Kalendář - strana 200

Osoby vykonávající pěstounskou péči (§ 45a a násl. zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů) nemá v trestním řízení postavení zákonného zástupce obviněného ve smyslu ustanovení § 34 odst. 1 tr. ř. Z odůvodnění. Vrchní soud v Olomouci zamítl stížnost státního zástupce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1.6.2000 sp. zn. 45 T 9/2000 jako nedůvodnou. Napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 1.6.2000 sp. zn. 45 T 9/2000 byla jednak ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. trestní věc ml. L.F. a ml. L.K. vrácena státnímu zástupci k došetření k odstranění závažných vad přípravného řízení a dalším výrokem zmíněného rozhodnutí bylo rozhodnuto tak, že podle § 192 tr. ř. se oba mladiství ponechávají i nadále ve vazbě. Soud prvního stupně odůvodnil toto své rozhodnutí tím, že ml. L.F. je narozen 13.8.1982, nenabyl doposud tedy zletilosti a jeho způsobilost k právním úkonům je omezena. Takového obviněného je oprávněn zastupovat jeho zákonný zástupce, jímž je ve smyslu § 34 odst.1 tr. ř. kterýkoliv rodič takové nezletilé osoby, osvojitel, opatrovník, popř. kolizní opatrovník. Nalézací soud konstatuje, že ze spisového materiálu především nevyplývá žádný poznatek o tom, že by matka ml. L.F. nemohla či nesměla vykonávat práva zákonného zástupce obviněného, přičemž v žádném případě nemůže být zákonným zástupcem mladistvého jeho pěstounka J.K. Dále soud prvního stupně konstatuje, že ze zprávy Okresního úřadu ve V., referátu sociálních věcí, oddělení soc. prevence zjistil, že J.S., matka L.F., nebyla zbavena rodičovských práv. Podle soudu prvního stupně z ničeho nevyplývá, že by se J.S. nezdržovala na adrese svého trvalého bydliště, kterou koneckonců uvedl při svém výslechu i samotný ml. L.F. Vycházeje z toho poté soud prvního stupně spatřuje ono zásadní a v řízení před soudem neodstranitelné pochybení orgánů činných v přípravném řízení v tom, že akceptovaly jako zákonného zástupce ml. L.F. jeho pěstounku J.K. a té také doručovaly všechna us

I.ÚS 1928/11 I. Jednou z nezbytných povinností demokratického právního státu, který chrání práva a svobody jednotlivců ve své jurisdikci a zároveň si monopolizuje legální donucení, je zajištění vymahatelnosti práva. II. V celém průběhu procesu výkonu rozhodnutí je nutné mít na zřeteli nejen jeho účel v podobě uspokojení oprávněného, ale též dotčené zájmy a práva povinného, a to s ohledem na nikoliv nepodstatné zásahy do jeho práv, včetně jeho základních práv, s výkonem rozhodnutí zpravidla spojené. Výkon rozhodnutí lze tak mimo jiné nařídit pouze za podmínek striktně vymezených zákonem. Neoprávněný výkon rozhodnutí je způsobilý porušit základní práva povinného, typicky jeho právo vlastnit majetek a právo na soukromí, tj. práva chráněná čl. 11 a 10 Listiny, a samozřejmě též jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem, se sídlem 28. října 851/26, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2011 č. j. 11 Co 208/2011-82, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení a nezl. G. S. a nezl. L. S., zastoupených zákonnou zástupkyní A. S., právně zastoupených JUDr. Jiřím Suškou, advokátem, se sídlem U Soudu 7, Teplice, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2011 č. j. 11 Co 208/2011-82 byla porušena základní práva stěžovatele zaručená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2011 č. j. 11 Co 208/2011-82 se proto ruší. Odůvodnění: I. 1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo v rámci vykonávacího

I.ÚS 1708/14 K přání dítěte Ústavní soud již dříve konstatoval, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů. Ze strany obecných soudů došlo k bagatelizaci vyjádřeného přání nezletilých dětí, které, jak nyní potvrzuje i další vývoj situace, bylo míněno vážně, je dlouhodobé a až do současné doby neměnné. Pokud měly obecné soudy pochybnosti o spontaneitě vyjádřeného přání nezletilých být ve střídavé výchově obou rodičů, nic jim nebránilo v tom ověřit si jeho relevanci buď výslechem obou dětí přímo před soudem, anebo prostřednictvím znaleckého zkoumání. Pokud tak neučinily, zatížily svá rozhodnutí vadou, jež má za následek porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v důsledku čehož došlo i k zásahu do práva stěžovatele na péči o děti podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a zároveň také do práva na rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z vývoje v daném případě je patrno, že komunikace mezi rodiči probíhá, rodiče se byli schopni domluvit na „střídavé výchově na zkoušku“ a uzavřít o ní dohodu, přání obou nezletilých dětí být ve střídavé výchově obou rodičů se jeví jako konstantní a dlouhodobé, a proto je k němu nutno se vší vážností přihlížet. Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. B., právně zastoupeného Mgr. et. Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou se sídlem Orlí 36, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2013 č. j. 83

Právo na soudní a jinou právní ochranu I. ÚS 564/07 V předmětné věci je nutno rozlišovat období do dosažení zletilosti dítěte a období po dosažení jeho zletilosti. Dosažením zletilosti se dítě stává plně způsobilým vystupovat v řízení před soudem a výživné pro tuto dobu je vždy spojeno s jeho procesním návrhem. Pro období do dosažení zletilosti dítěte je však možné řízení o určení výživného konat i bez návrhu, jak již bylo řečeno výše. Navíc je zapotřebí přihlédnout i k té skutečnosti, že výživné na syna v době nezletilosti bylo jednoznačně vynakládáno výlučně matkou (stěžovatelkou), která v podstatě „zálohovala“ tu část výživného, jež měl poskytovat otec. Je proto nezbytné, aby obecný soud - bez ohledu na to, že zletilý syn již dále v řízení pokračovat nehodlá, protože se s otcem na výživném dohodl - rozhodl o výživném za dobu do nabytí zletilosti dítěte. Obdobný názor je vyjádřen i v uznávané odborné literatuře: „V řízení o výživném dítěte za dobu nezletilosti dítěte je druhý z rodičů účastníkem řízení i poté, když už dítě dosáhlo zletilosti. Dosažení zletilosti dítěte má ten důsledek, že v řízení podle ustanovení § 176 o. s. ř. se může jednat již jen o právech po dobu nezletilosti dítěte, že v řízení vystupuje zletilé dítě samo a že i plnění dávek výživného, jež byly splatné za dobu nezletilosti, je třeba stanovit přímo vůči dítěti. Dosažení zletilosti dítěte v průběhu řízení o výživném však nemá ten důsledek, že by matka dítěte přestala být účastnicí řízení, pokud jde o projednání výživného dítěte za dobu do jeho zletilosti, a má proto také právo se odvolat proti rozhodnutí o těchto částkách výživného" (viz blíže Hrušáková, M. a kol., Zákon o rodině, Komentář, 3. vydání 2005, nakladatelství C. H. BECK, s. 382 a násl.). Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. N. K., zastoupené Mgr. M. Š., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 446/2006-254 ze dne 29. 11. 2006 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č.

II.ÚS 3413/14 Povinností orgánu rozhodujícího o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do péče, je sledovat a chránit především zájem nezletilého dítěte, tak, jak je zakotven v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Je třeba vycházet z předpokladu, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů, pokud jsou oba způsobilí dítě vychovávat a mají o jeho výchovu zájem. Svěření dítěte do střídavé péče by v takovém případě mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte. Soudy nemohou střídavou péči vyloučit jen z důvodu, že s tímto způsobem výchovy jeden z rodičů nesouhlasí. Pokud měl soud o přání nezletilé ve věku téměř devět a půl roku pochybnosti, mohl ji sám vyslechnout popř. opatřit objektivní důkaz v podobě znaleckého posudku. Nezmění-li soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností a tuto změnu označí bez dalšího za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte a jeho rodiče na respektování rodinného života podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Stabilita výchovného prostředí není abstraktní princip, který by byl hoden ochrany sám o sobě. Chybí-li řádné odůvodnění závěru o tom, proč byla upřednostněna „stabilita poměrů“ před právem nezletilé na péči obou rodičů jakož i právem stěžovatele na její rovnocennou výchovu, soud svým postupem zasáhl také do práva stěžovatele na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti M. L., zastoupeného JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátkou, se sídlem Čs. legií 1364/20, Ostrava - Mor

Pl.ÚS 10/15 Právní úprava, která de facto znemožňuje osvojení dítěte druhým rodičem u nesezdaných párů, není v rozporu s čl. 10 odst. 2 Listiny ani s článkem 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Toto omezení je dostatečně odůvodněno předpokladem vyšší míry stability manželských párů a zejména lepším zajištěním poměrů dítěte, dojde-li k ukončení soužití jeho rodičů. Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Vladimíra Kůrky, Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj), Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o návrhu I. senátu Ústavního soudu na vyslovení protiústavnosti § 72 odst. 1 věty první zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, za účasti Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky jako účastníků řízení a vlády České republiky jako vedlejší účastnice řízení, takto: Návrh se zamítá. Odůvodnění: 1. Dne 12. 10. 2014 Ústavní soud obdržel ústavní stížnost L. P. (dále jen "stěžovatel"), namítajícího porušení jeho základních práv v řízení, ve kterém soudy zamítly jeho návrh na zrušitelné osvojení syna jeho družky (dále také jen "nezletilý") s odůvodněním, že takové osvojení zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o rodině") nepřipouští. 2. I. senát Ústavního soudu, jemuž byla stížnost dle rozvrhu práce přidělena, podle ustanovení § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., (dále jen "zákon o Ústavním soudu") svým usnesením sp. zn. I. ÚS 3283/14 ze dne 14. 4. 2015 řízení o ústavní stížnosti přerušil a podal návrh plénu Ústavního soudu na vyslovení rozporu ustanovení § 72 odst. 1 věty první zákona o rodině s ústavním pořádkem. I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 3. Stěžovatel podal dne 22. 4. 2013 Okresnímu soudu v Ch

26 Cdo 227/2004 Trvalé opuštění společné domácnosti a zánik práva nájmu bytu I. Úprava právních následků spojených s trvalým opuštěním společné domácnosti (§ 707 odst. 1, § 708 obč. zák.) se uplatní i ve vztazích mezi manžely, společnými nájemci bytu (dříve společnými uživateli bytu). Trvalým opuštěním společné domácnosti může tedy zaniknout i společný nájem bytu manžely. II. Trvalým opuštěním společné domácnosti je obecně jednání vedené s úmyslem domácnost zrušit a již neobnovit. Ve vztahu mezi manžely je jím takové jednání, kdy za trvání manželství jeden z manželů byt opustí, přičemž lze dovodit, že tak učinil s úmyslem se již nevrátit a neobnovit manželské soužití. Pouhé opuštění bytu (odstěhování svršků, případně i odhlášení se z trvalého pobytu) přitom pro závěr, že jde o trvalé opuštění společné domácnosti, bez dalšího nestačí. Jelikož trvalé opuštění společné domácnosti je nejen úkonem faktickým, nýbrž i úkonem právním (ve smyslu § 34 obč. zák.), musí být také svobodným projevem vůle manžela, který domácnost opouští. III. O situaci, kdy nájemce má ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. dva nebo více bytů jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu § 685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z titulu vlastnického (spoluvlastnického) práva k domu či bytu či práva odpovídajícího věcnému břemenu apod., příp. tehdy, disponuje-li právním titulem bydlení odvozeným od rodinněprávního vztahu ke svému manželovi – vlastníku (spoluvlastníku) domu. IV. Způsobilost založit trvalé bydlení je dána objektivními znaky právního titulu zakládajícího právo na bydlení trvalé povahy, nikoli subjektivní vůlí toho, komu (titul) svědčí. Nelze tudíž zásadně považovat za rozhodné, zda nájemce je ochoten možnost bydlení v domě svého manžela využít, ani zda s tím manžel nájemce souhlasí (manželé mají tot

II.ÚS 2964/12 I. Z hlediska základního práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) není problémem samotná skutečnost, že uplatněním zákonné domněnky otcovství vznikne právní postavení otce dítěte osobě, která není jeho biologickým otcem. Smyslem této domněnky je však zjednodušení způsobu určení otcovství, a proto neodpovídá-li v jejím důsledku vzniklý právní stav biologickému vztahu, pak domnělý otec musí mít v případě, že mu v tomto směru vznikne důvodná pochybnost, možnost předmětnou domněnku vyvrátit a tento nesoulad odstranit (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09, zejména jeho body 30 až 36). Manžel matky tak může učinit u soudu podle § 785 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; v minulosti (do 31. prosince 2013) mu stejné právo přiznával § 57 odst. 1 zákona o rodině. Je přitom plně postačující, pokud toto právo mohlo být reálně uplatněno. Jeho neomezené trvání by totiž nemuselo být žádoucí s ohledem na v kolizi stojící zájmy dítěte (srov. čl. 3 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o právech dítěte, publikované pod č. 104/1991 Sb.), resp. obecně požadavek právní jistoty, což je důvod, pro který se připouští jeho omezení přiměřenou lhůtou. II. Plyne-li ze základního práva domnělého otce na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy požadavek, aby mohl v případě vzniku důvodné pochybnosti své otcovství zákonem stanoveným způsobem popřít, pak je tím z povahy věci ústavně aprobován i případný zásah do stejného práva dítěte, resp. jeho matky, spočívající v tom, že v rámci řízení o popření otcovství soud zjistí citlivý údaj o jejich soukromí, zda manžel matky skutečně je biologickým otcem jejího dítěte, jehož vyhotovení může narušit existující rodinné vztahy a citové vazby. Tento závěr vyplývá z obecné zásady, že za ústavně

II.ÚS 1835/14 Pokud odvolací soud dospěl, na rozdíl od soudu prvního stupně, k závěru o vhodnějších výchovných podmínkách na straně matky, aniž se dostatečně v tomto směru vypořádal se všemi skutečnostmi zjištěnými v řízení před soudy obou stupňů, a to ve světle zájmu nezletilé jakožto zásadního vodítka pro rozhodování v dané věci, a svůj závěr řádně neodůvodnil, zasáhl do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces a na výchovu a péči o dítě. V souladu s vlastní judikaturou Ústavního soudu i s rozsudky Evropského soudu pro lidská práva je kritériem rozhodování především míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb. Obecné soudy musejí vždy usilovat o to, aby jakýkoliv jejich zásah byl minimalizován, tedy aby dítě nebylo odtrženo zejména od osob, k nimž má silnou náklonnost a u nichž nachází svůj domov, aby bylo svěřeno do péče osoby, která uznává roli jiných blízkých osob v životě dítěte jakožto unikátního jedince, a aby zásadním vodítkem při hledání nejlepšího zájmu dítěte bylo jeho přání, hodnocené – zejména u dětí v předškolním věku – se zřetelem k jeho rozumové a emocionální vyspělosti. Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj), soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele P. L., zastoupeného Mgr. Petrem Taláškem, advokátem, se sídlem Ječmínkova 494, Chropyně, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 26. března 2014 č. j. 59 Co 25/2014-194, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníka řízení, a J. L., zastoupené JUDr. Marií Šupkovou, advokátkou se sídlem Hradební 1294, Uherské Hradiště, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 26. března 2014 č. j. 59 Co 25/2014-194 se ruší. Odůvodnění 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 5. 2014, která po f

II.ÚS 979/13 Při stanovení povinnosti splatit dlužné výživné je nutno zvažovat reálné možnosti tento závazek splnit, musí být tedy respektována určitá kritéria přiměřenosti, která i v zájmu oprávněných zabrání tomu, aby se povinná osoba dostala do situace, kdy své povinnosti nebude moci plnit ani v budoucnu. Pokud rozhodnutí obecných soudů nejsou v tomto směru založena na dostatečně zjištěném skutkovém stavu, což se promítne i do dovozených právních závěrů, vykazují prvky libovůle a dochází tak k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Zdeněka Sázela, zastoupeného Mgr. Petrou Šternberskou Pospíšilovou advokátkou advokátní kanceláře se sídlem Brno, Dusíková 41, proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 1. 3. 2012 č. j. 11 P 2/2012-114, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2012 č.j. 28 Co 555/2012-170 a návrhu na odklad vykonatelnosti, takto: I. Rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 1. 3. 2012 č. j. 11 P 2/2012- 114 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2012 č. j. 28 Co 555/2012-170 se ruší. II. Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí se odmítá. Odůvodnění Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými byl zavázán přispívat na výživu svých dcer a uhradit dlužné výživné. Současně navrhuje odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Z obsahu spisu vyplývá, že Okresní soud Praha- západ napadeným rozsudkem rozhodl, že rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 6. 2000 č. j. P 202/97-30, se mění tak, že s účinností od 8. 11. 2008 je otec (v řízení u Ústavního soudu stěžovatel) povinen přispívat na výživu tehdy nezletilé Ivety a Petry každé částkou 3 500 Kč, s účinno

21 Cdo 459/2010 Rodinné právo. Výživné manželky. Změna soudního rozhodnutí o výživném mezi manžely Změna soudního rozhodnutí odsuzujícího k plnění v budoucnu splatných dávek, spočívající ve snížení či zrušení výživného, je ve věci výživného mezi manžely podle § 91 zákona o rodině přípustná vždy od doby, kdy došlo ke změně poměrů, i když k ní došlo před podáním návrhu (žaloby) u soudu. Překážka věci pravomocně rozhodnuté však brání tomu, aby byla provedena změna rozhodnutí o výživném mezi manželi také za dobu předcházející jeho vyhlášení (vydání). USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce JUDr. J. K ., proti žalované A. C. (dříve K.) , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 46/2008, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2009 č.j. 17 Co 481/2009-28, takto: Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. července 2009 č.j. 12 C 46/2008-22 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31.5.2007 č.j. 27 C 245/2006-25 bylo žalobci uloženo, aby platil žalované počínaje dnem 14.9.2006 výživné manželky s tím, že je povinen zaplatit žalované dluh na výživném za dobu od 14.9.2006 do 31.5.2007 a na náhradě nákladů řízení k rukám advokáta JUDr. Zborova Dvořáka. Odvolání, které žalobce podal proti tomuto rozsudku, bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13.12.2007 č.j. 53 Co 574/2007 44 odmítnuto. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 17.3.2008 a doplněnou na výzvu soudu prvního stupně podáním ze dne 12.8.2008 domáhal, aby uvedený rozsudek byl změněn tak, že jeho vyživovací povinnost k žalované "končí ke dni 28.2.2007" a že dlužné výživné a přisouzenou náhradu nákladů řízení je žalobce povinen zaplatit ve splátkách. Žalobu zdůvodnil

I.ÚS 3304/13 Pokud soud ustanovuje dítěti jako straně sporného občanskoprávního řízení opatrovníka, měl by zpravidla s ohledem na nejlepší zájem dítěte ustanovit advokáta. Zároveň ustanovení opatrovníka nezbavuje soud povinnosti dítě do řízení zapojit, pokud to není v rozporu s jeho nejlepším zájmem. Soud mu musí umožnit účastnit se jednání a k věci se vyjádřit. Případné omezení těchto práv dítěte musí být vždy řádně odůvodněno právě s ohledem na nejlepší zájem dítěte. Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) F. S., zastoupeného Mgr. Přemyslem Hašlarem, advokátem, se sídlem Táborská 922, Mladá Boleslav, 2) N. S. a 3) V. S. zastoupených JUDr. Danou Musalovou, advokátkou, se sídlem náměstí Míru 14, Mladá Boleslav, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 183/2013-83 ze dne 31. 7. 2013, usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 25 Nc 2194/2012-36 ze dne 29. 1. 2013 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 14 C 67/2012-93 ze dne 27. 11. 2012, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi jako účastníků řízení a Magistrátu města Mladá Boleslav, orgánu sociálně-právní ochrany dětí, se sídlem Komenského náměstí 61, Mladá Boleslav, zastoupeného Mgr. Pavlem Motlem, advokátem, se sídlem Jaselská 1391, Mladá Boleslav, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 14 C 67/2012-93 ze dne 27. 11. 2012 byla porušena základní práva druhé stěžovatelky a třetího stěžovatele garantovaná v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte. II. Usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 183/2013-83 ze dne 31. 7. 2013 a usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 25 Nc 2194/2012-36 ze dne 29. 1. 2013 bylo porušeno základní právo druh

30 Cdo 944/2016 K navrácení plné svéprávnosti člověka při stanovení mírnějšího opatření (např. jmenování opatrovníka posuzovanému podle § 465 odst. 1 věty první o. z.) lze přistoupit nezávisle na tom, zda takové opatření posuzovaný navrhuje či snad brojí proti jeho případnému užití. ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci posuzovaného M. K., omezeného ve svéprávnosti, zastoupeného JUDr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem v Brně, Burešova 6, za účasti opatrovnice Městské části Praha 5, se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 4, o vrácení svéprávnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5, pod sp. zn. 5 P 63/2002, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2015, č. j. 17 Co 236/2015-365, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2015, č. j. 17 Co 236/2015-365, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. února 2015, č. j. 5 P 63/2002-342, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 5 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. února 2015, č. j. 5 P 63/2002-342, omezil posuzovaného ve svéprávnosti tak, že „je schopen nakládat s finančními prostředky, které posuzovanému zůstanou z přiznaného důchodu a jiných příjmů po uhrazení veškerých výdajů spojených s bydlením, maximálně do výše 5.000,- Kč měsíčně, je schopen samostatně jednat v běžných záležitostech každodenního života, je schopen samostatně jednat v pracovněprávních vztazích, je schopen uzavírat manželství, není schopen porozumět důsledkům uzavření kupní, darovací, či jiné smlouvy, není schopen rozpoznat potřebu uzavírat smlouvy o poskytování sociálních služeb, není schopen si obstarávat své záležitosti pokud se týkají jednání na úřadech v souvislosti s podáním žádosti o přiznání dávek sociální podpory, vyřizování dokladů, není schopen pochopit

III.ÚS 3206/16 Skutečnost, že v řízení, jehož účastníkem je nezletilý, je jednáno s jeho rodičem, jako zákonným zástupcem, nevylučuje, že na takové zastoupení nebude možné z hlediska zájmu nezletilého nahlížet jako na řádné. Je-li zastoupení v rozporu se zájmy nezletilého a odporuje-li smyslu a účelu zastoupení, je povinností soudu vždy zvážit, zda nejsou splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka podle § 29 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Neustanovení opatrovníka, či absence posouzení podmínek pro jeho ustanovení, je v takovém případě porušením základního práva (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) nezletilého účastníka, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, tedy aby mu bylo ve věci, kdy je rozhodováno o jeho právech a povinnostech, umožněno před soudem jednat. Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele nezl. M. Ž., t. č. v Dětském domově Domino, sídlem Vojanova 1029/22, Plzeň, zastoupeného Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou, sídlem Husova 242/9, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. listopadu 2009 č. j. 30 EC 189/2009-30, za účasti Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníka řízení, a společnosti DRY CLEANER LINE s. r. o., sídlem V Holešovičkách 1579/24, Praha 8 - Libeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. listopadu 2009 č. j. 30 EC 189/2009-30 bylo porušeno základní právo stěžovatele podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. listopadu 2009 č. j. 30 EC 189/2009-30 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále

33 Cdo 2275/2011 Správa majetku nezletilého dítěte Není běžnou záležitostí při správě majetku nezletilého dítěte uzavření smlouvy jeho zákonnými zástupci (rodiči), která je zavazuje dlouhodobě i po dosažení zletilosti, s omezenou možností výpovědi, přičemž po dosažení zletilosti mu ukládá pouze povinnosti k plnění a neposkytuje mu žádné vzájemné plnění. ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Impex Brecka & Co. se sídlem v Zurichu, Kreuzplatz 20, Švýcarská konfederace, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalované D. C., zastoupené JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 3, o 41.341,153 USD s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 339/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2010, č. j. 19 Co 263/2010-264, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2010, č. j. 19 Co 263/2010-264, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. září 2009, č. j. 11 C 339/2003-228, v části ukládající žalované povinnost zaplatit žalobci 41.341,153 USD s 3,5 % úrokem z prodlení ročně od 27. 12. 2002 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. září 2009, č. j. 11 C 339/2003-228, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 41.341,153 USD s 3,5 % úrokem z prodlení ročně od 27. 12. 2002 do zaplacení a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se ruší a v uvedeném rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. září 2009, č. j. 11 C 339/2003-228, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 58.875,90 USD s 4 % úrokem z prodlení od 27. 12. 2002 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení

II.ÚS 868/12 Úprava styku potenciálního otce s nezletilým dítětem na základě předběžného opatření Úvaha krajského soudu porovnávající možné následky vyhovujícího a zamítavého rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření, která ústí v závěr, že možné zpřetrhání vazeb mezi rodičem a dítětem je závažnější než upravení styku dítěte s osobou, o které bude následně zjištěno, že jeho otcem není, je chybná. Nezbytným předpokladem svěření nezletilého proti vůli jeho matky – stěžovatelky – žalobci, byť na relativně krátkou dobu, je najisto postavená existence biologické vazby mezi nezletilým a žalobcem. V nálezu sp. zn. II. ÚS 568/06 (N 33/44 SbNU 399), se Ústavní soud vyjádřil k relaci biologických a sociálních vazeb. V rámci výkladu pojmu rodinný život, obsaženého v čl. 10 odst. 2 Listiny, zde uvedl, že: „Je třeba vycházet z faktu, že rodina představuje primárně biologickou vazbu, pak sociální institut, který je teprve následně anticipován právní úpravou“. Navíc by v reáliích posuzovaného případu neměl být pominut ještě ten zvláštní fakt, že nezletilý, o jehož péči jde, teprve překročil prvý rok života. Ústavní soud shledal další pochybení krajského soudu, pro které je potřeba napadené usnesení zrušit, byť tak stěžovatelka ve svém podání neargumentuje. Napadeným usnesením bylo změněno prvoinstanční rozhodnutí, jímž byl návrh na vydání předběžného opatření zamítnut. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (č. 48/2010 Sb., N 8/56 SbNU 69) dospěl k závěru, že ustanovení § 220 odst. 3 zákona občanského soudního řádu je v části, která umožňuje změnu usnesení, jímž byl soudem prvního stupně odmítnut nebo zamítnut návrh na vydání předběžného opatření nebo jímž bylo řízení o tomto návrhu zastaveno, v kontextu platného a účinného občanského soudního řádu v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Toto ustanovení tedy dnem 1. 4. 2011 zrušil. Postupu krajského

Schopnost dítěte k tomu, aby se živilo samo, není odvislá od dosažení určité věkové hranice; není tedy důvodu k tomu, aby bylo plnění vyživovací povinnosti rodiče k dítěti omezováno předem dosažením určité věkové hranice dítětem (např. nabytím zletilosti). Z odůvodnění. Rozsudkem okresního soudu v Mělníku ze dne 8.4.1965 byl stanoven rozsah vyživovací povinnosti otce k tehdy nezletilé H. částkou 350 Kčs měsíčně, k tehdy nezletilému J. částkou 400 Kčs. měsíčně. Soud vycházel ze zjištění, že otec nezletilých vydělával v průměru 2 245 Kčs čistých měsíčně, matka v průměru 758 Kčs čistých měsíčně; oba rodiče měli vyživovací povinnost k dítěti z pozdějších manželství. Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 21.2.1966 snížil k návrhu otce jeho výživné pro nezletilou H. pro dobu od 1.1.1966 do 4.2.1966 na částku 150 Kčs měsíčně a zvýšil jeho výživné pro nezletilého J. pro dobu od 1.1.1966 na částku 500 Kčs měsíčně. V odůvodnění svého rozsudku okresní soud uvedl mj., že otec dosáhl v průběhu roku 1965 průměrného čistého měsíčního výdělku 1 479 Kčs, že H. měla v lednu 1966 čistý měsíční příjem 355 Kčs, a že J. je učněm (v prvním učebním roce) s kapesným 35 Kčs. Ve spise je také zpráva, podle níž matka docilovala v průběhu roku 1965 čistého měsíčního příjmu od 519 do 912 Kčs. V podstatě o tyto poznatky opřel okresní soud své rozhodnutí o tom, že je namístě snížení výživného otce pro H. a zvýšení výživného otce pro J. Nejvyšší soud rozhodl o stížnosti pro porušení zákona podané předsedou Nejvyššího soudu, že rozsudkem okresního soudu v Mělníku byl porušen zákon a toto rozhodnutí zrušil. Podle § 99 odst. 1 zák. o rod. může soud i bez návrhu změnit dohody a soudní rozhodnutí o výživném pro nezletilé děti, změní-li se poměry. Touto změnou poměrů rozumíme změnu v těch okolnostech, které určují míru odůvodněných potřeb nezletilého dítěte a schopnosti a možnosti rodičů k jeho výživě. Okresní soud shledal změnu poměrů ve srovnání se stavem v době dřívějšího

K riešeniu otázky nároku na príspevok na úhradu výživy nevydatej maloletej matky a jeho výšky (§ 95ods. 1, § 85 ods. 1 zák. o rodine). Doba dvadsaťšesť týždňov stanovená § 95 ods. 1 zák. o rod. zasahuje ako do doby tehotenstva pred pôrodom, tak aj do doby po pôrode. Podľa okolností každého jednotlivého prípadu súd tuto dobu vymedzí. Pre priznanie nároku podľa § 95 zák. o rod. neplatí druhá veta ustanovenia § 98 ods. 1 zák. pred bodkočiarkou, podľa ktorej možno výživné priznať len odo dňa zahájenia konania. Z odôvodnenia. Žalobkyňa, ktorá je podľa žaloby narodená 17. 3. 1948 a ktorá tedy v dobe podania žaloby bola maloletá, domáhala sa - zastúpená svojím otcom ako zákonným zástupcom - aby žalovaný bol uznaný povinným zaplatiť jej 848 Kčs ako náhradu nákladov na výbavičku pre dieťa, ktoré sa jej narodilo 17. 9. 1964, ku ktorému žalovaný uznal otcovstvo. Behom konania rozšírila tuto svoju žalobnú žiadosť na sumu 1 208 Kčs. Ďalej sa domáhala na žalovanom platenia príspevku na úhradu výživy podľa § 95 ods. 1 zák. o rod. po dobu 26 týždňov sumou 300 Kčs mesačne. Okresný súd v Trenčíne uznal žalovaného povinným zaplatiť žalobkyni k rukám jej otca 949 Kčs a platiť jej od 1. 9. 1964 po 26 týždňov ako príspevok na výživu mesačne sumou 300 Kčs, a to sumy už splatné v mesačných splatkách po 100 Kčs. Ďalej mu bolo uložené nahradiť jej trovy konania a Čs. štátu súdny poplatok. Proti tomuto rozsudku podal odvolanie iba obžalovaný a to len do výroku, ktorým mu bolo uložené platiť príspevok na výživu žalobkyne vo výške 300 Kčs mesačne. Krajský súd v Bratislave svojím rozsudkom zmenil rozsudok súdu prvého stupňa v časti odvolaním napadnutej tak, že žalovaný bol uznaný povinným zaplatiť na výživu mal. žalobkyne od 9. 2. 1965 do 18. 3. 1965 sumu 385 Kčs. Súčasne bolo vyslovené, že žalovaný nemá nárok na náhradu trov konania. Najvyšší súd rozhodol o sťažnosti pre porušenie zákona podanej predsedom Najvyššieho súdu, že rozsudkom okresného súdu a rozsudkom krajského súdu bol porušený záko

III.ÚS 3055/16 I. Žalobou pro zmatečnost, podanou z důvodu podle § 229 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, nelze považovat za efektivní zákonný prostředek ochrany práva, jehož vyčerpáním je ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podmíněna přípustnost ústavní stížnosti, jestliže se účastník řízení dozvěděl o rozhodnutí, jež jí má být napadeno, teprve po uplynutí tříleté objektivní lhůty podle § 234 odst. 2 občanského soudního řádu, odvíjející se ode dne, kdy tento rozsudek nabyl právní moci. II. Skutečnost, že v řízení před obecnými soudy, jehož účastníkem je nezletilý, je jednáno s jeho rodičem jako zákonným zástupcem, nevylučuje vznik situace, kdy na takovéto zastoupení nebude možné s ohledem na zájem nezletilého nahlížet jako na řádné. Bude tomu tak i tehdy, jestliže zákonný zástupce nezletilého reálně nezastupoval, neboť se mu fakticky nepodařilo doručit písemnosti na žádnou známou adresu. V takovémto případě je povinností obecného soudu vždy zvážit, zda nejsou splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka podle § 29 odst. 1 občanského soudního řádu, přičemž pochybení v tomto ohledu má za následek porušení práva tohoto účastníka řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tj. aby byla jeho věc projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, tedy aby mu bylo ve vlastní věci, kdy je rozhodováno o jeho právech a povinnostech, umožněno před soudem jednat. Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele nezletilého N. L., zastoupeného Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou, sídlem Husova 242/9, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. listopadu 2011 č. j. 11 C 127/2011-25, za účasti Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníka řízení, a společnosti Plzeňské

I. Jestliže v soudním řízení o trestném činu rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle § 132 tr. zák. bylo prokázáno, že nejde o trestný čin, ale o provinění podle § 16 odst. 1 zák. č. 38/1961 Sb., pak soud nemůže uznat obviněného vinným tímto proviněním ani s ohledem na ustanovení § 1 zák. č. 58/1965 Sb. a musí věc postoupit příslušnému místnímu lidovému soudu. II. K ukládání ochranného léčení podle § 72 odst.2 písm. b) tr. zák.

I.ÚS 1996/12 Přiznáním invalidního důchodu a příspěvku na péči (resp. dalších dávek) nezaniká automaticky vyživovací povinnost rodičů k dítěti, které není schopno se samo živit (§ 85 zákona o rodině). V soudním řízení mají naopak obecné soudy dostatek prostoru pro zohlednění individuálních a konkrétních podmínek na straně dítěte a rodičů, aby posoudily, zda vyživovací povinnost zanikla vzhledem ke skutečným poměrům. Formalistický závěr soudu, který nebyl podložen uvedenými úvahami, znamenal porušení čl. 36 odst. 1 Listiny v rozsahu zákazu svévole (absence odůvodnění) a čl. 32 odst. 4 Listiny v rozsahu podstaty sociálního práva dítěte na výchovu a péči rodičů. Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti nesv. M. M., zastoupené opatrovnicí R. B., právně zastoupené advokátem JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem, se sídlem Mikovcova 7, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2012, č. j. 26 Co 109/2012-133, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a M. M., právně zastoupeného Mgr. Helenou Pelánkovou, advokátkou, se sídlem Panská 8, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2012, č. j. 26 Co 109/2012-133, bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na ochranu rodičovské výchovy a péče podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2012, č. j. 26 Co 109/2012-133, se ruší. Odůvodnění: I. 1. Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelka napadla rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2012, č. j. 26 Co 109/2012-133, a namítla rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v rovině podústavní pak zejména rozpor s § 85 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině. 2. Návrhem podaným k

II. ÚS 2546/10 Posouzení důvodů pro odnětí nezletilého dítěte z péče matky a odevzdání do ústavní péče V případě, kdy se soudní spor týká nezletilých dětí, je třeba vždy postupovat s ohledem na jejich ústavně chráněný zájem (srov. čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Odnětí dítěte z péče rodičů je nejzávažnějším zásahem do rodinného života, a je proto nezbytné, aby toto opatření, jakož i prostředky dané právními předpisy k jeho realizaci, byly správně interpretovány a následně aplikovány. Vazba mezi rodičem a dítětem je jedním z prvořadých předpokladů zdárného vývoje dítěte. Pro rodiče a dítě je možnost být spolu základním prvkem rodinného života. Opatření, která jim v tom brání, představují zásah do práva na rodinný život (srov. čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Takový zásah ze strany státu je možný, jen je-li nezbytný a v souladu se zákonem; nezbytnost znamená, že zásah je založen na naléhavé společenské potřebě, která je přiměřená sledovanému legitimnímu cíli – ochraně zájmu dětí. Jde zejména o případy, kdy děti byly vystaveny násilí nebo špatnému zacházení, kdy byl zjištěn nedostatek citového zázemí nebo znepokojivý zdravotní stav u rodičů. Odnětí dítěte z péče matky tak představuje až nejkrajnější opatření, které lze uplatnit pouze v nejvážnějších případech, a musí se tedy opírat o dostatečně závažné argumenty motivované zájmem dítěte. Neosvědčení řádných bytových a sociálních podmínek matky a její nepřizpůsobivá osobnost jsou okolnosti, které automaticky neznačí její neschopnost zajistit dítěti adekvátní péči a nesvědčí o vážném ohrožení příznivého vývoje dítěte, jinými slovy, nelze presumovat výchovnou nezpůsobilost matky a ohrožení příznivého vývoje dítěte toliko ze zjištění, že se matka odmítá podrobit šetření ohledně svých bytových a sociálních podmínek. Ani případné zjištění o nevyhovujících sociálních a bytových podmínkách bez patřičně nabídnuté pomoci příslušných orgánů (viz čl. 18 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte) by však samo o sobě

I.ÚS 1963/13 Soudy obou stupňů opřely svůj závěr o majetkových poměrech stěžovatele, jež jsou rozhodné pro určení výše jeho vyživovací povinnosti k jeho nezletilým dcerám, o skutková zjištění, že stěžovatel je jediným společníkem obchodní společnosti a tudíž je třeba při posouzení jeho majetkových poměrů přihlédnout i k uvažovaným ziskům této společnosti, že hradí leasingové splátky na dva luxusní automobily a že má konkrétní nemovitost. Učinily tak přesto, že bylo provedeno dokazování, z něhož vyplývá, že stěžovatel svůj podíl ve společnosti převedl na třetí subjekty, že již leasingové splátky na uvedené automobily nehradí a předmětné automobily ani nemovitost již nevlastní. Rozhodnutí tedy nemají oporu v provedeném dokazování a vedou Ústavní soud k závěru, že v posuzovaném případě existují výrazné rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Tento extrémní rozpor Ústavní soud chápe jako zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces, které je garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Markétou Ulmanovou, advokátkou se sídlem Mladá Boleslav, Starofarní 132, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013, č.j. 30 Co 563/2012-644, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 9. 2012, č.j. 0 P 273/2010-566, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, M. M., zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Praha 7, Přístavní 321/14, a nezl. A. M., nezl. B. M. a nezl. M. M., zastoupených opatrovníkem, Úřadem městské části Praha 4, jako vedlejších účastnic řízení, takto: I. Výrokem I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013, č.j. 30 Co 563/2012-644, v části, v níž byl potvrzen rozsudek O

Dohoda rodičů o výživném pro nezletilé dítě. Změna dohody schválené soudem. Jestliže soud schválí dohodu rodičů o výživném pro nezletilé dítě, nelze tuto dohodu účinně měnit jinak než rozhodnutím soudu, tj. rozsudkem, kterým soud určí novou výši výživného, nebo rozsudkem, jímž soud schválí novou dohodu o výši výživného (§ 99 zák. o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2013). Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 20 Cdo 380/2016 Z odůvodnění: Okresní soud usnesením ze dne 26. 1. 2015, č. j. 74 EXE 3533/2014-60, zamítl návrh povinného ze dne 20. 11. 2014 na zastavení exekuce vedené pověřeným soudním exekutorem JUDr. D. M., LL. M., Exekutorský úřad K. (dále jen „soudní exekutor“), pod sp. zn. 120 EX 23619/14. V exekučním řízení je exekučním titulem rozsudek okresního soudu ze dne 10. 8. 1999, č. j. 31 P Nc 91/99-27, který nabyl právní moci dne 6. 9. 1999 (dále též „exekuční titul“), jímž byla schválena dohoda povinného a matky oprávněné ve věci výchovy a výživy tehdy nezletilé oprávněné a jejího bratra E. F., (dále jen „bratr“), tzn. rozhodnutí, které ve smyslu § 25 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zák. o rodině“), upravilo v řízení podle § 176 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), otázku výchovy a výživy mimo jiné tehdy nezletilé oprávněné pro dobu po rozvodu manželství povinného a matky oprávněné. Toto rozhodnutí lze zrušit nebo měnit pouze postupem podle § 163 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 99 odst. 1 zák. o rodině“, tj. změnou vydaného rozsudku novým soudním rozhodnutím, nikoliv pouhou dohodou povinného a matky oprávněné, jež nebyla schválena soudem. Dohoda povinného a matky oprávněné uzavřená v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 17. 1. 2001 proto není platnou dohodou o změně výše výživného pro oprávněnou, když je v rozporu s § 39 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (d

II. ÚS 961/11 Opětovné uložení povinnosti platit výživné Byla-li vykonatelným rozsudkem stanovena rodiči nezletilého povinnost platit na něj výživné k rukám druhého rodiče, dochází svěřením nezletilého do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče ke změně způsobu placení výživného k jejím rukám pouze v případě, že rozhodnutí soudu, na jehož základě k tomuto svěření došlo, tuto povinnost výslovně stanoví podle § 45 odst. 4 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Jinak zůstává původní povinnost navzdory svěření nedotčena. Dodatečná změna této povinnosti rozhodnutím soudu, v jejímž důsledku by byla rodiči uložena i za dobu minulou povinnost platit výživné k rukám fyzické osoby, do jejíž výchovy byl nezletilý svěřen, nemůže mít za následek odepření právních účinků řádnému splnění vyživovací povinnosti způsobem stanoveným původním rozsudkem, k němuž došlo před nabytím vykonatelnosti nového rozhodnutí. Uložil-li přesto soud rodiči povinnost zaplatit za toto období dluh na výživném, aniž by zkoumal, zda si v něm rodič nezletilého řádně splnil svou vyživovací povinnost způsobem určeným podle původního rozsudku, dopustil se tím v důsledku svévole porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i principu právní jistoty podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Pokud totiž tento rodič zaplatil výživné k rukám druhého rodiče podle původního rozsudku a v důvěře v jeho správnost, mohl předpokládat zánik svého dluhu. Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké, soudce Stanislava Balíka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského v řízení o ústavní stížnosti L. L., zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Mánesova 19, proti výroku III. rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 18. května 2010 sp. zn. 13 P 55/2008 a části výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. ledna 2011 sp. zn.

III.ÚS 2736/15 Skutečnost, že v řízení před obecnými soudy, jehož účastníkem je nezletilý, je jednáno s jeho rodičem jako zákonným zástupcem, nevylučuje vznik situace, kdy na takovéto zastoupení nebude možné z hlediska zájmu nezletilého nahlížet jako na řádné. Bude tomu tak zejména tehdy, jestliže zákonný zástupce zastupuje nezletilého pouze formálně, fakticky však se soudem nijak nekomunikuje, ani si nepřebírá zaslané písemnosti na žádné známé adrese. Takovýto zástupce nečiní žádné procesní úkony k ochraně práv nezletilého, v důsledku čehož jedná v rozporu s jeho zájmy, jakož i samotným účelem zastoupení. S ohledem na omezenou schopnost nezletilého porozumět významu řízení tento navíc nemusí mít vůbec možnost na nečinnost svého zákonného zástupce upozornit nebo se proti ní bránit, ačkoliv případný nepříznivý výsledek řízení půjde k jeho tíži. Jde v podstatě o srovnatelnou situaci, jako kdyby tento nezletilý nebyl vůbec zastoupen. Z těchto důvodů je povinností obecného soudu vždy zvážit, zda se v konkrétní věci nejedná právě o tuto situaci a zda nejsou splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka podle § 29 odst. 1 občanského soudního řádu. Jeho neustanovení v této věci mělo za následek, že stěžovatelce bylo znemožněno v řízení před obecným soudem jakkoliv jednat, tedy bylo porušeno její právo plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny. Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky O. V., zastoupené Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Husova 242/9, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 3. 2012, č. j. 8 EC 351/2010-33, za účasti Okresního soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení a obchodní společnosti Loan Park I. s.r.o., se sídlem Praha 1, Ovocný trh 573/12, právně zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Mikuláš

I.ÚS 3038/16 Není relevantní pouze vůle zákonných zástupců nezletilých, ale i vůle dítěte, kterou nelze zcela pominout. Projevenou vůli dítěte je nutno posoudit s ohledem na jeho nejlepší zájem. Mnohdy spíše odpovídá sledovanému cíli účinné ochrany práv dětí, aby byl jako opatrovník nezletilci ustanoven advokát. Soudy se nemohou bezvýhradně spolehnout na zákonného zástupce, že bude dodržovat všechny své povinnosti a intenzivně se zastupovaným komunikovat, ale je třeba dodržování daných povinností důsledně ověřovat. Není možné vykládat procesní právní předpisy tak, aby bylo umožněno hladké fungování jejich formální, technické stránky. To není aplikace práva, nejefektivněji naplňující oprávněné zájmy dítěte, ke kterému se zavázala Česká republika. Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Ž., t. č. Dětský domov Domino, Vojanova 22, Plzeň, zastoupeného Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Husova 242/9, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 30. října 2009 č. j. 28 C 277/2009-11 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 2. srpna 2010 č. j. 36 C 319/2010-23, za účasti Okresního soudu Plzeň - město a Plzeňských městských dopravních podniků, a. s., se sídlem v Plzni, Denisovo nábřeží 12, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 30. 10. 2009 č. j. 28 C 277/2009-11 bylo porušeno základní právo stěžovatele na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, na participaci na řízení, které se ho dotýká podle čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Uvedený rozsudek se proto zrušuje. III. Řízení o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - mě

I.ÚS 2643/13 1. Vražda matky nezletilých dětí je vždy jednáním, které má zásadní dopad do rodinných poměrů a zejména představuje intenzivní zásah do duševního vývoje dětí, nejen pro svoji protispolečenskou povahu, ale též pro nevratnost a nenapravitelnost. Okolnost, že otec se nedopustil přímého zásahu proti dětem, je nerozhodná a v přezkoumávané věci je intenzita tohoto zásahu navíc zesilována způsobem provedení trestného činu vraždy, jenž trestní soud hodnotil jako mimořádně zákeřný. Nejde o jednorázový zásah, ale zásah trvající a nenapravitelný, přičemž jeho působení na děti může být usměrněno jen terapeuticky v přijatelném rodinném okruhu, jehož součástí však nebude ten, který celou situaci způsobil. 2. Stěžovatelem vyžadovaný výslech dětí, předpokládající fyzickou přítomnost před soudem, je s ohledem na jejich věk, vyspělost a riziko pro duševní zdraví a následný vývoj nepřípadný. Ačkoli je takový výslech mnohdy důležitou součástí zjišťování podkladů pro spravedlivé rozhodnutí a je i právem dítěte, nemůže a nesmí představovat absolutní povinnost, ale naopak musí být předmětem pečlivého posouzení, v závislosti na požadavcích, spojených s nejvlastnějším zájmem dítěte v každém konkrétním případě. Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana K. (jedná se o pseudonym), t. č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Václavem Bubeníkem, advokátem, se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 167/4, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2013, č. j. 30 Cdo 1376/2012-373, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, ze dne 2. listopadu 2011, č. j. 70 Co 302/2011-345 a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. září 2010, č. j. 38 Nc 1402/2009-260, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočk

K výkladu § 96 odst. 2 zák. o rod. Při rozhodování o vyživovací povinnosti dítěte vůči rodiči (§ 87 zák. o rod.) nebude sice v rozsudku výslovně vyjádřena výše vyživovací povinnosti dítěte, vůči němuž nárok rodičem uplatněn nebyl, soud si ovšem musí vyřešit otázku vyživovací povinnosti a její výše ohledně všech povinných ve smyslu ustanovení § 87 odst. 2 zák. o rod. Z odůvodnění. Žalobce se domáhal na žalovaném - svém synovi - určení výživného ve výši 300 Kčs měsíčně s tím, že ve věku přes 80 let je odkázán pouze na důchod ve výši 450 Kčs měsíčně, z něhož je mu na náklady předchozího výkonu trestu sráženo 86 Kčs měsíčně a ze zbylé částky 364 Kčs měsíčně musí živit též svoji manželku, která je zcela neschopná práce. Okresní soud Praha - západ rozhodl nejprve tak, že zavázal žalovaného přispívat žalobci částkou 150 Kčs měsíčně od 1. 11. 1964. K odvolání obou účastníků byl však tento rozsudek usnesením krajského soudu v Praze zrušen. Okresní soud Praha - západ stanovil výši vyživovací povinnosti žalovaného částkou 250 Kčs měsíčně od 1. 11. 1964. Krajský soud v Praze rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané předsedou Nejvyššího soudu, že posléze uvedenými rozhodnutími soudů obou stupňů byl porušen zákon, a tato rozhodnutí zrušil. Soudy vycházely ve svých rozhodnutích z ustanovení § 87 zák. o rod. (zák. č. 94/1963 Sb.); nevzaly však přitom náležitý zřetel na námitky žalovaného, z nichž se podává nutnost zkoumání uplatněného nároku též z hlediska ustanovení § 96 odst. 2 zák. o rod., podle něhož výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu se zásadami socialistické morálky. Zásady morálky socialistické společnosti jsou v pojetí zákona o rodině - jak plyne též z jeho důvodné zprávy - základním a nejdůležitějším kritériem pro posuzování všech nároků na výživné. Aplikace těchto zásad musí si pak zasloužit zvláštní pozornosti zejména u případů vzájemné vyživovací povinnosti ro

II.ÚS 3039/16 Pokud převzetí žaloby i s výzvou ke sdělení, zda souhlasí s tím, aby bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, bylo jediným aktivním úkonem, který matka jako zákonná zástupkyně stěžovatelky v průběhu celého soudního řízení učinila, uvedla tím soud – v neprospěch zájmu stěžovatelky – v mylné očekávání, že zájmy stěžovatelky budou řádně hájeny. Nedoručení (a proto následné zrušení) platebního rozkazu jakož i rozsudku matce stěžovatelky ukazovaly na to, že stěžovatelce nemusí být poskytována dostatečná ochrana. Za této situace proto neměl Okresní soud v Plzni pokračovat v řízení, aniž by zvažoval zastoupení stěžovatelky opatrovníkem. Jeho neustanovení mělo za následek, že stěžovatelce bylo znemožněno v řízení před soudem jakkoliv jednat, což je zmatečnostní vada, která se s ohledem na s ní spojené porušení základního práva stěžovatelky podle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod promítá i do ústavněprávního posouzení napadeného rozsudku. Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky L. Ž., zastoupené Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou, se sídlem Husova 242/9, Praha 1, směřující proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 6. prosince 2010, č. j. 17 C 487/2010-21, a rozsudku téhož soudu ze dne 15. února 2010, č. j. 19 C 463/2009-15, za účasti Okresního soudu Plzeň - město, jako účastníka řízení, a Plzeňských městských dopravních podniků, se sídlem Denisovo nábřeží 920/12, Plzeň, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 15. února 2010, č. j. 19 C 463/2009-15, bylo porušeno základní právo stěžovatelky podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 15. února 2010, č. j. 19 C 463/2009-15, se proto ruší. III.

IV.ÚS 1669/14 Jestliže zákonný zástupce zastupuje nezletilého pouze formálně a nečiní potřebné procesní úkony k ochraně jeho práv, jedná v rozporu s jeho zájmy, jakož i samotným účelem zastoupení. S ohledem na omezenou schopnost porozumět významu řízení nezletilý navíc nemusí mít vůbec možnost na nečinnost svého zákonného zástupce upozornit nebo se proti ní bránit, ačkoliv případný nepříznivý výsledek řízení půjde k jeho tíži. Povinností obecného soudu je proto vždy zvážit, zda v konkrétní věci nejde právě o tuto situaci a zda nejsou splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka podle § 29 odst. 1 o. s. ř. Pokud stěžovatelka nebyla řádně zastoupena opatrovníkem podle § 29 odst. 1 o. s. ř, ačkoliv v době zahájení soudních řízení jí bylo pouze 11 let, současně probíhalo řízení o svěření do péče, jehož výsledkem bylo umístění stěžovatelky a jejích sourozenců v dětském domově, protože rodiče nebyli schopni výchovu nezletilých dětí zajistit a reálná možnost nezletilé dodržet přepravní podmínky se jevila jako velmi pochybná, došlo k porušení jejího práva plynoucího z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), neboť jí v řízení před obecným soudem bylo znemožněno jakkoliv jednat. Povinností soudu rovněž bylo uzpůsobit podmínky vedení sporu tak, aby stěžovatelce nevznikaly vyšší, než nezbytné náklady řízení a spojit po skutkové a právní stránce shodné spory vedené mezi týmiž účastníky, i bez návrhu účastníků. Pokud tak soud neučinil, porušil právo na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, což ve svém důsledku mělo dosah i na právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti N. M., zastoupené Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Husova 242/9, proti platebním rozkazům Ok

28 Cdo 783/2013 Vztahy mezi rodiči a dětmi jsou vztahy značně specifickými a je třeba je hodnotit i z pohledu speciálních ustanovení, která se jich týkají a která se snaží podchytit dopady příbuzenského pouta do právních vztahů. Majetkoprávní vztahy mezi rodiči a dětmi i případný střet jejich zájmů je tak třeba posuzovat zejména jak hlediska obecné úpravy zastoupení dle § 26 a násl. obč. zák. (včetně případného nároku na náhradu škody), tak i zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, a s přihlédnutím ke zvláštní úpravě běhu promlčecí doby obsažené v § 114 obč. zák., dle nějž, jde-li o právo mezi zákonnými zástupci na jedné straně a nezletilými dětmi a jinými zastoupenými osobami na druhé straně, promlčení ani nepočíná ani neběží, nejde-li o úroky a opětující se plnění. ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Mgr. Martina Fuchsiga, se sídlem v Oticích, Hlavní 25, insolvenčního správce dlužnice J. I., proti žalovanému D. I., zastoupenému JUDr. Karlem Holubem, advokátem se sídlem v Třebíči, Nerudova 3, o zaplacení 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, pod sp. zn. 219 C 96/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. listopadu 2012, č. j. 57 Co 567/2012-91, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 2012, č. j. 57 Co 567/2012-91, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, ze dne 19. 4. 2012, č. j. 219 C 96/2011-72, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Bruntále, pobočka v Krnově, rozsudkem ze dne 19. 4. 2012, č. j. 219 C 96/2011-72, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit mu částku 300.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Žalobce se předmětné částky po ž

Pri hodnotení schopností a možností rodičov prispievať na výživu detí, pokiaľ došlo k zmene zamestnania niektorého z rodičov, znamenajúcej pokles jeho zárobku, je treba zistiť i dôvody takejto zmeny. Rovnako je treba náležite zistiť i okruh osôb, ku ktorým majú rodičia zákonnú vyživovaciu povinnosť. Pokiaľ ide o manžela rodiča, je treba zistiť, či prestal pracovať z vážnych dôvodov a či je teda osobou, o výživu ktorej sa musí rodič detí starať. Z odôvodnenia. V januári roku 1966 podala matka maloletých detí M.T. a E.T. návrh na zvýšenie výživného pre deti z čiastky 200 Kčs, dosiaľ otcom detí platenej na každé z nich, na čiastku 300 Kčs mesačne, počínajúc 1.1.1966. Svoj návrh odôvodňovala vyššími potrebami detí, najmä u mal. E., ktorá je v evidencii strediska TBC a vyžaduje zvýšené náklady na stravu. Otec s návrhom na zvýšenie výživného nesúhlasil, poukázal na svoju pracovnú neschopnosť a liečenie, ktorému sa podrobuje na psychiatrickom oddelení v P. a ďalej na skutočnosť, že je osobou so zníženou pracovnou schopnosťou. Okresný súd Bratislava - vidiek návrhu matky vyhovel a zvýšil výživné na obe deti, počínajúc 1.1.1966, na čiastku 300 Kčs mesačne. Rozhodnutie odôvodnil zistením, že potreby detí sa zvýšili a najmä mal. E. že potrebuje výdatnejšiu stravu. Otcovo tvrdenie, že sa lieči, pokladal za nedoložené a dodal, že kratšie liečenie nemôže byť podkladom pre zníženie otcovho zárobku. Krajský súd v Bratislave rozsudkom zmenil potom rozsudok súdu prvého stupňa tak, že výživné zvýšil na mal. M. na čiastku 220 Kčs a na mal. E. na čiastku 260 Kčs mesačne, počínajúc 1.1.1966. Najvyšší súd rozhodol o sťažnosti pre porušenie zákona podanej predsedom Najvyššieho súdu, že rozsudkami súdov oboch stupňoch bol porušený zákon a tieto rozhodnutia zrušil. Pri posudzovaní zmeny pomerov, ktorá má vplyv na zmenu súdneho rozhodnutia o výživnom pre maloleté deti v zmysle ust. § 99 ods. 1 zák. o rod., musia súdy vychádzať zo spoľahlivých a úplne zistených skutočností ako na strane detí,

6 Tdo 454/2005 K trestnému činu zanedbání povinné výživy (§213) I. V trestním řízení konaném o trestném činu zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák. (tento trestný čin je trestným činem trvajícím) není soud při hodnocení rozsahu trestné činnosti vázán při zachování totožnosti skutku údaji uvedenými v obžalobě. Určující pro stanovení konečné meze páchání tohoto trestného činu je okamžik doručení usnesení o zahájení trestního stíhání pachateli. II. Vyživovací povinnost rodičů k dětem je stanovena zákonem (zákon č. 94/1963 Sb. o rodině) a trvá do doby, do které nejsou schopny se děti samy živit. Soudní rozhodnutí tuto vyživovací povinnost nezakládá, proto neplnění vyživovací povinnosti vůči dítěti v době řízení o úpravě práv a povinností rodičů za splnění dalších podmínek naplňuje skutkovou podstatu trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák. U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. srpna 2005 o dovolání, které podal obviněný Ing. M. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 67 To 368/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 4 T 76/2003 takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 9. 2004, sp. zn. 4 T 76/2003, byl obviněný Ing. M. B. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „od května 2000 do srpna 2003 včetně v P. a jinde úmyslně neplatil výživné na své syny M. B. a L. B. celkem ve výši 7.500,- Kč měsíčně na oba, jak bylo stanoveno i rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 25 Nc 469/99 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 14 Co 440, 441, 442/2002, za celé uvede

Změna poměrů odůvodňuje změnu rozhodnutí o výchově nezletilého dítěte, popř. soudem schválené dohody rodičů o výchově nezletilého dítěte, jen tehdy, jestliže jiné okolnosti převažují nad požadavkem stálosti výchovného prostředí. Tak tomu je obvykle v těch případech, v nichž se dříve provedená úprava výchovy nezletilého dítěte stane - s ohledem na změnu poměrů - úpravou, která nadále nezajišťuje nejpříznivější podmínky pro zdárný vývoj dítěte v uvědomělého občana. Rozhodujícím hlediskem pro úvahy o nejvhodnější úpravě výchovy nezletilého dítěte zůstává vždy zájem dítěte; a v jeho zájmu není, aby bylo toliko se zřetelem k novým poměrům otce odňato z výchovného prostředí, v němž vyrůstá již více let, a aby bylo současně vzdáleno svým sourozencům. Z odůvodnění. Okresní soud v Hradci Králové nevyhověl návrhu otce na odnětí nezletilé H. a nezletilého J. z výchovy matky a na jejich předání do jeho výchovy. Rozhodl o ponechání nezletilých dětí ve výchově matky, když podle jeho přesvědčení nedošlo ke změně poměrů, která by vyžadovala změnu v úpravě výchovy nezletilých dětí; vycházel ze zjištění, že v dosavadním výchovném prostředí u matky jsou nezletilé děti řádně vychovávány a dostává se jim veškeré potřebné péče. Krajský soud v Hradci Králové změnil rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem tak, že pověřil otce výchovou nezletilého J. Změnu poměrů ve srovnání se stavem v době dřívějšího rozhodování o právech a povinnostech rodičů k nezletilým dětem shledával v podstatě v tom, že "otec má opět svou spořádanou domácnost, v níž jsou všechny podmínky pro výchovu dětí". Se zřetelem k této změně poměrů byl krajský soud toho názoru, že je na místě aspoň změna výchovného prostředí u nezletilého J., jehož vývoji - především v rozumové oblasti - více prospěje výchova u otce než výchova u matky, která do nedávné doby výdělečně nepracovala a žije uzavřeným způsobem života. Oddělenou výchovu nezletilého J. nepovažoval krajský soud za opatření, jež by bylo v rozporu s

Návrh rodiča na zrušenie výživného na maloleté dieťa zahrňuje v sebe i návrh na zníženie výživného; je preto súd povinný v konaní, v ktorom sa skúma dôvodnosť návrhu na zrušenie výživného, zaoberať sa aj tým, či nedošlo k zmene pomerov, odôvodňujúcej prípadne zníženie výživného. Z odôvodnenia. Výživné na mal. V. D. bolo otcovi dieťaťa A. Z. určené uznesením býv. ľud. súdu v T. zo dňa 24. 10. 1955 a to sumou 180 Kčs mesačne, keď súd vychádzal zo zistenia, že otec mal príjem asi 1 000 Kčs, matka asi 500 Kčs, pričom otec mal ešte vyživovaciu povinnosť k ďalšiemu dieťaťu vo veku 5 rokov, s matkou ktorého žil v spoločnej domácnosti; matka mal. V. D. inú vyživovaciu povinnosť vtedy nemala a žila s mal. synom u svojich rodičov. Otec A. Z. poďal dňa 4. 3. 1965 návrh na zrušenie výživného a to s účinnosťou od 1. 3. 1962. Uvádzal, že v roku 1961 išiel do dôchodku, poberá dôchodok 694 Kčs, takže už nemôže platiť výživné na mal. V. D., keď ešte musí zabezpečiť výživné pre mal. J. Z., s matkou ktorého žije v spoločnej domácnosti a táto má malý príjem 700 až 750 Kčs. Okresný súd v Žiari nad Hronom návrh otca zamietol. Svoje rozhodnutie odôvodnil tým, že vyživovacia povinnosť rodičov k deťom trvá do tej doby, pokiaľ deti nie sú samé schopné sa živiť, že otec zo svojho dôchodku môže výživné na mal. syna platiť, a to aj menšou sumou než dosiaľ; o toto zníženie výživného si otec môže požiadať. Najvyšší súd rozhodol o sťažnosti pre porušenie zákona podanej predsedom Najvyššieho súdu tak, že rozsudkom Okresného súdu v Žiari nad Hronom bol porušený zákon a toto rozhodnutie zrušil. Podľa ust. § 99 ods. 1 zák. o rod. môže súd aj bez návrhu zmeniť dohody a súdne rozhodnutia o výživnom pre mal. deti, ak sa zmenia pomery. Podľa ust. § 6 o. s. p. postupuje súd v konaní v súčinnosti so všetkými, ktorí sa konania zúčastňujú tak, aby bol čo najúčelnejšie zistený skutočný stav veci a aby ochrana práv bola rychlá a účinná. Tiež ust. § 120 ods. 1 o. s. p. ukladá súdu dbať o to, aby skutočný stav ve

Ak rodičia žijú spolu, nemožno bez spoľahlivého zistenia tej skutočnosti, v akom rozsahu otec detí dobrovoľne plnil svoju vyživovaciu povinnosť, urobiť bezpečný záver o tom, či v danom prípade sú, alebo nie sú, splnené predpoklady pre rozhodnutie súdu podľa § 86 ods. 2 zák. o rod., či totiž otec dobrovoľne plnil svoje povinnosti k maloletým deťom alebo nie. K otázke posudzovania majetkových možností osôb povinných výživou so zreteľom na ich záväzky z pôžičky. Z odôvodnenia. Matka maloletých detí M.S. narodeného 8.3.1956 a J.S. narodeného 19.8.1959 navrhla, aby súd upravil rozsah vyživovacej povinnosti otca detí, o ktorom tvrdila, že od mesiaca septembra 1965 na deti prispieva neprimerane nízkou čiastkou 400-500 Kčs mesačne a že od januára 1966 na deti neprispieva takmer ničím. Žiadala, aby otec detí bol uznaný povinným prispievať na výživu oboch detí celkom čiastkou 1 500 Kčs mesačne. Svoj návrh odôvodnila tým, že je treba, aby otec zo svojho zárobku, ktorý vraj činí cez 3 000 Kčs mesačne čistého, kryl všetky finančné náklady s výchovou a výživou spojené, lebo ona vraj zo svojej mzdy v čiastke 1 083 Kčs mesačne čistého spláca po čiastkach 600 Kčs mesačne dlh u štátnej sporiteľni, takže nemôže na deti v peniazoch prispievať. Otec detí prejavil ochotu prispievať na výživu maloletých čiastkou 1 500 Kčs až 1 600 Kčs mesačne, ktoré čiastky vraj predstavujú polovicu jeho platu. Tvrdil, že z miesta svojho pracoviska pravidelne výživné na deti do rúk matky zasielal, nemohol sa však vyjadriť v akej priemernej výške, a odôvodňoval to tým, že výživné platil ako pri výplate zálohy na mzdu, tak i pri príležitosti vyúčtovania mzdy, pričom vraj si niekedy jeho mzdu u organizácie, u ktorej pracuje, vyzdvihla matka detí sama. Nespokojnosť matky detí s výškou jeho vyživovacieho príspevku vysvetľoval tým, že matka na ňom požaduje výživné neprimerane vysoké, údajne výživné vo výške 2/3 jeho zárobku. Okresný súd zistil, že rodičia maloletých detí žijú spolu a že sa oba o deti riadne st

Při úvaze o výši nároku na náhradu nákladů na výživu nezletilého podle ustanovení § 448 odst. 2 obč. zák. je třeba vycházet z rozsahu výživného, které by měl zemřelý rodič přispívat druhému rodiči podle ustanovení § 85 odst. 2 a § 96 odst. 1 zákona o rodině. 25 Cdo 691/2003 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě v právní věci žalobkyně nezletilé A.Ch., zastoupené otcem V.J., právně zastoupené advokátem, proti žalované L.Č., zastoupené advokátem, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobkyně V.Ch., a za účasti vedlejší účastnice na straně žalované Č.k.p., o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn.12 C 2/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.března 2001, č.j.14 Co 46/2001-118, takto: I. Dovolání žalobkyně proti zamítavému výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.března 2001, č.j.14 Co 46/2001-118, se zamítá, jinak se dovolání odmítá. II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 6.října 2000, č.j.12 C 2/98-94, ve znění opravného usnesení ze dne 14.prosince 2000, č.j.12 C 2/98-109, po připuštění změny žaloby a částečném zastavení řízení uložil žalované povinnost platit žalobkyni "výživné pozůstalé dcery 400,-Kč měsíčně za dobu od 1.9.1994 do 31.8.1995, 500,-Kč měsíčně za dobu 1.9.1995 do 31.8.1996, částku 600,-Kč měsíčně za dobu od 1.9.1996 do 31.8.1997, 700,-Kč měsíčně za dobu od 1.9.1997 do 31.8.1998, 800,-Kč měsíčně za dobu od 1.9.1998 do 31.8.1999, 900,-Kč měsíčně za dobu od 1.9.1999 do 31.8.2000 a dále jí platit od 1.9.2000 částku 1.000,-Kč měsíčně vždy do každého 5.dne v měsíci, měsíčně předem, k rukám otce žalobkyně" s tím, že dlužné výživné za dobu do vyhlášení rozsudku ve výši 48.800,-Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám otce žalobkyně, žalobu, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobkyni na výživném pozůsta

III.ÚS 1836/13 Nepřezkoumatelnost rozhodnutí o zvýšení výživného na dítě v důsledku nedostatečného dokazování Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, a tudíž v rozporu s právem na spravedlivý proces, není-li z jeho odůvodnění patrný vztah mezi provedenými důkazy a předmětným skutkovým závěrem, který je významný z hlediska právního posouzení věci. To za podmínky, že nelze dospět k závěru, že by provedené, byť výslovně nehodnocené (resp. neoznačené) důkazy vylučovaly jiný skutkový závěr, než k jakému dospěl obecný soud, a nejde-li současně o pouhý formální nedostatek, kdy by případný kasační zásah Ústavního soudu měl jen akademický význam a vedl by jen ke zbytečnému prodlužování soudního řízení. Úkolem Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti však není, aby obecné soudy při potřebném důkazním zjišťování nahrazoval. Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Luboše Pešíka, zastoupeného Mgr. Danielem Tesařem, advokátem se sídlem Jiráskovo nám. 27, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. března 2013 č. j. 13 Co 10/2013-210, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a a) Lenky Pešíkové, zastoupené Mgr. Janou Volrábovou, advokátkou se sídlem Malá 6, Plzeň, a b) nezletilé Karin Pešíkové, zastoupené kolizním opatrovníkem Městským úřadem Nýřany, odborem sociálních věcí a zdravotnictví, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. března 2013 č. j. 13 Co 10/2013-210 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností ze dne 10. 6. 2013, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, zejmé

30 Cdo 4999/2014 K podání žaloby na náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. za nezletilého je třeba schválení soudu o nezletilém (§ 28 občanského zákoníku, § 179 o.s.ř.). USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) Ing. M. B., b) nezletilé S. B., a c) nezletilého M. B., všichni zastoupeni JUDr. Lenkou Vincencovou, advokátkou se sídlem ve Vysokém Mýtě, Javornického 138, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 1,000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 350/2013, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. ledna 2014, č.j. 25 Co 545/2013-14, takto: I. Dovolání žalobců se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 5. listopadu 2013, č.j. 28 C 350/2013-6, rozhodl o zastavení řízení o zaplacení částky ve výši 1,000.000,- Kč z titulu nesprávného úředního postupu (nepřiměřené délky řízení) v řízení vedeném u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 0 P 348/2006, ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalobcem c) a žalovanou, neboť žalobce a) ani po výzvě soudu nedoložil rozhodnutí opatrovnického soudu o tom, že bylo schváleno podání žaloby v této věci. Soud prvního stupně přitom uvedl, že je třeba vždy na základě jednotlivých okolností případu posoudit, kdy právní úkon podléhá schválení soudu ve smyslu ustanovení § 28 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), přičemž dospěl k názoru, že podání žaloby o náhradu majetkové a nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úřední

II.ÚS 378/17 Aplikace čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí ze dne 25.10.1980, podle něhož soudní orgán není povinen nařídit neprodlené navrácení dítěte přeshraničně neoprávněně odebraného či zadrženého z místa jeho obvyklého pobytu, jestliže je zde vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace, by měla přicházet v úvahu pouze ve výjimečných případech. To nicméně nezbavuje soudy povinnosti důkladně, na základě zvážení konkrétních okolností věci zkoumat podmínky pro případné naplnění dikce tohoto ustanovení. Odvolací soud sice správně nespatřoval naplnění těchto podmínek v nestabilní bezpečnostní situací ve Francii či ve způsobu života a školního vzdělávání místní židovské komunity, k níž matka dítěte patří, pokud však lékařské zprávy vyslovují jednoznačné závěry o riziku těžké traumatizace dítěte a ohrožení jeho duševního vývoje, pak soud, měl-li pochybnosti o jejich vypovídací hodnotě, měl si vyžádat další odborná vyjádření či zadat vypracování znaleckého posudku. Skutečnost, zda je dítě léčeno, či nikoliv, není přitom z hlediska aplikace čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy určující, což se nepřímo podává i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (Macready proti České republice). Odvolací soud tak bez dostatečné důkazní opory, že hrozba fyzické nebo duševní újmy nebo či vystavení nezletilého nesnesitelné situaci v případě jeho návratu do Francie nedosahuje intenzity, kterou předpokládá článek 13 písm. b) Haagské úmluvy, zjevně upřednostnil požadavek na restriktivní využití citovaného článku před zájmy nezletilého, čímž porušil právo stěžovatele (a ve svém důsledku i nezletilého) na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimí

II.ÚS 2748/15 Skutečnost, že v řízení před obecnými soudy, jehož je účastníkem nezletilý, je jednáno s jeho rodičem jako zákonným zástupcem, nevylučuje vznik situace, kdy na takovéto zastoupení nebude možno z hlediska zájmu nezletilého nahlížet jako na řádné. Bude tomu tak zejména tehdy, jestliže zákonný zástupce zastupuje nezletilého pouze formálně, fakticky však se soudem nijak nekomunikuje, nečiní žádné procesní úkony k ochraně práv nezletilého, v důsledku čehož jedná v rozporu s jeho zájmy, jakož i samotným účelem zákonného zastoupení. Z těchto důvodů je povinností obecného soudu vždy zvážit, zda v konkrétní věci se nejedná o situaci, kdy jsou splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka podle § 29 odst. 1 občanského soudního řádu. Jestliže matka jako zákonný zástupce převzala žalobu i s výzvou ke sdělení, zda souhlasí s tím, aby bylo rozhodnuto ve věci bez nařízení jednání, aniž by jinak zájmy nezletilé hájila, učinila tak úkon, který byl spíše v neprospěch nezletilé, neboť zmařil možnost v řízení před soudem jakkoliv jednat ve prospěch nezletilé. Okresní soud v Ústí nad Labem, který nevzal tyto okolnosti konkrétního případu v úvahu, nedbal nejlepšího zájmu dítěte (např. ve smyslu nálezu I. ÚS 3304/13) a tím porušil právo stěžovatelky na projednání věci v její přítomnosti a možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky O. V., zastoupené Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou, se sídlem Husova 242/9, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. září 2011, č. j. 37 EC 4292/2009-33, za účasti Okresního soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, takto: I. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad La

Vyživovacia povinnosť, ktorú má matka k dieťaťu, predchádza vyživovacej povinnosti, ktorú má k svojim rodičom. Z odôvodnenia. Navrhovatelia sa domáhali návrhom zo 7. apríla 1965 na odporkyni ako svojej dcére úhrady výživného počínajúc 1.4.1965 mesačne čiastkou Kčs 100,-- pre každého z nich. Uvádzali, že sú práce neschopnými a ich spoločný dôchodok činí len Kčs 375,--, čo nestačí ani na úhradu ich najnutnejších potrieb. Odporkyňa navrhovala zamietnutie návrhu z toho dôvodu, že ako členka JRD má nepatrný zárobok, stará sa o maloleté dieťa a ďalej, že povinnosť prispievať na výživu navrhovateľov majú ešte ďalší dvaja jej súrodenci. Okresný súd Bratislava - vidiek rozhodol tak, že zaviazal odporkyňu platiť navrhovateľom výživné po Kčs 100,- na každého z nich mesačne počínajúc 1.4.1965. Krajský súd v Bratislave zmenil rozsudok súdu prvého stupňa tak, že zaviazal odporkyňu platiť navrhovateľom výživné od 1.4.1965 do 31.12.1965 po Kčs 50,- mesačne každému z nich, od 1.1.1966 naďalej potom po Kčs 70,- . Na rozdiel od súdu prvého stupňa zahrnul odvolací súd do príjmov navrhovateľov okrem čiastky Kčs 375,- mesačne i príjem z výnosu ich záhrady a z užívacieho poplatku za užívanie časti bytu v čiastke Kčs 48,- mesačne. Vychádzal tak z predpokladaného príjmu navrhovateľov Kčs 480,- Kčs mesačne. Najvyšší súd rozhodol o sťažnosti pre porušenie zákona podanej predsedom Najvyššieho súdu, že rozsudkami súdov oboch stupňov došlo k porušeniu zákona a tieto rozhodnutia zrušil. Rozhodujúcou pre posúdenie veci v tomto prípade je jednak okolnosť, aké sú schopnosti a možnosti odporkyne prispievať na výživné navrhovateľov (§ 96 ods. 1 zák. o rod.) a ďalej okolnosť, či navrhovatelia nemajú zabezpečenú slušnú výživu (§ 87 ods. 1 zák. o rod.). Bolo zistené, že odporkyňa disponuje vlastnými prostriedkami v rozsahu asi len Kčs 50,-- mesačne, v čom sú zahrnuté ako finančné tak i naturálne príjmy, ktoré dosahuje ako členka JRD. Tieto príjmy jej zrejme nedávajú samé o

25 Cdo 424/2011 Povaha peněžních prostředků na účtu stavebního spoření Peněžní prostředky na účtu vedeném stavební spořitelnou na základě smlouvy o stavebním spoření nejsou vlastnictvím účastníka stavebního spoření, v jehož prospěch byl účet zřízen, ale jeho pohledávkou vůči stavební spořitelně, která svěřené peněžní prostředky využívá v souladu s § 9 zákona č. 96/1993 Sb. a je povinna za sjednaných podmínek je vyplatit účastníku stavebního spoření spolu s úroky, případně i se státní podporou. ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobce V. K., zastoupeného Mgr. Františkem Mészárosem, advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 2, proti žalované Modré pyramidě stavební spořitelně, a.s., IČO 60192852, se sídlem Praha 2, Bělehradská 128/222, o 64.011,46 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 216/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2010, č.j. 62 Co 121/2010-92, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2010, č.j. 62 Co 121/2010-92, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2. 12. 2009, č.j. 10 C 216/2008-63 (správně 10 C 216/2008-68), zamítl žalobu, kterou se žalobce na žalované domáhal zaplacení 64.011,46 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce v době, kdy byl nezletilý, uzavřel - zastoupen svým otcem V. K. - dne 23. 4. 2001 se žalovanou smlouvu o stavebním spoření, se sjednanou měsíční splátkou ve výši 1.500,- Kč, která byla ze strany jeho otce řádně placena. Dne 25. 3. 2005 ke dni 30. 9. 2005 otec žalobce smlouvu vypověděl a žalovaná mu vyplatila zůstatek z účtu ve výši žalované částky. Podle soudu prvního stupně s ohledem na výši tohoto zůstatku otec žalobce překročil své oprávnění zákonného zástupce ve smyslu § 28 obč. z

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (třetího senátu) 6. října 2015(*) „Řízení o předběžné otázce - Soudní spolupráce v občanských věcech - Příslušnost a uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti - Nařízení (ES) č. 2201/2003 - Článek 1 odst. 1 písm. b) - Věcná působnost - Dědická dohoda uzavřená mezi pozůstalým manželem a nezletilými dětmi zastoupenými opatrovníkem - Kvalifikace - Nutnost schválení takovéto dohody soudem - Opatření týkající se rodičovské zodpovědnosti, nebo opatření týkající se dědictví“ Ve věci C-404/14, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 2014, došlým Soudnímu dvoru dne 25. srpna 2014, v řízení zahájeném na návrh Marie Matouškové, soudní komisařky, SOUDNÍ DVŮR (třetí senát), ve složení M. Ilešič, předseda senátu, A. Ó Caoimh, C. Toader (zpravodajka), E. Jarašiunas a C. G. Fernlund, soudci, generální advokátka: J. Kokott, vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření předložená: - za českou vládu M. Smolkem a J. Vláčilem, jako zmocněnci, - za Evropskou komisi M. Wilderspinem a M. Thomannovou-Körnerovou, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generální advokátky na jednání konaném dne 25. června 2015, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 1 odst. 1 písm. b) a odst. 3 písm. f) nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (Úř. věst. L 338, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 243). 2 Tato žádost byla předložena v rámci řízení zahájeného na návrh Marie Matouškové jakožto soudní komisařky, jehož předmětem je určení soudní příslušnosti pro schválení dědické dohody uzavřené opatrovníkem nezletilých dětí za tyto děti. Právní rámec

21 Cdo 1863/2014 K úspěšnému popření otcovství nepostačí jen prokázání prostých pochybností o otcovství, ale musí se jednat o pochybnosti „důvodné“. Důvodnost pochybností je třeba vztahovat ke zpochybnění předpokládaného otcovství do té míry, že podle obecné lidské zkušenosti a s přihlédnutím k povaze skutečnosti zakládající pochybnost, lze usuzovat, že žaloba na popření otcovství může být úspěšná. Důvodnou pochybnost o otcovství nebude možno spatřovat jen v iracionálním, nezdůvodněném přesvědčení o svém otcovství, v náznacích či narážkách a poznámkách třetích osob o otcovství, ale může být spatřována v prokázané nevěře, či v dlouhodobé nepřítomnosti domnělého otce v rozhodném období pro početí dítěte, v zdravotních omezeních vylučujících možnost otěhotnění, nebo v kombinaci těchto skutečností. ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce P. S., zastoupeného JUDr. Michaela Kubsovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka č. 883/53, proti žalovaným 1) M. S., zastoupené JUDr. Janem Kollárem, advokátem se sídlem v Sokolově, Obce Ležáky č. 972, a 2) nezletilé A. S., zastoupené Městem Karlovy Vary, se sídlem městského úřadu v Karlových Varech, Moskevská č. 21, jako opatrovníkem, o popření otcovství, ve věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech, pod sp. zn. 9 C 261/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. listopadu 2013 č.j. 56 Co 459/2013-210, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou ze dne 17. 10. 2011 domáhal určení, že není otcem nezletilé žalované 2) A. S., narozené z matky, žalované 1) M. S. s odůvodněním, že i když mu jako manželu matky svědčí domněnka otcovství (manželství uzavřené dne 19. 10. 1996 trvá dosud), je vyloučeno, aby nezletilá byla jeho dcerou,

I když žalovanému nesvědčí domněnka podle § 54 odst. 2 zák. o rod., není vyloučeno určení otcovství žalovaného. Z odůvodnění. Obvodní soud pro Prahu 10 zamítl žalobu o určení otcovství žalovaného k nezletilé žalobkyni. Z odůvodnění rozsudku obvodního soudu plyne, že neuvěřil tvrzení matky nezletilé žalobkyně o jejím pohlavním styku se žalovaným v tzv. kritické době; naopak z výpovědi žalovaného, podepřené výpovědí svědka P.V. obvodní soud zjistil, že k pohlavnímu styku mezi matkou nezletilé žalobkyně a žalovaným došlo mimo kritickou dobu. Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud hodnotil výsledky řízení zcela shodně se soudem prvního stupně. Nejvyšší soud rozhodl o stížnosti pro porušení zákona podané předsedou Nejvyššího soudu, že rozsudky soudů obou stupňů byl porušen zákon a tyto rozsudky zrušil. Určení otcovství zasahuje významně do osobních, rodinných i majetkových poměrů účastníků řízení. Vzhledem k tomu je povinností soudu, aby vždy pečlivým způsobem zkoumal zejména, zda žalovanému svědčí domněnka otcovství podle § 54 odst. 2 zák. o rod., a zda otcovství žalovaného nevylučují závažné okolnosti. K prokázání domněnky otcovství je třeba provedení všech dosažitelných důkazů (hlavně výslechu matky dítěte, žalovaného, jiných osob, které jsou informovány o okolnostech důležitých pro rozhodnutí věci, popř. znaleckého posudku, jde-li o posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí), jež mohou přispět k náležitému zjištění skutečného stavu věci. Zvláštní význam má výslech matky dítěte; proto je vhodné, aby byl uskutečněn zásadně před procesním soudem. K hodnocení rozdílných tvrzení matky dítěte a žalovaného pomáhá prověření věrohodnosti obou. V tomto případě soudy obou stupňů nesplnily důsledně povinnost náležitého zjištění skutečného stavu věci; v důsledku toho nejsou jejich rozhodnutí o zamítnutí žaloby o určení otcovství žalovaného k nezletilé žalobkyni dostatečně podložena výsledky řízení.

III.ÚS 3453/14 Obecným soudům, rozhodujícím o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím, nepřísluší přezkoumávat správnost dříve vydaných rozhodnutí, a proto nemohou ani uplatnit vlastní úvahu ohledně důvodu, pro který bylo příslušné rozhodnutí zrušeno. Byly-li takovým důvodem – vedle nezákonnosti – i „nové skutečnosti“, musí se soud zabývat otázkou, zda (či v jaké míře) byla příčinou vzniku tvrzené škody právě nezákonnost rozhodnutí; to platí i pro námitku výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, neboť opačný postup by vedl k popření významu generálních klauzulí, které směřují k přizpůsobení rozhodnutí okolnostem konkrétního případu (aplikace in concreto). Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele T.B., bytem plk. R. O. Jeremiáše 6000/3, Ostrava - Poruba, zastoupeného Mgr. Jiřím Ježkem, advokátem se sídlem Dvořákova 26, Ostrava 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. srpna 2014 č. j. 8 Co 530/2014-44 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. března 2014 č. j. 31 C 593/2012-20, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto: I. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. srpna 2014 č. j. 8 Co 530/2014-44 a rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. března 2014 č. j. 31 C 593/2012-20 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. srpna 2014 č. j. 8 Co 530/2014-44 a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. března 2014 č. j. 31 C 593/2012-20 se proto ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností ze dne 31. 10. 2014, doruče

I. Novým vykonaním hlavného pojednávania v zmysle § 219 ods. 2 veta druhá tr. por. sa okrem iného rozumie, že všetky dosiaľ na hlavnom pojednávaní vykonané a pre rozhodnutie významné dôkazy sa musia znovu vykonať spôsobom pre ich vykonanie trestným poriadkom predpísaným. II. Ku zisťovaniu skutočného stavu veci (§ 2 ods. 5 tr. por.) u trestného činu zneužívania právomoci verejného činiteľa podľa § 158 ods. 1 písm. a) tr. zák. a k výkladu ustanovenia § 158 ods. 1 písm. a) tr. zák. (§ 89 ods. 9 tr. zák.). Z odôvodnenia. Proti obvinenému bolo vznesené obvinenie a potom podaná obžaloba pre trestný čin rozkrádania majetku v socialistickom vlastníctve podľa § 132 ods. 1 písm. c) tr. zák., ktorého sa mal dopustiť tak, že ako náčelník železničnej stanice od 25. 11. 1961 do 16. 9. 1963 nechal si vyplatiť od n. p. Prefa za školenie vlečkových zamestnancov 1 064 Kčs i napriek tomu, že v zmysle predpisu PODM 1-VPV/1954 tieto peniaze patrili železnici, čím poškodil ČSD - Prevádzkový oddiel o uvedenú sumu. Rozsudkom okresného súdu v Martine z 30. marca 1965 sp. zn. 3 T 187/64 bol obvinený uznaný vinným trestným činom zneužívania právomoci verejného činiteľa podľa § 158 ods. 1 písm. a) tr. zák. na tom skutkovém základe, že v dobe uvedenej v obžalobe nechal si vyplatiť od n. p. Prefa za školenie vlečkových zamestnancov najmenej 581 Kčs napriek tomu, že povinnosť školiť týchto zamestnancov vyplývala pre neho z funkcie náčelníka železničnej stanice. Za to bol odsúdený na trest odňatia slobody v trvaní 6 mesiacov podmienečne na skúšobnú dobu 1 roka. Poškodené ČSD - Prevádzkový oddiel boli odkázané so svojím nárokom na náhradu škody na konanie vo veciach občianskoprávnych. Na sťažnosť pre porušenie zákona podanú predsedom Najvyššieho súdu zrušil Najvyšší súd tento právoplatný rozsudok okresného súdu v celom rozsahu a okresnému prokurátorovi prikázal, aby vo veci znovu konal a rozhodol. V dôvodoch napadnutého rozsudku okresný súd uviedol, že obvinený sa nedopustil zažalovaného trestného

30 Cdo 544/2014 Odlišná délka popěrné lhůty podle § 61 odst. 1 zákona o rodině od lhůty stanovené v 57 odst. 1 zákona o rodině ve znění účinném do 31.12.2013 není disproporční, neboť odráží odlišné postavení muže, jehož otcovství bylo založeno podle § 52 odst. 1 zákona o rodině (tzv. druhé domněnky otcovství) oproti muži, jehož otcovství bylo založeno podle § 51 odst. 1 zákona o rodině ve znění účinném do 31.12.2013 (tzv. první domněnky otcovství). ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce O. Š., zastoupeného Mgr. Karlem Fischerem, advokátem se sídlem v Praze, Kaprova 42/14, proti žalovaným 1) M. B., zastoupené Mgr. Martinou Váchovou, advokátkou se sídlem v Praze, Lublaňská 689/40, a 2) nezletilé A. Š., zastoupené Městskou částí Praha jako kolizním opatrovníkem, o popření otcovství, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 168/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2013, č. j. 17Co 260/2013-55, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žalobce je povinen nahradit první žalované na nákladech dovolacího řízení 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Martiny Váchové, advokátky se sídlem v Praze, Lublaňská 689/40. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl rozsudkem ze dne 22. ledna 2013, č. j. 18 C 168/2011-34, žalobu, kterou se žalobce O. Š. domáhal určení, že není otcem druhé žalované, nezletilé A. Š., narozené z první žalované, matky M. B. Z rozhodnutí soudu prvního stupně plyne, že žalobce uznal otcovství k druhé žalované souhlasným prohlášením učiněným dne 16. září 2009 před matričním odborem Úřadu městské části Praha 3, o čemž byl pořízen zápis pod č. j. Matr/1946/09. Později však žalobce pojal podezření, že není biologickým otcem druhé žalované a nechal si proto vyhotovit test DNA u