve spojení s doplňujícím usnesením Okresního soudu v Ostravě č.j. 0 P 304/99-175
ze dne 26.
11. 2002, za vedlejší účasti nezletilé D. Z., zastoupené městem Orlová, Městským
úřadem Orlová, jako
opatrovníkem, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě č.j. 13 Co 459/2003-226 ze dne 15.
7. 2003 se ruší.
II. Návrh na zrušení rozsudku Okresního soudu v Ostravě č.j. 0 P 304/99-168
ze dne 9. 10.
2002 v
Právo na soudní a jinou právní ochranu
Práva účastníka soudního řízení
I. ÚS 315/03
>
Vznesení námitky podjatosti nepochybně oddaluje možnost soudu
rozhodovat ve věci samé.
Dysfunkční návrhy, jakkoli mohou být samy o osobě z hlediska
litery zákona i deklarovaného účelu oprávněné, mohou naplnění
sledovaného cíle bránit. Např. jsou-li podávány bez ohledu na
celkovou procesní situaci a jsou-li podávány na základě
interpretace provedené v izolovaném kontextu jednoho ustanovení.
Funkce žádného systému není imunní vůči rizikům plynoucím ze
vstupních podnětů, které nerespektují jeho celkovou konstrukci.
Tento závěr platí i pro občanský soudní řád, jehož účelem je
chránit práva subjektů civilního řízení.
<
Ústavní soud rozhodl dne 8. června 2004 v senátu mimo ústní
jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti Ing.
J. F., právně zastoupeného Mgr. J. K., advokátem, proti průtahům
v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 41
P 74/2000, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na náhradu nákladů právního zastoupení se odmítá.
Odůvodnění
(předmět a přípustnost ústavní stížnosti)
Ústavní stížností ze dne 7. 6. 2003 se stěžovatel domáhal,
aby Ústavní soud konstatoval, že Obvodní soud pro Prahu 9 porušil
jeho základní práva zaručená v čl. 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod (dále též "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Úmluva"),
a to průtahy v řízeních o návrzích stěžovatele na vydání
předběžných opatření ze dne 1. 4. 2003 a o návrzích stěžovatele na
nařízení výkonu rozhodnutí ze dne 12. 7. 2001, ze dne 27. 9. 2001
a ze dne 24. 3. 2003. Stěžovatel požadoval, aby Ústavní soud
zakázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9 pokračovat v porušování jeho
práv. Stěžovatel vznes
30 Cdo 135/2004
K právu na výživné rozvedeného manžela
1. Právo na výživné po rozvodu nemá bývalý manžel, který po rozvodu
uzavřel nové
manželství.
2. Dohodu o výživném pro rozvedeného manžela lze uzavřít i před tím, než je manželství
pravomocně
rozvedeno.
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Karla Podolky a
soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce S. K., zastoupeného
advokátem,
proti žalované M. K., zastoupené advokátkou, o 28.600,- Kč s příslušenstvím, vedené
pod sp. zn.
7 C 864/99 Okresního soudu v Hodoníně,
o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. března 2003, č.j.
38 Co 166/2001-57, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 11.1.2001, č.j. 7
C
864/99-40, žalované uložil, aby žalobci zaplatila 28.600,- Kč do tří dnů
od právní moci
rozsudku (výrok I.), a v téže lhůtě 2.122,- Kč na náhradě 1/2 nákladů řízení (výrok
III.). Žalobu,
aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 20 % úroky z částky 28.600,- Kč od 1.2.1999
do
zaplacení, zamítl (výrok II.). Podle žalobcových údajů bylo manželství účastníků
dnem 19.2.1997
rozvedeno, což soud ověřil obsahem spisu sp. zn. 5
C
1420/96
Okresního soudu v Hodoníně. I po rozvodu poukazoval žalobce žalované měsíčně 1.300,-
Kč na výživu a
pokračoval tak v plnění povinnosti, k níž se zavázal soudem schváleným smírem ze
dne 21.8.1996.
Soud na podkladě zjištění učiněných ze spisů sp. zn. 5
C
845/96 a sp. zn. 7 C 83/99 Okresního
soudu v
Hodoníně a výpovědi svědka J. H. učinil skutkový závěr, podle nějž se žalobce nejprve
v návrhu na
rozvod manželství účastníků zavázal žalované platit po rozvodu na výživu 1.300,-
Kč měsíčně do
doby, než bude mít vlastní příjem, a k tomuto plnění se žalované zavázal i ústně
po vyhlášení
rozsudku, jímž bylo manže
Výživné a smrt oprávněné nebo povinné osoby
Vyživovací povinnost a tomu odpovídající právo na výživné obecně může
vzniknout jen
osobám, které jsou navzájem v určitém vztahu. Je právem majetkovým, se zřetelem k
již uvedené vazbě
osoby oprávněné a povinné výživou je však osobním právem, které ve smyslu ust.
§ 579 odst. 1
obč. zák.
zaniká smrtí oprávněného i smrtí povinného
(§ 104 zák. o rodině).
Smrt
osoby oprávněné ani povinné výživou však nemá vliv na dávky výživného splatné ku
dni smrti. Mohou
být předmětem dědictví, neboť jako dluh či pohledávka přecházejí na právní nástupce
zemřelého.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2004, sp.
zn. 30 Cdo
2128/2003
Z odůvodnění.
Obvodní soud určil žalovaného V. otcem nezl. J., (výrok I.), nezletilého svěřil do
výchovy matky
(výrok II.), žalovanému uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého částkou
1.500,- Kč měsíčně
počínaje 7.4.1995 nadále a od 1.4.1999 částkou 2.500,- Kč měsíčně, vždy do 15. dne
v měsíci předem,
k rukám matky (výrok III.) žalovanému uložil, aby dluh na výživném za dobu od 7.4.1995
do 31.7.2002
v celkové výši 170.500,- Kč zaplatil co do částky 30.000,- Kč do 31.8.2002 a zbylou
částku 140.500,-
Kč pravidelně splácel po 2.500,- Kč měsíčně, pod ztrátou výhody splátek, počínaje
měsícem
následujícím po právní moci rozsudku (výrok IV.). Rozhodl o povinnosti žalovaného
zaplatit
zálohované náklady, soudní poplatek (výrok V., VI.) a o nákladech řízení (výrok VII.).
Proti rozsudku soudu prvního stupně ve výroku III., IV., tedy ve výroku o výživném
a dlužném
výživném, podal žalovaný odvolání z důvodů v něm podrobně uvedených. Protože rozsudek
soudu prvního
stupně byl podaným odvoláním dotčen toliko ve výrocích o výživném, ve výroku, jímž
byl žalovaný
určen otcem nezl. J., nar. 7.4.1995 a ve vedlejších výrocích nabyl právní moci dne
10.9.2002, ve
výroku o výchově nezletilého dne 22.1.2003, když matce nezletilého jako účastnící
řízení o úpravě
poměrů nezletilého byl rozsudek soudu prvního stupně dodatečn
Konfliktní vztahy mezi rodiči, které jeden z rodičů pociťuje jako újmu
na svých
rodičovských právech, nelze přičítat k tíži nezletilých dětí a zpochybňovat tak jejich
nárok na
výživné odkazem na rozpor s dobrými mravy ve smyslu
§ 96 odst.
2 zákona o
rodině.
Z odůvodnění:
Rozsudkem okresního soudu ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 1 T 172/2002, byl obviněný
Ing. J. F. uznán
vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle
§ 213
odst. 1 tr. zák.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které byla usnesením krajského
soudu ze dne
13. 8. 2003, sp. zn. 9 To 265/2003, podle
§ 256 tr. ř.
zamítnuto.
Vůči usnesení krajského soudu podal obviněný Ing. J. F. prostřednictvím svého
obhájce dovolání z
důvodu uvedeného v §
265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Domnívá se, že napadeným rozhodnutím došlo k nesprávnému
hmotně
právnímu posouzení, neboť byly porušeny zásady obsažené v ustanoveních
§ 2 odst. 1, 4,
5, 6 tr.
ř. Namítá, že odvolací soud nepřihlédl k ustanovení
§ 96 odst. 2 zák.
č. 94/1963
Sb., o rodině, (dále jen "zákon o rodině"), podle kterého nelze výživné přiznat,
bylo-li by v
rozporu s dobrými mravy. Poukázal na okolnosti vypořádání majetkových vztahů mezi
ním a Mgr. M. F.
na dobu po rozvodu manželství. Jmenované vytýká, že zadržuje věci a finanční prostředky
nacházející
se ve výlučném vlastnictví obviněného a v této souvislosti zpochybnil věrohodnost
její svědecké
výpovědi. Obviněný má výhrady k závěru soudu prvního stupně o jeho majetkových poměrech.
Podle jeho
názoru je stanovení výživného na oba syny ve výši 5.000,- Kč měsíčně v rozporu s
dobrými mravy i se
zákonem o rodině. Považuje za nesprávné, že soudy nepřihlédly k ustanovení
§ 90 zákona o rodině,
podle
kterého právo na výživné přísluší oprávněným, jen pokud toho nutně potřebují. Podle
obviněného je
významnou okolností snižující společenskou nebezpečnost předmětného jednání, jež
vylučuje jeho
trestní odpovědnost, skutečnost, že mu český stát po dobu několika let nezajistil
možnost stýkat se
svými syny. Př
Hmotné zabezpečení dětí
Právo na soudní a jinou právní ochranu
IV. ÚS 244/03
>
Obecný soud pochybil, pokud určil výši výživného k dětem
pouze na základě příjmů, které dosahoval v posuzovaném období,
aniž by celkově zhodnotil jeho majetkové poměry a životní úroveň.
Při hodnocení majetkových poměrů rodiče je ovšem nutno přihlédnout
nejen k fakticky dosahovaným příjmům, ale i k celkové sumě jeho
movitého a nemovitého majetku a ke způsobu jeho života.
Výši výživného měl soud určit na základě všech těchto řádně
zjištěných skutečností, přičemž lze přisvědčit názoru
stěžovatelky, že pokud by takto určené výživné, odpovídající
odůvodněným potřebám dětí, nebyl otec schopen ze svých nízkých
příjmů platit, musel by část svého majetku zpeněžit a takto
získané peníze pro placení výživného použít.
<
Ústavní soud rozhodl dne 8. dubna 2004 mimo ústní jednání se
souhlasem účastníků v senátě ve věci stěžovatelky B. K., právně
zastoupené Mgr. P. T., advokátem, o ústavní stížnosti proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2003 sp. zn.
55 Co 439/2002, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2003 sp.
zn. 55 Co 439/2002 se ve výrocích II. a III. zrušuje.
Odůvodnění
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí
stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se
stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí odvolacího soudu blíže
označeného v záhlaví tohoto nálezu, a to pro porušení čl. 32 odst.
4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina").
Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. června 2001
sp. zn. P 522/2000, byly nezletilé děti N. K., M. K., B. K., F.
K.,
I. ÚS 669/02
Právní následky předvídané v ustanovení
§68 odst.1
zákona o rodině
(osvojení dětí bez souhlasu rodičů) mohou nastat jen tehdy, je-li v řízení podle
§68 odst.3 zákona o
rodině bez všech pochybností prokázáno naplnění podmínek §68 odst.1 písm. a) téhož
zákona. Pokud
naplnění těchto podmínek prokázáno není, došlo k porušení základního práva stěžovatelů
na
spravedlivý proces ve smyslu
čl.36 odst.1
Listiny
základních práv a svobod. Zároveň došlo k porušení
čl.8 odst.2
Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod, protože soud zasáhl do práva stěžovatelů
na respektování
rodinného života v rozporu s ustanovením §68 odst.1 písm. a) zákona o rodině.
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy
JUDr. F.D. a
soudců JUDr. V.G. a JUDr. E.W. ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů E.W., J.W.,
J.W., a nezletilých
dětí J. nar. 17.8.1985, A., nar. 21.3.1988, R., nar. 20.7.1995, J., nar. 13.12.1997,
a M., nar. 24.
6. 2000, W-ových, všech zastoupených Mgr. D.S., advokátem, proti rozsudkům Krajského
soudu v Českých
Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 22.8.2002, sp. zn. 15 Co 255/2002, a sp. zn.
15 Co 1337/2002,
takto:
I. Ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích,
pobočky v Táboře,
ze dne 22.8.2002, čj. 15 Co 255/2002 - 160, se zamítá.
II. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze
dne 22.8.2002,
čj. 15 Co 1337/2002 - 72, bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý
proces podle čl.36
odst.l Listiny základních práv a svobod a právo na respektování rodinného života
podle čl.8 odst.2
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
III. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze
dne 22.8.2002,
čj. 15 Co 1337/2002 - 72, se proto zrušuje.
Odůvodnění
Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, jako soud odvolací, rozsudkem
ze dne
22.8.2002, čj. 15 Co 255/2002 - 160, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Táboře ze
dne 18.4.2002,
sp. zn. 30 P
Žaloba pro zmatečnost.
Důvody zmatečnosti.
Ke zmatečnosti podle § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Opatrovník pro řízení.
Předpoklady pro ustanovení opatrovníka
I. K žalobě pro zmatečnost podané z důvodu uvedeného v
§ 229
odst. 1 písm. c)
o. s. ř. je zásadně oprávněn pouze ten účastník řízení, který v původním řízení neměl
procesní
způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat
(§ 29
odst. 2 o. s. ř.) a
nebyl v něm řádně zastoupen.
II. Předpokladem pro výkon funkce opatrovníka účastníka občanského soudního
řízení
není, aby šlo o osobu nepodjatou vůči ostatním účastníkům řízení.
Z odůvodnění:
Okresní soud rozsudkem ze dne 15. 12. 2000, čj. P 158/99-185, rozhodl, že se nezletilý
V. svěřuje
pro dobu před rozvodem manželství rodičů do výchovy matky, že otec je povinen počínaje
právní mocí
rozsudku o výchově nezletilého pro dobu před rozvodem manželství "přispívat na výživu"
nezletilého
částkou 800 Kč měsíčně, splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám
matky, že matce se
stanoví výživné pro nezletilého počínaje dnem 4. 10. 1999 do právní moci výroku o
výchově
nezletilého pro dobu před rozvodem manželství ve výši 500 Kč měsíčně, které je povinna
platit vždy
do každého 15. dne v měsíci předem k rukám otce, že dlužné výživné od října 1999
do listopadu 2000 v
celkové výši 7 000 Kč je matka povinna zaplatit k rukám otce do 31. 3. 2001, že pro
dobu po rozvodu
manželství se nezletilý V. svěřuje do výchovy matky, že otec je povinen počínaje
právní mocí výroku
o rozvodu manželství "přispívat na výživu" nezletilého částkou 800 Kč měsíčně, splatnou
vždy do
každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky, a že otec je povinen "nahradit státu
do pokladny
okresního soudu státem zálohované znalečné" ve výši 9 650 Kč.
K odvolání otce krajský soud rozsudkem ze dne 11. 4. 2001, čj. 20 Co 118/2001-219,
rozsudek
soudu prvního stupně změnil ve výroku, jímž bylo matce určeno výživné, tak, že se
výživné za dobu od
4. 10. 1999 do právní moci výroku o výchově nezletilého otci nes
22 Cdo 1019/2003
Dítěti, které porušuje svoji povinnost ctít a respektovat rodiče, nelze odepřít ochranu
práv podle § 3 odst. 1 OZ vůči rodičům, kteří se sami k němu chovají v rozporu s dobrými
mravy.
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
Víta Jakšiče a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyně N. J.,
zastoupené advokátkou, proti žalované K. S., zastoupené advokátem, o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 13 C 658/95, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 31. května 2002, č. j. 36
Co 151/2002-334, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (dále jen "soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. ledna
2002, č.j. 13 C 658/95-316, který je již jeho třetím meritorním rozhodnutím v této věci, zrušil
podílové spoluvlastnictví účastnic "k nemovitostem a to k bytu o velikosti 4+1s přísl., I.
kategorie, v přízemí domu č. p. 735/3, ve V. ulici, v L., který se sestává z kuchyně, čtyřech
pokojů, koupelny, spíže, komory, WC, chodbičky chodby a sklepa, spolu s podílem na společných
částech domu č. p. 735/3 ve V. ulici, v L. o velikosti 31,09 %, které jsou zapsány v katastru
nemovitostí Katastrálního úřadu v L. na LV 2531 pro Katastrální území L.“ (výrok I.) a tyto
nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II.). Žalobkyni uložil, aby zaplatila
žalované na vyrovnání podílu částku 350.000,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a
rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek (výroky IV. – VI.).
Vyšel z toho, že účastnice jsou stejnodílnými podílovými spoluvlastnicemi uvedených nemovitostí,
žádná z nich nechce ve spoluvlastnickém vztahu setrvat, ale o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví
se nedokázaly dohodn
Č. 89
Uplatňují-li nárok na výživu pozůstalých manžel zemřelého zaměstnance
a nezletilé
děti, které se manželům narodily, může mezi nimi dojít ke střetu zájmů ve smyslu
ustanovení
§ 37 odst. 1 zák.o rod.
také proto,
že přiznání vyšší náhrady jednomu z nich musí mít za následek poskytnutí nižší náhrady
ostatním,
neboť celková náhrada poskytnutá všem pozůstalým nesmí převýšit částku, do které
by příslušela
zemřelému zaměstnanci náhrada za ztrátu na výdělku podle
ustanovení § 195 zák. práce.
V
řízení o náhradu nákladů na výživu pozůstalých proto pozůstalý manžel nemůže nezletilé
děti
zastupovat a nezletilým dětem soud ustanoví pro řízení opatrovníka
(§ 37 odst. 2 zák. o
rod.).
Rozhodnutím soudu o schválení právního úkonu učiněného za nezletilého
(§ 179 o. s. ř.)
nelze řešit
nebezpečí střetu zájmů mezi rodiči a nezletilými dětmi nebo mezi nezletilými dětmi
týchž rodičů.
Soud může schválit jen takový právní úkon, který za nezletilého učinil jeho rodič,
jehož zájmy
nejsou v rozporu se zájmy dítěte.
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.10.2003? sp. zn.
21 Cdo 890/2003)
Žalobci se domáhali (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně),
aby jim žalovaný
zaplatil na náhradě nákladů na výživu pozůstalých za období od 1.5.1995 do 30.11.1999
žalobkyni A)
částku 155.612 Kč a žalobci B) 68.223 Kč. Žalobu odůvodnili tím, že manžel žalobkyně
a otec
nezletilého žalobce při dopravní nehodě dne 11.5.1992 v důsledku smrtelného úrazu,
který byl
kvalifikován jako úraz pracovní, zemřel. Č. pojišťovna, a. s., žalobcům přiznala
od 12.5.1992
náhradu nákladů na výživu pozůstalých vycházejíc z tzv. dílové metody, kdy k průměrnému
čistému
výdělku zemřelého ve výši 11.953 Kč byl připočítán výdělek manželky, a „dva díly
jsou započítávány
na zemřelého, dva díly na manželku, jeden díl na syna a jeden díl na domácnost“,
přičemž „od
jednotlivých dílů žalobců jsou odečítány důchody přiznané z téhož důvodu“. I když
proti požití této
metody „v zásadě“ nic nenamítali, ne
Omezení výše a vzájemná podmíněnost náhrady nákladů na výživu jednotlivých
pozůstalých (§ 199 zák.
práce).
Střet zájmů mezi rodiči a dětmi a způsob jeho řešení.
21 Cdo 890/2003
I. Náhrada nákladů na výživu pozůstalých podle ustanovení
§ 197 odst. 1 písm.
c) zák.
práce přísluší (není-li uhrazena dávkami důchodového zabezpečení poskytovanými
z téhož
důvodu) jen do výše limitu představovaného výší náhrady za ztrátu na výdělku zemřelého.
V tom
rozsahu, v jakém by byla jednomu z pozůstalých přiznána náhrada vyšší, musí být
ostatním pozůstalým
přiznána v rámci dané limitace náhrada nižší.
II. Střet zájmů mezi rodiči a nezletilými dětmi ve smyslu ustanovení
§ 37 zák. o rodině
je dán i v
případě pouhé pravděpodobnosti střetu zájmů, tedy jestliže střet zájmů pouze hrozí;
o takovou
situaci se jedná vždy, uplatňuje-li rodič a nezletilé dítě v občanském soudním řízení
nároky,
jejichž základ, popř. výše jsou vzájemně podmíněny.
III. Rozhodnutí soudu vydané v řízení podle ustanovení
§ 179 o.s.ř., kterým
se schvaluje
úkon za nezletilého, není prostředkem k řešení střetu zájmů mezi rodiči a nezletilými
dětmi ani
prostředkem k jeho odstranění, popřípadě konvalidaci.
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě v právní věci
žalobců A) Ing. R.
N., zastoupené advokátem a B) nezletilého R. N., zastoupeného opatrovníkem Městem
O. - Úřadem
městského obvodu O., zastoupeným advokátkou, proti žalovanému M. K., zastoupenému
advokátem, o
náhradu nákladů na výživu pozůstalých, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.
zn.
26 C 164/97, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 2. července 2002 č.j. 16
Co
20/2002-105, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Řízení o dovolání podaném žalobkyní za nezletilého žalobce se zastavuje.
III. Rozsudek odvolacího soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v
Ostravě k dalšímu
řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobci se domáhali (žalobou změněnou se souhlasem soudu p
USPrnSO Právo na soudní a
jinou právní ochranu
III. ÚS 737/02
> Pro účel ústavněprávního posouzení věci nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná
aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod.
V řízení o ústavních stížnostech představují první skupinu případů, v
nichž Ústavní soud ingeruje do rozhodovací činnosti obecných soudů, ty případy, ve kterých posuzuje
skutečnost, zdali ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný
účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého
práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (např.
III. ÚS 256/01 a další).
Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné
aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika
interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva (např.
II. ÚS 22/94,
III. ÚS 114/94 a další).
Konečně třetí skupinou případů jsou v řízení o ústavních stížnostech
případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné
odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. Ilustrací jsou rozhodnutí
Ústavního soudu, v nichž shledal porušení kogentní normy, resp. konstatoval, že právní závěr
obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich
v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá" (např.
III. ÚS 84/94,
III. ÚS 166/95,
I. ÚS 401/98, II.
ÚS 252/99, I. ÚS 129/2000,
I. ÚS 549/2000,
III. ÚS 346/01,
III. ÚS 74/02 a další).
V řízení o ústavních stížnostech lze tedy vyčlenit případy konkurence
norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace
jednoduchého práva.
V posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, dle něhož porušení zásady
vyhledávací v občanském soudním řízení ze strany Krajského soudu v Ostravě v p
Ustanovení §
448 odst. 1 obč. zák. se vztahuje i na zákonnou vyživovací povinnost ve smyslu
ustanovení §
95 odst. 1 zákona č.
94/1963
Sb., zákona o rodině, podle nějž otec dítěte, za kterého není matka dítěte
provdána, je
povinen matce přispívat přiměřeně na úhradu výživy po dobu jednoho roku, jakož i
na úhradu nákladů
spojených s těhotenstvím a slehnutím.
25 Cdo 78/2002
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě v právní věci žalobkyň a/ J.M.,
a b/ nezletilé
T.M., zastoupené matkou J.M., obou zastoupených advokátem, proti žalované S.U., o
náhradu nákladů na
výživu pozůstalých, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp.zn.10 C 57/99,
o dovolání
žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27.září 2001, č.j.11
Co 823/2000-67,
takto:
I.Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27.září 2001, č.j.11 Co
823/2000-67, ve
výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a rozsudek Okresního soudu
v Ústí nad
Labem ze dne 23.8.2000, č.j.10 C 57/99 - 41, o zamítnutí žaloby první žalobkyně
na placení částky
2.000,- Kč měsíčně od 1.6.1997, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací okresnímu
soudu k dalšímu
řízení; dovolání druhé žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu se
odmítá.
II.Řízení o dovolání obou žalobkyň proti výroku rozsudku Okresního soudu
ze dne 28.8.2000,
č.j.10 C 57/99 - 41, jímž byla zamítnuta žaloba první žalobkyně, se zastavuje.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhaly, aby soud uložil žalované povinnost hradit každé z nich
náklady na výživu
peněžitým důchodem ve výši 2.000,-Kč měsíčně od 1.6.1997.Žalobu odůvodnily tím, že
žalovaná odpovídá
za škodu vzniklou usmrcením T.H., otce nezletilé druhé žalobkyně, který oběma žalobkyním
poskytoval
výživu; druhé žalobkyni přispíval od jejího narození na výživu částkou 2.000,- Kč
měsíčně a stejnou
měsíční částku poskytoval i na uspokojování potřeb její matky (první žalobkyně),
a to i v době před
narozením dítěte.
Okresn
Právo na soudní a jinou právní ochranu
II. ÚS 157/01
> Ze situace, kdy je zde otec dítěte a zároveň jeho zákonný zástupce,
který nebyl zbaven rodičovských práv (resp. rodičovské zodpovědnosti) a osoba, které bylo dítě
svěřeno do výchovy dle § 45 odst. 1 zákona o
rodině a která je podle soudního rozhodnutí oprávněna dítě zastupovat jen v běžných
záležitostech, nelze v žádném případě ani analogicky dovodit, že by zde byly dvě osoby "v postavení
rodičů", které by byly oprávněny zastupovat nezletilé dítě v podstatných záležitostech. Při smrti
jednoho z rodičů je pak nositelem rodičovské zodpovědnosti druhý rodič, který pak práva a povinnosti
z ní vyplývající vykonává v plném rozsahu sám, přičemž je fakticky omezen pouze v rozsahu, ve kterém
tato práva náleží jiné osobě, například té, která má dítě svěřeno do výchovy podle
§ 45 zákona o rodině (k tomu srov.
Hrušáková, M. a kolektiv, Zákon o rodině, komentář, 2. vydání, Praha : C. H. Beck, 2001, str. 104 a
dále Hrušáková M., Králíčková Z., České rodinné právo, 1. vydání, Brno: Masarykova univerzita a
nakl. Doplněk, 1998, str. 263). Analogická aplikace
§ 49 zákona o rodině na takto zjištěný
skutkový stav věci je nejen v extrémním nesouladu s tímto zjištěným skutkovým stavem, ale ve svém
důsledku znamená porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu
čl. 36 odst. 1 Listiny.
<
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, ve věci
ústavní stížnosti V. J., zastoupeného Mgr. et Mgr. V. S., advokátem, směřující proti rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 4. 1998, č.j. 16 P 220/97 - 34, proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 9. 12. 1999, č.j. 14 Co 417/99 - 72, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze
dne 8. 11. 2000, č.j. 30 Cdo 2578/2000 - 123,
spojené s návrhem na zrušení ustanovení §
237 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jako
účastníků řízení, a A. J-ové a V. Ch-
Úprava podmínek, výše nebo způsobu náhrady za ztrátu na výdělku příslušející
zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí
z povolání,
provedená nařízením vlády vydaným podle ustanovení
§ 202 odst. 2 zák. práce,
platí i
pro určení náhrady nákladů na výživu pozůstalých podle ustanovení
§ 199 zák. práce.
Spočívá-li úprava
podmínek, výše nebo způsobu této náhrady ve zvýšení (tzv. valorizaci) průměrného
výdělku
zaměstnance, je třeba z tímto způsobem zvýšeného průměrného výdělku vycházet rovněž
při výpočtu
náhrady nákladů na výživu pozůstalých.
Z odůvodnění.
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby
jí žalovaný na
náhradě nákladů na výživu pozůstalé manželky zaplatil 171 853 Kč s příslušenstvím
a aby jí z tohoto
důvodu platil od 1.2.2001 částku 6728 Kč měsíčně. Žalobu zdůvodnila zejména tím,
že její manžel A.
L. zemřel dne 21.11.1998 na následky nemoci z povolání a že žalovaný odpovídá za
škodu, která jí tím
vznikla. A. L. byl před svou smrtí poživatelem tzv. stavovského invalidního důchodu
a pracoval v
pracovním poměru na dobu neurčitou u společnosti E., spol. s r. o. Žalobkyně má jako
pozůstalá
manželka podle ustanovení §
199 zák.
práce nárok na náhradu nákladů na svou výživu, avšak žalovaný uvedený nárok
řádně a včas
neuspokojuje.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 5.3.2001 žalobě vyhověl a rozhodl, že
žalovaný je
povinen zaplatit České republice "do pokladny Okresního soudu v Příbrami" na náhradě
nákladů řízení
18 350 Kč a že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 1300
Kč "k rukám
jejího právního zástupce". Vycházel ze zjištění, že žalobkyni poskytoval výživu její
manžel A. L.,
který dne 21.11.1998 zemřel na následky nemoci z povolání, "za kterou odpovídá žalovaný".
V době své
smrti manžel žalobkyně pobíral plný invalidní důchod ve výši 7970 Kč a pracoval "dle
pracovní
smlouvy na dobu neurčitou". Soud prvního stupně dovodil, že od 22.11.1998 by "příjem
manželů,
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.
Náklady na výživu pozůstalých.
Valorizace průměrného výdělku zaměstnance
Úprava podmínek, výše nebo způsobu náhrady za ztrátu na výdělku, příslušející
zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí
z povolání,
provedená nařízením vlády vydaným podle ustanovení
§ 202 odst. 2 zák. práce,
platí i
pro určení náhrady nákladů na výživu pozůstalých podle ustanovení
§ 199 zák. práce.
Spočívá-li úprava
podmínek, výše nebo způsobu náhrady za ztrátu na výdělku, příslušející zaměstnancům
po skončení
pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání ve smyslu ustanovení
§ 202 odst. 2 zák. práce,
ve
zvýšení (tzv. valorizaci) průměrného výdělku zaměstnance, je třeba z tímto způsobem
zvýšeného
průměrného výdělku vycházet rovněž při výpočtu náhrady nákladů na výživu pozůstalých.
Z odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby
jí žalovaný na
náhradě nákladů na výživu pozůstalé manželky zaplatil 171 853 Kč s příslušenstvím
a aby jí z tohoto
důvodu platil od 1. 2. 2001 částku 6 728 Kč měsíčně. Žalobu zdůvodnila zejména tím,
že její manžel
A. L. zemřel dne 21. 11. 1998 na následky nemoci z povolání a že žalovaný odpovídá
za škodu, která
jí tím vznikla. A. L. byl před svou smrtí poživatelem tzv. stavovského invalidního
důchodu a
pracoval v pracovním poměru na dobu neurčitou u společnosti E., spol. s r. o. Žalobkyně
má jako
pozůstalá manželka podle ustanovení §
199
zák. práce nárok na náhradu nákladů na svou výživu, avšak žalovaný uvedený
nárok řádně a včas
neuspokojuje.
Okresní soud rozsudkem ze dne 5. 3. 2001, čj. 15 C 59/99-140, žalobě vyhověl a
rozhodl, že
žalovaný je povinen zaplatit České republice "do pokladny okresního soudu" na náhradě
nákladů řízení
18 350 Kč a že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 1
300 Kč "k rukám
jejího právního zástupce". Vycházel ze zjištění, že žalobkyni poskytov
USPrnSO Právo na soudní a
jinou právní ochranu
II. ÚS 385/01
> Zásadám spravedlivého procesu vyplývajícím z
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod (dále jen "Listina") je nutno rozumět tak, že procesnímu právu účastníka navrhnout
důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné, odpovídá povinnost soudu
nejen o vznesených návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit,
z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (§
153 odst. l, § 157 odst. 2 občanského
soudního řádu). Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami
spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami
vyjádřenými v čl. 36 odst. 1 Listiny.
<
Ústavní soud rozhodl v senátě, ve věci ústavní
stížnosti O. P-ové, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 16 Co 327/99,
spojené s návrhem na zrušení ustanovení §
237 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, za účasti Krajského soudu v Brně, jako
účastníka řízení, a Statutárního města Brna - Magistrátu města Brna, jako vedlejšího účastníka
řízení, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 16 Co 327/99, se
zrušuje.
Návrh na zrušení ustanovení
§ 237 odst. 2 písm. b) občanského soudního
řádu, se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 20. 6. 2001, doplněnou podáním ze dne 26.
9. 2001, domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 16 Co 327/99,
kterým byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 4. 1999, č. j. 40 Nc 64/98-25, tak, že
se určuje, že stěžovatelka neprojevovala v době od 3. 9. 1997 do 15. 9. 1998 opravdový zájem o
nezletilou S. P-ovou, nar. 27. 8. 1997. Krajský soud dále rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit
náklady řízení státu a nepřipustil dovolání. Podáním ze dne 24. 9. 2001 stěžovatelka ústavní
stížnost rozšířila o návrh na zrušení ustanovení
§ 237 odst. 2 písm. b) občanského soudního
řádu,
Právo na soudní a jinou právní ochranu
I. ÚS 603/2000
> Bylo na soudu, aby v souladu s
§ 120 odst. 2 o.s.ř.
provedl i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány. To
platilo tím spíše tehdy, jestliže se jednalo o částku na výživné ve značné výši, která jistě hrála
při posuzování stěžovatelových poměrů významnou roli.
Z hlediska práva na spravedlivý proces dle
čl. 36 odst. 1 Listiny
Ústavní soud považuje důkazní mezeru vzniklou v tomto případě za protiústavní.
Ústavní soud nemohl konstatovat porušení
čl. 4 odst. 1 Listiny, neboť toto
ustanovení neobsahuje samostatné individuální základní právo, nýbrž stanoví pouze obecně nutnost
ukládat povinnosti toliko na základě zákona při zachování základních práv a svobod. Dovolávat se jej
lze proto pouze v návaznosti na konkrétní základní práva a svobody zakotvené v
Listině, popř.
Ústavě, došlo-li k jejich porušení. V zásadě
totéž platí i pro čl. 90 Ústavy, jehož
porušení lze namítat pouze ve spojení s ustanoveními
hlavy páté Listiny. <
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní
stížnosti Ing. J. D., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. 12 Co
584/99, a proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. P 107/98,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. 12 Co 584/99, a
rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. P 107/98, se zrušují.
Odůvodnění
Okresní soud v Třebíči v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl ve věci péče o
nezletilé tak, že návrh stěžovatele (otce) na snížení výživného pro nezletilé Jiřího, Petru a Hanu
D. zamítl.
V odůvodnění rozsudku okresní soud konstatoval, že v daném případě nebyly splněny
podmínky pro rozhodnutí o změně výše výživného podle ustanovení
§ 99 odst. 1,
§ 85 odst. 2 a
§ 96 odst. 1 zákona o rodině. Od
poslední úpravy výše výživného neproběhl ani jeden rok, přičemž potřeby nezletilých dětí se zvyšují
úměrně jejich věku. Příjem matky i otce od posl
USOchRR Ochrana rodičovství
a rodiny
USOstat
Ostatní
II. ÚS 465/02
Ústavní soud ČR rozhodl dnešního dne soudcem
zpravodajem JUDr. E. W. ve věci ústavní stížnosti J. D., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 9. 4. 2002, č. j. 31 Co 64/2002-45, a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 13. 11. 2001, č.
j. 8 C 473/2001-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností
(§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o
Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí
obecných soudů. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2002, č. j. 31 Co 64/2002-45 byl
potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 13. 11. 2001, č. j. 8 C 473/2001-25, jímž bylo
rozhodnuto podle ust. § 24 zákona o
rodině o rozvodu manželství stěžovatelky s vedlejším účastníkem, S. D.
Soud prvního stupně došel po provedeném dokazování k závěru, že manželství
stěžovatelky a vedlejšího účastníka je trvale a hluboce rozvráceno a že za této situace nelze
očekávat obnovení manželského soužití. Manželství účastníků je podle názoru soudu obsaženého v
odůvodnění rozsudku pouze svazkem formálním, které neplní po dobu dvou let své společenské funkce.
Příčinu rozvratu manželství soud shledal v rozdílnost názorů stěžovatelky a vedlejšího účastníka na
společné soužití, což vedlo u žalobce (nyní vedlejšího účastníka) k naprostému citovému odcizení a
posléze navázání známosti s jinou partnerkou.
Soud neshledal důvody pro aplikaci ustanovení
§ 24b odst. 1 zákona o rodině, neboť
žalovaná (nyní stěžovatelka) neprokázala, že by jí rozvodem manželství byla způsobena závažná újma,
a to ani z hlediska ekonomických dopadů, ani z hlediska dopadů bytových či zdravotních. Podle
zjištění nalézacího soudu je stěžovatelka majetná, je spoluvlastnicí nemovitostí, má k dispozici
osobní automobil a od roku 1999, kdy ukončila společné podnikání s vedlejším účastníkem, neprojevila
žádnou snahu o zapojení do pracovního procesu, ani prostřednictví
USPrnSO Právo na soudní a
jinou právní ochranu
IV. ÚS 582/01
< Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k
návrhovému petitu je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní
stav dokazování doplnit. Věcí soudu pak je, jak s rozporem mezi provedenými důkazy naloží. Je však
jeho povinností provedený důkaz odporující důkazům ostatním hodnotit a zdůvodnit, proč jej odmítá
nebo pokládá za nevěrohodný a v odůvodnění rozhodnutí své stanovisko k tomuto důkazu přiměřeně
vyložit (§ 132 odst. l,
§ 157 odst. 2 o.s.ř.). >
Ústavní soud rozhodl za souhlasu účastníků řízení bez
nařízení ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti T. H. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 20. 6. 2001, sp. zn. 10 Co 233/2001 a 10 Co 234/2001, a rozsudku Okresního soudu v
Ústí nad Labem ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 20 P a Nc 198/99, 20 Nc 122/99, 20 P a Nc 247/99, za
účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Okresní úřadu v Ústí nad Labem,
referátu sociálních věcí a zdravotnictví, odd. péče o rodinu, jako vedlejšího účastníka řízení,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 6. 2001, sp. zn. 10 Co
233/2001 a 10 Co 234/2001, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 12. 2000, sp. zn.
20 P a Nc 198/99, 20 Nc 122/99, 20 P a Nc 247/99, se zrušují.
Odůvodnění
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení
čl. 36 odst. 1 a
čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž byl jeho nezletilý syn svěřen do
výchovy matky.
V ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěry soudů, dle kterých má matka
lepší předpoklady pro výchovu nezletilého, neboť je na mateřské dovolené s jeho polorodou sestrou a
bude mít na výchovu větší časový prostor než otec, který navíc neumožňuje matce styk s dítětem v
jejím bydlišti. Soudy se spokojily s tím, že nebylo prokázáno, že druh matky dítě bil, když podnět k
trestnímu stíhání byl odložen, ale nevza
USOchDM Ochrana dětí a
mladistvých
USPrnSO Právo na soudní a
jinou právní ochranu
IV. ÚS 455/01
> Názor, že rozsudek o úpravě práv a povinností rodičů k nezletilým
dětem na dobu do rozvodu manželství lze vykonat i po tomto rozvodu, Ústavní soud nesdílí a považuje
jej za rozporný s čl. 32 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod. <
Ústavní soud rozhodl v senátě, ve věci ústavní
stížnosti M. J-ské, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. června
2000, sp. zn. 12 Co 286/99, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci jako účastníka,
a to se souhlasem účastníků bez ústního jednání, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. června 2000,
sp. zn. 12 Co 286/99 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. října 1998, sp. zn. Nc 28/95,
se zrušují.
Odůvodnění
Dne 26. července 2001 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se
stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, potvrzujícího
usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. října 1998, sp. zn. Nc 28/95, jímž byl nařízen výkon
rozhodnutí odnětím nezletilých dětí z péče matky a jejich předáním do výchovy otce.
Výkon rozhodnutí byl nařízen na základě rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne
20. května 1997, sp. zn. Nc 28/95, potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v
Olomouci dne 9. října 1997, sp. zn. 12 Co 578/97. Tento exekuční titul nabyl právní moci dne 13.
listopadu 1997 a upravoval výchovu a výživu nezletilých dětí za trvání manželství. Rozsudkem
Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. srpna 1997, sp. zn. 12 C 69/96, v části nenapadené odvoláním,
bylo manželství rozvedeno. V této části nabyl rozsudek právní moci dne 23. listopadu 1997. Zbývající
část rozsudku, týkající se úpravy výchovy a výživy nezletilých dětí po rozvodu, byla napadena
odvoláním. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci dne 30. října 2000, pod sp. zn. 12 Co 333/98,
věc vrátil k dal
30 Cdo 1891/2001
K povinnosti matky dostavit se ke znalci při provádění šetření podnětu k návrhu
na popření otcovství
Soud nemůže nařídit matce dítěte povinnost dostavit se ke znalci jen v souvislosti s
prováděním šetření k podání návrhu na popření otcovství, které provádí státní
zastupitelství.
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v právní věci žalobce Mgr. G. V. proti
žalované M. V., o uložení povinnosti podrobit se znaleckému zkoumání, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 115/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.
března 2001, č. j. 39 Co 341/2000-68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 7. ledna 2000, č. j. 6 C 115/99-20,
zamítl žalobu, kterou žalobce požadoval, aby žalované byla uložena povinnost podrobit se i s
nezletilým synem účastníků V. V., narozeným dne 6. 11. 1991, znaleckému zkoumání z oboru molekulární
genetiky a testu DNK. Rozsudek odůvodnil tím, že soud může účastníku soudního řízení uložit pouze
takovou povinnost, kterou umožňuje znění § 80
písm. b/ občanského soudního řádu (dále jen OSŘ). Povinnost žalované dostavit se ke znalci
nevyplývá ani ze zákona, ani z právního vztahu, ani z bránění práva. Tam, kde povinnost neexistuje,
nemůže ji uložit ani soud. Pokud by přesto takové rozhodnutí vydal, porušil by tím článek 2 odst. 3
Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, s
tím, že podle článku 4 odst. 1 téže listiny povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a
v jeho mezích, a jen při zachování základních práv a svobod.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 28.
března 2001, č. j. 39 Co 341/2000-68, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, žádnému z účastníků
nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání s
odůvodněním, že své rozhodnutí nepovažu
Smlouva o vypořádání vzájemných majetkových práv manželů, kterou zákon
nepodmiňuje
rozvod dohodou manželů bez zjišťování příčin rozvratu, je platná pouze v případech
rozvodu, o němž
bylo rozhodnuto podle §
24a
ZOR.
Z odůvodnění.
Okresní soud rozsudkem ze dne 18. 7. 2000 určil, že smlouva o vypořádání vzájemných
majetkových
vztahů, uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným dne 24. 2. 1999 je neplatná. Vycházel
ze zjištění, že
manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem okresního soudu ze dne 15. 4. 1999
podle
§ 24 zákona o rodině
(ZOR), a to
podle tohoto zákonného ustanovení přes okolnost, že žalovaný (v řízení o rozvod v
postavení žalobce)
v průběhu rozvodového řízení předložil soudu smlouvy mj. i o majetkovém vypořádání
účastníků, jak
předpokládá § 24a ZOR;
podmínka pro
rozvod ve smyslu tohoto ustanovení, že účastníci spolu nežijí alespoň šest měsíců,
však nebyla
splněna. Soud prvního stupně učinil po právní stránce závěr, že smlouva o úpravě
vzájemných
majetkových vztahů může být platná jen v případě rozvodu podle
§ 24a ZOR. V posuzované
věci tak
tomu nebylo, proto smlouva účastníků o vypořádání vzájemných majetkových vztahů,
uzavřená před
zánikem manželství, nemůže pro rozpor s §
149 ObčZ obstát. Zjišťováním žalobkyní tvrzených okolností, jež měly být spojeny
s uzavřením
smlouvy, se již nezabýval. Naléhavý právní zájem žalobkyně na určení neplatnosti
označené smlouvy je
podle názoru soudu prvního stupně dán; bez tohoto určení by bylo právní postavení
žalobkyně
nejisté.
Při rozhodování o odvolání žalovaného vycházel krajský soud ze skutkového stavu
zjištěného soudem
prvního stupně. Rozsudkem ze dne 1. 11. 2000 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
I podle jeho
názoru by bez rozhodnutí o neplatnosti smlouvy, jíž žalovaný předložil katastrálnímu
úřadu k zápisu
do katastru nemovitostí, bylo právní postavení žalobkyně nejisté
[§ 80 písm. c) OSŘ].
Odvolací
soud dále vycházel z právní úvahy, že i po novele občanského zákoníku provedené zákonem
č.
91/1998 Sb. zaniká společ
USPrnSO Právo na soudní a
jinou právní ochranu
IV. ÚS 376/2000
> Odmítnutí provedení důkazů účastníkem řízení navrhovaných, jež mohou
vést ke zjištění skutkového stavu věci požadovaného ustanoveními hmotného práva, je porušením práva
na spravedlivý proces. <
Ústavní soudrozhodl za souhlasu účastníků řízení bez nařízení ústního jednání, v senátě o
ústavní stížnosti D. Š-ové., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 17 Co 50/2000,
ze dne 19. 4. 2000, za účastni Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 17 Co 50/2000, ze dne 19. 4.
2000, a rozsudek Okresního soudu v Náchodě, čj. 8 C 98/99-58, ze dne 18. 11. 1999, se zrušují.
Odůvodnění
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 18. 11. 1999, čj. 8 C
98/99-58, kterým byla zrušena povinnost žalobce platit stěžovatelce výživné v částce 4.000,- Kč
měsíčně, stěžovatelka uvádí, že v řízení před tímto soudem došlo k porušení jejích ústavních práv a
svobod zaručených čl. 90,
čl. 95 odst. 1
a čl. 96 odst. 1 Ústavy České
republiky (dále jen "Ústava") a dále pak ústavních práv a svobod zaručených
čl. 32 odst.1a odst. 4,
čl. 37 odst. 3
a článkem 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod
(dále jen "Listina") a porušení jejího zákonného práva na výživné od jejího manžela ve smyslu ust.
§ 91 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 94/1963
Sb., zákona o rodině (dále jen "zákon o rodině").
V důvodech své ústavní stížnosti stěžovatelka v podstatě uvedla, že krajský soud,
stejně tak jako i okresní soud, nerespektovaly v předmětné věci o zrušení vyživovací povinnosti
rovné postavení účastníků řízení, neboť tyto soudy nezkoumaly a nehodnotily změnu poměrů na straně
žalobce, pouze zkoumaly a hodnotily zlepšení majetkových poměrů na straně stěžovatelky. Přestože
stěžovatelka předkládala v řízení řadu důkazů svědčících taktéž o změn
USBytyy Byty, nebytové
prostory
II. ÚS 544/2000
> Výkon práva na bydlení se nevztahuje pouze na užívání vymezené
technicko-stavební plochy, ale také na uspokojování potřeb bydlení, které v současné době
nespočívají pouze v přenocování, ale v celém komplexu zajišťování potřeb člověka v jeho materiální i
duševní rovině. V tomto smyslu se nemůže jednat o výkon práva bydlení, pokud se tak má stát v
nevyhovující místnosti.
Nepřiměřenou tvrdost, jež v podobných situacích může vzniknout realizací
práva, je možné zmírnit postupem podle § 3
odst. 1 obč. zák. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální
obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu.
Čistě pozitivistická aplikace ustanovení
§ 706 odst. 1 obč. zák.
vede k porušení ústavnosti. Nelze přehlédnout, že současný vývoj na úseku bytové politiky se již
značně vzdálil účelovým výkladům socialistické zákonnosti. <
Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. J., Csc., za
účasti účastníků řízení 1) Městského soudu v Praze, 2) Obvodního soudu pro Prahu 3, a vedlejšího
účastníka Městské části Praha 3, Havlíčkovo nám. 9, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 20. 6. 2000, sp. zn. 16 Co 151/2000, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze
dne 8. 12. 1998, sp. zn. 18 C 124/98, takto: Rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 20. 6. 2000, č.j. 16 Co 151/2000-64, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8.
12 1998, č. j. 18 C 124/98-28, se zrušují.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 12. 9. 2000, se stěžovatel
domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2000, sp. zn. 16 Co 151/2000, ve
spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 12 1998, sp. zn. 18 C 124/98, a to pro
porušení čl. 4,
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod (dále jen "Listina"), čl.
6 odst. 1, čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"),
USOchDM Ochrana dětí a
mladistvých
III. ÚS 440/2000
> Jestliže je dětem obecně zaručena ochrana nejen zákonná
(§ 32 a násl. zák. č. 94/1963 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů), ale nadto také ochrana ústavní
(čl. 32 odst. 1 al. 2 Listiny základních
práv a svobod), je nutno tyto zákonné a ústavní garance při jejich aplikaci v konkrétní věci
podložit co nejpečlivěji zjištěným skutkovým stavem a stejně pečlivě z něj odvozeným právním
posouzením; z hlediska aplikace
Úmluvy(jejího
čl. 13) to znamená, že jak
eliminující důvody návratu dítěte do místa bydliště otce
(čl. 3 Úmluvy) musí být zjištěny a
objasněny natolik dostatečně, aby hrozba vážného nebezpečí fyzické nebo duševní újmy, příp.
nesnesitelná situace z přikázaného návratu byly s co nejvyšší mírou pravděpodobnosti vyloučeny a
obdobně, aby co neúplněji byly ozřejměny také všechny okolnosti, z nichž by bylo lze usoudit na
skutečný postoj otce nezletilé k jejímu současnému pobytu v České republice. <
Ústavní soud rozhodl dne 7. 12. 2000 v ústním jednání a v senátě
ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. D., za účasti vedlejších účastníků M. D. bytem Izrael, a
Okresního úřadu v R., jako opatrovníka nezletilé, zastoupeného JUDr. M. Š., advokátem v R., proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. května 2000, sp. zn. 21 Co 56/2000, a rozsudku
Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 10. prosince 1999, sp.zn. Nc 535/99, týkající se
vydání dítěte, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. května 2000 (21 Co
56/2000) a rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 10. prosince 1999 (Nc 535/99) se
zrušují.
Odůvodnění
I.
Ústavní stížností, podanou včas
(§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a po odstranění formálních vad
(§ 31 odst. 1 zákona) k výzvě
Ústavního soudu [§ 41 písm. b)
zákona] ve shodě se zákonem [§
30 odst. 1, § 34,
§ 72 odst. 1 písm. a), 4
zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Krajského soudu v
Rozsah náhrady nákladů na výživu pozůstalého manžela je určen rozsahem výživného, které mu náleží ve smyslu ustanovení § 91 a § 96 odst.1 zák. o rod. Při určení výše výživného nelze vycházet ze žádné z variant tzv. dílové teorie.
21 Cdo 239/2000
Rozsudek
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně
V. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému T. t. t., a.s.
(dříve T. W., a.s.), zastoupenému advokátkou, o náhradu nákladů na
výživu pozůstalé manželky, za účasti K., p., a.s. (dříve Č. K., d.
p., a.s.) jako vedlejší účastnice na straně žalované, zastoupené
advokátem, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 6
C 116/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 10. září 1999 č.j. 25 Co 725/98-85, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu
v Semilech ze dne 15. září 1998 č.j. 6 C 116/98-64 (s výjimkou
výroku II., kterým bylo žalobě vyhověno) se zrušují a věc se
v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Semilech k dalšímu řízení.
Odůvodnění.
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil na náhradě
nákladů na její výživu za dobu od 1.9.1995 do 31.8.1998 částku
173.304,- Kč a aby jí z tohoto důvodu platil od 1.9.1998 částku
10.830,- Kč měsíčně. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že její manžel
L. H., utrpěl pracovní úraz, na jehož následky dne 30.8.1995
zemřel. Žalovaný jí nahrazuje jako pozůstalé manželce náklady na
výživu ve výši 6.016,- Kč měsíčně. Žalobkyně má za to, že náhrada
nákladů na její výživu byla žalovaným stanovena v rozporu
s ustanovením § 199 zák. práce. Při správném výpočtu náhrady totiž
mělo být přihlédnuto k tomu, že průměrný měsíční výdělek zemřelého
činil 22.707,- Kč a že průměrný měsíční výdělek žalobkyně činil
4.814,- Kč. Z celkového příjmu rodiny ve výši 27.521,- Kč měsíčně
připadá na jed
III. ÚS 440/2000
> Ústavní soud neshledal důvody, pro které by nemohlo být návrhu na
odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu vyhověno, zejména
jestliže tomu nebrání ani důležitý veřejný zájem ani postavení a zájmy třetích osob, jimž z tohoto
rozhodnutí nijaká újma nehrozí (§ 79
odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Naproti tomu návrh na vydání předběžného opatření byl posouzen jako
nedůvodný, a to již pro zřejmý nedostatek zákonných předpokladů (podmínek), neboť ústavní stížnost
směřuje proti konkrétnímu rozhodnutí obecného soudu jako orgánu veřejné moci, a nikoli proti jinému
zásahu, než je rozhodnutí (§ 80 odst. 1
zákona č. 182/1993 Sb.). <
Ústavní soudrozhodl dne 9. srpna 2000 ve věci návrhu
D. D. na odklad výkonu rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové z 10. 5. 2000 sp. zn. 21 Co
56/2000 v souvislosti s rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou z 10. 12. 1999 sp. zn. Nc
535/99 ohledně vydání dítěte a na nařízení předběžného opatření, takto:
1. Vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové vydaného ve věci
Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. Nc 535/99, ze dne 10. května 2000 (21 Co 56/2000-140)
se odkládá.
2. Návrh na vydání předběžného opatření se
zamítá.
Odůvodnění
Pravomocným rozsudkem ze dne 10. 5. 2000 rozhodl Krajský soud v Hradci Králové jako
soud odvolací v právní věci již označené tak, že rozsudek obecného soudu prvního stupně (Okresního
soudu v Rychnově nad Kněžnou) změnil tak, že stěžovatelce jako matce nezletilé K. D. nařídil
navrácení nezletilé, narozené 22. 7. 1991, do bydliště jejího otce M. D. (Izrael), a to do 30 dnů od
právní moci rozsudku. Toto své rozhodnutí, obdobně jak to učinil i obecný soud prvního stupně,
odůvodnil odvolací soud odkazem na Úmluvu o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí ze
dne 25. 10. 1980 (vyhláška č. 34/1998
Sb.), jejíž podmínky shledal splněny.
Ústavní stížností podanou včas
(§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., o
USOmZPS Omezení zákl. práv a
svobod
USPrnSO Právo na soudní a
jinou právní ochranu
IV. ÚS 565/99
> K výkladu a aplikaci
§ 3 odst. 4,
§ 16 odst. 1 a
§ 213 zákona č. 140/1961 Sb., trestní
zákon, ve znění pozdějších předpisů, v návaznosti na
§ 31 odst. 2 písm. g) zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č.
105/2000 Sb., bodu č. 74, v řízení před
obecným soudem.
Okolnosti případu, které by i ve spojení s kratší dobou trvání neplnění
zákonné vyživovací povinnosti vedly k tomuto trestnému činu, nemohou být podle názoru Ústavního
soudu představovány tzv. ".všemi okolnostmi případu.". Tedy jak okolnostmi, s nimiž počítá
§ 213 tr. zák. jako se znaky skutkové
podstaty tohoto trestného činu, tak i všemi ostatními okolnostmi, danými mimo hranice skutkové
podstaty zmíněného trestného činu. Takové chápání materiálního pojetí nejen konkrétně trestného činu
podle § 213 tr. zák., ale vůbec,
směřuje proti principu legality trestního práva hmotného (nullum crimen, nulla poena sine lege).
Nedostatek příslušných znaků skutkové podstaty trestného činu nelze zhojit ani případným odkazem na
§ 3 odst. 4 tr. zák.
Pokud obecný soud opřel vinu trestným činem zanedbání povinné výživy
stěžovatele o konkrétní okolnosti případu, které zvyšují konkrétní stupeň materiální stránky jeho
činu, a uvedeným postupem tak nahrazoval nedostatek stránky formální, tj. absenci příslušného znaku
skutkové podstaty trestného činu a dospěl tudíž k závěru o vině pachatele, porušil tím
čl. 39 Listiny, neboť ".jen zákon
stanoví, které jednání je trestným činem." Orgán moci soudní nic takového, případ od případu,
stanovit nemůže. Je neústavní, jestliže jiný subjekt než subjekt moci zákonodárné doplňuje podmínky
trestnosti, chybějící v trestním zákoně, byť
by to bylo v souladu s konkrétní materiální stránkou spáchaného činu, jíž ale nekoresponduje
příslušný znak skutkové podstaty uvedené ve
zvláštní části trestního zákona.
Zařazením pohledávek výživného ze zákona (zák. č.
105/2000 Sb.), t
Z důvodů kolize zájmů v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí
a o odklad provedení výkonu rozhodnutí nemůže nezletilé dítě
zastupovat jako zákonná zástupkyně matka, ale pouze kolizní
opatrovník, který musí být nezletilému dítěti ustanoven soudem
příslušným podle ustanovení § 88 písm. c) o.s.ř.
21 Cdo 2630/99
Usnesení
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu
rozhodnutí oprávněné nezletilé T. K., zastoupené matkou S. K.,
proti povinnému V. K., pro výživné srážkami ze mzdy povinného,
vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp.zn. 3
E 1332/97, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 26. února 1999, č.j. 8 Co
3255/98-35, takto :
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu
v Jindřichově Hradci ze dne 29.10.1998, č.j. 3 E 1332/97-29
(s výjimkou výroku, jímž byl částečně zastaven výkon rozhodnutí
pro běžné výživné ve výši 630,- Kč měsíčně počínaje dnem
1.9.1998) se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jindřichově
Hradci k dalšímu řízení.
Odůvodnění.
Na návrh oprávněné, podaný za ni její matkou, Okresní soud
v Jindřichově Hradci usnesením ze dne 7.10.1997, č.j. 3
E 1332/97-1, nařídil podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu
v Jindřichově Hradci, " č.j. P 196/89 ze dne 3.11.1989"
k uspokojení pohledávky oprávněné na výživném za dobu od 1.1.1992
do 29.9.1997 v částce 29.080,- Kč a dále pro běžné výživné po dobu
od 1.10.1997 v částce 430,- Kč, každého měsíce předem, výkon
rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného u plátce mzdy " Firma
H.-H., p. T. ". K odvolání povinného bylo usnesení soudu prvního
stupně usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
30.4.1998, č.j. 8 Co 628/98-14, potvrzeno.
Usnesením ze dne 20.8.1998, č.j. 3 E 133
IV. ÚS 14/2000
> Dohodli-li se rodiče nezletilého již dříve na tom, který z nich bude
mít nezletilého ve své výchově, a byla-li tato dohoda schválena rozhodnutím soudu, potom důvody
odůvodňující změnu takového rozhodnutí musí skutečně dosáhnout intenzity změny poměrů ve všech
jejích aspektech. <
Ústavní soud rozhodl dne 9. března 2000 ve věci ústavní stížnosti
P. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 16. 12. 1999 sp. zn. 10 Co 1175/99 o zamítnutí
stěžovatelova návrhu na změnu soudního rozhodnutí, jímž byla schválena dohoda rodičů o svěření
nezletilého dítěte do výchovy matce, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ve včas podané ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 16. 12.
1999 sp. zn. 10 Co 1175/99 stěžovatel obsáhle dovozuje, že tímto rozsudkem byla porušena jeho
ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 32
odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Napadený rozsudek se opírá zejména o znalecké
posudky znalců MUDr. J. N. a PhDr. A. Š., ačkoli tyto posudky lze považovat za neobjektivní, ba
neprofesionální, a to ve všech relevantních bodech. Podle názoru stěžovatele jsou v daném případě
splněny zákonné podmínky pro svěření nezletilého do střídavé výchovy obou rodičů, a v tomto směru,
jakož i v jiných směrech je napadený rozsudek v rozporu se zájmy nezletilého. Krajský soud rovněž
nesprávně posoudil výchovné schopnosti a odpovědnost matky a jednostranně vyhodnotil i vazby
nezletilého na sourozence, když staršího O. již delší dobu vychovává babička. Z těchto, jakož i
dalších důvodů domáhá se zrušení napadeného rozsudku. Z obsahu spisu sp. zn. 1 P
144/97 Okresního soudu ve Vsetíně Ústavní soud zjistil, že usnesením tohoto soudu ze dne 26. 2. 1997
č. j. 1 Nc 739/97-28 byla schválena dohoda rodičů o svěření nezletilého A. K., nar. 22. 8. 1995, do
výchovy matce V. Z. Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 25. 9. 1998 č. j. 1 P 44/97-240 byl
sice mimo jiné zamítnut návrh stěžovatele na svěření nezletilého A. K. do střídavé
V řízení o výživném dítěte od rodiče za dobu nezletilosti dítěte je
druhý z rodičů
účastníkem řízení i poté, když už dítě dosáhlo zletilosti. V tomto rozsahu je druhý
z rodičů rovněž
oprávněn podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Z odůvodnění.
Okresní soud rozsudkem ze dne 4.2.1998, čj. 14 P 102/97-55, zastavil řízení o
výchově P.K., dále
určil, že počínaje 1.6.1997 je otec povinen přispívat na výživu syna částkou 2 100
Kč, vždy do
každého patnáctého dne v měsíci předem, k rukám syna, s tím, že dlužné výživné za
dobu od 1.6.1997
do 31.1.1998 ve výši 5 300 Kč je otec povinen uhradit do 1.5.1998.
Krajský soud pak usnesením ze dne 24.4.1998, čj. 11 Co 261/98-69, odmítl - odkazuje
na
§ 218 odst.
1 písm. b)
občanského soudního řádu - odvolání, kterým se matka P.K. domáhala změny rozsudku
tak, že
výživné v uvedeném rozsahu bude otci uloženo platit již od 1.10.1996. Odvolací soud
uvedl, že řízení
bylo zahájeno k návrhu matky dne 2.7.19971; P.K. však dnem 30.1.1998 nabyl zletilosti
a účastníkem
řízení se stal sám - účastenství jeho matky v řízení ze zákona zaniklo. Odvolání
proti rozsudku
podala svým jménem toliko matka P.K., kterou jmenovaný k takovému úkonu nezmocnil.
Přesto, že se
odvolání týká období, kdy byl P.K. nezletilý, má tento nyní jako účastník řízení
právo sám
disponovat celým nárokem a bylo pouze jeho právem podat proti rozsudku odvolání.
Matka P.K. (zastoupená advokátem) napadla usnesení odvolacího soudu včas dovoláním,
jehož
přípustnost opírá o ustanovení
§ 238a odst.
1 písm.
e) a §
237 odst. 1
písm. f) o.s.ř, namítajíc existenci dovolacích důvodů podle
ustanovení
§ 241 odst. 3 písm.
a) a b)
o.s.ř.,
tedy že v řízení došlo k vadám uvedeným v
§ 237
[písmeno a)] a že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí
ve věci [písmeno b)]. Konkrétně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že odvolání
měl projednat,
neboť je podala osoba k tomu oprávněná. Ve věcech péče soudu o nezletilé podle
§ 176 a násl. o.s.ř.,
K nepodání návrhu na popření otcovství nejvyšším státním zástupcem
I. ÚS 430/98
Nejvyšší státní zástupce nevyhověl podnětu stěžovatel na podání návrhu
na popření
otcovství podle § 62 zákona č.
94/1963 Sb.,
zákona o
rodině, ve znění pozdějších předpisů, neboť po provedeném šetření nebylo zjištěno,
že by to
vyžadoval zájem dítěte. Ustanovení § 62 zákona o rodině nelze vykládat jako další
běžné ustanovení o
popěrném právu v rámci vztahů upravených rodinným právem. Jedná se o zcela výjimečné
oprávnění
státního orgánu (nejvyššího státního zástupce), které lze aplikovat pouze za přesně
stanovených
podmínek; v daném případě je touto podmínkou zájem dítěte na změně rodinných vztahů.
Usnesení
Ústavního soudu ze dne 18. listopadu 1998 sp. zn. I. ÚS 430/98
ve věci ústavní
stížnosti L. M. proti odložení podnětu stěžovatele na podání návrhu na popření otcovství
Nejvyšším
státním zastupitelstvím z 25.8.1998 sp. zn. Nzc 552/98 a o návrhu stěžovatele na
zrušení § 62 odst.
1 zákona o rodině.
I. Výrok
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
II. Odůvodnění
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne
6.10.1998, které
došlo Ústavnímu soudu dne 8.10.1998.
Svým návrhem se domáhá, aby Ústavní soud přikázal Nejvyššímu státnímu zastupitelství,
aby
opětovně projednalo jeho návrh na popření otcovství podle § 62 zákona o rodině. Domnívá
se, že
odložením jeho podnětu Nejvyšším státním zastupitelstvím pod sp. zn. Nzc 552/98 ze
dne 25.8.1998
byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to
čl. 36,
čl. 37 odst.
3,
čl. 38 Listiny
základních práv a
svobod (dále jen "Listina") a rovněž práva dítěte zakotvená v
čl. 7 Úmluvy o
právech
dítěte. Namítá, že uvedenou situaci nezavinil a byl matkou dítěte podveden.
Poukazuje na
skutečnost, že §
62 odst. 1
zákona o rodině má diskriminační charakter vůči ostatním účastníkům rodinněprávních
vztahů, a
odporuje tedy čl.
37 odst. 3
Listiny, a žádá, aby Ústavní soud toto zákonné ustanovení zrušil.
K podanému návrhu ústavní stížnosti
USPrnSO Právo na soudní a
jinou právní ochranu
III. ÚS 125/98
> Procesní postavení nezletilých účastníků v řízení před soudem je
potud specifické, že je omezeno obligatorními podmínkami plynoucími z ustanovení zákona
(§ 9 o. z.,
§ 19 o. s. ř.), nehledě již ani k
tomu, že další ustanovení zákona (§ 178
odst. 2 al. 2 o. s. ř.) podmiňuje výslech nezletilých před soudem podmínkou vhodnosti, což
zejména v řízení před novelou zákona o
rodině
přirozeně sluší vztáhnout i na případný jejich výslech jako (svým způsobem omezených) účastníků
řízení.
Po rozpadu rodiny s nezletilými dětmi nejen etika příbuzenských vztahů,
ale i zákon zavazuje děti k povinnosti své rodiče ctít a respektovat
(§ 35 zák. č. 94/1963 Sb., ve
znění zák. č. 91/1998 Sb.), zatímco
rodičovská odpovědnost (za řádnou výchovu dětí) je přikázána oběma rodičům
(§ 34 téhož); proto také, pokud
nejsou zjištěny takové skutečnosti, které by vedly k pozastavení výkonu rodičovské zodpovědnosti
(§ 44 téhož), není - ani při plném
respektu k právům samotných nezletilých - zákonného, tím méně pak ústavně právního důvodu k tomu,
aby rodiči, v jehož přímé péči nezletilé dítě není, byl styk s ním zakázán, resp. nepřiměřeně
omezen. <
Ústavní soudrozhodl dne 24. 9. 1998 v ústním jednání ve věci
nezletilých stěžovatelů I.P a Z. P., zastoupených opatrovníkem Městem Brno, Úřadem městské části
Brno-střed, právně zastoupených JUDr. P. T., advokátem, za účasti vedlejších účastníků ing. A. P.,
zastoupeného JUDr. J. Ch., advokátem AK v Praze 1, S. Z., zastoupené Mgr. V. M., advokátem, proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. prosince 1997, sp. zn. 26 Co 294/97 a 26 Co 295/97,
týkající se úpravy styku otce s nezletilými dětmi, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou včas
(§ 72 odst. 2 al. 1 zák. č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a za podmínek stanovených zákonem
[§ 30 odst. 1,
§ 34 odst. 1, 2,
§ 72 odst. 1 písm. a), 2 a 4
zákona], napadli nezletilí stě
USPraUS Práva účastníka soudního
řízení
USPrnSO Právo na soudní a jinou právní
ochranu
III. ÚS 139/98
> 1. Jednou z funkcí
Ústavy, zvláště ústavní
úpravy základních
práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl
Ústavy spočívá nejen v
úpravě základních
práv a svobod, jakož i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních
rozhodnutí státu
(resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti
Ústavy a v jejím postavení
bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů
veřejné moci,
interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. V posuzované
věci to
znamená povinnost soudů interpretovat jednotlivá ustanovení
o. s. ř. v první řadě
z pohledu účelu a
smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod.
2.
Změna právního náhledu odvolacího soudu je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího
soudu, přičemž z
hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit
se k němu,
případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní.
3. V posuzované věci Nejvyšší soud interpretoval ustanovení
§ 237 odst. 1 písm.
f) o. s. ř.
v rozporu s čl. 38 Listiny,
když v
postupu odvolacího soudu neshledal nesprávnost, ačkoli účastníku řízení byla odňata
reálná a
efektivní možnost jednat před soudem, spočívající v právu právně i skutkově argumentovat.
Nepřipuštění dovolání Nejvyšším soudem v důsledku ústavně rozporné interpretace a
aplikace
dovolacích důvodů proto zakládá porušení
čl. 36 odst. 1 Listiny,
zakotvující právo na soudní ochranu. <
Ústavní soudrozhodl po ústním jednání dne 24. září 1998 ve věci
ústavní
stížnosti navrhovatelky M. K., zastoupené E. S. advokátkou, za účasti vedlejšího
účastníka Č. K.,
zastoupeného JUDr. K. D. advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu
1997, č. j.
2 Cdon 1450/97-82, jímž se odmítá dovolání, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti
usnesení
Nejvyššího soudu ze dn
I.ÚS 112/97
Umožnění styku otce s nezletilým dítětem v přiměřené míře je zásadně
odvislé od
hodnocení konkrétní situace soudem na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností.
Pokud však
by tento styk nebyl umožněn v důsledku nečinnosti obecného soudu, šlo by podle povahy
věci o průtahy
v řízení a ve svém dopadu o porušení Úmluvy
o
právech dítěte č. 104/1991 Sb., zejména jejího
čl. 9 odst. 3, kterou
je Česká
republika vázána.
Nález
Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 10. března 1998 sp. zn.
I. ÚS 112/97
ve věci ústavní stížnosti ing. arch. J. S. proti postupu Okresního soudu v Českém
Krumlově
spočívajícímu v průtazích v řízení o výkon rozhodnutí o úpravě styku otce s nezletilou
dcerou.
I. Výrok
1. Ústavní stížnosti se vyhovuje. 2. Ústavní soud zakazuje Okresnímu soudu
v Českém
Krumlově, aby pokračoval v průtazích v řízení o výkon rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 4 ze dne
22. 9. 1989, ve znění rozhodnutí téhož soudu ze dne 21. 9. 1990 čj. 14 Nc 242/89-66,
jímž byl
upraven styk stěžovatele ing. arch. J. S. s nezletilou N. S. a přikazuje mu, aby
v řízení neprodleně
jednal.
II. Odůvodnění
Dne 27. 3. 1997 podal stěžovatel Ústavnímu soudu návrh, aby bylo Okresnímu soudu
v Českém
Krumlově zakázáno pokračovat v porušování jeho základních lidských práv a svobod
spočívajícím v
odmítání činit potřebná opatření, aby dítě nemohlo být odděleno od svého rodiče proti
jeho vůli.
Stěžovatel se domáhal, aby byl umožněn výkon soudního rozhodnutí ohledně styku stěžovatele
s jeho
dcerou.
Stěžovatel je otcem nezletilé N. S., která byla svěřena do výchovy matce, když
manželství jejich
rodičů bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 4. 1989 sp.
zn. 30 C 54/89,
který nabyl právní moci dne 8. 8. 1989. Otci nezletilé je podle něho její matkou
fakticky upíráno
právo na styk s dcerou N., když k návrhu otce byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu
4 ze dne 22.
9. 1989, ve znění rozhodnutí téhož soudu ze dne 21. 9. 1990 čj. 14 Nc 242/89-66,
upraven styk
I.ÚS 51/97
Otázka posouzení návrhu na zvýšení výživného pro nezletilé děti je
věcí volné úvahy
soudu odvislé od posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných
potřeb osoby
k výživě oprávněné. Jedná se o úpravu zakotvenou v ustanoveních
§ 85 a
§ 96 odst. 1 zákona
o rodině. Soud je v
rámci tohoto řízení povinen z moci úřední objasnit skutkový stav věci. Ke splnění
této povinnosti
vyplývající z ustanovení § 120
občanského
soudního řádu
potřebuje shromáždit potřebné důkazy. Mezi nimi rozhodující význam mají listinné
důkazy
dokumentující výdělkové možnosti a schopnosti osoby k výživě povinné. V případě podnikatelského
subjektu nemá soud jinou možnost, než posoudit tyto možnosti a schopnosti osoby k
výživě povinné
právě z daňového přiznání ve spojení s peněžními deníky za příslušné kalendářní období.
Proto nelze
soudům v této souvislosti vytýkat porušení čl.
2 odst. 3 a čl. 4 odst.
1 Listiny
základních práv a svobod a čl.
8 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Usnesení
Ústavního soudu ze dne 3. února 1998 sp. zn.
I. ÚS 51/97 ve věci ústavní stížnosti J. G. proti
usnesení Městského soudu v Praze z 24. 10. 1996 sp. zn. 39 Co 458/96, kterým bylo
potvrzeno usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 5 z 1. 7. 1996 sp. zn. T 227/93 o uložení pořádkové pokuty.
I. Výrok
Návrh se odmítá.
II. Odůvodnění
Navrhovatel napadl svou ústavní stížností usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 24. 10. 1996
sp. zn. 39 Co 458/96, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze
dne 1. 7. 1996 sp.
zn. 5 P 227/93 o uložení pořádkové pokuty stěžovateli v částce 2 000 Kč podle
§ 53 občanského soudního řádu.
Stěžovatel vytýká obecným soudům ve svém návrhu nerespektování
čl. 2 odst. 3,
čl. 4 odst. 1 Listiny
základních práv a
svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl.
8
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
"Úmluva"). Dovozuje, že pokud
obecné soudy
po něm v řízení o zvýšení výživného na jeho dvě nezletilé děti
Zaviněné jednání matky, která zanedbala svou zákonnou povinnost
pečovat o dítě (§ 32 a násl. zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve
znění pozdějších předpisů, § 89 odst. 2 tr. zák.) a v důsledku
toho došlo k jeho úmrtí, zakládá trestní odpovědnost za poruchový
delikt, nikoliv za trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 207
odst. 1 tr. zák.
(Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10. 1997
sp. zn. 2 Tzn 106/97)
Nejvyšší soud České republiky zrušil k stížnosti pro porušení
zákona trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21 . 2.
1997 sp. zn. 1 T 91/96 a tomuto soudu přikázal, aby věc
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Z odůvodnění:
Trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21 . 2.
1997 sp. zn. 1 T 91/96 byla obviněná Z. J. uznána vinnou trestnými
činy zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1, 3 tr. zák.
a neposkytnutí pomoci podle § 207 odst. 1 tr. zák. a odsouzena
podle § 213 tr. zák. s přihlédnutím k ustanovení § 314e odst. 2
tr. ř. a za použití ustanovení § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle
§ 58 odst. 1 písm. a) tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu,
která byla podle § 59 odst. 1 tr. zák. stanovena na pět roků.
Trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1, 3
tr. zák. se obviněná dopustila podle citovaného trestního příkazu
tím, že v době nejpozději od září 1989 do 13. 9. 1993 v Praze ani
jinde nepečovala řádně o svou nezletilou dceru Lucii, zejména jí
v potřebném množství neposkytovala stravu a odpíráním stravy ji
trestala a nejpozději od podzimu 1992 svému druhu M. J. nebránila
v opakovaném fyzickém násilí vůči nezletilé dceři, přičemž jeho
jednání kryla výmluvami nepravdivě odůvodňujícími vznik poranění
nezletilé dcery a tím, že ji v době, kdy měla v důsledku jednání
M. J. zjevná poranění, nevodila do školky a nezajišťovala jí řádná
lékařská ošetření, což
USOchDM Ochrana dětí a
mladistvých
USZPPSo Zrušení
práv.předpisu-návrh soudu
USZmSTJ Zákonem stanovená
trestnost jednání , trest
Pl. ÚS 31/96
> Článek 3
odst. 1 Úmluvy o právech dítěte stanoví, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při
jakékoliv činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními
sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Posuzováno z pohledu tohoto článku
Úmluvy pak nelze považovat za zájmu
dítěte přiměřenou a vhodnou takovou formu řešení, která kriminalizuje mladistvého, který se nedokáže
vyrovnat s nařízenou ústavní výchovou. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že řešit případy
porušení, jednoznačně v zájmu nezletilého nařízené ústavní výchovy, trestněprávními prostředky, tak
jak to činilo v napadené části ustanovení
§ 171 odst. l písm. d) trestního
zákona, aniž by navíc jakkoliv rozlišovalo a bralo v úvahu různé důvody vedoucí k nařízení
ústavní výchovy - a to i při vědomí zvláštní úpravy trestního zákona vztahující se na mladistvé - je
v rozporu s čl. 3 odst. l Úmluvy o
právech dítěte. <
Ústavní soud ČR rozhodl v plénu o návrhu Okresního soudu v Kutné
Hoře na zrušení části ustanovení §
171 odst. l písm. d) trestního zákona č. 140/1961 Sb., v platném znění, za účasti Poslanecké
sněmovny Parlamentu ČR, t a k t o :
Dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů se z r u š u j e část ustanovení
§ 171 odst. l písm. d) zákona č.
140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, vyjádřená slovem
"ústavní".
Ve zbývající části, pokud bylo navrhováno zpětné zrušení části tohoto
ustanovení ke dni l.9.1995, se návrh z a m í t á .
O d ů v o d n ě n
í:
I.
Ústavní soud ČR obdržel dne 21.10.1996 návrh Okresního soudu v Kutné Hoře na
zrušení části ustanovení § 171 odst.
l písm. d) trestního zákona č. 140/1961, v platném znění, vyjádřené slovem "ústavní". Uvedený
soud projednává pod sp. zn. 6 T 13/96 trestní věc proti obžalovanému, mladistvému P. H., svěřenci
Výchovného ústavu mládež
Za výživné ve smyslu ustanovení § 213 tr. zák. o trestném
činu zanedbání povinné výživy nelze považovat příležitostná plnění
v době styku otce s dětmi, která mají povahu dárků či jiných
podobných plnění nesměřujících k uspokojování odůvodněných potřeb
nezletilých dětí ve smyslu § 96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb.,
o rodině, ve znění pozdějších předpisů.
Z odůvodnění.
K stížnosti pro porušení zákona zrušil Nejvyšší soud ČR
usnesení okresního státního zástupce v Jindřichově Hradci ze dne
13. 3. 1996 sp. zn. Zt 1437/95 a tomuto orgánu přikázal, aby věc
znovu projednal a rozhodl.
Vyšetřovatel Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování
v Jindřichově Hradci, zahájil trestní stíhání obviněného P. J.
podle § 160 odst. 1 tr. ř. sdělením obvinění ze dne 27. 10. 1995
pod sp. zn. ČVS OVV-555/95 pro trestný čin zanedbání povinné
výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím,
že od měsíce dubna 1995 do současné doby neplnil vyživovací
povinnost na své nezletilé děti, syna P. J., nar. 24. 9. 1981,
a syna T. J., nar. 31 . 12. 1982, stanovenou rozsudkem Okresního
soudu v Chrudimi ze dne 30. 1. 1995 sp. zn. P 14/90 tak, že je
povinen platit na syna P J. částku 600 Kč měsíčně a na syna T. J.
částku 500 Kč měsíčně, a to k rukám matky J. J., se splatností
vždy nejpozději do každého 5. dne v měsíci předem, takže do
současné doby dluží celkem na výživném částku nejméně 7700 Kč.
Sdělení obvinění bylo P. J. doručeno poštou a převzato jím
dne 11 . 12. 1995.
Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství
v Jindřichově Hradci ze dne 13. 3. 1996 sp. zn. Zt 1437/95 bylo po
provedeném přípravném řízení trestní stíhání obviněného P. J. pro
trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák.,
jehož se měl dopustit tím, že od měsíce dubna 1995 do sdělení
obvinění dne 11 . 12. 1995 neplnil svou vyživovací povinnost na
dv
Právní věta
1. Jestliže obviněný po sdělení obvinění, tedy dodatečně plnil svou
zanedbanou vyživovací povinnost, pro kterou byl právem stíhán, může to mít význam jen pro účinnou
lítost podle § 214 TrZ
za předpokladu, že tuto svou vyživovací povinnost dodatečně splnil v celém rozsahu. K dodatečnému
částečnému splnění zanedbané vyživovací povinnosti proto nelze přihlížet z hlediska soustavnosti a
trvání neplacení výživného při posuzování naplnění znaků trestného činu zanedbání povinné výživy
podle § 213 TrZ.
2. Za výživné nelze považovat příležitostná plnění v době styku otce s
dětmi, která svou povahou nepřekračují výdaje, jenž nelze na výživné počítat proto, že šlo o běžné
dárky, či jiná podobná plnění, která nesměřovala k uspokojování odůvodněných potřeb nezletilých dětí
ve smyslu § 96 odst. 1 zákona č. 94/1963
Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů.
Z odůvodnění.
Vyšetřovatel Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v Jindřichově Hradci, zahájil
trestní stíhání obviněného P. J. podle
§ 160 odst. 1 TrŘ sdělením
obvinění ze dne 27. 10. 1995 pod sp. zn. ČVS:OVV-555/95 pro trestný čin zanedbání povinné výživy
podle § 213 odst. 1 TrZ, kterého
se měl dopustit tím, že od měsíce dubna 1995 do současné doby neplnil vyživovací povinnost na své
nezletilé děti, syna P. J., nar. 24. 9. 1981, a na syna T. J., nar. 31. 12. 1982, stanovenou
rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 30. 1. 1995 č.j. P 14/90-38 tak, že je povinen platit na
syna P. částku 600 Kč měsíčně a na syna T. částku 500 Kč měsíčně, k rukám matky Jar. J., splatné
vždy nejpozději do každého 5. dne v měsíci předem, takže do současné doby dluží celkem na výživném
částku nejméně 7 700 Kč.
Sdělení obvinění bylo P. J. doručeno poštou a toto převzal dne 11. 12. 1995.
Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci
ze dne 13. 3. 1996 sp. zn. Zt 1437/95 bylo po provedeném přípravném řízení trestní stíhání
obviněného P. J. pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle
§ 213 odst