Mgr. Jitka Schlichtsová

Jednu ze zajímavých alternativ s náboženským přesahem představují v českém školství studijní centra Basic a Základní a mateřská škola Basic v Brně a v Praze. Spolu s jazykovými školami LITE staví na tzv. studijních technologiích L. R. Hubbarda, zakladatele scientologického hnutí, a spadají pod střechovou mezinárodní organizaci Aplikovaná scholastika. Na podzim 2017 získala brněnská škola Basic pozitivní hodnocení při hloubkové inspekci ČŠI a i jinak se zdá, že se pedagogickým aktivitám scientologů u nás poměrně dobře daří. Příčina jejich úspěchu však, jak si níže řekneme, netkví v přelomové pedagogické metodě, ale spíše v odhodlanosti samotných scientologů dosahovat dobrých výsledků. 1)

Waldorfská škola se u nás za poslední dvě desetiletí stala doslova synonymem alternativního vzdělávání. Se základními principy a organizací vyučování ve waldorfské škole jsou obvykle dobře seznámeni nejen absolventi běžných středoškolských a vysokoškolských pedagogických oborů, ale i široká veřejnost. O pedagogickém přístupu podle rakouského filozofa a ezoterika Rudolfa Steinera již bylo publikováno nespočet textů v pozitivním i kritickém duchu. 1) Nejčastějším předmětem diskusí kolem waldorfského vzdělávání však stále zůstává jeho náboženský charakter. Ten sice není náboženský ve smyslu zřizování waldorfských škol nějakou konkrétní církví či hnutím, ale „duchovní věda“, jak Rudolf Steiner často označoval antroposofii, je bytostnou podstatou a jednotícím prvkem všeho, co dělá waldorf waldorfem.

Do roku 1989 nebylo v Československu možné uplatňovat žádné pedagogické alternativy. Vzdělávání žáků zcela kontroloval stát pomocí školních osnov. Od sametové revoluce se však situace značně změnila. Závazné vzdělávací osnovy byly proměněny v rámcový vzdělávací program a školám tím byla umožněna značná volnost v naplňování kurikula. Tyto změny nebyly a nejsou, ačkoli si to část veřejnosti i samotných pedagogů myslí, nijak svévolné. Reagují totiž na vývoj v české společnosti, životním stylu i požadavcích, které jsou na člověka kladeny z hlediska jeho budoucího uplatnění. Tyto společenské změny se odrazily nejen v nutnosti zavádění pedagogických inovací do běžných veřejných škol, ale také v umožnění dalších typů vzdělávání, ať už se jedná o vznik nejrůznějších alternativních školských zařízení, nebo dokonce o domácí vzdělávání. Velkou část této vzdělávací alternativy dnes pokrývají školy, které jsou v různé míře spojené s nějakou formou víry či přímo s konkrétními náboženskými organizacemi. Připravovaný seriál článků by měl poskytnout alespoň základní vhled do této oblasti.

Od začátku školního roku se společně na stránkách Školního poradenství v praxi zamýšlíme nad tím, proč a jak ve škole hovořit o náboženství. Na první otázku, tedy proč, jsme odpovídali v předchozích třech článcích. Věnovali jsme se tradičním i méně známým podobám náboženského života v Česku a dotkli jsme se také problematiky nových náboženských hnutí (tzv. sekt) a nebezpečí, která jsou s nimi obvykle spojována. Nyní již zbývá jen vrátit se na úplný začátek celého seriálu a dokončit odpověď na otázku jak.

Když lidé hovoří o nových náboženských hnutích, nejčastěji používají slovo sekta. Toto označení v sobě už předem nese jistou názorovou vyhraněnost a představy o nebezpečích, která potenciálně hrozí každému, kdo se k nim byť jen přiblíží. Nezřídka bývají také zveřejňovány různé seznamy nebezpečných sekt a jejich vůdců. Jaká nebezpečí nových náboženství jsou ale skutečná a která spíše domnělá?

V minulém vydání jsme hovořili o zvláštnostech náboženského života v České republice a důvodech, proč toto téma ve škole rozhodně nevynechávat. Ve druhém článku se zaměřím na to, čeho jsme se minule dotkli pouze letmo, tedy na problematiku tzv. sekt neboli nových náboženských hnutí, jejich vzniku, znaků a fungování.

S otázkami náboženství a nutností preventivního působení se ve školství může setkat prakticky kdokoli: školní psychologové, metodici prevence, řadoví pedagogové i jejich asistenti. Zvládnutí tohoto tématu však klade na samotného preventistu vysoké nároky. Nejde totiž jen o obsáhnutí určité sumy informací, ale hlavně o to, aby se preventista sám na poli současné religiozity našel a reflektoval své vlastní postoje. Jen tak může přistupovat k problémům s náboženstvím empaticky a s porozuměním. Teprve tehdy dokáže připravovat vhodné preventivní postupy a vést žáky k samostatnosti a komplexnosti v uvažování nad touto silně emotivní a rozhodně nikoli černobílou problematikou. Připravovaná série článků o prevenci v oblasti náboženství snad alespoň trochu pomůže porozumět klíčovým souvislostem a mechanismům, které zde hrají roli.