PaedDr. Tomáš Bouda

Je-li možné stručně shrnout podstatu současných problémů našeho školství, a proto potřebu systémových reforem, pak to jsou diskontinuita strategického řízení a dlouhodobé podfinancování.

Publikace Lucy Crehan Chytrozemě (2022) oprávněně budí zájem všech, kteří o vzdělávání přemýšlejí, vítají dostupná nová data, jejich interpretace a srovnávání, osvojují si evidence-based practice. Tedy jistě i ředitelů škol. Pro mě jsou autorčina zjištění z poznávání školství ve Finsku, Japonsku, Singapuru, Šanghaji a Kanadě inspirativní z několika hledisek.

Dlouhodobě bývám dotazován, proč byly školské úřady (ŠÚ) zrušeny. Zejména po vzniku krajů jsem byl ve funkci vedoucího odboru školství krajského úřadu takto dotazován i starosty obcí. Zjištění jediného relevantního výzkumu o ŠÚ (1996, doc. Malach, MU), ze kterého vyplynulo, že za opodstatněné považuje ŠÚ 95 % ředitelů a 70 % starostů, dokládají úspěšnost odvětvové řízení školství, která v nějaké míře stále rezonuje. Pokusím se stručně shrnout příčiny, proč ŠÚ 90. léta nepřežily.

Můžeme se inspirovat při modelování středních článků řízení (podpory) školskými úřady? – 4. část PaedDr. Tomáš Bouda Centrum dalšího vzdělávání při PedF OU Vztah ŠÚ k samosprávám Zákon o...

Jak školské úřady podporovaly pedagogické řízení škol I v decentralizovaných systémech bývá hlavní zodpovědnost za kvalitu vzdělávání v centrální úrovni a ve škole. Takto se odpovědnost vyvíjela v postupně...

Při vysvětlování činností odvětvového řízení školství veřejnosti jsem používal formulaci: „Legislativa po školském úřadě chce, aby byl koordinátorem školství v regionu, metodickým rádcem, spravedlivým rozpočtářem a garantem efektivity.“ Co to konkrétně znamenalo? Především jako státní instituce musely školské úřady (dále jen „ŠÚ“) dodržovat právo veřejné, tzn. konat jen v případech a v mezích stanovených zákonem (konkrétně § 5–11 zákona č. 564/1990 Sb., o státní správěa samosprávě ve školství), a to způsobem, který zákon stanoví.

Ve Strategii vzdělávací politiky ČR 2030+ můžeme číst: „V průběhu přípravy Hlavních směrů vzdělávací politiky jsme mnohokrát a opakovaně narazili na požadavek opětovného zřízení školských úřadů, které by koordinovaly školy v daném území, poskytovaly jim cílenou podporu a zároveň sloužily jako ‚prodloužená ruka‘ MŠMT v regionech.“ Byl jsem ředitelem Školského úřadu (dále jen „ŠÚ“) Nový Jičín po celou dobu jeho existence, jako pamětník a přímý účastník éry odvětvového řízení školství se proto pokusím připomenout1) fakta a souvislosti, které zmíněný stálý zájem vysvětlují.

V obhajobě svých kontroverzních článků „Klimakult“ a „Evropa se bezpochyby islamizuje“ (45/2019 a 3/2020) se redakce Učitelských novin (UN) vymezuje jako publicistický týdeník nabízející alternativní (nekorektní) pohledy na fenomény jako inkluze, migrace, rasismus, extremismus, multikulturalismus, nacionalismus, nejnověji klimatické změny a islamizace Evropy, protože právě učitelé by měli vědět o faktech, jež mnohá média nepovažují za podstatná, nebo o názorech, s nimiž případně nebudou souhlasit.

Většina skutečných odborníků na vzdělávání (nikoliv těch, kteří mají vzdělávání jako politické zviditelnění) ve školství i mimo ně nepochybuje o tom, že vzdělávání musí projít změnami, aby nabídka škol byla relevantní, tj. reagovala na vývoj společnosti, na její potřeby aktuální a perspektivní. (Je třeba si stále připomínat Masarykovo: „Školství klesá v míře, v níž se vzdaluje proměnám života.“)

Situace v personálním zabezpečování vzdělávání ve školách se stala vážnou, ba velmi vážnou - chybějí učitelé odborných předmětů, odborného výcviku, cizích jazyků, informatiky (výroční zpráva ČŠI 2017/2018, dále „VZ“), matematiky, fyziky (média), strádá Středočeský kraj, Karlovarsko... Stát musí reagovat a MŠMT připravilo novelizaci zákona o pedagogických pracovnících (dále „ZPP“), která (mimo jiné) zvyšuje prostupnost různých kvalifikací, pouští do škol na tři roky nekvalifikované učitele a poskytování programů na doplňování učitelské kvalifikace rozšiřuje i na vzdělávací zařízení mimo univerzity.

Na vojně jsem byl u spojařů (kdysi časté konverzační téma, stačilo naznačit a pánové asociovali, dámy předstíraly pochopení). Zdůrazňovali jsme svůj význam: Bez spojení není velení. Proč mě to napadlo, když uvažuji o strategickém plánování, řízení, obecně o současném školství? Dosadil jsem si místo velení vedení a spojení jsem nahradil strategií, respektive strategickým řízením. Proč? Protože fungující strategické řízení obsahuje výstupy z analýz a výzkumů (je tedy tzv. evidence-based), cíle, nástroje, postupy, odpovědnost, evaluaci. Protože zapojuje všechny relevantní aktéry vzdělávací politiky, protože spojuje zájmy nadnárodní (evropské), centrální, regionální i lokální. Protože podporuje informovanost, komunikaci, sdílení. Spojuje. Pokud je.

Téměř vše, co jsem napsal k Auditu vzdělávacího systému ČR 2016 (dále jen Audit), bych mohl zopakovat i k Auditu 2017. Tedy také to, že jde o dokument otevřený, nezávislý, podnětný a strategický. Nově zdůrazním atribut odborný, neboť Audit důsledně naplňuje požadavek tzv. evidence-based policy. Nicméně fakt, že bych svůj komentář téměř beze změny mohl opakovat, mě netěší. Problémů neubylo, spíše naopak. Proto je i hodnocení vlivu jednotlivých témat na český vzdělávací systém převážně negativní.

Volby přinesly nebývalou frekvenci témat o vzdělávání v médiích. Nyní je po volbách, boj o mocenské pozice střídá starost o programy, zájem o vzdělávání slábne (známé "odvolávám, co jsem slíbil"?). Ještěže máme polemiky doprovázející vznik Pedagogické komory (PK) a Učitelské platformy (UP). Jde zde o moc či o programy? Jistě o obojí. Proč oba spolky vznikly? Aby něco prosazovaly, ovlivňovaly, zajišťovaly - a to bez moci a vlivu nelze. Snaží se být řádnými aktéry vzdělávací politiky (zdůrazňuji slovo politiky).

Zamýšlet se nad pojmem expert je ošidné, protože je zneužívaný, nadužívaný, významově spíše pejorativní. Obecně, natož ve školství. Abych se o to mohl pokusit, navrhnu nejdříve vymezení, zúžení pojmu. Motto: „Ptáš-li se, co jest být vzdělaným, odpovídám: Znát rozdíly věcí a umět označit každou věc jejím vlastním jménem." (J. A. Komenský: Věječka moudrosti)